Přepis přednášky, která zazněla z ústa Alana Cartera na MAY DAY festivalu v Praze.

Alan Carter je profesorem filozofie na Universitě Glasgow, zabývá se především politickou, morální a environmentální filozofií. Jeho život ovšem příliš neodpovídá stereotypním představám o profesoru filozofie. Alan Carter se narodil v Anglii v roce 1952. Dětství prožil stěhováním s adoptivním otcem, leteckým mechanikem RAF, od jedné letecké základny ke druhé. Vystudoval chemii na Univerzitě Sussex, nicméně kariéra výzkumného chemika ho nenaplňovala. Jeho slovy: „Když jsem zjistil, že budoucnost by se zřejmě sestávala z vyrábění nervového plynu pro britskou vládu nebo tvoření zisku pro nadnárodní korporace, opustil jsem slibnou kariéru v chemickém výzkumu.“ Alan vystřídal množství různých profesí, od svářeče po řidiče autobusu. Stopoval do Indie a nějakou dobu žil v kibucu. Po návratu do Anglie začal studovat filozofii na univerzitě v Kentu. Postupně studoval v Kalifornii, Sussexu a Oxfordu. Roku 1987 začal vyučovat na Univerzitě v Dublinu, poté vyučoval v Londýně na Heythropově univerzitě. V roce 2001 přijal profesuru na Univerzitě Colorado. Po kratších pobytech na různých univerzitách v různých částech světa zakotvil na Univerzitě Glasgow, čtvrté nejstarší univerzitě ve Velké Británii, jako vedoucí katedry morální filozofie, což je pozice, kterou v minulosti zastával například Adam Smith.

Alan Carter publikoval tři knihy a přes padesát odborných článků na široké spektrum témat. V rámci politické filozofie se věnoval tématům politické zodpovědnosti, rovnosti a majetkových práv, v rámci environmentální filozofie psal o morálním statutu nelidských živočichů a ekosystémů, v rámci aplikované etiky rozebíral problematiku zodpovědnosti k budoucím generacím, ale věnoval se i problematice chudoby Třetího světa. Momentálně rozvíjí environmentalistickou morální teorii.

Jeho poslední kniha A Radical Green Political Theory se zabývá vztahem mezi krizemi životního prostředí, povahou ekonomických struktur a rolí moderního státu. Dochází k tomu, že kombinace těchto faktorů vedou lidstvo ke katastrofě a poté, co analyzuje autoritářské, reformistické, marxistické a anarchistické přístupy k problémům životního prostředí, argumentuje, že pouze radikální politická praxe může katastrofě zabránit.

Alan Carter ovšem není pouze filozof: jako aktivista se v praktické rovině podílel například na činnosti organizací Přátelé Země nebo Global Response. Momentálně je předsedou organizačního výboru World Development Movement Scotland.

Carter

Nyní přepis jeho přednášky, kterou měl na Prvního máje v Praze na festivalu Antifašistické akce (několik prvních úvodních minut se nám nepodařilo zaznamenat):

Nutnost obrody radikální politiky

(…) Uveďme jenom pár příkladů. V roce 1960 mělo 20% lidí žijících v bohatých zemích 30krát více než 20 % nejchudších. Ale v roce 1995 už to nebylo 30krát více ale 82krát více. 225 nejbohatších lidí světa mají dohromady jeden milion milionů. Jen čtyři procenta tohoto bohatství, to znamená 40 miliard by stačily na to, aby se pro všechny lidi světa zajistil přístup ke vzdělání, zdravotní péči, pitné vodě a tak dále. A co je více, tři nejbohatší lidé světa mají dohromady majetek, který překračuje hrubý domácí produkt 48 nejméně rozvinutých zemí. Podle statistik Světové banky žijí více než tři miliardy lidí s méně než dva a půl dolarem na den, zatímco 80 % světové populace má méně než deset dolarů na den. A když říkáme dva a půl dolaru, tak tím nemyslíme to, co si za dva a půl dolaru můžete koupit v nějaké zemi třetího světa, ale to, co si za dva a půl dolaru můžete koupit ve Spojených státech. Podle nedávných statistik OSN celá čtvrtina světové populace, 54 % lidí, kteří žijí v nejméně rozvinutých zemích, musí žít ze zdrojů, které se rovnají tomu, co si můžete koupit za méně než jeden dolar ve Spojených státech.

Tato obrovská globální nerovnost v bohatství a příjmech v rámci mezinárodního kapitalistického systému má dále za následek, že je tu obrovská nerovnost v tom, jaký dopad má lidská činnost na životní prostředí v různých částech světa. Tak například Spojené státy mají jen 4,5 % světové populace, ale zároveň spotřebovávají 33 % světových zdrojů, 25 % neobnovitelné energie a vytváří 33 % světového znečištění. Takže negativní dopad na životní prostředí průměrného Američana je 40krát až 50krát větší než dopad na životní prostředí člověka v zemích třetího světa.

Když se podíváme na to, jak obrovské kapitalismus způsobuje utrpení a jak obrovské způsobuje nerovnosti v bohatství, mám pocit, že spíš než abychom ho nekriticky přijímali, měli bychom ho skutečně velmi tvrdě odsuzovat.

Já jsem na začátku nastínil takové dva argumenty a řekli jsme, že se podíváme, zda je můžeme přijmout. Jedním z těchto argumentů bylo, že člověk musí věřit buď v komunismus nebo v kapitalismus a že vzhledem k tomu, že komunismus byl naprostá katastrofa, tak musíme zcela nekriticky přijmout volný trh. A druhým argumentem bylo, že protože komunismus byl tak strašný, tak v důsledku toho víme, že revoluční změna nemůže fungovat.

Vrhněme se nyní na tu hypotézu, že nemáme na výběr mezi kapitalismem a komunismem. Nejdřív se tedy podíváme na to, co vlastně znamená nálepka komunismus, protože ta je často západními liberály používána velice nepřesně. Často nálepku komunismus používají zejména pro bývalý Sovětský svaz. A ani Sovětský svaz si neříkal komunistická země, Sovětský svaz se jmenoval Svaz sovětských socialistických republik. Takže oni sami svůj režim nazývali socialistický a ne komunistický.

Navíc ke komunismu – v 19. a 20. století se levice vyvíjela velmi rozmanitě. To, jak se v mnoha zemích předpokládá, že existuje jenom jedna forma komunismu, která se musí stavět do protikladu ke kapitalismu, je vlastně důkazem naprosté neznalosti dějin levicového myšlení. Když uvedu jako příklad knihu Darrow Schectera, která se jmenuje Radical Theories: Paths Beyond Marxism and Social Democrac, tak Darrow Schecter v této knize dává přehled revolučního syndikalismu, anarchismu, cechovního socialismu, tržního socialismu a řady dalších myšlenkových proudů, které jsou naprosto jinde a velmi rozdílné od marxismu-leninismu. A i dále, když se podíváme jen na jednu z těch alternativ marxistického komunismu, řekněme na anarchismus, zjistíme, že i zde se to tříští na celou řadu velmi rozdílných přístupů, jako je anarchosyndikalismus, individualistický anarchismus, anarchokomunismus, anarchokolektivismus, a celou řadu dalších nedávných frakcí, jako je anarchofeminismus nebo zelený anarchismus. Takže často lidé předpokládají, že se musíte přidat buďto k ideologii komunismu, čímž ve skutečnosti mají na mysli autoritářský státní socialismus, nebo se přidat k ideologii kapitalismu. To je ovšem naprostá neznalost směrů, jako je třeba libertariánský socialismus a libertariánský komunismus a hnutí, která se vyvíjela v protikladu k marxismu-leninismu.

Jak je ale možné, že tato dlouhá a plodná historie hnutí alternativní levice je dnes takřka zapomenuta? Mohlo by se říci, že to je díky politickému úspěchu marxistických revolucionářů v Rusku, tedy bolševiků; že marxismus-leninismus převzal vedení na levici. Ale měli bychom si připomenout, že na začátku revoluce v roce 1917 v Rusku existovala celá řada radikálních politických uskupení. Navíc bychom měli říci, že revoluce už byla v plném proudu, když přišli bolševici a uzurpovali si uvnitř ní moc, což byl vlastně převrat. Ale protože pod vedením Lenina si bolševici přivlastnili revoluci a protože Lenin byl následovníkem Karla Marxe, tak marxismus takto získal vedení v rámci radikální levice. A právě následný vývoj bolševismu vedl k naprosté demoralizaci a diskreditaci radikální levice jako celku. Tak zatímco revoluce v Rusku byla takovým světlem, takovým majákem na začátku, tak se velice brzy zdiskreditovala. Už za dvacet let v ním mohli věřit jen nejzaslepenější přívrženci marxismu, protože ta temná stránka se projevila nejprve v čistkách v Sovětském svazu v 30. letech a i západní levice si začala uvědomovat, co je tento režim zač, když došlo k potlačení událostí v Maďarsku v roce 1956 a potom samozřejmě při okupaci Československa v roce 1968.

Levice nejprve reagovala na tyto události tak, že veškerou vinu svalila na Stalina. Ale když se potom při bližším zkoumání dějin bývalého Sovětského svazu ukázalo, že ona společnost byla problematická už jako taková pod vládou Lenina. Takže je třeba vinit z těchto událostí už Lenina. Avšak většina levice se vždycky snažila nějakým způsobem distancovat Marxe od této centralizace moci, od nedostatku demokracie, od autoritářství režimu a systémů, které vládly ve východní Evropě ve druhé polovině 20. století. Ovšem všechny ty argumenty ve prospěch marxistické teorie ve světle událostí a vývoje v bývalém Sovětském svazu byly čím dál tím méně přesvědčivé – až do té míry, že po takzvané sametové revoluci v roce 1989 řada lidí nad radikální levicí zcela zlomila hůl. A vzhledem k tomu, že marxistická teorie nakonec selhala, vedlo to k tomu, že celá řada lidí zlomila hůl zkrátka nad politickou teorií jako takovou.

Výsledkem byl určitý nihilismus postmodernismu na teoretickém poli, kdy celá řada politických teorií, které by mohly vysvětlit nebo nějak napomoci revoluční transformaci, byla hned odsouzena jako pouhá metavyprávění. Přitom bylo třeba jít úplně jinou cestou. Když máte teorii, která nefunguje, tak místo toho, abyste nad ní zlomili hůl, měli byste naopak určit její slabiny a potom přijít s teorií, která je méně neadekvátní. Takže já bych se nyní chtěl věnovat tomu, kde marxistická teorie tak selhala.

Marx ve svých raných dílech předpokládá, že utlačovatelské státy jsou způsobeny určitou formou fragmentarizace v rámci hospodářské struktury společnosti. V článku, který Marx napsal v roce 1843 a který se jmenuje O židovské otázce, argumentuje, že právo na vlastnictví rozděluje společnosti, že fragmentarizuje společnost na jednotlivé osoby, které potom chtějí, aby se o tu veřejnou sféru postaral stát. Takže čím bezpečněji se lidé cítí jako jednotlivci v rámci svého práva na individuální vlastnictví, tím méně se ale musí starat jeden o druhého. Takže lidé jako jednotlivci mají tu svobodu, že se mohou starat o své blaho a vytvářet vlastní bohatství, zatímco o veřejné blaho se má starat stát. Ale čím více se stát stará o veřejné blaho, tím méně se musí jednotlivci starat o ostatní. A Marx v tom vidí, že se tu roztáčí jakási negativní spirála, kdy lidé jsou čím dál roztříštěnější, individualističtější a atomizovanější, jsou sobečtější, soutěží jeden s druhým a nad nimi potom bdí stát, který je čím dál tím více utlačovatelský. Marx z toho vyvozuje, že kdyby se odstranila tato fragmentarizace v rámci hospodářské struktury společnosti, zrušilo by se tím soukromé vlastnictví a stát, který je takto nad společností, by zmizel a lidé by byli svobodní k tomu, aby mohli spravovat veřejné věci sami bez státu.

Takže kolem roku 1847 je už Marx přesvědčený o tom, že právě soukromé vlastnictví rozděluje společnost na dvě hlavní skupiny – na ty, kteří mají velké vlastnictví (kapitalisté) a mohou potom vykořisťovat ty ostatní, kteří majetek nemají (pracující). Tyto dvě skupiny pak tvoří dvě hlavní třídy a tyto dvě hlavní třídy způsobují ono roztříštění v rámci ekonomické struktury. A právě v tomto rozdělení na dvě třídy vidí Marx vysvětlení existence státu. Dále Marx vidí stát v obhajobě zájmů kapitalistů, aby tito mohli vytvářet čím dál větší zisky. Nakonec z toho vyvozuje, že vzhledem k tomu, že právě toto rozdělení společnosti vede k existenci státu, který pak utlačuje, tak pokud bychom se zbavili tohoto rozdělení, zbavili bychom se utlačování a státu a zbavili bychom se jakýchkoliv politických problémů.

Myslím si, že zdaleka tyto Marxovy závěry nesedí, protože není tak jednoznačné, že příčinou státu je rozdělení na ekonomické rovině. Myslím si, že mnoho států a jejich existenci bychom mnohem lépe vysvětlili jako důsledek zabrání nebo dobyvačnosti. Navíc zadruhé a co je ještě důležitější, je, že i když jedna věc způsobí druhou, tak to ještě neznamená, že odstraníme-li příčinu, že účinek rovněž zmizí.

Když si vezmeme jako příklad rakovinu, tak řekněme, že rakovinu může způsobovat radioaktivní záření. Ale v okamžiku, když už rakovina začala, tak se rozšiřuje bez ohledu na ono záření. To, že záření odstraníme, neznamená, že se nemocný člověk sám o sobě uzdraví. Analogicky tedy můžeme říci, že i kdyby byla pravda, že stát vznikl na základě ekonomického rozdělení, tak nemůžeme tvrdit, že vytvořením beztřídní společnosti bude tato politická nerovnost odstraněna. Takže klíčovým problémem marxistické teorie je dle mého názoru to, že má tendenci zjednodušovat dopady politické moci na problémy ekonomické povahy a vyvozuje z toho, že když budou nerovnosti v rozložení ekonomické moci odstraněny, tak tím zároveň budou odstraněny jakékoliv problémy týkající se výkonu moci politické. I když například můžeme říci, že nerovnost v ekonomické moci způsobuje nerovnosti v moci politické, politická moc může nakonec narůst do takových rozměrů, že je problematická sama o sobě.

Již Marxův současník, Michail Bakunin, když kritizoval Marxe, tak vlastně předjímal vývoj v Sovětském svazu, protože tvrdil, že právě samotné politické problémy budou způsobovat politickou nerovnost a budou její příčinou. Shrnul bych zde několik bodů jeho kritiky Marxe a předesílám, že Bakunin kritizuje Marxe 50 let před vznikem jakéhokoliv marxistického politického systému. Bakunin píše: Je naprosto jasné, proč diktátorští revolucionáři, jejichž cílem je svrhnout současnou existující moc a společenské struktury, aby vybudovali vlastní diktaturu, nikdy nejsou skutečnými nepřáteli stávající vlády. Nikdy nejsou skutečnými nepřáteli státu, ale naopak jsou nejhorlivějšími zastánci myšlenky vlády. Jsou nepřátelé pouze současných vlád, a to jenom proto, že se snaží postavit na jejich místo. Jsou nepřátelé pouze současné vládní struktury, protože ta vylučuje možnost jejich vlastní diktatury. Ale zároveň to jsou naprosto nejoddanější stoupenci vládní moci, protože kdyby revoluce zničila tuto moc tím, že by skutečně masy osvobodila, pak by tuto pseudorevolucionářskou minoritu zbavila veškeré naděje, aby mohla tyto masy spoutat a vládnout jim.

Abych shrnul svůj pohled na Marxe – měl naprostou pravdu, když se stavěl velice radikálně k nerovnostem v ekonomické moci. Ale tím, že zjednodušil nerovnost politické moci jenom na ekonomické příčiny, otevřel tím bohužel cestu nesmírně utlačovatelským, autoritářským režimům státního socialismu, které užívaly moc většinu 20. století a zvláště tady ve východní Evropě. Marx byl tedy skutečně radikální tím, že se soustředil pouze na jednu nerovnost, a sice na nerovnost hospodářskou, ale problém je, že nebyl dostatečně radikální, protože vznik naprosto nepřijatelného uspořádání společnosti je způsoben jak nerovností ekonomickou, tak nerovností politickou. Následováním Marxe radikální levice katastrofálně selhala. Ne proto, že by byla radikální, nýbrž proto, že nebyla dostatečně radikální.

Takže jak by mohla vypadat teorie, která bere dostatečně vážně jak nerovnosti v oblasti ekonomické, tak nerovnosti v té politické? Já bych si tady dovolil nastínit jednu možnost.

schema 1

Když se podíváme státy, tak jsou většinou v jakési vojenské konkurenci s nějakým dalším státem. Aspoň ty velké státy rozhodně. Aby mohly být takříkajíc konkurenceschopné ve vojenské sféře, tak si musí vytvořit určité vojenské kapacity, aby se mohly ubránit, nebo útočit na ostatní státy, a ty je vnímaly jako hrozbu. Jenomže, aby mohly vytvořit tuto vojenskou kapacitu, tak musí samozřejmě vyvinout vysoce produktivní technologie, které budou schopny generovat přebytek, a musí si vytvořit určitou ekonomickou strukturu, která bude nejlépe odpovídat vytváření přebytků, to znamená technologie, které budou vytvářet jakýsi zdanitelný majetek.

Musíme se podívat, jak vlastně všechny ty čtyři části modelu spolu souvisí. Kdybychom tady dosadili kupříkladu nějaký jiný ekonomický model, např. takový, který by byl egalitářský, kde by pracující měli vyšší podíl na zisku, a nebo sami vedli tu výrobu, zřejmě by to dospělo k tomu, že by pracovali méně, spotřebovávali by více pro sebe a tím pádem by už nevytvářeli dostatečný zisk, dostatečný přebytek, který stát potřebuje k tomu, aby si zajistil své vojenské kapacity. Tím pádem by ta více egalitářská ekonomická struktura nevytvářela potřebný zisk pro stát. Když se na to podíváme v tomto světle, tak je celý vývoj v Sovětském svazu po revoluci naprosto jasný, protože poté, co pracující v roce 1917 převzali jednotlivé závody a výroby a nějakou dobu je vedly sověty, tak velmi brzy – v roce 1918 – nahradil Lenin tuto vládu dělníků autoritářskou kontrolou jednoho člověka. Lenin to, že dělníky takhle připravil o kontrolu nad výrobou, tehdy ospravedlňoval následujícím citátem: „Musíme vyvinout maximální úsilí, abychom zajistili hospodářskou obnovu, bez níž si nelze představit zvýšení obranného potenciálu naší země.“

Když se podíváme na tento model, tak zjišťujeme, že vysvětluje vývoj Sovětského svazu. Dále také vidíme, že má jasný dopad na životní prostředí, protože aby takovýto stát zůstal konkurenceschopný, aby zajistil svoje obrané a vojenské kapacity, tak musí vytvořit takový ekonomický model, který je co nejproduktivnější, což znamená, že strašně moc spotřebovává a vytváří obrovské znečištění a obrovské škody životnímu prostředí – a je jasné, že se řítíme do environmentální katastrofy.

Teď bych vám ukázal model, jak vidím společenské uspořádání v současnosti.

schema 2

Když se podíváme na ty systémy dneska, tak stát je vlastně pseudozastupitelská demokracie, pseudodemokracie, která je centralizovaná, autoritářská, kterou udržuje v chodu nesmírně nerovnostářská, vykořisťovatelská hospodářská struktura. Tento stát zároveň udržují nacionalistické, vojenské, velice technologicky vyspělé ozbrojené síly, které jsou nesmírně náročné na spotřebu zdrojů a vytvářejí obrovské znečištění. A to vidím jako nesmírně riskantní vývoj.

Jak se z této dynamiky vymanit? Kdybychom změnili jenom jednu část tohoto systému, která by potom neodpovídala cílům a potřebám těch ostatních složek, tak ty ji velice rychle nahradí něčím, co jim vyhovuje. Abychom se mohli z tohoto neradostného vývoje nějak vymanit a aby to vůbec mělo naději na úspěch, tak si myslím, že musíme změnit každou z těchto čtyřech složek. Kdybychom tedy nahradili každý z těchto prvků jeho protikladem, jevila by se tam perspektivní úniková cesta.

Jak by to tedy vypadalo, kdybychom každý z těch prvků nahradili jeho protikladem?

schema 3

Místo pseudozastupitelských, kvazidemokratických a autoritářských centralizovaných režimů bychom potřebovali decentralizované přímé demokracie. Místo výrobních vztahů, které jsou nerovnostářské, vykořisťovatelské potřebujeme nějakou ekonomickou strukturu, která je kooperativní, družstevní, která je soběstačná, rovnostářská. Místo technologií, které jsou nesmírně náročné na spotřebu zdrojů a které vytváří velké znečištění, potřebujeme technologie alternativní, které jsou k životnímu prostředí šetrné. A místo nacionalistických, militaristických ozbrojených složek potřebujeme nějakou formu společenské kontroly, která je neagresivní a nenásilná. Pokud bychom dosáhli takového modelu, tak si myslím, že by to byl model vzájemných vztahů, který je šetrný k životnímu prostředí.

A proč by něco takového mohlo fungovat? Protože demokracie, které nejsou zastupitelské, kde se lidé účastní demokratického procesu, nepotřebují násilí, nepotřebují násilné složky, aby se udržely u moci. Protože model výroby, který není vykořisťovatelský, už potom nepotřebuje stát, který následně udržuje tento model u moci. A protože alternativní technologie už potom nepotřebují nějaký obrovský, silný model, který by je silou prosadil, na rozdíl, řekněme, od jaderné energie. A protože nenásilné formy společenské kontroly už potom nepotřebují nějakou masivní technologii, která by je udržela u moci.

Tento model bere v úvahu jak nerovnosti ekonomické, tak nerovnosti politické. A právě tím, že se pokouší odstranit obojí, vytváří cestu, kdy můžeme odvrátit naprostou katastrofu, do níž se řítíme. Proč selhala radikální levice? Radikální levice selhala, protože se soustředila jenom na ekonomické nerovnosti a nebyla dost radikální, aby se soustředila zároveň na nerovnosti ekonomické a politické.

Co to pro nás znamená? Znamená to, že pokud skutečně máme zájem o to, aby zde byla nějaká politická rovnost, pokud chceme nastolit opravdovou demokracii, tak k tomu zcela nevyhnutelně potřebujeme rovnostářskou společnost. Společnost, která je i ekonomicky rovnostářská. Abychom dosáhli této společnosti, tak potřebujeme alternativní technologie, které to umožní a které zároveň umožní neagresivní, nenásilné modely společenské kontroly a ty nám potom pomohou dosáhnout skutečně konsensuální demokratické společnosti.

Jinými slovy: decentralizace, ekonomicky vyrovnaná společnost, alternativní technologie a neagresivní formy společenské kontroly – buď máme všechno nebo nic.

A závěrem bych řekl, že pokud skutečně chceme skončit s vykořisťováním a útlakem, tak musíme vytvořit decentralizovanou, nenásilnou společnost, která bude založena na alternativních technologiích. Bylo by naivní očekávat, že to za nás udělá stát nebo že to za nás udělají velké ekonomické společnosti, velké korporace. Pokud opravdu chceme dosáhnout skutečné demokracie, musíme začít u sebe a musíme o to usilovat my sami.

_____
Přepis další přednášky, která byla k vidění na MAY DAY festivalu: John Holloway – Vztek proti nadvládě peněz
Video z MAY DAY 2011
Report z MAY DAY 2011