Anarchistická federace

Svobodná kultura

Autorská práva jako prostředek privatizace myšlení a kultury. Lawrence Lessig se tomuto tématu obšírně věnuje ve své knize Free Culture.

Dnes, 2. února 2012, vyšlo do pražských ulic několik tisíc lidí, aby dali jasně najevo svůj nesouhlas s tzv. protipirátskou dohodou ACTA. Otvírá se tak prostor pro diskusi o autorských právech coby prostředku cenzury, kontroly a privatizace myšlení a kultury. Této tématice se obšírně věnuje Lawrence Lessig své knize Free Culture. Recenzi na ní jsme přinesli v anarchistické revue Existence 4/2012. U příležitosti protestu proti ACTA ji dnes předkládáme i na našich webových stránkách.

Předložená kniha Free Culture, poprvé vydaná v roce 2004, představuje studii věnovanou problematice copyrightu a patentů, opírající se o mnohé příklady z praxe. Přestože ji píše právník, je zde použita laikovi srozumitelná forma jazyka, což jen podtrhuje čtivost a přitažlivost celé knihy. Na úvod je třeba zdůraznit, že Lessig ve své práci nevystupuje proti vlastnictví jako takovému, naopak na mnoha stranách zdůrazňuje, že vlastnictví považuje za důležité a jeho kniha rozhodně nemá být vnímána jako útok na majetek. Zásadní je podle něj zachování rozumné úrovně autorských práv. A právě to je cílem této knihy – ukázat čtenáři, že autorská práva mohou být dobrým služebníkem, avšak často jsou dovedena do tak extrémní formy, že společnosti spíše škodí, než prospívají. Se vstupem do éry Internetu je třeba přistupovat k autorským právům velmi obezřetně a především odlišným způsobem než tomu bylo dosud v případě tištěné literatury.

Obsahově je práce přes průměrný počet stran (228 stran v českém, 345 stran v anglickém vydání) velmi nabitá informacemi a kromě kritiky konkrétních opatření v souvislosti s autorskými právy zde nechybí ani návrhy na možná zlepšení a změny. Práce je přehledně členěna do čtyř větších tematických celků, ve kterých autor sleduje, co vše může být považováno za porušení autorských práv a zároveň se snaží poukázat, co by tak rozhodně chápáno být nemělo. Rozebírá zde postupně vývoj médií umožňujících sdílení informací, od knihy přes rádiový a televizní přenos až po Internet. Neopomíná ani kapitolu věnovanou vývoji počítačových technologií, které sdílení informací – a potažmo tak i porušování autorských práv – umožňují.

První kapitoly jsou věnovány tematice pirátství, vysvětlení a upřesnění tohoto pojmu, ale také jeho vývoji, na němž je zřetelné, že to, co v minulosti nebylo považováno za pirátství, dnes rozhodně je. Svoji pozornost Lessig soustřeďuje i na vývoj fotografie, resp. způsobu zaznamenávání obrazu v souvislosti s právem fotografovat ostatní osoby na veřejnosti. „Obecně nebylo k pořízení a použití obrázku žádného povolení. … Zákon byl později obdařen výjimkou týkající se slavných lidí: komerční fotografové, dělající snímky známých osobností pro komerční účely, mají víc omezení než my ostatní.“ (Lessig 2010: 26)

Postupně je v knize nastíněn vývoj filmu, nahrávek, rozhlasu, kabelové televize a počítačových softwarů a zároveň práv na jejich užívání. Právě na těchto médiích je zcela zřetelné, že rozvíjejí lidskou kreativitu, obohacují naše smysly, avšak zároveň šíření jejich obsahu je znemožňováno či omezováno zákony. Lessig si navíc všímá, že „Jestliže ‚pirátství‘ znamená používání hodnoty cizího tvůrčího vlastnictví bez svolení tvůrce, jak je dnes stále častěji popisováno, pak každé průmyslové odvětví, na které se dnes přímo vztahuje autorský zákon, vzniklo a těží z nějaké formy pirátství. … Každá generace vítá piráty z generace předchozí.“ (Lessig 2010: 43)

Dalším tematickým celkem Lessigovy knihy je vlastnictví, a to především vlastnictví duševní. Zabývá se zde jeho vývojem již od 18. století zejména v oblasti autorských práv na knižní díla. Dále pak ukazuje, jak se stejná autorská práva začala využívat i na oblast filmového průmyslu a počítačových technologií. „Pravidla autorského zákona, jak si je vykládá vlastník autorských práv, jsou stále častěji zabudovávána přímo do technologie, která dodává chráněný obsah.“ (Lessig 2010: 100)

Aktuálně se jeví zcela zásadní kapitoly věnující se nejrozšířenějšímu médiu, Internetu, který umožňuje komukoliv stahovat nejrůznější soubory, obrázky, využívat články, hudbu a zkrátka vše, co na Internetu najde. Vyvstává zde totiž paradox, kdy většina dnes vyráběné techniky umožňuje, ba dokonce podporuje právě to, co je podle copyrightu v mnoha případech trestné. Tlačítka a ikony kopírování, vložení, stažení, nahrávání, přeposílání, sdílení... to vše nám moderní technologie umožňuje a zákony zároveň zakazují. Respektive umožňují, pokud zaplatíme. Na jednu stranu máme možnosti, na druhé straně omezení v podobě velkého bratra, který sleduje každé kliknutí myši a potenciální porušení copyrightu. Tzv. ochranné programy a software plní funkci dohlížeče. Má ale tohle všechno ještě něco společného s rozumným uznáním autorských práv? K čemu jsou nám díla schovaná v trezorech? Je opravdu pro lidstvo přínosnější něco hodnotného vytvořit a zároveň znemožnit ostatním čerpat z takového díla či jej využít a obohatit tak další generace? Nejedná se snad spíše o snahu znemožňovat poznání a obdiv hodnotných děl a zároveň o umožnění nahlédnout do dědictví minulosti jen za obrovské sumy?

Lessig na mnohých příkladech poukazuje na absurditu, do které může přílišné lpění na autorských právech dospět, a hovoří o kultuře povolení, ve které se v současné době nacházíme. Nezpochybňuje zásluhy mnohých autorů děl a jejich nároků na odměnu či právo na copyright. Nezpochybňuje dokonce ani užitečnost copyrightu jako takového. Zdůrazňuje pouze, že se autorská práva dnes nachází v rukou obchodníků, kteří hájí své ekonomické zájmy i za cenu nevyužití díla (nebo duševního vlastnictví) pro dnešní či budoucí generaci.

Takové jednání přitom odporuje samotné americké ústavě, která hovoří o svobodném navázání „na výsledky minulosti a která je [hodnoty] zároveň chránila před ovládáním ze strany státu i soukromých zájmů.“ (Lessig 2010: 12) Zásadní problém přitom spočívá v jakési dědičné tradici a nekritickém slepém přijímání copyrightu. V rámci boje proti pirátství vzniká stále důslednější kultura povolení, dohledu a trestu. Nacházíme se v pozici člověka, který v dobrém úmyslu vymýtit alkoholismus trestá dítě s krabičkou rumových pralinek v ruce.

Paradoxem je, že právě ti, kteří dnes tolik hrozí žalobami za porušení autorských práv, sami ke své činnosti, na níž vystavěli svůj byznys, kopírovali a přebírali v minulosti vytvořená díla. Příkladem dává Lessig pohádky bratří Grimmů, které velmi dobře posloužily Disneymu. Ten je přetvořil do animované podoby a zpřístupnil milionům lidí po celém světě. Pod heslem Rip, Mix and Burn (vzít, promíchat a vytvořit) využil (nejen) Disney většinu tvorby z 19. století.

Aby Lessig ukázal, jak může být porušení copyrightu vlastně pro všechny ekonomicky výhodné, seznamuje nás s tzv. doujinshi. Jedná se o druh manga komiksů, které jsou tolik oblíbené v Japonsku. Doujinshi je komiks, který však není původní, originální. Naopak, aby bylo možno komiks prohlásit za doujinshi, musí být překopírovaný, upravený, přetvořený na jakýkoliv způsob. Kreativitě se meze nekladou. „Jiné ale musí být, má-li být dílo považováno za pravé doujinshi.“ (Lessig 2010: 20) Japonci své komiksy milují natolik, že se staly součástí jejich každodenního života. Japonské právo je v tomto ohledu velmi podobné americkému a v případě doujinshi se tedy jedná o zcela záměrné porušení autorského práva, navíc s cílem na tomto porušení vydělat. Několikrát do roka se pořádají veletrhy, kde jsou doujinshi představovány a obchodovány. Rozdíl oproti americké a evropské společnosti je však v tom, že zde na piráty nikdo neposílá armádu právníků s cílem nastolit pořádek a přinést peníze do kapes původních vlastníků autorských práv. Trh s manga je natolik zavedený a prosperující, že zakázat jej by znamenalo poškození všech. A jak bylo Lessigovi sděleno, Japonci obchodníky s manga komiksy netrestají zkrátka proto, že nemají dostatek právníků, aby bylo výhodné a vůbec možné soudit takové množství případů.

V celé knize je velmi cítit značně negativní postoj vůči Americké asociaci hudebního průmyslu (RIAA), která neváhá být příčinou osobního bankrotu dokonce i nezletilých dětí. Zároveň se jedná o vládou podporovanou korporaci s obrovským a mocným lobby. Není tedy divu, že RIAA vyhrává většinu soudních sporů a nezastaví ji ani nemorálnost jejích žalob. „V září 2003 RIAA žalovala 261 jednotlivců, mezi nimi dvanáctiletou dívku žijící v sociálním bydlení a sedmdesátiletého pána, který pojem sdílení souborů ani neznal.“ (Lessig 2010: 134) RIAA požadovala za porušení autorských práv (v tomto případě sdílení několika písní na sociální síti) miliony dolarů. Nakonec přistoupila na mimosoudní vyrovnání s tím, že dostane od dívky všechny její celoživotní úspory, což v jejím případě činilo dva tisíce dolarů. A právě na takovém počínání staví RIAA svůj obchod. Není nelegální podívat se na film, pokud ale umožníte sdílení dalším lidem, porušujete tím autorský zákon. A díky RIAA stanuli před soudem už mnozí bez ohledu na věk či závažnost svého počinu. Lessig k této situaci výstižně uvádí: „Dokáže zdravý rozum pochopit absurditu světa, kde nejvyšší pokuta za stažení dvou písniček z Internetu je vyšší než pokuta lékaři za zmrzačení pacienta?“ (Lessig 2010: 124) Zákon je přitom velmi nejistý v definici „spravedlivého užití“, ke kterému není třeba žádný souhlas s užitím díla a díky němuž může být dílo či jeho část použita v rámci obecně prospěšného záměru. Na druhou stranu i přes tuto nejasnou hranici mezi pirátstvím a spravedlivým užitím vyhrávají společnosti jako RIAA své soudní spory.

RECENZE - LESSIG

Lessig upozorňuje v knize i na složitost dohledání skutečných vlastníků autorských práv. Neexistuje totiž žádná ústřední databáze s těmito informacemi. A tak mnohdy není ani možná domluva o využití díla, protože zkrátka není s kým se zkontaktovat. Lessig dochází k závěru, že celý autorský zákon, nevyhovující společnosti, jejímž nejvyužívanějším médiem je Internet, nechrání vlastníky, ani díla, nýbrž je služkou mocných korporací, které díky němu profitují. „Jejich úsilím není jednoduše chránit, co je jejich. Usilují o to, aby všechno, co existuje, bylo jejich.“ (Lessig 2010: 169)

V závěru knihy nám Lessig předkládá případ, kdy lpění na copyrightu je pro některé korporace evidentně důležitější než lidský život. Jedná se o případ léků chráněných patenty. Přitom jen v rozvojových zemích by tyto léky mohly vyléčit miliony nemocných malárií či pomoci pacientům nakažených virem HIV. Samotná výroba těchto léčiv není příliš nákladná. Cenu výrobku však obrovsky zvedá právě patent, díky kterému si mohou tyto léky dovolit jen určité země. „Ztratili jsme kritické oko, které nám pomáhá vidět rozdíly mezi pravdou a extrémismem. ... Nekriticky přijímáme myšlenku vlastnictví myšlenek, že si ani nevšimneme, jak nehorázné je upírat myšlenky lidem, kteří bez nich umírají.“ (Lessig 2010: 172 - 173)

Aby Lessig ukázal, že není pouze kritikem, snaží se navrhovat možná řešení této svízelné situace např. volným open source softwarem či označováním děl, která by byla chráněna a na něž by autor svá práva uplatňoval. Označení by jednak umožnilo najít, komu autorská práva patří a zároveň, pokud by autor nevydal dílo s ochranným označením, byl by to signál pro ostatní, že dílo mohou volně používat. Dalším řešením by pak mohla být kratší ochranná lhůta pro copyright.

Lessig aktivně vystupuje proti absurditě kultury povolení, což dokládá i jeho soudní spor týkající se CTEA (Copyright Term Extension Act), tedy zákona, jenž umožňuje prodlužovat autorská práva na díla, a to nikoliv výjimečně třeba i na dobu 200 let. Ačkoliv Lessig tuto kauzu prohrál, otevřel tak prostor diskuzi na téma autorských práv a spravedlivého užití.

Lessigova práce, která s největší pravděpodobností bude i v dalších letech získávat na aktuálnosti, je plná příkladů z praxe, jenž dokládají nevyvážené používání autorského práva a jeho mnohdy nesmyslné vymáhání. Lessig nezpochybňuje existenci copyrightu, ale jeho nynější podobu, která vznikla před příchodem Internetu a dosud se novému médiu nedokázala přizpůsobit. Tím činí z každého uživatele Internetu potenciálního pachatele trestného činu. A to rozhodně odporuje jak zdravému rozumu, tak i původní myšlence tohoto média. Pokud však nedojde ke změně, bude i nadále platit, že „kultura povolení znamená kulturu právníků, kde možnost tvořit znamená nejprve zavolat svému právníkovi.“ (Lessig 2010: 129)

Free Culture je volně dostupná na internetu jak v původní anglické verzi, tak i českém překladu. Anglickou verzi zaštituje nezisková organizace Creative Commons, kterou založil v roce 2001 sám Lessig a která se snaží volně zpřístupňovat a umožňovat legální užití a sdílení mnoha autorských děl.

Lawrence Lessig: Free Culture: The Nature of Creativity. 2004. Creative Commons. ISBN 1-59420-006-8.

Poznámka:
Veškeré uvedené citace odpovídají českému překladu knihy. Číslo stránky se tak může oproti anglickému originálu lišit.
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme