Rozhovor z konce roku 2010, v němž irský anarchista Kevin Doyle popisuje sociální situaci ve své zemi.

Přinášíme vám rozhovor irského aktivisty uskutečněný pro žurnál Ideas & action. Zatímco řecký bankrot obklopila mediální hysterie, která konzervativním a neoliberálním stranám posloužila jako zbraň v předvolební frašce, irskému krachu moc pozornosti věnováno nebylo. Vykrvácel Keltský tygr, ukázková ekonomika následující ideály neoliberální agendy. Krach obou ekonomik přece jenom spojuje několik událostí. Jakmile se začaly blížit propasti, byly do ní vrženy spekulací s dluhopisy, která se postarala o skokový nárůst jejich kreditního rizika a vytvoření hysterie na finančních trzích.

Je tedy zajímavé, že obě země potkal podobný osud. V řeckém případě je vina svalována na „nezodpovědné vyhazování sociálního státu“, v irské kauze hovoří mainstreamoví ekonomové o „příliš nízkých daních, které se podílely na raketově rostoucím schodku rozpočtu“. Mohlo by se zdát, že neoliberální agenda dostala na frak a mainstreamová ekonomika se uchýlí k prosazování větších regulací trhu. Jak se tedy takový posun promítne do života obyčejného pracujícího? Uplynulé desetiletí bylo v režii zeštíhlování regulační a sociální role státu (represivní samozřejmě zůstává), které se promítlo do škrtů v sociální sféře, tlaku na pracovní právo, komercionalizaci zdravotnictví a školství. Následující desetiletí se patrně bude nést v duchu strachu z bankrotu, který se promítne do škrtů v sociální sféře, demontáže pracovního práva, komercionalizaci zdravotnictví a školství. Ve finále není důležité, jestli je ekonomická politika více monetaristická, nebo více fiskální, pro elity je hlavní udržet pasivní společnost: „Nedá se nic dělat – musíte akceptovat situaci.“

Irská kauza také v lecčems připomíná Českou republiku. Rozkradení státního majetku během krátkého období úzkou skupinou miliardářů. Stejně jako irský stát, respektive daňové poplatníky, stála sanace bankovního sektoru asi 7 miliard Eur, Český stát sanoval na počátku minulé dekády bankovní sektor částkou v řádech stovek miliard Kč (Komerční banka, Česká spořitelna, IPB). V obou zemích je bolest a odpovědnost přesouvána na bedra pracujících. V obou zemích uspořádají odbory na protest proti škrtům jednu velkou demonstraci a při dalších větších akcí se bojí, aby neztratily kontrolu.

Irsko

Rozhovor s Kevinem Doylem, členem irského Workers Solidarity Movement (Cork)

Kevin odpovídá na otázky týkající se nedávného rozpadu irského finančního sektoru a lidového odporu, který následoval. Otázky klade Mike Harris, redaktor on-line žurnálu Ideas & action (Workers Solidarity Aliance).

Mike: Děkuji Kevine, že si byl ochotný podstoupit tento rozhovor. Před tím než začneme, musím říci, že se zdá, jako by to bylo včera, když jsi na nějaký čas emigroval do New Yorku a osobně jsme diskutovali o anarchistické politice a o světě kolem nás. To vše bylo samozřejmě před tím, než „Keltský tygr“ začal řvát. Musí to být trochu divný pocit, být zpátky v Irsku během let prosperity a dnes být opět svědkem nárůstu ekonomické migrace.

Kevin: Je to divný pocit. Pád byl velmi rychlý a mnoho lidí překvapil; je to pád takového rozsahu, který nikdo neočekával. Abychom zasadili problém do širšího kontextu – jak jistě mnoho čtenářů ví, emigrace do ekonomicky silnějších zemí, jako je USA, provází Iry po celé generace. Poprvé jsme se potkali v New Yorku na začátku 80. let, kdy Irskem otřásala hluboká recese. Dobře si tu dobu pamatuji, pro mnoho z nás byla velmi těžká – byla zde vysoká nezaměstnanost, kterou samozřejmě provázela chudoba a vysídlování.

Navzdory této těžké minulosti nastal boom, takzvaná éra Keltského tygra. Netrvala dlouho, ale mnoho lidí ji uvítalo. Někteří si představovali, že už jsme za vodou, že jsme skoncovali s nemocemi jako masová nezaměstnanost a ekonomická emigrace. Mýlili se, jak už dnes víme.

Píše se rok 2010 a my jsme vrženi do nové zoufalé ekonomické periody, kterou do značné míry odnese pracující třída – zase. Nezaměstnanost prudce stoupla. A zaměstnavatelé využívají nového klimatu k útoku na výši našich mezd a pracovní podmínky. Lidem se znova vrátila perioda velkých nejistot.

Mike: Irská finanční krize vyplula na povrch teprve nedávno, ale již nějakou dobu se k ní schylovalo – je to tak?

Kevin: Ano, kořeny problému sahají hluboko. Ovšemže události, které se zde odehrávají, do jisté míry charakterizují specifické Irské souvislosti. Ale stojí za povšimnutí, že to, co se odehrává nyní v Irsku, je spojeno se všeobecným kolapsem, který zasáhl světovou ekonomiku v roce 2008. Roli zde hraje známý cyklus „boomu a krachu“ – charakteristický pro kapitalismus, jak předpokládám.

Irsko

Mike: Můžeš nám prosím tě říct, jak se Irsko dostalo z pozice „Keltského tygra“ do dnešní situace. Zdá se že všechny sociální a ekonomické složky dlouho „fungovaly jak na běžícím pásu“ (např. nízké daně, poslušné odbory, plnící koncept sociálního smíru).

Kevin: O tomhle bylo již mnoho napsáno. Existuje řada aspektů situace, ale budu se snažit být stručný a co nejpřesnější. Doporučuji velmi dobrý článek, který vyšel v posledním čísle Irish Anarchist Review od Gregora Kerra, který se nazývá „Bubliny, boomy a krach“. Přináší mnohem více detailů, než které zde můžu zmínit.

Na jednu stranu je irská ekonomika zvláštním subjektem. Původní tradiční průmysl byl dlouhodobě ochromen – to je dědictví britského imperialismu. Irská ekonomická elita se to pokoušela změnit tím, že v devadesátých letech proměnila Irsko v daňový ráj pro nadnárodní korporace. Irsko adoptovalo velmi nízkou „korporátní daň“ pro ty, kteří se zde rozhodli „investovat“. To bylo doprovázeno dalšími stimuly jako – vzdělaná anglicky mluvící pracovní síla a také laxním přístupem k ochraně životního prostředí.

V polovině devadesátých let se Irsko stalo velmi „konkurenceschopnou“ lokací pro kapitalismus a investoři si toho všimli. Jistěže „konkurenceschopnost“ znamená v neoliberálním žargonu „lokace s nízkými daněmi a loajální pracovní silou“. Tohle Irsko nabízelo nadnárodkám.

Za pomocí zahraničních investic klesla nezaměstnanost a spolu s tím došlo poprvé za tuhle generaci k oživení tradičního stavebního průmyslu. V porovnání s našimi evropskými sousedy byly majetkové poměry Irů nízké a bytová infrastruktura zastaralá. V souvislosti s tím nastal stavební boom. Jeho klíčovým aspektem se stala spekulace s pozemky: developeři napojení na politickou stranu Flanna Fáil nahromadili obrovský majetek. To znamenalo rozkvět pro stavební firmy a průmysl, který začal naplňovat jejich požadavky. Pro čtenářovu představu: mezi lety 1995 – 2007 bylo vystavěno 750 000 bytových jednotek.

Ústředním bodem současného pádu je bankovní sektor. Popravdě nasměroval irskou ekonomiku proti zdi. Pro pochopení tohoto tvrzení musíme zmínit několik faktorů, které byli ve hře. Během boomu rostl bankovní sektor v důsledku rozmachu majetkových poměrů nepřiměřeně.

S tím, jak se úzká skupina lidí rychle dostala k velkému počtu nemovitostí, stala se divoká spekulace s pozemky všední záležitostí. Jednu chvíli se zdálo, že bude celé Irsko pokryto novými budovami! Jasně že zveličuji, ale bylo to fakt šílený. Za pomocí nejvíce sobeckých elementů ve společnosti došlo k nahromadění obrovského množství peněz – mnoho nových zbohatlíků mělo úzké vazby na vládu a velké politické strany.

Potom tu proběhla deregulace bankovního sektoru – taková byla vládní politika, která usnadnila spousty podivných transakcí v zákulisí Irského finančního centra v Dublinu. Ve výsledku ztratila úvěrová kritéria všechny ochranné mechanismy a podléhala velkým rizikům. Klíčovým hráčem této politiky byla Anglo-Irish Bank. Poskytla rizikové úvěry v hodnotě 60 miliard Euro – a stále ještě nevíme, jestli se jedná o konečnou cifru ztrát způsobených jedinou bankou.

Během boomu si bankéři osvojili rčení „Tam, kam jde Anglo, ostatní následují“. Anglo (Anglo-Irish Bank Corporation) má úzké vazby na Irskou ekonomickou elitu. Poskytovala úvěry velmi nedbalým způsobem v Irsku, ale hlavně v zahraničí. Její bývalý výkonný ředitel byl uznán jako podvodník – příliš milé na to, co způsobil. Provalilo se, že svým spřízněným napůjčoval obrovské sumy. Dokonce v době, kdy mířila Anglo ke dnu, poskytl obrovské úvěry členům představenstva na nákup jejích akcií, aby vyšrouboval jejich cenu nahoru!

To byl sám o sobě velkej průšvih. Jenže se do toho začala zaplétat vláda a vše dopadlo ještě mnohem hůř. Pro anarchisty neznamená vláda nic hodného respektu – no tohle je příklad, proč je tomu tak. Ze strany vlády se jednalo o velkou dávku stupidity, ale nelze také zapomínat na to, že se při tom dokázala postarat o své přátele ze Zlatého kruhu.

Mike: Co je to ten Zlatý kruh?

Kevin: Tak v Irsku nazýváme finanční elitu, Zlatý kruh. Je to z toho důvodu, že irská elita je kumulována do malého počtu identifikovatelných lidí. Všichni se navzájem znají osobně a mají úzké vazby na klíčové zákonodárce. Pokud se na obzoru rýsuje lukrativní příležitost, navzájem si o ni řeknou. Jsou to lidé, kteří po dlouhé roky slízávali smetanu v podobě obrovských zisků.

Mike: Jakou to irská vláda udělala hloupost, o které si mluvil?

Kevin: Když v roce 2008 mezinárodním trhem otřásl prudký pád, irská vláda se „zaručila“ za všechny bankovní dluhy. Problém je v tom, že v době, kdy schválila tuto garanci, neměla ani ponětí o tom, jakých rozměrů dluhy v irském bankovním sektoru dosahují. Klíčová byla garance všech dluhů v Anglo-Irish Bank. Dva roky po tom se dostáváme na dno velmi hluboké díry. Ukázalo se, že v bankovním sektoru byl výrazně větší objem dluhů, než se předpokládalo. Dluhy v Anglo-Irish Bank dosáhly astronomických rozměrů. Přesto si vláda stála za svými slovy a nakonec ji bankovní sektor vysál. A máme to tady: Teď máme jako pracující za to všechno zaplatit.

Irsko

Mike: Jak by jsi porovnal, pokud je to možné, irskou situaci s řeckou? Jsou si v něčem podobné plány „nouzové pomoci“ od Evropské unie?

Kevin: Nemám dostatečné informace, abych ti poskytl detailní pohled, ale obecně si jsou podobné. Jádrem problému je potřeba irské i řecké vlády získat peníze na provoz státu. Vzniklé dluhy překonaly rozpočtový limit, nastavený Evropskou unií. Řecko se dostalo do problémů jiným způsobem. Jinými slovy, do problémů nás zavedly odlišné cesty. A samozřejmě problémům čelí i Španělsko a Portugalsko. Tam se také jedná o problémy jiného rázu. Nejvíce určující je, že po Řecku i Irsku se nyní vyžaduje, aby spolkly téměř tu samou medicínu. Jaké překvapení! V obou zemích je fokus nasměrován na sociální výdaje. To znamená, že dochází ke škrtům v sociálních službách, ve zdravotnictví a školství. Sociální služby se pro pracující stávají méně dostupné a dochází ke snižování pracovních míst. Jak jistě naši čtenáři vědí, jedná se o agendu neoliberalismu.

Mike: Jakému odporu čelí navrhovaná úsporná opatření?

Kevin: Tvrdá opatření, která vláda realizovala v důsledku finanční krize, bych přirovnal ke smečce vlků, která byla vypuštěna na lidi. „Tvrdá doba vyžaduje tvrdá opatření“, heslo, které se stalo mantrou. Obyčejní lidé byli šokováni. Nastal prudký nárůst nezaměstnanosti a rozsah fiaska realitní bubliny narůstal. Stavební průmysl, který zaměstnával spoustu lidí zkolaboval. Lidem zůstaly jejich hypotéky, přičemž hodnota splácené nemovitosti ze dne na den rapidně klesla. Nejdříve se mobilizovali státní zaměstnanci, hlavně učitelé a proběhla jednodenní stávka. Přesto lidé akceptovali, co jim bylo řečeno.

Minulý rok vyplula v plné míře na povrch propletenost korupce. Došlo k odhalení masivní korupce a praktik bankovního sektoru. Dluhy Anglo-Irish se týden co týden zvětšovaly. Mnoho těch, kteří se dopustili jasné krádeže, stále zaujímá své pozice! Mezitím vláda přichází s poselstvím: Ty, obyčejný pracující, musíš sdílet bolest.

Demonstrace v Dublinu se účastnilo 100 000 pracujících. Byla organizována ICTU (Irská konfederace odborových svazů) a měla velmi pozitivní ohlasy. Nebudu zveličovat, když řeknu, že je ve společnosti cítit velký hněv. Mezinárodní měnový fond a Evropská centrální banka podepsala s nenáviděnou vládou podmínky „nouzové pomoci“. Výše rozpočtu brzy nastíní, kterých sektorů se budou škrty týkat. Je otázkou, co se stane potom.

Mike: Jaký máš pocit? Dochází ke společné mobilizaci odborů a levice?

Kevin: Existují náznaky mobilizace a pokusy o sebeorganizování pracujících. Domnívám se, že nesmíme ztrácet naději, protože jakákoliv známka sebeorganizace je potřebná a velmi důležitá. Jak někteří čtenáři jistě uznají, Irské odbory mají velmi hierarchickou strukturu. Participace řadových odborářů pomalu klesala během éry „partnerství“ (odborů a vlády), což je asi od osmdesátých let do dnes. „Partnerství“ přisoudilo klíčovou roli odborové byrokracii a nakonec vedlo k rezignaci řadových členů na jakékoliv aktivity. Ale například na stotisícové demonstraci v Dublinu byl vypískán během svého projevu ředitel největšího odborového svazu (SIPTU), Jack O’Connor. Pracující jsou naštvaní, že odbory nepodnikají dostatečné kroky. Stará pohádka, pořád jen mluví a mluví.

Takže oficiálně vystupuje odborové hnutí proti tomu, co se teď děje. Ale vedení se obává jakékoliv větší mobilizace, kterou by nedokázalo udržet pod kontrolou. Také nemají reálný plán. Veškeré jejich požadavky spočívaly v prodloužení splátkové lhůty, po kterou má být placen dluh mezinárodním bankovním institucím. Jinými slovy: „přijmeme bolest, pokud nám ji prodloužíte“. To je šílený!

Takže klíčová otázka zní: Ujmou se řadoví odboráři iniciativy? Nemyslím si, že existují nějaké pozitivní signály, které by to naznačovaly. Měli bychom pamatovat, že pracující nesou veškeré břímě toho, co se děje. To je scénář, který se v nejbližší době nezmění. Jedinou skupinou, která vzdorovala, jsou důchodci – a dosáhli svých požadavků! Takže odpor funguje a lidé to mají v podvědomí. Jenomže je tu vysoká nezaměstnanost a lidé se přirozeně bojí o svá místa. Sužuje je také vysoká zadluženost domácností. Potom tu hrají velkou roli masmédia, která vzkazují „nedá se nic dělat – musíte akceptovat situaci“. No, uvidíme.

Mike: Jakou roli v tomto vzdoru hraje vaše organizace Workers Solidarity Movement?

Kevin: V těchto dnech bychom si přáli, kdybychom byli mnohem větší a měli větší vliv. Ale i tak děláme, co je v našich silách, aby byl slyšet náš hlas. Opatření jsou konfrontována na více úrovních. Mezi pracujícími v odborech, mezi studenty, a také různými způsoby na sousedské úrovni – kde byly důsledky škrtů pocítěny okamžitě.

Hlavní věc, na kterou se soustředíme, je samozřejmě to, že musíme vzdorovat a čím dříve tím lépe. Může se to zdát jako úplně jasná věc, kterou není třeba opakovat, ale média a vláda opravdu masírují a masírují, že lidé musí akceptovat situaci, ve které jsme se ocitli. Takže jako anarchisté hrajeme roli základní úrovně. Bojovat, vzdorovat!

Dále argumentujeme stylem „vezměme si zpět naše odbory“ na pracovištích, kde je to klíčové, ale také v dalších sférách. Jak jsem zmínil, participace řadových odborářů je nyní velmi nízká. Některým odborářům je jasné, že předáci neudělají nic, dokud k tomu nebudou donuceni. Takže v současnosti je velmi důležité propagovat ideály samosprávy a přímé participace v odborech i v dalších sférách společnosti.

Irsko

Mike: V čem se během krize odlišuje WSM například od dalších levicových skupin a militantního křídla odborového hnutí?

Kevin: Levice, včetně té militantní, se v současnosti jasně a převážně koncentruje na volby. Ještě jsem to tu nezmínil, ale je to velmi důležitý aspekt současné krize. Současná vláda – koalice Flanna Fáil a Zelených – je v krizi a brzy padne. Zdá se, že voliči se budou dost přiklánět k levicovým stranám, hlavně k irským Labouristům. (Pozn. překl.: předčasné volby vyhrála na konci února středopravá Fine Gael (70 křesel), která vytvořila koalici s levicovými Labouristy (36 křesel).)

Pro politické strany nalevo od Labouristů je tato situace také velmi důležitá. Jaká novinka. Došlo ke zformování volebního bloku, ideově složeného z trockistů a nezávislých. Jmenuje se United Left Alliance. Jejich cílem je jednoznačně získat křesla v parlamentu. Je to známá pohádka – hrají volební frašku na úkor zdola organizovaného odporu. Samozřejmě že využijí jakékoliv antiautoritářské iniciativy pro své volební cíle. Anarchisté znají tohle divadlo, které se pořád opakuje. Proto s tím musíme počítat a udělat všechno pro vybudování nezávislé proti-volební opozice. To je náš cíl.

Mike: Asi se shodneme na tom, že naším finálním cílem jsou samosprávná pracoviště a komunity. Existují nějaká krátkodobá a střednědobá řešení krize a sociální tísně, která by WSM mohla prosazovat?

Kevin: Stinnou stránkou našeho úsilí je to, že se jedná o běh na dlouhou trať. Během našeho rozhovoru byly podepsány dohody o podmínkách „nouzové pomoci“ Mezinárodního měnového fondu a Evropské centrální banky. To znamená, že nás čeká čtyři až pět let dlouhá perioda plná útoků na naše jistoty. Dobrou stránkou je, že máme nějaký čas na to, abychom vybudovali odpor a přešli do ofenzívy. Myslím si, že to může být perioda, kdy v anarchistickém hnutí nastane zlom. Jak říkají, teď nebo nikdy. Ale nebude to snadné, zatím je nás málo na to, jaká síla stojí proti nám.

Mike: Na závěr bych ti chtěl popřát, aby krize nezruinovala tebe a tvoji rodinu. Co se vaší organizace týče, přejeme našim irským bratrům a sestrám hodně štěstí a úspěchů ve vašem odporu.

Kevin: Děkuji, předám tvá slova solidarity našim kamarádům. Musím podotknout, že si vážíme vašeho zájmu o dění u nás. Realita je taková, že bez mezinárodní solidarity nemůžou mít naše aktivity reálný dopad. Důležitou částí tohohle procesu je, že dostaneme ven informaci, že se jedná o další, ale pořád ten samý chamtivý byznys a kapitalismus. Tohle je druhá velká krize, kterou jsem zažil, a je to ještě horší než před tím. Existuje lepší způsob jak žít a my ten způsob musíme vybudovat pro nás samotné a pro naše děti. Díky, v solidaritě s WSA.


Zdroj: Interview: The Irish Struggle Against Austerity
Překlad: Tonda Kováč