Anarchistická federace

Anarchistický antimanifest

Kritický pohled na stav současného anarchistického hnutí v Česku, jehož cílem je vyvolat diskusi a posunout hnutí zas o něco dál.

Přišel nám kritický text od neformální skupiny anarchistů, kteří se při této příležitosti podepsali jako „Ideologicky nekorektní“. Jsme si vědomi, že jde o text poměrně kontroverzní a že bezesporu vyvolá velmi živé diskuse. Není důležité, kdo za ním stojí, ale jaký je jeho obsah a jak by diskuse nad ním mohla posunout anarchistické hnutí dál. Text by se měl brzy objevit také na stránkách a-kontra.net, kde je možnost přidávání diskusních příspěvků, takže každý bude mít možnost reagovat.


Anarchistický antimanifest
Prohlášení Ideologicky nekorektních


Anarchismu v Česku se stalo to, co se ideologiím stává – popřel se svým vlastním praktickým fungováním. Na papíře svých proklamací slavně bojuje se státem, kapitalismem a náboženstvím. V realitě je všechny tři znovu vytváříme, byť v podobě miniaturních simulací. „Ideologie“ v této souvislosti už dávno neznamená pouhý soubor myšlenek, k nimž se hlásíme. Znamená panství, nadvládu několika hesel, pouček a historických obrazů nad naším myšlením a potažmo na našimi životy.

Ideologie je stát v našich hlavách. Má svoje vlajky, své přehlídky, svá mocenská centra. Investujeme mnoho času a myšlenek do nesmlouvavé obrany jeho hranic.

Ideologie, jak už ukazovali někteří před námi, je také zbožím na trhu s aktivismem. Různí její autorizovaní dodavatelé soupeří o svá odbytiště a to je nutí dávat svému ideologickému tovaru co nejatraktivnější obal, který co nejvíce zdůrazní často fiktivní odlišnost od konkurence. Najdi deset rozdílů mezi anarchistickou colou a trockistickou pepsi! V čem jsme reálně, v naší praxi antiautoritářštější, svobodomyslnější a více proti-avantgardní? Pokud rozdíly nenajdeš, tak aspoň seřež nebo zorganizuj bojkot konkurenčního dealera. Agrese zastírá podobnost – v jednorozměrném, ideologickém vidění světa, ve sklonu vnímat sebe sama jako předvoj.

A konečně, ideologie je náboženstvím. Hlídá oddanost svých stoupenců na každém jejich kroku, vyzbrojena jinak důležitým a inspirativním heslem osobní je politické dělá z každého individuálního rozhodnutí předmět kolektivního vměšování, aniž by přemýšlela nad jeho limity. Konformita se vymáhá v kolektivních zpovědnicích odcizených internetových fór. Ideologie jako náboženství dává zároveň pocit propojení s minulostí. Minulé boje vytrhneme z jejich kontextu a uděláme z nich zploštělé mýty, což dá našim trapným ideologickým válkám pocit významu – vždyť dobojováváme velké boje minulosti, předáváme dál recept na spasení, hrdě třímáme prapor svatých Bakunina, Kropotkina, Durrutiho…

Společenským půdorysem, v němž anarchistická ideologie předvádí svou simulaci politiky, je exploze ideologie buržoazního narcismu. Jakkoli si mnozí anarchisté ve své představě o vlastní nadřazenosti namlouvají, jak moc jsou odlišní od zbytku společnosti, v jejích základních rysech jsou jí velmi podobní. Pilířem ideologie buržoazního narcismu je stádní pojetí „práva na svůj názor“, které – přeloženo do praxe – znamená agresivní odmítání otevřenosti vůči čemukoli odlišnému. Nutným doplňkem je obraz nepřátel – odlišných, kteří jsou nebezpečím. Viděli jsme to v posledních letech dost jasně, v roli nepřátel se vystřídali Romové, bezdomovci, staří lidé, komunisti… Mladá generace vzájemně hlídala svou konformitu v „diskusích“ na facebooku, onom narcistním médiu par excellence.

Anarchisté jsou ve svém přístupu velmi podobní, dokonce i rejstřík nepřátel se protíná – o ony komunisty. Anarchismus se v dnešním Česku stává jednou z mnoha nezralých podob a slepých uliček ideologie buržoazního narcismu. Pokud se něčím liší, je to velmi často ještě vystupňovanější konformitou (všichni v černém, všichni s podobným ideologickým rejstříkem lásek a nenávistí) a agresivnějšími projevy jejího vymáhání. Trochu podivné u hnutí, které tak zdůrazňuje svobodu, jejímž důsledkem by měla být různost.

Typickou otázkou dospívajících je: Kým jsem? Kam patřím? Kdo tam nepatří, proti komu stojím? Stávající české anarchistické hnutí své odpovědi na tyto otázky vycizelovalo k dokonalosti. Nabízí zejména bohatý katalog nepřátel, kteří sehrávají důležitou ideologickou funkci – umožní vymezit sebe samotného.

Typickou otázkou zralejších je: Co chci dokázat? Jak se mi to může podařit? Pro tyto otázky nabízí současný český zideologizovaný anarchismus především soubor omezení. Namísto zajímavých otázek – jaké boje jsou dnes ve společnosti klíčové? jak se jich mohou anarchisté přínosně účastnit? jaké nástroje pro daný zápas s mocí nám mohou poskytnout anarchistické myšlenky? – nám vnucuje utápění se v otázkách nezajímavých a zavádějících: S kým smíme spolupracovat? Do jakých aktivit se můžeme zapojit? Jak si udržet naši anarchistickou čistotu? Kde jsou hranice popření myšlenek? Ideologičtí pohraničníci anarchistického státu hlídají s ostře nabitými slovy, hranice jsou zaminovány výbušnou půdou diskusních fór. Není divu, že roste poptávka po emigraci – kdo by chtěl nadosmrti žít ve strnulém ideologickém státu. Lidé nestárnou s anarchismem v srdci – a pokud ano, pak je ideologicky pojatý anarchismus spíše brzdí a destruuje, než aby v nich rozvíjel jejich lepší vlastnosti.

Nenabízíme řešení, jen říkáme, že prvním krokem k němu je změna otázek. Anarchismus by neměl být politikou ideologických sekt, anarchismus by měl znamenat politiku sociálních hnutí. Měli bychom se ptát, kolem jakých aktuálních společenských bojů se mohou utvořit hnutí, která jsou podstatná z hlediska emancipace. Měli bychom se ptát, co můžeme těmto hnutím nabídnout, čím jim můžeme přispět, jaké nástroje jim můžeme poskytnout, jak se jich prakticky můžeme účastnit a být jejich přínosnou součástí. Měli bychom sami sebe i druhé vnímat ne jako nositele neměnných identit, ne jako pouhé stožáry pro hadry různých vlajek, ale jako lidi, kteří se mohou ve vzájemném dialogu a ve společných zápasech proměňovat. V sociálních hnutích se potkáváme s lidmi, kteří se od nás v mnohém podstatném liší – jinak by to nebyla sociální hnutí, ale pouhá aktivita sekty (ostatně, v mnohém vzájemně odlišní lidé se budou setkávat i v anarchistickém hnutí, pokud kdy opět dozraje do něčeho, co bude hodno tohoto jména). Máme šanci spolu s nimi rozvíjet různé boje, máme šanci se od nich lecčemu přiučit a možná je máme šanci i ovlivnit. To třetí ovšem jen za „cenu“ toho prvního a druhého, jen v případě, že opustíme křečovitou a ve skutečnosti nesebevědomou představu o výchozí nadřazenosti našich anarchistických východisek.

Jistě, v sociálních hnutích se můžeme také zklamat a pořádně spálit, ba i posloužit něčemu, co odmítáme. Ideolog, který zůstane mimo ně na pečlivě střežené půdě svého pravověří, je vždy ve výhodě – už dopředu „má pravdu“. Nám se ale cena za tuto výhodu zdá příliš vysoká. Za ideologickou čistotu se totiž platí zvláštní kombinací pasivity a povýšenosti, jalovostí toho, kdo stojí stranou sociálního boje a staví se do role „uvědomělejšího“ než jsou jeho účastníci.

Jsme a budeme Ideologicky nekorektní. Stále doufáme, že je možné porazit stát, kapitalismus a náboženství – nutnou (byť jistě nikoli dostačující) podmínkou k tomu je ale porazit stát, kapitalismus a náboženství, které jsme si vytvořili v našich hlavách z protistátních, protikapitalistických a protináboženských myšlenek. Stát, který reprodukujeme každodenně i ve vztazích jak v hnutí, tak mimo něj.

Uvědomujeme si, že jsme součástí toho, co kritizujeme. Mnohokrát během našich aktivit v anarchistické scéně jsme přispěli k opevňování hranic anarchistického státu. Došlo nám to a chceme to změnit. Nejde nám o jednotlivce. Tak jako u boje proti státu a kapitalismu víme, že nestačí zabít pár policajtů, ale je potřeba změnit systém vztahů mezi lidmi. I v případě ideologického státu v našich hlavách, který si produkujeme sami, nestačí obvinění na několik známých adres.

Ideologičnost vytvořila kulturu, která ovlivňuje nastavení vztahů a směr úvah v celém prostředí odhnívajícího českého anarchistického „hnutí“. Tato kultura (a ne jednotliví lidé nebo ani ne konkrétní politické názory či organizace) se stala překážkou anarchistické aktivitě, anarchistickým vztahům a anarchistickým přístupům. Je třeba s ní skoncovat a hledat jinou, která bude více odpovídat našim ideálům svobody, rovnosti a vzájemnosti.

Ideologicky nekorektní

Verze pro tisk 30.1.2011 Ideologicky nekorektní

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy