Anarchistická federace

Běh za Pyrrhovým vítězstvím

Jaká je nová kniha Noama Chomského? Obsah zajímavý a provokující k diskuzi, i když jsme už od Chomského četli zajímavější věci. Český překlad je hrůzostrašný.

Amerického lingvistu, filozofa a společenského kritika asi není českému čtenáři představovat – a to nejen pro to, že se dotkl „národní hrdosti“ mnohých, když v jedné anketě „předběhl“ Václava Havla a byl označen za nejvlivnějšího světového intelektuála. Především proto, že nedávno byly v českém překladu publikovány některé jeho knihy. Poslední z nich, kniha Hegemonie nebo přežití, náš pohled na Chomského v jistém smyslu aktualizuje. Přináší jeho komentáře k současné situaci, jako vždy v kontextu historických rozborů a morální argumentace. Špatný překlad ovšem hodnotu tohoto nakladatelského počinu výrazně snižuje.
Noam Chomsky nás ve své knize, která původně vyšla roku 2003 a byla reakcí na válku v Iráku, provádí světem, jaký zčásti důvěrně známe a jakého se především velmi bojíme. Světem, ve kterém jedna supervelmoc usiluje o globální nadvládu v zájmu své elity a bez ohledu na zájmy a bezpečnost většiny obyvatel své země i celé planety. Vzhledem k ničivosti prostředků, jimiž disponuje ona i její protihráči, se její chování dá asi nejvýstižněji popsat jako hra malého dítěte s ohněm.

Morálka „války proti teroru“
Autor s citem pro výstižné shrnutí svého názoru upozorňuje na souvislosti, které mají místo v kritikách USA, ale jež apologeti americké politické spíše přehlížejí a i mezi kritiky je málokdo dokáže formulovat takto uceleně a přesvědčivě. Upozorňuje na to, že teroristé a diktátoři, proti nimž USA bojují, jsou často jejími odchovanci, pracně vypiplanými vojenskou a ekonomickou pomocí. Odhaluje jako nepřesvědčivou rétoriku o „boji proti teroru“ poukazem na teror podporovaný v USA např. v Nikaragui, na Kubě a v Izraeli. Má dar brilantně své myšlenky shrnout. Takto například charakterizuje americkou politiku vůči Iráku v devadesátých letech minulého století, která měla ničivé dopady na irácké obyvatelstvo a fakticky posilovala diktátora: „Představme si, že byl unesen školní autobus. Kdybychom postupovali podle stejné logiky jako v Iráku, vyhodíme celý autobus do povětří, jenom únosce ušetříme, a ještě mu vyplatíme odměnu. Až se nás budou ptát, co se stalo, řekneme, že to byla jeho vina.“ (s. 166)
Chomsky nabízí jednoduchý test pro oprávněnost amerických nároků, vznášených v souvislosti s „válkou s terorismem“: zobecněme je. Ovšem „potíž oficiální definice teroru tkví v tom, že z ní USA vycházejí jako hlavní teroristický stát“ (s. 235). A tak se nelze divit, že když Chomsky uplatňuje bushovskou logiku na jiné oběti terorismu, vycházejí mu z toho „politicky nekorektní“ závěry, např., že by Nikaragua a Kuba měly bombardovat USA či sympatizující Velkou Británii. Chomsky přitom nedělá nic jiného, než že uplatňuje stávající postupy USA na analogické případy teroru. Jeho závěry nejsou návodem k absurdní akci, ale poukazem na to, jak moc se Západ zpronevěřil jedné ze svých proklamovaných hodnot: rovnosti.
Politika USA, která využívá protiteroristické záminky jako fíkového listu majícího zakrýt mocenské záměry, je však nejen amorální, ale také nebezpečná. Ač USA využívají strachu ze zbraní hromadného ničení, ve skutečnosti zvyšují riziko jejich použití, ať už nepřímo (omezováním prostředků používaných na kontrolu jaderných zbraní a alternativní uplatnění atomových vědců v bývalém SSSR a také vytvářením atmosféry strachu, která různé státy silně motivuje k vyvíjení jaderných zbraní), nebo přímo (zejména militarizací kosmického prostoru). Proto je třeba, aby proti této (sebe)vražedné politice vystupovala „druhá supervelmoc“. Tedy světové veřejné mínění, které se v hnutí proti válce v Iráku i při jiných příležitostech projevilo jako jakýsi přísvit naděje.

Bůh kritizuj Ameriku
Navzdory četným zajímavým postřehům, hlubokému morálně-analytickému myšlení i podloženosti stanovisek je s Chomského tvrzeními nejedna obtíž. Problematické je zejména vymezení kritiky. Chomsky v jiných svých textech přesvědčivě argumentoval pro to, že úkolem intelektuála je kritizovat především zločiny své vlastní vlády. Na paralele se sovětskými disidenty a aparátčíky ukázal, jak je intelektuál, který vidí zločiny cizí vlády a přehlíží činy své vlastní, směšný nebo spíše odpudivý. Chomského zaměření na americké zločiny je z jeho morálního hlediska jistě v pořádku, jeho texty mohou posloužit i jako protiváha černobílé proamerické propagandě, které je i v našem veřejném prostoru nepříjemně mnoho. Na druhé straně však mohou někdy vypadat podobně černobíle, jen s přehozenými znaménky. To proto, že ač Chomsky nesouhlasí s režimy nepřátel USA, je až na výjimky v knize nekritizuje a nositeli „zla“ jsou v jím napsaných příbězích takřka spolehlivě Spojené státy a jejich spojenci. To jej znedůvěryhodňuje – a navíc zbytečně (protože z jiných Chomského textů dobře víme, že rozhodně není slepý ke zločinům nepřátel USA). Především to ale jeho text zbavuje značné části analytické síly – politické jednání se odehrává v interakci a věnujeme-li se soustavně pouze jedné straně této interakce, stěží můžeme poskytnout její adekvátní vysvětlení. Platí-li tvrzení Immanuela Wallersteina i mnoha dalších autorů, že vstupujeme do éry, kdy vůči USA vystoupí silní protihráči (ostatně sám Chomsky hovoří v poslední kapitole stručně o hrozbách plynoucích z čínsko-amerického zbrojního soupeření), pak bude Chomského perspektiva pro popsání takového světa spíše matoucí.
Druhým problémem je absence alternativ. Chomsky tak dlouho kritizoval americkou politiku s odkazem na hodnoty, které jsou v jádru amerického systému, až se stal sám mluvčím těchto hodnot a jako by poněkud ztratil ze zřetele svůj původní radikální horizont. Z revolucionáře se stal disidentem. Jako alternativu vlastnímu chmurnému líčení postavil zabránění zločinům tím, že se na nich „přestaneme“ (míněno USA) podílet a že Spojené státy nebudou deptat obyvatelstvo zemí ekonomicky, aby mohlo samo porazit své diktátory (je zde zajímavý poukaz na Američany podporované tyrany např. v Rumunsku a Indonésii, svržené vlastním obyvatelstvem), a dále bouření světového veřejného mínění ve jménu morální kritiky. Je otázka, zda právě k tomuto závěru jsme museli číst několik set stran jeho knihy. Na to by nám možná stačil nějaký intelektuálně poctivější, mocí a prestiží nezkažený Václav Havel.

Rozpaky nad českým vydáním
České vydání knihy Hegemonie nebo přežití je už třetím výskytem stejného přístupu k vydávání Chomského prací – vezme se „ta nejaktuálnější“ (během procesu vydávání ovšem poněkud zastará) kniha psaná pro americké publikum (u něhož lze na rozdíl od toho českého přepokládat jiná znalost kontextu) a vydá se bez ladu a skladu tak jak je. Roku 2003 jsme se tak mohli seznámit s Chomského reakcemi na 11. září 2001, ještě předtím vyšel rozhovor Tajnosti, lži a demokracie (1999) a nyní si můžeme přečíst jeho reflexi války v Iráku. Důsledkem této vydavatelské politiky je mimo jiné to, že v českém jazyce takřka nemáme Chomského texty z obdobím před devadesátými léty a že známe jeho aktuální komentáře a analýzy, ale již méně jejich východiska. Dosud nepřekonaná je první česky vydaná Chomského kniha Perspektivy moci (1998), soubor osmi přednášek pro neamerické (australské) publikum, kterému autor představil své nejdůležitější obecné i konkrétní politické postoje. Nyní bychom spíše než překlady aktualit určených primárně americkému publiku potřebovali kvalitně zpracovaný výbor, který pokryje různé Chomského oblasti zájmu i různá údobí jeho práce.
A dodejme: výbor, který bude do češtiny převeden kvalitněji než Hegemonie nebo přežití. Překlad této knihy je sice na některých místech příjemně stylisticky nápaditý, ani to však nevyváží významové chyby v překladu, které v lepším případě pobaví čtenáře, v horším zmatou a zkreslí význam textu. Vyjadřování nesouhlasu s Bushem ve věci iráckých zbraní hromadného ničení nebylo před válkou v Iráku věcí „izraelské inteligence“ (s. 30), ale izraelské tajné služby (anglicky „intelligence“). Jestliže Chomsky píše, že USA ztrestaly Vietnam za to, že ukončil genocidu Rudých Khmerů v Kambodži, mj. podporou čínské intervence proti Vietnamu, čtenáři českého překladu se o tom nedozvědí a namísto toho si přečtou o strázních „pročínského Vietnamu“. (s. 37) Rozum zůstává stát nad tím, jak může v „nejdemokratičtější zemi světa“ (s. 38), jak překladatelka označila Indii, může být u moci „skorofašistická vláda“ (s. 171) –v originále pochopitelně stojí „největší demokratická země světa“. Ze slovního spojení „uvnitř převládající intelektuální kultury“ se jakýmsi kouzlem stala „naše, z větší části intelektuální, společnost“ (s. 70 – chybnou čárku stejně jako jiné pravopisné chyby v knize ignorujme). Vyčkejme, pokud bychom chtěli Chomského obvinit, že píše jak Rádio Jerevan, kvůli tvrzení, že Německo „bylo ke konci druhé světové války zaplaveno bolševismem stejně nepřátelským vůči Západu jako vůči Leninovi a Trockému“. (s. 93) V originále se totiž píše o situaci po první světové válce, nemluví se o bolševismu, ale o radách dělníků a vojáků (coby o „formě demokracie“, což se z překladu jaksi vytratilo) a nikoli o jejich nepřátelství vůči Západu a dvojce bolševických vůdců, ale o tom, že pro Západ i pro Lenina a Trockého byla tato forma demokracie „netolerovatelná“. Jestliže se v originále cituje, že USA chce narozdíl od EU svrhnout režim v Kubě, v českém překladu se udělá abrakadabra a: „Evropě jde o jedinou věc – chce docílit změnu havanské vlády.“ (s. 116) Apartheid nebyl v Jižní Americe (s. 140), ale v Jižní Africe. Když Chomsky navrhl oproti oficiální „ose zla“ (Irák-Írán-Severní Korea) alternativní trojici (USA-Turecko-Izrael), napsal, že u této osy je také dosti zla a navíc se jedná o skutečnou osu. V českém překladu se dočteme, že „tady je zla opravdu dost, na rozdíl od zóny, kterou mají na mysli ti, co píší projevy pro George Bushe“ (s. 201). Čtenář, který nemá k dispozici originál, si po přečtení takové pasáže, která zpochybňuje špatnou povahu režimu v Íránu a Severní Koreji, musí nad Chomskym v tom nejmírnějším případě poklepat na čelo. Americký intelektuál je v tom ovšem zcela nevinně. A v podobných příkladech by šlo naneštěstí pokračovat. To si Noam Chomsky nezasloužil...

Autor je redaktorem časopisu A-kontra
Verze pro tisk 26.6.2006 Ondřej Slačálek

Píšou jinde

Podporujeme

Lidová kuchyně pro srub Černorudých skautů

7. 9. 2019, Praha

Benefiční veganská lidová kuchyně na Salé …(více)

Social Screenings: Akira

11. 9. 2019, Praha

Promítání v D-zóně …(více)

Critical Readings: Sara Ahmed - The Promise of Happiness (6)

12. 9. 2019, Praha

Čtení v D-zóně …(více)

DIY Karneval - Make Music, Not Weapons

14. 9. 2019, Praha

More info soon …(více)

Naši nepřátelé v modrém // Our Enemies in Blue

17. 9. 2019, Praha

Přednášet bude Kristian Williams, anarchista a autor knih Our Enemies in Blue a Fire The Cops!. Dozvíme se o historii policie ve Spojených státech, o jejích počátcích jako otrokářských hlídkách až do dnešní éry její militarizace a policejní činnosti v sousedstvích. Zvláštní pozornost bude věnována roli policie při represích vůči sociálním hnutím. …(více)

RIOT OVER RIVER - společně proti rasismu 4

21. 9. 2019, Praha

Čtvrtý ročník antifašistického hudebního festivalu s dobrovolným vstupným. Přes dvacet kapel na venkovní a vnitřní scéně v Crossu, kousek od řeky. …(více)

Zažít Řehořovu jinak

21. 9. 2019, Praha

Pojďte si užít naši krásnou ulici plnou pohody, umění, dobrého jídla a pití. Všichni jsou zváni. …(více)

FoodNotBombs Vegan Fest

21. 9. 2019, Praha

Festival veganského jídla s doprovodným programem na plácku venku před cross][club v Holešovicích. Vstup zdarma. …(více)

Benefice pro Kliniku - Adacta, Rozpor a další

27. 9. 2019, Brno

Zveme každýho na benefiční festival pro squat Klinika v pátek 27.9. do brněnského Yacht clubu! Pro Kliniku zahraje devět kapel v rytmu hardcore punku, crustu, antifašistického black metalu a grindcore! Veškerý výtěžek z koncertu poputuje pro Kliniku. …(více)

Support your squat

5. 10. 2019, Praha

Benefiční koncert pro Kliniku …(více)

8. Anarchistický festival knihy

16. 5. 2020, Praha

TBA you can contact us! …(více)