Další z článků, který reflektuje současnou krizi. Tentokrát z historické perspektivy.

Krize a reakce

V průběhu posledních týdnů napsali levicoví autoři řadu článků o ekonomické krizi v USA a očekávaných důsledcích. Někteří dokonce předvídají masová sociální vystoupení v důsledku krize. Je nutné se ovšem pozastavit na tím, jestli jsou vždy tyto protesty spojeny s finanční krizí.

Historie ukazuje, že jsou možné velice rozdílné reakce společnosti na finanční krizi. Kromě reakce společnosti, je také důležitá strategie sociálních hnutí.

Míra současné krize, měřená velikostí peněžních ztrát, může převyšovat předešlé krize v historii USA a sociální podmínky se mohou také značně lišit. Je nutné se podívat na předešlé krize, abychom pochopili, jak jsou způsobovány a jak kapitalismus uniká masovým protestům.

Před 75-ti lety

Spekulativní banky nejsou v kapitalismu ničím novým. Od časů mánie kupování tulipánů na počátku 17. století vedlo hledání snadných a rychlých zisků ke krachu spekulativních bank. Spolu s nimi se snaží mnoho investorů získat ohromné jmění. Klíčem k udržení spekulacemi získaného majetku je dovednost minimalizovat rizika ve vhodném čase. Ti, kteří jsou schopni kontrolovat politiku za kulisami a jsou schopni vnutit způsoby přesouvání nebo omezování rizika, vychází z krizí pod ochranou rukou. Proto totiž hrají spekulativní hru.

V roce 1933, okamžitě po inauguraci prezidenta Roosevelta, přijal americký kongres zákon pomoci pro banky s názvem Emergency Banking Relief Act. Zákon zajišťoval, že vláda USA bude kontrolovat finanční kondici bank a pomáhat některým z nich. Byla vytvořena instituce s názvem Federal Deposit Insurance Corporation (FDIC), jejímž cílem bylo zajištění omezeného pojištění osobám svěřujícím prostředky bankám, které byly součástí systému. Mnoho lidí ztratilo důvěru v banky a drželo peníze doma. Když ještě existovala směnitelnost za zlato, mnoho lidí vyměnilo peníze za zlato. Avšak vyměnitelnost za zlato byla zrušena a Ministerstvo financí získalo právo ke konfiskaci zlata patřícího soukromým majitelům, když vlastnili větší množství. (Vyměnitelnost zlata byla později obnovena a konečně zrušena v kritickém roce 1971.) Dolary se staly něčím jako směnky.

Intervence, se kterou máme v současnosti co do činění, není ničím novým a neobvyklým. Podobná strategie byla zavedena vládou v roce 1933, aby si poradila s krizí. Jedinou novinkou je míra navrhované pomoci, spojená s mnohem větší mírou spekulace a odlišnými druhy investicí.

Zákony z roku 1933 byly bezprostřední odpovědí na Velkou krizi. Ta začala v roce 1929 jako recese a v roce 1933 již byla popisována jako krize. Snaha o krátké přiblížení příčin Velké krize bude nekompletní a zjednodušující, avšak je nutné si něco málo připomenout.

Velká krize

Ve 20. letech byly levné půjčky všeobecně přístupné. Vzrůst těch krátkodobých byl obrovský, ale byl spojen se závažným zadlužením spotřebitelů a obchodních společností. Když se situace zhoršila, dlužníci omezili výdaje, aby splatili dluhy, což snížilo poptávku. Klasický bludný kruh. Způsobilo to zvýšení cen, nezaměstnanost a nemožnost splácení půjček. Když nebyli lidé schopni splácet půjčky, půjčující banky se staly rovněž neschopnými vyplácet peníze. To způsobilo snížení důvěry lidí v banky a vedlo k výběru peněz z bank. Řada mezi sebou provázaných příčin způsobila zhoršení situace bank a ekonomiky jako celku. V roce 1933 začalo masové propouštění a nezaměstnanost dosáhla 25 %. Ve stejném roce zbankrotovalo 9.744 bank.

V současných podmínkách je kapitál koncentrovaný v menším počtu institucí než dříve. Místo 10.000 bank krachujících ve 30. letech ohlásilo dnes bankrot několik obrovských bank.

Politické reakce na Velkou krizi

Franclin Delano Roosevelt zahájil v roce 1933 politiku, která byla nazvána „New Deal“. Někteří pravicoví Američané a ti, kteří věřili v politiku leseferismu, chybně označili Roosevelta za „komunistu“. Ve skutečnosti se měly věci úplně jinak: jak řekl sám Roosevelt, „New Deal“ zachraňoval kapitalismus.

Rooseveltova politická kariéra zachránila velké kapitalisty před vlnou rostoucího levicového radikalismu a populismu (populisté byli rozděleni - někteří se hlásili k levicovému socialismu a druzí k národnímu socialismu).

Popularita levicových radikálů značně vzrostla ve 30. letech po oslabení během I. světové války. Avšak američtí socialisté se rozloučili se stoupenci bolševismu již během Ruské revoluce. Ve stejné době se také vzdálili anarchistům. V kruzích socialistů panovaly hluboké rozdíly. Takže ve 30. letech Kominterna prosazovala myšlenky lidové fronty.

Socialisté jako Norman Thomas a Upton Sinclair se tehdy těšili velké podpoře ve volbách. Thomas zdůrazňoval rozdíly mezi socialismem a komunismem a volal po vytvoření nekomunistického socialistického hnutí. Thomas se snažil vytvořit zvláštní totožnost socialistických myšlenek a socialistickou politiku. Mnoho jeho potencionálních spojenců, kteří byli umírněnými socialisty, zvolilo cestu reforem uvnitř systému, podporujíc politiku „New Deal“, a zároveň působilo v hnutí pracujících. Stále více se vzdalovali socialistické myšlence. Do roku 1940 se řady socialistů zmenšily do malé skupiny aktivistů, kteří nebyli zcela pohlceni rooseveltismem a nepůsobili uvnitř systému. V roce 1948 Thomas naposled kandidoval v prezidentských volbách a neochotně podpořil umírněné reformistické křídlo socialismu.

Mnoho bojovněji založených aktivistů, mezi nimi mnoho komunistů, se rovněž rozhodlo spojit s rooseveltismem, zvolili se strategii entrismu. CPUSA měla mnohé úspěchy v organizaci pracujících. Po krizi strany ve 30. a 40. letech, oslabena ještě diskusemi ohledně stalinismu, nastoupil hon na čarodějnice - McCarthismus. V 60. letech strategie mírové spoluexistence komunistické strany způsobila další rozkoly a odchod bojovnějších aktivistů, kteří obvinili stranu ze zrady. Tito aktivisté odmítli snahy zavést smířlivou politiku staré pravice a snažili se vzkřísit bojovnější podobu v nové levici.

Ve 30. a 40. letech někteří anarchisté v USA směřovali svoji pozornost na události ve Španělsku, kde probíhala sociální revoluce ve velkém rozsahu. Anarchisté byli vystaveni v USA represím během I. světové války i během Ruské revoluce. Někteří navždy odešli z hnutí a někteří opustili zemi, aby hledali revoluční činnost. Avšak ve 30. letech vznikla silná skupina anarchistů, která ostře kritizovala práci uvnitř systému odborů typu AFL a CIO (které v této době ještě nebyly sloučené) a rovněž se kriticky postavila stalinismu a fašismu. (Neznamenalo to ovšem, že by v hnutí pracujících aktivně nepůsobili anarchističtí aktivisté. Například anarchistky byly velice populární v rámci odborového svazu textilního průmyslu – International Ladies´Garment Workers´Union.)

Nakonec, nedostatek porozumění týkající se strategie vedl k rozkolům, které rozštěpily anarchistické hnutí v letech 1938 – 1942. Kontroverze se týkaly účasti v hnutí pracujících a práce uvnitř odborů hlavního proudu a reakcí na II. světovou válku.

Kromě levice existovalo ještě hnutí populistů. Někteří populisté byli provázáni s fašistickým hnutím rostoucím v USA, které vzniklo ve 20. letech a svého vrcholu dosáhlo ve 30. letech. Populární Coughlin byl příkladem populisty, který zpočátku podporoval Roosevelta, a potom naříkal na to, že Rooseveltův intervencionismus zachránil Židy a bankéře. Mnoho socialistů podporovalo Hucte Longa, který byl stoupencem vládní kontroly rozšířené do všech oblastí, ale byl odpůrcem privilegií pro kapitalisty. Jako guvernér Luisiany zachránil Long mnoho veřejných pracovních míst, které předcházely „New Deal“. Long chápal, že skutečný záměr Roosevelta nebyla redistribuce bohatství, která se měla stát základním bodem této obměny populismu. Long padl za oběť intrik Rooseveltovy administrativy, protože byl brán jako jeden ze dvou politiků, kteří mohli Roosevelta ohrozit. Long plánoval kandidovat za Demokratickou stranu v roce 1936 proti Rooseveltovi. Nevěřil, že získá nominaci, ale chtěl se zúčastnit debaty s Rooseveltem a potom nastartovat z ramen populistické strany. Long byl zavražděn v roce 1935. Od té doby se populistické hnutí dostalo do úpadku.

Finanční chaos v době krize znamenal velkou šanci pro radikální hnutí. Sociální napětí bylo značné a časem se proměnilo v reálné revolty. Přestože sociálně-revoluční myšlenky byly dosti populární a přes snahy po celém světě vytvořit nekapitalistické systémy vládnutí nebo samosprávy, situace v USA se nestala velkou hrozbou pro kapitalistický systém.

Velká krize

Skutečným výsledkem krize bylo zahájení éry, ve které stát ospravedlňoval podporu kapitalistů, větší finanční pomoc, daňové úlevy atd. ve jménu „vytváření nových pracovních míst“. Na druhou stranu, odborové svazy si vydobyly mnohem významnější pozici a organizovaní pracující získali větší sílu se prosadit. Avšak již se nestali stejnou hrozbou pro kapitalistický systém jako předtím. Šlo spíše o zajištění dobrých mezd zaměstnancům, což nakonec vedlo k větší akceptaci celého systému. Přinejmenším aspoň na čas.

Sociální hnutí, která se mohla posílit v době krize, se začala uchylovat k úpadku. Když lidé získali dojem, že „New Deal“ je pro ně dobrý, a když nastalo období dynamického hospodářského rozvoje, ke kterému s přidala atmosféra patriotismu a hysterie antikomunismu, levice ztratila půdu pod nohama, dokonce i v lůně hnutí pracujících.

Nové krize

Ve 30. letech měl zákon „Glass – Steagall“ velký vliv na regulaci bankovního sektoru. Mnoho aspektů tohoto zákona bylo ovšem podrobeno kritice, počínaje rokem 1980 v tzv. éře „reaganománie“.

Zákon o deregulaci depozitních institucí a monetární kontrole (The Depository Institutions Deregulation and Monetary Control Act) z roku 1980 sejmul z členů Rady federálních rezerv právo stanovovat úrokové míry úsporných kont. Zákon Garn – St.Germain o depozitních institucích (Garn – St.Germain Depository Institutions Act) z roku 1982 zavedl deregulace bankách poskytujícím úvěry a spoření. Počátkem 80. let měly různí činitelé vliv na krachující banky spekulující s nemovitostmi. Banky vydaly mnohem více úvěrů na nákup nemovitostí nebo na financování investicí v korporačních podvodech. V letech 1986 – 1989 ohlásilo bankrot 747 bank. Cena krize byla ohodnocena na 160 miliard dolarů a vláda vyplatila bankám přímo 126 miliard dolarů.

Stát podporuje tento nemocný systém, protože většina tahounů kapitalismu na něm zakládá. Spekulace s nemovitostmi, které někoho obohacují, je možné udržet jedině pomocí existujícího mocného systému hypoték, který dává půjčky lidem nakupujícím nemovitosti. I přes ztráty vydělávají banky nadále množství peněz na úvěrech za nákup nemovitostí. Avšak v určitém momentě nemá příliš mnoho lidí na nákup domu nebo úvěr a hodnota nemovitostí začíná klesat. Když spekulanti zpozorují klesání cen, snaží se zbavit investic, což způsobí další pokles hodnoty nemovitostí. Avšak vedení bank nenese žádnou osobní odpovědnost. Ztráty dalších investorů jsou zmírňovány záchrannými plány.

Velké firmy na Wall Streetu s chutí skupovaly úvěry od bank v ceně 60 – 90 % jejich hodnoty. Tyto úvěry následně spojili a prodali jako obligace garantované vládou, například přes Freddie Mac a Fannie Mae. Freddie Mac (Federal Home Loan Mortage Corporation) je instituce založená vládou v roce 1970 z moci Výjimečného zákona o financování nákupu domů, aby umožnila rozvoj vnitřního hypotečního trhu (zkupování hypoték, které nebyly splaceny). Tyto hypotéky byly najednou spojeny a prodány investorům v podobě cenných papírů pojištěných hypotékami. Jedním ze základních zdrojů příjmu Freddie Mac byla garance půjček. Banky mohly počítat se získáním hodnoty kapitálu vloženého do nesplacených úvěrů pod podmínkou vyplacení ze strany Freddie Mac. Fannie Mae (Federal National Mortage Association) byla rovněž založena Rooseveltem v roce 1938. Cílem této společnosti bylo zabývat se vnitřním trhem s hypotékami. V roce 1968 byla společnost částečně zprivatizována. Fannie Mae přestala garantovat hypotéky udělené vládou a tento úkol byl přenesen na Ginnie Mae (Government National Mortage Association). Všechny tyto organizace měly podobné úkoly: uskutečňovat novou kapitalizaci soukromých bank převzetím nevýhodných půjček a dodáním čerstvého kapitálu k realizaci dalších půjček. Soukromí investoři dodávající hotovost takovým institucím podléhají iluzi, že jsou tyto investice garantované vládou.

Fannie Mae a Freddie Mac získávají různé úlevy ze strany vlády a nevztahují se na ně požadavky týkající se poměru kapitálu k aktivům. Díky tomu, jsou zisky větší v době konjunktury, ale v době krize je riziko větší. Vychytralí investoři vydělávají díky tomu ještě mnohem více a přenáší riziko na druhé.

Vykupování dluhů Fannie Mae a Freddie Mac bylo interpretováno velice divným způsobem. Noviny se překřikují obviněními ze „znárodňování“ a říkají, že se krize musela stát skutečně velkou, když „volnotržní“ Američané znárodňují. Fakta ovšem vypadají jinak. Stát od samotného počátku založil mnoho společností, zvláště s cílem zkupovat nemovitosti na venkově a ve městech. Díky existenci těchto společností založených státem je možná spekulace na trhu s nemovitostmi v široké míře a převládá model nákupu domů založených na úvěrech a zadlužení.

Konec kapitalismu?

Noviny a televizní komentátoři zasvětili mnoho času krizi, ale řeči o „konci kapitalismu“ nejsou zcela na místě. To, s čím máme v současnosti co do činění, je jen logický důsledek probíhající politiky a ekonomické praxe.

Mnoho stoupenců kapitalismu vysvětluje krizi jako kolaps konjunktury způsobený specifickými podmínkami. Další věří, že krize jsou cyklickými událostmi a že existují období dynamického rozvoje, recese, krize a stabilizace. Někteří tvrdí, že se kapitalismus nachází ve stavu permanentní krize. Podle mnoha anarchistů není kapitalismus ve stavu permanentní krize, ale sám je permanentní krizí. Je systémem, který vytváří třídy a kasty lidí a udržuje miliony lidí v krajní chudobě.

Udrží se tento model delší dobu?

Někteří tvrdí, že ne a že když se zřítí, nastoupí sociální revoluce, která zaujme jeho místo. Avšak sledujeme, že kapitalismus je schopen se zachraňovat ze stále dalších krizí a udržuje se stále užitím různých metod. Mnohé z těchto metod jsou založeny na státní moci a užití násilí. Vládní výkupy, protekcionismus, válka… Existuje celé široké spektrum metod pro udržení kapitalistického systému v nedotčeném stavu.

Pokaždé, když nastane vážná finanční krize, mnoho lidí uvažuje, zda bude tato krize dost hluboká, aby vytrhla masy z letargie a naklonila je pro odstranění kapitalismu. Takový způsob myšlení se opírá o přesvědčení, že finanční krize znamenají revoluční změny. Avšak ne vždy tomu tak je. Mnoho významných výbuchů revoluční činnosti neproběhlo v dobách krize, ale v dobách blahobytu. Přesto finanční krize může přinést vzrůst významu revolučních hnutí, avšak často i takových, které nás odpuzují. Nástup Hitlera k moci je toho dobrým příkladem.

Velká krize

Někdo nedávno tvrdil, že od doby demonstrací v Seattlu v roce 1999 se protesty vzmáhají po celém světě. V naších očích by to mohla být počínající sociální revoluce.

Je těžké mluvit o četnosti stávkových vystoupení ve světě v delším časovém období. U mnoha zemí nemáme věrohodné statistiky a historické údaje na toto téma. Avšak v USA lze snadno pozorovat četnost stávek, přinejmenším těch velkých (do kterých se zapojili tisíce lidí). Co to má ukazovat? Skutečně v roce 2000 proběhlo nohem více stávek než v roce 1999. Musíme si povšimnout, že rok 2000 byl obdobím „konjunktury“ a nízké nezaměstnanosti.

V některých případech jsou pracující více naklonění ke stávkám, když pociťují, že z těchto důvodů nebudou propuštěni a když jsou přesvědčení, že firmy, které je zaměstnávají si mohou dovolit vyplácet vyšší mzdy. Stávkám přeje přesvědčení, že jsou v ekonomickém systému peníze, ale nejsou spravedlivě rozděleny. Když přihlédneme k událostem v dlouhodobém měřítku, ukazuje se, že vrchol stávek připadá na léta 1947 - 1979. Od dob Reagana četnost stávek značně zeslábla, přestože propast mezi chudými a bohatými se v tomto období značně zvětšila. V roce 1974 proběhlo 424 velkých stávek (s účastí tisíců lidí). O deset let později jich bylo už jen 62, za dalších 10 let celkem 45 stávek a v roce 2004 pouze 17. Nejde o stávky. Je rovněž známo, že úroveň členství v odborech je velice nízká. Přestože bylo v roce 2008 zaznamenáno menší zlepšení, v USA přes několik dekád převládal rozhodný pokles členské základny.

V době, kdy počet stávek klesal v USA, rostl jejich počet v Kanadě, Velké Británii a Japonsku. Pokud s podíváme na statistiky získané Světovou organizací práce (ILO), je vidět, že nemáme co do činění se zvyšujícím se počtem stávek ve většině zemí světa. Samotný počet stávek je pouze jedním z ukazatelů. Je možné také počítat s počtem pracujících účastnících se stávek, nebo dní a hodin protestů v práci. Například v Maďarsku bylo v roce 2007 méně stávek než v roce 2006, ale trvaly výrazněji déle a způsobily další zastavení výroby. Nahlédnutím do statistik uvidíme lokální se zvyšování intenzity stávek, které ovšem nevykazuje globální trend.

Zemí, ve které narůstá stávková aktivita od roku 2000, je Polsko. To může vést k úvahám, že stávky mohou v této zemi vyústit v sociální revoluci.

Za prvé bylo v Polsku mnoho stávek pouze výstražných. Za druhé významná většina stávek proběhla ve státních podnicích nebo podnicích, které byly do nedávné doby kontrolovány státem. Mnohé z protestů se týkaly přerozdělování státního rozpočtu. Přestože se mnoho lidí staví kriticky ke způsobu spravování státního rozpočtu a souhlasí s požadavkem zvýšení mezd některým (ne všem) zaměstnancům, neobsahuje to kritický pohled vůči politice neoliberalismu a stran, které tuto ideologii reprezentují.

Může zvýšená četnost stávek znamenat, že je společnost kriticky nastavená proti kapitalismu? Můžeme nanejvýš říct, že má pravicový populismus jistou podporu, ale i ta časem slábne. A co se sociální revolucí?

Anarchistické odpovědi na krizi

Existuje mnoho činitelů, které jsou příznivé pro propuknutí sociální revoluce. Ale snaha je předvídat je velice zapeklitá věc, což bylo zdůvodněno mnoha zkušenostmi.

Vezměme si například četnost stávek. V Polsku je v tuto chvíli více stávek než v USA. Ale v USA, přestože je tato země daleko od sociální revoluce, jsou pro ní lepší podmínky. To znamená: je tam mnohem větší skupina lidí aktivních v sociálním životě, v kooperativách, decentralizovaných organizacích atd. Tito lidé mají obecně lepší povědomí o sebeorganizaci a v mnoha situacích jsou schopni vytvářet potřebné kolektivy, které mohou pomoci tehdy, když se lidé potřebují organizovat. Když si lidé uvědomí, že mohou řídit svá vlastní předsevzetí, jejich psychologická závislost na státu slábne.

Neznamená to, že se najednou stanou anarchisty. Ale znamená to, že si dokáží představit, že v situaci masových protestů a sociálních nepokojů bude společnost schopna nalézt způsoby, aby dále fungovala. Masové protesty jsou pouze jedním z elementů. Aby mohl alternativní systém začít fungovat, musí lidé mít v blízké paměti dobu, ve které žili autonomně vůči státu nebo vědět o možnostech autonomní organizace. Pokud chybí takové znalosti, může být situace zneužita autoritářskými vůdci „navracejícími pořádek“ a přebírajícími kontrolu.

Samozřejmě to není jediný činitel, který určuje potenciál sociální revoluce. V USA se totiž nachází velká skupina lidí, kteří věří, že se nachází v pro ně nevýhodné situaci vůči kapitalistickému systému. Takoví lidé mohou během času odhalit hluboké revoluční impulsy. Třídní příslušnost není samozřejmě determinující. Uvědomění a filozofie zastává významnou úlohu. Sociální revoluce, aby byla skutečně pozitivní a nejen prostou reakcí, v sobě musí obsahovat určité ideály.

Popravdě nevíme, jestli se kapitalistický systém rozpadne za našeho života. Nevíme, jestli se systém celkově začíná bortit a kde budou příští ohniska revoluce. Můžeme se přirozeně pokusit zformulovat určité předpovědi. Avšak takové předpovědi nemohou lidem odpovědět na širokou škálu revolučních výzev. Musíme být připraveni reagovat, abychom maximalizovali šance, které nám krize přináší. Tato přípravná práce musí pokračovat také tehdy, když není revoluce na horizontu vidět. V opačném případě, dokonce i když se objeví možnost, nebudeme schopni ji rychle využít. A každém případě: kapitalisté zareagují rychleji než my.

Jedním z nejdůležitějších úkolů je zničení kapitalistických mýtů. Jsou totiž ve společnosti hluboce zakořeněny. To rovněž znamená důležitost postavit se tendencím sociální demokracie, které jsou vlastní také části anarchistického hnutí. Mnoho lidí podléhá iluzi, že sociální demokracie je pozitivní opozice, která umožní anarchistům lepší podmínky pro fungování. Avšak historie ukázala, že čistě reformistická politika sociálních demokratů vytvořila jedině bezpečný ventil proti radikálním aktivitám a podkopala základy, na kterých stavěla radikální hnutí, a dlouhodobě podkopala i samotnou sociální demokracii.


Přeložil a upravil Květoslav Vobořil
Zdroj: www.cia.bzzz.net

Související články:
Loupež století
Za všechno mohou spekulanti! Opravdu?
Dlouhá praxe sociálního státu pro bohaté