Anarchistická federace

Ochrana Přírody - věda nebo ideologie?

Článek sympatizanta ČSAF zamýšlející se nad rolí ochrany přírody a kritizující její institucionální podobu.

Vlivy lidské činnosti na planetární ekosystém ohrožují stav přírody a potažmo lidskou populaci na Zemi a vyvolaly reakci v podobě hnutí na ochranu přírody a životního prostředí. Tato reakce má vliv na technologický pokrok a rozvoj moderní průmyslové civilizace stimulované volným trhem a ekonomickým ziskem. Protireakce proti ochraně přírody na sebe nenechala čekat a v České kotlině zaznívá neobvykle často z úst průmyslových lobbyistů [1], politických představitelů [2] a na ně napojených novinářů [3], méně často pak z pera a úst některých vědců [4], názory, kterými označují ochranu přírody za ideologii, která omezuje svobodu člověka. Tato kritika ve své krajní podobě obviňuje ochranu přírody až z antihumanismu a misantropismu.

Asi nejhlasitějším řečníkem tohoto diskurzu je Václav Klaus, který za tuto svou ambici již nejednou sklidil ocenění Ropák roku nebo Zelená perla roku [5] a neváhal napsat ani knihu, kde dokazuje ochraně přírody její fatální omyly a ideologický podtext ohrožující svobodu člověka (Klaus, 2007).

Tyto výroky by mohly působit mnohdy až humorně, kdyby neměly tak zásadní implikace na utváření veřejného mínění a následných politických rozhodnutí. O tom, že lze vytvářet souhlas veřejnosti se společenskými problémy, jsme se mohli přesvědčíi například v případu americké radarové základny v Brdech (Miessler, 2007). Také proto je nutné si klást následující otázky.

Jedná se u ochrany přírody o ideologii nebo o vědu? A není spíše ideologie ochrana průmyslové civilizace a zisků akcionářů? Je ochrana přírody jako taková vědou nebo je vědou tržně orientovaná ekonomika? Pro rozlousknutí toho, co je ochrana přírody, je dobré si nejprve osvětlit, co to je příroda a její ochrana, co je ideologie a jak se liší od vědy.

Co je příroda a jak je ohraničená je oblíbeným tématem filozofů, vědců a intelektuálů. [6] Dobrat se všeobecně platného závěru není snadné. Přístupy jsou velmi odlišné, někteří autoři se snaží přírodu definovat ve vztahu ke kultuře [7] (Komárek, 2000), jiní zas považují přírodu za součást lidského světa a vztahují ji především k lidskému vnímání skutečnosti (Fine, 2001). Formulace, co je příroda, musí nutně ovlivnit i vymezení pojmu ochrany přírody, který je taktéž vnímán velmi odlišně. Český zákon ochranu přírody vymezuje jako péči státu a fyzických i právnických osob o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, o nerosty..., jakož i péči o vzhled a přístupnost krajiny (Sbírka zákonů, 1992). Poměrně šířeji mohou vnímat ochranu přírody nevládní organizace, které za ni považují svou činnost skládající se z pokusů o legislativní změny, ekologickou spotřebu nebo důslednější dodržování zákonných prostředků. Hlubinní ekologové a radikální aktivisté chápou jako ochranu přírody aktivity, které zabraňují civilizaci poškozovat a ničit přírodu, a to prostředky velmi různé intenzity. Ovšem výkladů, co to je ochrana přírody a kde jsou příčiny jejího ohrožení, je mnohem více. Ke kterému z nich se přiklonit, není snadné rozhodnout. Každopádně by to měla být činnost, která ve svém konečném důsledku udržuje přírodní prostředí ve stavu stejné kvality nebo srovnatelné.

Podobně nejednotný a diskutovaný pojem je i věda. V užším kontextu jsou za vědu považovány exaktní a přírodní vědy, jako jsou matematika, fyzika, chemie, biologie; v širším kontextu jsou za vědu považovány i vědy humanitní, jako jsou sociologie, psychologie, politologie a další (Markoš, 2000: 39). Pro uchopení vědy jako celku a ne pouze její redukcionisticko-mechanistické větve bude jistě zapotřebí její širší chápání. Moreland a Reynolds(2004) chápou vědu jako jeden ze způsobů poznání založený na testy ověřitelných popisech světa, získaných pomocí lidského výkladu v přirozených kategoriích obecně pozorovatelných a reprodukovatelných smyslových údajů, získaných interpretací s přirozeným světem. Takto chápaná věda jistě pojímá jak humanitní tak exaktní vědy a pojí je spolu atributem poznání a testovatelnosti výsledků.

Jako ideologie jsou nejčastěji vnímány filozofické, náboženské, politické a jiné ideje, deformované určitým partikulárním zájmem: státní ideologie, fašistická ideologie, komunistická ideologie (Petráčková et al., 2001: 319).

Z uvedeného vymezení pojmů vyplývá, že ochrana přírody není a nemůže být vědou, ale může být ideologií anebo může být ideologií zásadně ovlivňována a utvářena. Současně ochrana přírody může a měla by být stavěna na vědeckém poznání exaktních i humanitních vědních disciplín tak rozdílných, jako je biologie, ekologie, chemie, sociologie, psychologie a další. Je žádoucí, pokud uznáme jako žádoucí přírodu chránit, aby se ochrana přírody opírala o vědecké objektivní poznání a tudíž se stala efektivní a naplnila svůj smysl a současně aby nebyla ovlivněna ideologií. Je důležité poznamenat, že objektivní věda samotná nemůže poskytnout odpověď, zda je žádoucí chránit přírodu, protože postrádá hodnotící kritéria (Storch, 1995: 255). Imperativ chránit přírodu je brán pod hrozbou globální ekologické katastrofy jako common sense a na smysl ochrany přírody nám může odpovědět jedině etika a nikoliv žádná objektivní věda jako ekonomie nebo ekologie. Tážeme-li se po hodnotě zachování přírody nebo života, ptáme se na metafyzické otázky, které se nedají vědou ověřit (Kerlinger, 1972).

Státní ochrana přírody je ukázkou spíše ideologie nežli skutečné ochrany přírody a nutně vede k nenaplnění pojmu ochrana přírody, kterou vymezuji udržením přírodního prostředí ve stavu stejné nebo srovnatelné kvality. I přes ročenku Ministerstva životního prostředí o stavu životního prostředí v Česku, kde stojí: po předchozí stagnaci v letech 2005–2006 se stav životního prostředí zlepšuje (Zpráva o životním prostředí České republiky v roce 2007, 2008), lze o podobných závěrech ve stínu globálních trendů pochybovat. Česka se globální indikátory životního prostředí týkají větší měrou než pouhé regionální indikátory zmíněné v ročence, a to v důsledku toku materiálů, energií, odpadů a znečištění skrz hranice států. [8] Právě Česká republika se po boku ostatních tzv. vyspělých států řadí mezi největší finální konzumenty přírodních zdrojů planety, a tudíž se na zhoršování podílí významnou měrou. Tím lze zpochybnit, že institucionální ochrana přírody je skutečně ochranou přírody.

Za ideologii mající vliv na institucionální ochranu přírody lze považovat neoliberální ekonomiku, která je pod ideou spravedlivého hospodaření se zdroji deformována partikulárním zájmem maximalizace zisku nadnárodních korporací. Institucionální ochrana přírody [9] je realizována především tržními mechanismy, jako jsou internalizace externalit, ekologická daňová reforma, podpora prodeje tzv. ekologických výrobků nebo trh s emisními povolenkami namísto konzervací přírodního bohatství a minimalizací spotřeby.

Tomuto tržnímu přístupu jsou podřízeny i vědecké podklady ochrany přírody, ale co je závažnější, i směřování vědeckého poznání směrem k aplikaci sloužící lidskému působení na přírodní prostředí. Proto dnes ve vědeckém výzkumu převládá instrumentální racionalizace ve prospěch lidí spíše než nezainteresované zkoumání přírodního a kulturního světa. To je také jeden z důvodů nesouměrného přístupu k experimentálním a humanitním vědám. Nauky potenciálně využitelné a aplikovatelné k další expanzi lidí do přírodního světa, jako je například atomová fyzika, genetika nebo mikrobiologie, se pyšní výzkumnými komplexy, jako švýcarský Paul Sherrer Institut s urychlovačem částic nebo německý Max-Planck Institut, ve kterých jsem při nedávné návštěvě pozoroval technickou vybavenost, která jistě stála nemalé úsilí a finanční náklady stěží porovnatelné s náklady investovanými do rozvoje věd humanitních, které podobným potenciálem neoplývají.

Navíc se lze ztotožnit s obviněním tohoto přístupu a obhajobou vědy samotné, že tato hodnotová (tržní) deformace společenského využívání vědy a ne věda sama přivedla vyspělý svět do dnešní globální krizové situace (Král, 1998: 89).

Dnešní věda a institucionální ochrana přírody, které v současnosti pozorujeme, lze označit jako důsledek antropocentrického nahlížení na svět. Skutečně účinná ochrana přírody musí být oproštěna od antropocentrismu. Navíc musí být od antropocentrismu oproštěna i samotná věda, ze které ochrana přírody čerpá poznatky.

Podobně vidí problém ochrany přírody i známý fyzik a filozof vědy Fritjof Capra, hledá inspiraci v hlubinné ekologii [10] a vyčítá současné ochraně přírody její přílišný antropocentrismus, když píše, že mělká ekologie je antropocentrická neboli soustředěná na člověka. Vidí člověka nad přírodou nebo mimo přírodu, jako zdroj všech hodnot, a přírodě připisuje pouze instrumentální hodnotu (Capra, 2004: 20). Podobně vidí i antropocentrický přístup ve vědě, když píše: Takovou hluboce ekologickou etiku dnes nutně potřebujeme, zvláště se vědě, protože většina toho, co vědci dělají, život nepodporuje ani nezachovává, ale ničí. Fyzikové projektují systémy zbraní, které hrozí vyhladit život na planetě, chemikové kontaminují globální prostředí, biologové vypouštějí do prostředí nové neznámé typy mikroorganizmů, aniž by znali důsledky, psychologové a další vědci mučí zvířata ve jménu vědeckého pokroku - vezmeme-li v úvahu všechny tyto aktivity, zdá se, že je nanejvýš naléhavé zavést do vědy ekoetické normy. (Capra, 2004: 24)

Radikální ochrana přírody [11], která není ideologizována neoliberalismem, má na rozdíl od institucionální ochrany přírody možnost být efektivní a naplnit pojem ochrany přírody, ale to pouze za předpokladu plného využití nezainteresovaného vědeckého poznání, které nebude ovlivněno antropocentrismem. Radikální přístup v ochraně přírody se nevztahuje pouze na metody ochrany [11], ale taktéž na principy vycházející z etiky hlubinné ekologie.

Přesto nelze z několika důvodů předpokládat přechod od institucionální k efektivní radikální ochraně přírody: 1) neoliberální ekonomická ideologie deformuje podobu ochrany přírody do věrohodné iluze ochrany přírody, 2) dnešní věda je příliš subjektivizovaná antropocentrismem a nemůže poskytovat aplikovatelný základ pro efektivní ochranu přírody, 3) radikální ochrana přírody a její metody jsou označovány jako extremismus a kladou velké nároky na omezení materiálních nároků společnosti, a proto je nepopulární ji začlenit do struktury společnosti.

Poznámky:
(1) Za něj lze považovat například J. Hanzlíčka, který se často vyjadřuje k tématům životního prostředí na straně investorů průmyslové výstavby.
[2] Mezi které patří zejména představitelé neoliberálně-konzervativního spektra, jako jsou V. Klaus nebo M. Říman.
[3] Známý je svými články především I. Brezina, který se neváhá s ochranářskými organizacemi soudit.
[4] Občas lze vypozorovat kritiku u fyzika L. Motla a dalších zastánců Klausových teorií. Častějším případem je kritika z řad vědců, kdy nekritizují ochranu přírody jako celek, ale některé její cíle. Snaží se dokázat ochraně přírody to, že se nezakládá na vědecky potvrzených skutečnostech. To je případ například T. Grima, kritizujícího například ochranu deštných pralesů jako ochranu biodiverzity (Grim, 2006). Ať už bývá tato kritika oprávněná či nikoli, vede to často k odmítání a diskreditaci ochranářských zájmů.
[5] Toto anti-ekologické „ocenění“ věnují každoročně ekologičtí aktivisté osobě a výroku, které se nějak zasloužily o popírání problémů životního prostředí. V. Klaus je každoročně nominován za popírání problematiky životního prostředí a již mu byla přisouzena třikrát Zelená perla roku a jednou Ropák roku.
[6] Na Ekologických dnech v Olomouci na podobná témata každoročně hovoří naši přední filozofující vědci. Letos v dubnu nad tématem, co je příroda, opět debatovali Václav Cílek, Stanislav Komárek, Zdeněk Kratochvíl a další.
[7] Kulturu pak definuje jako „pokračování přírody jinými prostředky“. (Komárek, 2000)
[8] V samotné Zprávě o životním prostředí České republiky v roce 2007 [2008] je zmíněno, že zásadní problémy a hrozby pro budoucí vývoj, identifikované už v předchozích letech, nabývají na významu a naléhavosti. Jedná se o rostoucí emise skleníkových plynů, v nichž je Česká republika, vztáhneme-li emise oxidu uhličitého na hlavu, jedním ze světových rekordmanů. Tudíž se podílí na globálním trendu zhoršování přírodního prostředí. (Koželuh, 2009)
[9] Někdy též nazývaný jako reformistický nebo mainstreamový environmentalismus. (Somma, 2006)
[10] Filozofická škola, kterou založil Arnea Naess na počátku 70. let 20. století a rozlišil „mělkou“ a „hlubinou“ ekologii.
[11] Tu můžeme též nazývat jako revoluční environmentalismus. (Somma, 2006)

Literatura:
CAPRA, F. Tkáň život. Nová syntéza mysli a hmoty. 1. české vydání, Praha: Academia, 2004. ISBN 80-200-1169-2
FINE, G. A. Jak se dělá příroda a ochočuje divočina: Problém "vysbírávání" lesů v houbařské kultuře. Biograf, 2001, č. 24, s. 29 - 56.
GRIM, T. Kde jsou ochranářské priority? Vesmír, 2006, roč. 85, č. 3, s. 140.
KERLINGER, F. N. Věda a vědecký přístup. In. KERLINGER, F. N. Základy výzkumu chování. Praha: Academia, s 18 - 24.
KLAUS, V. Modrá, nikoli zelená planeta. Co je ohroženo: klima nebo svoboda? Vydání 1. Praha: Dokořán, 2007. ISBN: 978-80-7363-152-9
KOMÁREK, S. Příroda a kultura. In KOMÁREK, S. Příroda a kultura. Praha: Vesmír, 2000, s. 117 - 124.
KOŽELUH, J. Velká výzva pro českou ekonomiku i jednotlivce. Ekologické listy, 2009, roč. VII., č. 5, s. 2.
KRÁL, M. Kam směřuje civilizace? : věda a proměna lidské skutečnosti. Vyd. 1. Praha : Filosofia, 1998. 134 s. ISBN 807007101X
MARKOŠ, A. Úvahy o možnostech sjednocení vědeckého poznání. In MARKOŠ, A. Tajemství hladiny - hermeneutika živého. Praha: Vesmír, 2000, s. 39 - 65.
MIESSLER, Jan. Lekce radar: vyrábění souhlasu v reálné demokracii. Sedmá generace, 2007, roč. XVI, č. 6, s. 12 - 14.
MORELAND, J. P. et MARK, J. Třikrát evoluce versus stvoření. Bratislava: Porta Libri, 2004. ISBN 80-725-5028-4
PETRÁČKOVÁ, V., KRAUS, J., et al. Akademický slovník cizích slov. Praha: Academia, 2001. ISBN 80-200-0607-9
SOMMA, M. Revolutionary Environmentalism. In BEST, S. et NOCELLA, A. J. (eds.) Igniting a revolution. Voices in defense of the Earth. AK Press Edinburgh, 2006, s. 37 - 46. ISBN 1-904859-56-9
STORCH, D. Věda, ekologie a ideologie. Vesmír, 1995, roč. 74, č. 5, s. 255.
Zákon o ochraně přírody a krajiny, 114/1992 Sb., paragraf 2, odstavec 1).
Zpráva o životním prostředí České republiky v roce 2007. Ministerstvo životního prostředí, 2008, s. 313.

Verze pro tisk 24.2.2010 -as-
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme

Benefiční matinée : Rhytms of Resistance

28. 9. 2019, Brno

Odpoledne na podporu brněnského "sambabandu". Hudba, jídlo, bubnovací workshop …(více)

Peter Gelderloos: Anarchie funguje. Příklady anarchistických myšlenek v praxi

1. 10. 2019, Brno

U příležitosti českého vydání své knihy Anarchie funguje přijede do ČR její autor a promluví o příkladech anarchických společností v minulosti i současnosti. …(více)

Peter Gelderloos: Anarchie funguje. Příklady anarchistických myšlenek v praxi

3. 10. 2019, Liberec

U příležitosti českého vydání své knihy Anarchie funguje přijede do ČR její autor a promluví o příkladech anarchických společností v minulosti i současnosti. …(více)

Peter Gelderloos: Anarchie funguje. Příklady anarchistických myšlenek v praxi

4. 10. 2019, Tábor

U příležitosti českého vydání své knihy Anarchie funguje přijede do ČR její autor a promluví o příkladech anarchických společností v minulosti i současnosti. …(více)

Support your squat

5. 10. 2019, Praha

Benefiční koncert pro Kliniku …(více)

8. Anarchistický festival knihy

16. 5. 2020, Praha

TBA you can contact us! …(více)