V diskusi na této stránce přišel nick podepisující se "Jojo" a označující se za jediného správného, protože nacionalistického (sic!) anarchistu s kritikou antifašismu. Se zalíbením ji publikovali pinochetisté a nacionalisté z Národní myšlenky. Protože obsahuje nedoložené a nedoložitelné nesmysly, jim redaktor A-kontra zaslal svou odpověď. Národní myšlence slouží ke cti, že ji publikovala; zveřejňujeme ji rovněž na těchto stránkách.

V úvodu článku „anarchista proti antifašismu“ hovoříte o „novému progresivnímu proudu tzv. „anarchonacionalismu“ a o bitvě, kterou svádí s „levicovým anarchismem“. Nechte mne prosím doplnit několik drobností.

Nacionální anarchismus není „nový“, jeho počátky se datují do osmdesátých let minulého století, kdy ho „vynalezl“ Troy Southgate, původně člen britské krajně pravicové British National Party. Nový je maximálně diskurs, který se nyní objevil na několika anarchistických fórech. Současné rozšíření debat o nacionálním anarchismu spadá v jedno s pokusem zejména německé ultrapravice kopírovat úspěšnější image levicových a autonomních skupin. Zatímco otevření neonacisté se dnes odvolávají na své údajné socialistické kořeny, nacionální anarchismus si zvolil složitější cestu a pokusil se propojit vybrané myšlenky některých anarchistů (Michail Bakunin, Petr Kropotkin) nebo předchůdců anarchismu (Max Stirner, Pierre-Joseph Proudhon) s myšlenkami filosofů jako byl Friedrich Nietsche, pre-fašistických esoteriků jako Julius Evola a konzervativních revolucionářů jako Ernst Junger. Problém pochopitelně spočívá v tom, že myšlenky uvedených myslitelů stojí většinově v příkré rozporu. Aby bylo možné tuto „syntézu“ provést, snaží se nacionální anarchisté omezit politické ideje anarchistů a převést je na pouhou osobní rovinu individualismu, kde na ně roubují elitistické vize ultrapravicové provenience. Zatímco nacionální anarchisté obdivují „Anarchu“, anarchisté hledají anarchii. Zatímco pro anarchisty je svobodný individualismus základem, který je třeba díky kolektivní formě společnosti vyvažovat dobrovolnou solidaritou, aby tato svoboda byla dostupná pro všechny a ne jen pro úzkou elitu a na úkor ostatních, pro nacionální anarchisty je individualismus výlučný a odráží pouze vlastní pohrdání „masou“. Přirozeným důsledkem takového učení pak nikdy nemůže být svoboda, ale naopak útlak.

Co se stane, představíme-li si rozšíření těchto myšlenek do reálného světa? Na rozdíl od svobodných anarchistických komunit spravovaných na základě federalistického uspořádání nacházíme u nacionálních anarchistů pouze vizi „anarchy“, jakéhosi novodobého šlechtice, který se buď v ústraní užírá vlastní nenávistí ke všem a nebo z pozice neomezeného tyrana vládne nad skupinou otroků. Víc odlišné cíle si lze jen stěží představit.

Je tedy nacionální anarchismus specifickou či dokonce „progresivní“ verzí anarchismu klasického? V žádném případě není. S anarchistickou tradicí nemá nic společného (viz např. stručné shrnutí postojů anarchistů k nacionalismu). Podpis jeho stoupence „skutečný anarchista“ může vyvolat jen pobavený úsměv, neboť za „skutečný anarchismus“ je tu označován pravý opak anarchismu. Je to asi stejné, jako když se za „skutečné české nacionalisty“ označují lidé obdivně vzhlížející k Adolfu Hitlerovi. Nacionální anarchismus je pouze dalším pokusem fašizující ultrapravice parazitovat na levicovém a antiautoritářském myšlenkovém proudu.

Co nás opravňuje k takovému tvrzení? Minimálně to, že všichni myslitelé označující se za nacionální anarchisty pocházejí z fašistických či neonacistických uskupení. Dokonce ani filosofové z prostředí pravice, na které nacionální anarchisté navazují, se za anarchisty nebo liberatirány nepokládali (Evola byl fašista – byť od tohoto směru v určitém okamžiku odstoupil – a Junger konzervativec). Nacionální anarchismus tak plně navazuje na tradici „Nové pravice“, která se pokusila prorazit levicovou hegemonii v kulturním světě západní Evropy v sedmdesátých a osmdesátých letech kopírováním jejích metod.

Ostatně zcela stejně funguje i současný autonomní nacionalismus“ ve kterém se spojuje snaha po kopírování levice se stejně úpornou snahou o její diskreditaci. V článku „pravého anarchisty“ je tento moment přítomen více než silně, dokonce natolik, že autor ani neváhá si sám protiřečit. Obviňuje-li bez jediného důkazu antifašisty z toho, že se snaží ve společnosti udržovat rasovou nesnášenlivost, je to přinejmenším podivné. Obviňuje-li však antifašisty z toho, že podporují nárůst státní moci, přičemž neustále spojuje antifašismus výhradně s radikální levicí (přestože existují antifašisté ze všech sfér politického spektra), které jde o demontáž státní moci jako takové, jedná se o zřetelný nesmysl.

Ostatně, ani nacionální anarchismus není prost některých „dědičných zatížení“ na které autor článku poněkud zapomíná. Pokud autor obviňuje antifašisty z „víry v očistnou či spásonosnou sílu násilí“, tak zapomíná, že to byl zejména Ernst Junger, kdo glorifikoval válku jakožto nejčistší formu násilí. Pokud autor obviňuje antifašisty z rasové nenávisti, neměl by zapomínat, že Ernst Junger byl přesvědčený antisemita a Julius Evola po významnou část svého života podporoval italský fašistický režim.

Ohledně toho, zda si nacionální anarchismus získává stále širší pozornost v západní Evropě, se obávám, že jde pouze o vysněné přání autorovo. Například webové stránky http://www.nationalanarchist.com jsou ve skutečnosti aktivitou jediného člověka. Jen pro dokreslení – v rubrice „Links“ uvedených na této stránce naleznete nesourodou směs odkazů na Usámu bin Ládina, Nacionální bolševiky, Envera Hodžu, komunistické strany Velké Británie a Nepálu, International Third Position a oficiální vládní zprávy ze stalinistické diktatury v Severní Koreji. Soudný člověk si jistě sám udělá obrázek o smysluplnosti a relevanci podobného myšlenkového guláše.

Nyní ale ke konkrétním věcem. Původní text se objevil 1. 1. 2006 na fóru Československé anarchistické federace. Na tomto fóru byl autor druhý den vyzván, aby doložil některé své výroky. Autor tak za celou dobu trvání debaty neučinil. Vzhledem k tomu, že článek byl uveřejněn v de facto nezměněné podobě, žádáme o doložení jeho výroků nyní. Je pro nás nepochopitelné, jak mohl redaktor Národní myšlenky, který se sám debaty účastnil, tento článek uveřejnit, byť si musel být vědom nepodloženosti výroků, které obsahuje. Utvrzuje nás to v přesvědčení, že tak učinil nikoli s cílem nalézt pravdu, ale pouze uškodit antifašistickým myšlenkám. Na druhou stranu nás takové jednání od „konzervativního nacionalisty“ nijak nepřekvapuje. Úcta k pravdě, čest a hrdost jsou termíny, které se krásně píšou na papír, ale jde-li o útok na ideologického nepřítele – jdou samozřejmě stranou. Z těchto důvodů pochopitelně ani nepředpokládáme, že bude náš názor v Národní myšlence otištěn, ale minimálně se o to pokusíme. Nyní již k našim dotazům.

1) Autor nijak nedokládá, jak a čím antifašisté prohlubují rasovou nenávist. Toto tvrzení je natolik absurdní, že ho snad ani není třeba více komentovat.

2) Je poměrně dobře známo, že v okruhu mosteckých antifašistů se pohybují někteří bývalí neonacisté. Pokud antifašismus nepřipouští možnost pokání (jak uvádí autor) – pak by takováto situace nemohla nastat. To že nastala usvědčuje autora ze lži. Je zajímavé, že byl autor v debatě na tuto skutečnost upozorněn, avšak zcela ji přešel s tím, že se „mosteckými konvertity“ nebude zabývat. Existuje lepší důkaz o autorových „kvalitách“ a věrohodnosti celého článku?

3) Autor nijak nedokládá že antifašismus pohrdá "jedincem - samozřejmě bílým pracujícím mužem" a jak toto pohrdání "dovoluje antifašistům smířit dva protikladné požadavky - na občanskou neposlušnost (včetně násilí) a masivní rozpínavost státní moci." Autor jaksi opomíjí, že velká část antifašistů jsou v ČR i jinde ve světě anarchisté, kteří jsou zásadně proti státu – a obecně lze říci, že většina antifašistické činnosti stojí na tom, že lidé nehodlají spoléhat na stát a brání se před fašistickým násilím sami. Nehledě na to, že výše citovaný výrok přímo protiřečí jinému autorovu tvrzení: "Co nemůže být využito v cestě za dokonalou společností ("socialismem", "anarchií" atd.), musí být zničeno: od armády přes policii a soudy" Tyto dva výroky ve skutečnosti stojí v přímém protikladu a nemohou platit oba zároveň, neboť rozpínavost státní stání moci se realizuje zejména pomocí armády, policie a soudů. Minimálně kvůli tomuto výroku by soudný redaktor článek nemohl s klidným svědomím otisknout.

4) Autor nijak nedokládá, kde antifašisté používají termíny "Pracující třída "rasistů" je často popisována jako "odpad", "produkt stoky"." Autor tvrdí, že antifašismus je trojským koněm levice, i když v debatě na fóru ČSAF sám přiznal, že se na antifašismu podílejí/podíleli i lidé z liberálních a konzervativních kruhů. Autor pravděpodobně slyšel o tom, že levicová ideologie stojí zejména na učení o třídním rozdělení společnosti a v názoru, že existuje třídní boj, spočívající v přesvědčení, že třída kapitalistů vykořisťuje třídu dělníků, neboli pracující třídu, jejímž dějinným úkolem je tento třídní rozpor odstranit. V takové situaci nedává autorovo tvrzení smysl (proč by levicový antifašista napadal třídu, o které je přesvědčen, že je jejím historickým posláním bojovat na jeho straně?).

5) Autor nikde nedokládá, kde antifašisté provádějí hodnocení, o kterém uvádí "Pracující třída byla donedávna zejména v západní Evropě hodnocena jako bezcenná; novou revoluční elitou se měli stát studenti, etnické menšiny či feministky." V českém prostředí podobné hodnocení neexistuje, a pokud se autor domnívá, že existuje ve Velké Británii, nebo kdekoli jinde, měl by být schopen své tvrzení doložit z ověřitelných zdrojů. Je s podivem, že je redakce Národní myšlenky ochotna zveřejnit materiál, který tyto základní požadavky na publikovaný text nerespektuje.

6) Autor ničím nedokládá a nedefinuje které levicové skupiny "založily svou politiku na interpretaci tří známých osobností: na Trockého "permanentí revoluci", doktríně kontinuální změny (Maova Kulturní revoluce) a na Hitlerovi, jehož "nacistická tvůrčí vůle" nemá "žádný určený cíl, žádnou permanenci, jen nekonečnou změnu". " a jak se to týká antifašistů. Již bylo řečeno, že antifašismus není ani zdaleka výlučně levicový, takže zde se autor snaží smísit dvě nesouvisející věci. Navíc je velmi nepravděpodobné, že by nějaké levicové skupiny navazovaly zároveň na Trockého i Hitlera. Výjimku snad tvoří nacionální-bolševici, ale zde se jedná o naprosto obskurní a marginální záležitost, kterou antifašisté odmítají – ostatně stejně jako je tomu v případě nacionálního anarchismu.

7) Autor ničím nedokládá výroky: "Antifašismus sdílí s totalitami víru v očistnou či spásonosnou sílu násilí. Stejně tak sdílí obsesivní předurčenost rasou a udržuje tak ve společnosti rasovou nesnášenlivost." Jakékoli materiály českých antifašistických skupin vždy zdůrazňují, že násilí je sice legitimní prostředek, ale až ten poslední, který má smyl využívat, a to zcela instrumentálním způsobem. To je v příkrém rozporu s autorovým tvrzením o víře ve spásonosnou sílu násilí. Tato představa se objevuje u George Sorela, jednoho z myslitelů syndikalismu, od kterého ji přejal Benito Mussollini, skrze jehož učení se stala jedním ze základních stavebních prvků fašismu. Bylo by zajímavé chtít po autorovi aby doložil, v jakém vztahu je víra v očistnou či spásonosnou sílu násilí k totalitnímu uspořádání společnosti (totalita bude z principu vystupovat proti násilí uvnitř společnosti, podporovat bude maximálně násilí prováděné jejími orgány). Tvrzení o udržování rasové nesnášenlivosti je pak zcela absurdní.

8) Autor ničím nedokládá tvrzení: "Jeho snahy využívat malá etnická sdružení jako nátlakové skupiny jsou časté, ovšem je příznačné, že tato snaha vzbuzuje u valnou většinou konzervativních imigrantů posměch." Nátlakové akce imigrantských skupin ze zahraničí jsou autorovi nejspíš dobře známé. Spolupráce mezi antifašistickými nebo levicovými skupinami a organizacemi imigrantů pravděpodobně také.

9) Autor byl požádán, aby veřejně odhalil totalitní povahu antifašismu. Slovo totalita, totalitní, totalitární nebo totalitní režim mají svůj specifický význam kterého se autor ve svém článku nijak nedotýká. Totalita je druh vše obsahující diktatury, který ponechává minimální nebo žádný veřejný prostor pro svobodnou aktivitu individuí a soukromý prostor minimalizuje. O ničem podobném autor nehovoří

Vedle těchto otázek však vyvstaly během debaty další sporné momenty.

Není například jasné, proč se autor opírá ve své britské zkušenosti s antifašismem pouze o časopis Searchlight (britská obdoba české organizace HOST) a Anti-Nazi League. ANL vznikla v roce 1977 a největších úspěchů dosahovala mezi lety 1977 a 1981, kdy téměř zanikla. V současné době neexistuje, resp. transformovala se do organizace Unite Against Fascism. Vedle těchto organizací existuje i v Británii Antifašistická Akce (AFA) jakožto zastřešující orgán antiautoritářských antifašistických skupin stojí v přímé opozici vůči ANL i proti Searchlight (i když ke každé z nich z různých důvodů). To ovšem autor nijak nezmiňuje a ani nijak nespecifikuje vliv ANL a Searchlight na antifašistickou scénu. Navíc – pokud se autor snaží dokázat, že jím předkládané myšlenky jsou typické pro antifašismus celosvětově – měl by být schopen doložit, že tyto jím jmenované organizace jsou celosvětově určující pro vývoj antifašismu, což nečiní (a ani nemůže, neboť se jedná o typicky britské záležitosti). Stejně tak není jasné, z jakých materiálů IMG vychází a není ani nijak specifikováno, jaký tato skupina měla nebo má (skupina zanikla v roce 1982) vliv na antifašistické hnutí. Je sporné, jak relevantní je MacPherson Report pro otázky antifašismu (MacPhersonova zpráva uveřejněná v roce 1999 se týká zejména institucionálního rasismu a vztahu britské policie k menšinám).

Za další – autor představuje antifašismus jako samostatnou ideologii. Ve skutečnosti je ale antifašismus (stejně jako antikomunismus) pouhou reakcí na fašismus/komunismus. Nejsou to - jak se domnívá - samostatné ideologie. Antifašisté i antikomunisté se mohou rekrutovat (a také rekrutují) z celého názorového a politického spektra - právě proto, že se jedná jen o reakce. Samotní anarchisté stojí v opozici vůči autoritářské levici bolševického typu a pokud autor operuje s brožurami AFA/FAS, musel narazit i na spis Boj proti fašismu začíná bojem proti bolševismu od Otto Ruhleho (ke stažení na zde) To, že se antifašizmu účastní různé skupiny, dokazuje, že se nejedná o žádné "hnutí", neřkuli aby bylo jednotné, s jednotnou ideologií.

Na závěr jen doplňuji celé znění mého výroku, z jehož části učinil autor své motto:

My jsme nikdy nepopírali, že se na antifašismu v celosvětovém měřítku podílí i autoritářské skupiny a že antifašismus bohužel slouží trockistům i bolševikům jako mobilizační prostředek. Také ale vždy poukazujeme na to, že anarchistický antifašismus s těmito proudy spolupracovat z logiky věci nemůže a že situaci v Německu pokládáme za nešťastnou a podporujeme naopak jasné oddělení od autoritářských skupin, tak jak je to ve Španělsku, východní Evropě a Skandinávii. Že je jeho smysl poněkud odlišný, než z jedné vytržené věty, je – domnívám se – zřetelné.