Kdo si přál před 20 lety kapitalismus, NATO a kamery na každém kroku? Aneb malé ohlédnutí za listopadovými událostmi roku 1989 a následujícími dvěma dekádami. (+ leták ke stažení)

Je tomu dvacet let, co se na náměstích českých měst scházeli lidé, aby požadovali ukončení vlády jedné strany. Vše odstartovaly události na Národní třídě 17. listopadu 1989. Letošní kulaté výročí je dobrým momentem pro ohlédnutí.

V říjnu 1989 byla založena první anarchistická skupina, Československé anarchistické sdružení. A byli to i anarchisté a anarchistky, kteří se (především v řadách studentů) podíleli na protestech. Lidé v té době cítili, že již normalizační bolševický režim nemá oporu ani vnější, ani vnitřní. Do ulic vycházeli s mnoha hesly a požadavky. Podívejme se jak se liší od reality po dvaceti letech.

Jedním z ústředních požadavků byla svoboda slova. V minulém režimu byla svoboda slova potlačena. V dnešních dnech ji máme deklarovanou, ale stala se zní nuzačka krčící se v koutě. Je pěkné mít svobodu slova. Ale k čemu je, když vás nikdo neposlouchá, jelikož vás ani slyšet nemůže? Váš hlas je v mediálním prostoru převálcován těžkou technikou reklamy, PR, bulváru a povrchního zpravodajství. Mediální prostor ovládá ten, kdo si ho může zaplatit, a mediální společnosti mají cíl stejný jako každé jiné – generovat zisk. Chcete-li šířit alternativní informace a myšlenky a nemáte dostatek prostředků na proniknutí do oficiálních médií, nezbývá vám nic jiného, než převzít postupy předlistopadového samizdatu a pokoutně vydávat a distribuovat vlastní tiskoviny. Jejich dosah však vždy bude omezený oproti těm, kteří si mohou zajistit místo v mainstreamových médiích. Po počáteční euforii, která trvala ještě necelý rok po listopadu ´89, tak mnozí opět jen nadávají v hospodě, pouze s tím rozdílem, že jim za to nehrozí nějaký postih.

Dalším požadavkem byl dialog. V dnešních dnech slovo, jehož význam byl dávno zapomenut. Ve společnosti žádný dialog nefunguje. Byl zde zaveden kapitalismus se vším všudy a parlamentní demokracie, kterou diktují prokapitalistické politické strany. Žabomyší hádky jejich představitelů nejsou žádným dialogem, ale jen tragikomickým přetahováním o koryta a vliv. Kapitalismus a parlamentní demokracie pod taktovkou zastánců tohoto ekonomického modelu nepřipouští alternativy ani debaty o nich. O tom svědčí například i masivní mediální kampaň a policejní represe proti odpůrcům neoliberalismu, například před a během zasedání Světové banky v Praze v roce 2000.

A když už je řeč o kapitalismu, nevzpomínáme si na jediný transparent či plakát z listopadu 1989, který by tento ekonomicko-politický systém požadoval. Dělníci ČKD Praha, kteří svým připojením se ke studentům přinesli jeden z nejzásadnějších momentů listopadových událostí, by asi stěží požadovali zrušení svých pracovních míst, jehož se záhy dočkali. Stejně tak ostatní pracující, kteří tvořili masu v ulicích, nedemonstrovali za pracovní smlouvy na dobu určitou, zadržování mezd, hromadné propouštění a omezování svých práv. To všem jim dnes dopřávají, nebo rádi by dopřávali (např. v podobě výpovědí bez udání důvodů) ti, kteří se po jejich zádech dostali k politické a ekonomické moci.

Stejně tak jediný transparent v rukách studentů nepožadoval komercionalizaci školství a placení školného. V listopadu 1989 naprosto nepřípustné požadavky jsou již několik let na pořadu dne. V té době jsme si přáli konec vysokoškolského vzdělávacího systému, kam je zapovězen přístup dětem systému nepohodlných lidí a kde děti bolševických pohlavárů získávají výhodně tituly. Vysokoškolské studium a výdaje s ním spojené jsou často velkou zátěží pro sociálně slabší rodiny, a to i přes existenci „sociálních stipendií“. A k akademickým titulům se bez práce dostávají vysoce postavení politici, policisté a děti lidí spojených s organizovaným zločinem.

Aniž by někdo z lidí, co mrzli v roce 1989 v ulicích a na náměstích, chtěl společnost určovanou kapitalistickými vztahy, přesto jsou jimi dnes naše životy určovány. Kapitalismus si nejvíce přáli předlistopadoví veksláci a kšeftaři a bývalí bolševičtí aparátčíci, kteří již nechtěli hrát hru, že si jsme všichni rovni, když tomu tak není. Aby mohl nový systém fungovat, musela se rychle vytvořit nová společenská vrstva, která bude držet ekonomickou moc. Těžko věřit, že by tak rychle někdo poctivou prací k bohatství přišel. Tato pohádka je pro masy, které zvonily klíči. Kdo by si tenkrát pomyslel, že vycinkal společnost, kde na jedné straně někdo rozhoduje o budoucnosti stovek lidí a jezdí v drahých autech a na straně druhé jsou lidé, kterým exekutoři zabavují to málo, co mají. Koho by tenkrát napadlo, že na ulicích budou vedle sebe prázdné domy a lidé bez střechy nad hlavou a že policejní komanda a soukromé bezpečnostní služby budou násilím vyhánět lidi, kteří takové dlouhodobě nevyužívané budovy obsadí.

V listopadu 1989 se volalo po konci policejného státu, fízlování a udavačství. Nechtěli jsme žít v Orwellově roku 1984. Když se dnes ohlédneme, zjistíme, že i Orwell byl ve své anti-utopii břídil. Ve městech rok od roku roste počet kamer, sledujících pohyb na ulicích a vnitřních prostorách budov. Do některých prostor se dostanete jen s příslušnou čipovou kartou a váš pohyb je monitorován. Firmy sledují pohyb svých zaměstnanců pomocí GPS v autech, monitorují jejich práci na počítači a všechny jejich přístupy na internet. Mobilní operátoři mají za povinnost uchovávat informace o všech hovorech a sms zprávy. Stejně tak poskytovatelé služeb na internetu. Kdykoliv je pro státní aparát možné sledovat pohyby na účtech obyvatel. V některých městech je povinnost nechat implantovat psům čipy. A dál by se dalo pokračovat. Každé další omezení osobních svobod a soukromí je vykládáno tak, že je to vlastně pro naše dobro a zvýšení bezpečnosti. Člověk je pak jako ta žába, co se při postupném přidávání teploty nechá klidně uvařit v hrnci.

Policisté zasahující 17. listopadu 1989 na Národní třídě jsou se svou výbavou směšnými postavičkami oproti dnešním tzv. robocopům, kteří neváhají mlátit lidi železnými teleskopickými obušky a házet po nich výbušky, které způsobují zranění a popáleniny. Koho by napadlo, když se KSČ vzdala moci, že bude běžnou praxí bezhlavé mlácení ležících lidí několika policisty (např. Czechtek 2005) či mučení lidí na policejních služebnách (např. po Global Street Party 1998 nebo protestech proti MMF 2000). Koho by napadlo, že policie bude dělat brutální zásahy proti bavícím se lidem, kde bude rozhazovat injekční stříkačky, točit je na kamery a pak při přešetřování tvrdit, že čtyři kamery ze čtyř měly technickou závadu (zásah v klubu Propast 1996). Před listopadem ´89 bylo občas zvykem, že policisté ukončili nějaký undergroundový koncert, který byl ve své podstatě apolitický. Kdo by si v listopadu 1989 pomyslel, že v roce 2005 napadnou stovky policistů mladé lidi bavící se na louce a na tahači si k tomu přivezou i tank. A opět bychom mohli pokračovat. Kdybychom však chtěli udělat výčet policistů, kteří byli za zbytečné násilí, mučení a překračování pravomocí potrestáni, byli bychom velmi rychle hotovi.

V listopadu 1989 se demonstrovalo proti násilí a militarismu. Podařilo se rychle odsunout sovětské vojáky a jeden z vojenských paktů, který určoval průběh studené války a jehož bylo Československo členem, se rozpadl. Těžko si představit, že by v těch dnech někdo prosazoval, abychom opět pozvali cizí vojska a přidali se do nějakého militaristického společenství. A dnes? Česká republika je členem NATO a mnozí politici prosazují cizí vojenskou základnu v ČR a ještě se zlobí, když to vypadá, že nebude.

Jedním ze symbolů minulého totalitního režimu byla tzv. železná opona. Cesty do zahraničí tenkrát byly velmi výjimečnou událostí. Lidé se těšili, že začnou cestovat a poznávat svět. Myšlenka volného pohybu lidí se začala stávat skutečností, zdálo se, že hranice jsou minulostí. Bereme-li v potaz dnešní oficiální propagandu, je tomu tak. Realita je však trochu jiná. Cestování je především pro ty, kteří si to mohou finančně dovolit. Navíc nesmíte být alterglobalizační aktivista, který je na černé listině. I když na ní přímo nejste, stejně se vám může stát, že nebudete vpuštěni do země, kde zrovna probíhá nějaké zasedání zástupců nejbohatších zemí světa či nadnárodních institucí. A je jedno, že se nacházíte uvnitř tzv. schengenského prostoru, kde by teoreticky neměly již platit žádné hranice. Evropa se tváří, že hranice ruší, ale ve skutečnosti probíhá proces, který z Evropy má udělat pevnost s hranicemi ještě ostřeji sledovanými, než kdykoliv před tím. Tato pevnost má bránit imigrantům, kteří by v Evropě chtěli najít život bez hladovění a pronásledování. Češi a Slováci, kteří utíkali z bolševického Československa a hledali štěstí jinde, šanci dostali. Evropská unie však dnes takovou možnost imigrantům dávat nehodlá .

Především na severu Čech byl jedním z požadavků demonstrujících pracujících a studentů také dýchatelný vzduch a čistá příroda. Díky rychlému ústupu těžkého průmyslu a zavádění některých nezbytných ekologických opatření se situace rapidně zlepšila. Ekologické problémy však vyvstaly jinde, především v souvislosti s dopravou. Začal být ve velkém propagován automobilismus, který úzce souvisí s ideologií kapitalistického individualismu, a došlo k oklešťování veřejné dopravy a rušení mnoha regionálních tratí. Společně s omezováním veřejných služeb a jejich centralizací, zůstávají zejména staří lidé na vesnicích odříznuti od světa. Také struktura měst se změnila. Především v Praze je evidentní proces gentrifikace, kdy jsou z centra města vytlačování obyčejní lidé a stává se z něj prostor pro obchody, kanceláře, hotely a byty s draným nájmem.

V roce 1989 měli lidé také už dost poloprázdných regálů, omezeného sortimentu a věčných front na nedostatkové zboží a potraviny. V tomto bodě se skutečně dočkali převratné změny. Ta však zašla tak daleko, že konzum se stal novým náboženstvím a hypermarkety jeho chrámy. Všudypřítomná reklama změnila chování mnoha lidí bez jakéhokoliv odporu. Nápisy a nástěnky propagující „socialismus“ v podnicích a školách neměly v minulosti ani z procenta takový úspěch.

Režim, který tu byl před listopadem 1989, byl více než zavrženíhodný a je dobře, že je již minulostí. Tento rádobysocialismus jasně ukázal, jak v praxi končí autoritářská marxistická teorie. Na tuto hrozbu upozorňoval již Bakunin při svých názorových střetech s Marxem v První internacionále. Je smutné, že skoro polovina světa si musela toto poznání prožít na vlastní kůži. Poučení však není takové, že je nutné se smířit s kapitalismem, ale že je při boji proti němu třeba vycházet z jasně antiautoritářských pozic a k autoritářským proudům se stavět nekompromisně.

Za kapitalistický režim jsme (nebo rodiče těch mladších z nás) v roce 1989 opravdu nedemonstrovali. Jsme rádi, že je pryč starý normalizační režim, ale to neznamená, že budeme zavírat oči před problémy dneška, jako jsou nespravedlivé sociální nerovnosti, rostoucí totální kontrola nad lidmi prostřednictvím moderních technologií, ekonomická globalizace vykořisťující a ožebračující miliony lidí ve všech částech světa apod. Proti globalizaci kapitálu a represe v rukou privilegovaných stavíme globalizaci solidarity mezi těmi druhými, neprivilegovanými.

Leták ke stažení ZDE