Anarchistická federace

Hořká zkušenost dvacátého století nás vybízí k antidogmatismu

Projev na shromáždění k uctění památky Záviše Kalandry, odsouzeného v procesu s Miladou Horákovou a popraveného 27. června 1950

I když ČSAF zásadně nesouhlasí s politickými názory trockistů, jeden její sympatizant pokládal za vhodné zúčastnit se jimi pořádaného vzpomínkového shromáždění na památku Záviše Kalandry a říct tam svůj názor.

Projev na shromáždění k uctění památky Záviše Kalandry, odsouzeného v procesu s Miladou Horákovou a popraveného 27. června 1950

Vážené účastnice a vážení účastníci tohoto počty malého, ale přesto významného shromáždění,
rád bych vám poděkoval za účast a organizátorům za uspořádání této důležité akce, právě tak jako za to, že mi na ní umožnili promluvit, ač s nimi v mnohém nesouhlasím.
Setkáváme se tu proto, abychom dali najevo své odmítnutí totalitních praktik, i když jejich nositelé třeba mávají z našeho hlediska vlajkou s tou správnou barvou. Odsuzujeme-li stalinismus ve všech jeho podobách, říkáme tím zároveň, že prostředky, které používáme, určují cíle, jichž dosahujeme.
K dvacátému století vzhlíželo mnoho revolucionářů z jeho počátku s velkými nadějemi na to, že se jejich ideály podaří konečně přeměnit ve skutečnost. Další vývoj tomu nasvědčoval – skutečně docházelo k revolucím. Sen se však záhy proměnil v noční můru, emancipace člověka v jeho nové zotročení, uvolnění z represí buržoazních a aristokratických států v represe těch nových, které byly dělnické jen podle jména. Stoupenci radikálních myšlenek stanuli před dilematem: podporovat revoluci, která ztratila svůj smysl? Nebo se postavit na odpor a v malé menšině hájit původní hodnoty zrazených revolucí proti svým bývalým spolubojovníkům, soudruhům a přátelům?
Byla to těžká volba a dnes víme, že v ní obstála jen menšina revolučních hnutí. Rozhodnutí, která jsou před námi, nejsou možná v našich podmínkách tak lidsky obtížná a nebezpečná, to ale neznamená, že jsou politicky jednoduchá. Jde o to, jak se budeme vztahovat k revoluční minulosti. Ne snad proto, že ta by byla středobodem našeho myšlení a jednání, ale proto, že způsob tohoto vztahování se k minulosti nás významně ovlivňuje. Máme mnoho možností, jak se k ní postavit.
Jednu z nich zvolily stalinistické církve a sekty, které se dál nevzrušeně hlásí k odkazu vrahů milionů lidí a těch, kdo zardoudili revoluční snahy minulého století. Jejich postoj je v podstatě náboženský – miliony mrtvých představují zápalné oběti na oltáři nové společnosti. A že jí nebylo dosaženo? Nevadí, však on to spasitel, tedy pardon, Dějiny s velkým D ještě nějak zařídí... Mohli bychom velmi dlouze a rozvláčně mluvit o stupiditě tohoto přístupu, byla by to ale domnívám se v tomto prostředí čistá ztráta času. Podívejme se spíše na jiný aspekt – tam, kde jsou síly dodnes se hlásící ke stalinistickým vůdcům nyní u moci, jejich oddanost krvavé „socialistické“ minulosti nic nemění na tom, že se stejnou brutalitou, s níž jejich předchůdci prosazovali domnělý socialismus, prosazují oni kapitalistické principy toho nejodpornějšího střihu. Společný jmenovatel je přitom prostý – jedná se o cynismus moci.
Jiný způsob vztahování se k minulosti se zdá popírat ten stalinistický, ani on ale není prost problémů. Spočívá v odmítnutí stalinismu, což je samo o sobě chvályhodné. Až příliš často v něm ale nalezneme jiný druh nostalgie po minulosti: ztotožnění se s velkými postavami protistalinistické opozice, lidmi, kteří v zápase o moc a možná i o smysl revoluce prohráli a mohou tedy vzbuzovat iluze, že v případě jejich vítězství by bylo lépe. Takový přístup může vést k pohlcení minulostí, hořekováním nad historickými křivdami a nad tím, že to před mnoha lety nevyhráli „naši“. Může také vést k idealizujícímu a zkreslujícímu pohledu na dějiny. Ono totiž nestačí zaměnit ikony vítězů za ikony poražených. Abych uvedl jenom dva příklady: idoly mnoha levičáků Lev Trocký a Ernesto Che Guevara nebyli jen oponenty byrokratické sklerózy stalinistických režimů – byli rovněž vrahy revolučních proletářů a mnoha dalších lidí a i když nám třeba mohou připadat zajímavé některé jejich myšlenky, nesmíme na to nikdy zapomenout.
Jestliže dnes připomínáme Záviše Kalandru, neděláme to, jak věřím, proto, abychom z něj dělali nějakou podobnou ikonu, nějakého svatého a mučedníka naší víry. Děláme to z úcty k člověku, který se nebál pojmenovat věci pravými jmény a označit zradu revoluce za zradu revoluce, byrokracii za byrokracii a justiční vraždu za justiční vraždu. Je smutné, že tento zdánlivě samozřejmý přístup musí být i nyní předmětem ocenění, mj. i proto, že dodnes chybí tak mnohým levicovým politikům. Děláme to z úcty k památce člověka, který za tento přístup zaplatil životem. Ale nejen to. To, že jsme si z mnoha obětí stalinistického teroru vybrali právě Záviše Kalandru, nemá znamenat, že bychom k těm ostatním cítili menší úctu, protože jsou vzdálenější našim politickým barvám. I oni jsou předmětem našeho hlubokého respektu, byť jsou nám jejich názory a pozice třeba velmi vzdáleny. Záviše Kalandru si ovšem mezi nimi vybíráme, protože se domníváme, že má mnohé co říct i k našim dnešním otázkám.
Nepřipomínejme si jej totiž jen jako člověka aktivního politicky, jako člena a novináře Komunistické strany Československa, který se s touto stranou z přesvědčení rozešel ve třicátých letech a od té doby ji zásadově kritizoval, za což nakonec zaplatil popravou a zostuzením. Nevzpomínejme jej jen jako politicky prozíravého myslitele, který se podle svědectví svého přítele Egona Bondyho vysmál myšlence, že by v SSSR mohla revoluce uspět, pokud by moc získal Trockij a ne Stalin. Nemluvme také o Kalandrovi jen jako o oběti. Záviš Kalandra byl rovněž velkým marxistickým myslitelem, pro nějž marxismus neznamenal záminku k pravověrnému papouškování několika pouček, ale východisko pro originální myšlení, inspirativní i pro mnohé nemarxisty. Projev na tomto shromáždění nemůže ani stručně shrnout, natožpak adekvátně zhodnotit myšlenkové bohatství Kalandrova díla. Povšimněme si ale toho, jakou pozornost věnoval umění a vůbec kultuře a také podvědomí a snům člověka, tedy tématům, která mnozí dogmatičtí materialisté měli a mají sklon podceňovat a přehlížet, případně vykazovat mezi „nepolitické“ otázky.
A povšimněme si rovněž toho, jakým způsobem četl historii. Kalandra nás totiž učí přistupovat k ní tvořivě a přemýšlivě, bez předpojatostí a představ, že na území, kam nám neprošlapala cestičku imaginace dosavadních historických vědců či jiných ideologů, se jednoduše nesmí. Asi nejproslulejší byla jeho kritika svatováclavského mýtu a teorie o tom, že sv. Václav nebyl historickou postavou, ale pohanským bohem letní plodnosti ukradeným do křesťanského panteonu svatých. Učí nás tím, jak přistupovat i k jiným obdobím minulosti: s představivostí a bez dogmat, s odporem k apriornímu rozvržení kdo kam patřil – a tedy kdo byl „dobrý“ a kdo „špatný“. Se snahou minulost poznat ne proto, abychom jejím prostřednictvím panovali přítomnosti, jako to dělají tak mnozí levičáci i tak mnozí antikomunisté, ale pro ni samu. A orientovat naše životy ne podle nějakého obrazu, který si sestavíme o minulosti, ale se stejným kritickým přístupem, jaký budeme uplatňovat vůči historii.
Krátce poté, co byl Záviš Kalandra zavražděn, vznikla dvě vrcholná díla české poezie, která reflektovala svou dobu – a v obou byl vzpomínán. Jiří Kolář ve svých Prometheových játrech napsal:
„Když jsem potom přišel na to, co soudí pan prokurátor o Záviši Kalandrovi, neměl jsem už sílu přemýšlet dál, jen jsem hledal v paměti nějakou nit, která by mně lépe vybavila jeho podobou, a napadlo mne jako tisíckrát předtím, že právě tento autor Českého pohanství byl hlavním pilířem procesu, že v něm měli nepřítele, který, dokonce, ani na kraji hrobu si neodpustil říci jim do očí, že stalinismus předčil vše, co znamená – zoufalství na věčnost.“
Básník Egon Bondy Kalandrově památce věnoval skladbu Pražský život. Dovolím si z ní přečíst pár příznačných veršů. Začnu těmi, kde Egon Bondy na svého přítele Kalandru vzpomíná:
„Chci vyjádřit to co mne zabíjí
a co ostatní lidi oživuje
Dostala jste citróny?
Dostali dvacet let
Je větší příděl než
minulý rok
Hrušky jsou k dostání
Jsme stále bez bytu
A květiny voní a voní
Obloha modrá je
slunce je sluneční
předvčírem pršelo
půjdem se koupati

Zavraždili mi přítele
za půl roku je mi vesele
Zahrajte co jsem měl rád
neberu lístky a mám hlad
Bydlím v Praze
a žiji v Praze
a vše je jako by to bylo živé
Prší a sněží jako dříve
Co ty na to chlapíku?

Na zdi je plakát
Braňte mír!
A dole pochodují vojáci
pobijte se všichni
zatímco jsem byl vězněn
narodilo se mnoho dětí
a ještě víc jich bylo počato
když jsem byl bit u výslechu
a já se směji teď
když někdo v cele umírá
nežijeme sami
ale co si máme počít s těmi druhými“

Od popisu konkrétností zde Bondy přechází k vystižení situace svých vrstevníků i své vlastní:
„Kriminál je ideálem této generace
protože tam už není zodpovědnosti
Vše co rozhoduje za nás
může nám pomoci do stavu blbosti
může nás učinit šťastnými
Ať žije Stachanov ještě tisíc let
a Stalin ještě stotisíckrát déle!
Sebevražda?
Hrůza!
Jak krásné by bylo kdyby nás někdo zavraždil
aniž bychom se na to museli připravovat
Nebo nás poslal na jatky
(...)
naučili jsme se nevěřit v nic
a odnavykli si milovat cokoli
Naši otcové učili nás věřit v lásku
My v ni nevěříme
Naši otcové učili nás věřit v poezii
My v ni nevěříme
Naši otcové učili nás věřit v revoluci
My v ni nevěříme
Někdo nám proklel ruce
že všechno se v nich rozpadá
Někdo nám proklel oči
že všude vidíme hnus“

I přesto ale Bondy v básni neztratil revoluční nadšení, které mu (dle mého názoru pochybně) symbolizoval Lenin. Revolučnost byla spojena s odmítnutím obou stran studené války:
„Nemohu předběhnout čas
abych Trumana s Vyšinským na jedné oprátce
oběsit moh´
Však teď teprv
se dáme na pochod“

Obě tato básnická díla propojují odkaz Záviše Kalandry s kulturní dimenzí odporu proti stalinismu a jeho pohrobkům. Domnívám se, že je načase, abychom si z tohoto odkazu odnesli poučení. To je dle mého názoru dvojí:
Zaprvé, že porážka úsilí o emancipaci člověka nemusí přijít z vnějšku, od reakce, fašismu či nacismu. Revoluce může být poražena i silami, které ji provedly – ne tím, že dezertují a přeběhnou na druhou stranu, jak si to představovala propaganda stalinské paranoie, ale naopak tím, že se stanou novou základnou utlačivé moci nad společností, ze své domněle revoluční strany vytvoří novou vládnoucí třídu a ze své domněle osvobozující ideologie nový utlačující mýtus. Této hrozbě nelze čelit stejnými prostředky, jakými se čelí např. fašismu a nacismu, neboť má zcela jiný charakter – a proto je také zcela scestný antikomunismus, který vylévá s vaničkou stalinismu i dítě emancipačních myšlenek. To ovšem neznamená, že tato hrozba neexistuje, že je méně významná a že se jí čelit nemá. Jen ji nelze vyčleňovat a vidět pouze v těch „ostatních“, v příslušnících jiné myšlenkové tradice, než je ta „naše“. Příšerný odkaz stalinismu nás zavazuje nejen ke kritičnosti vůči těm, kdo na podobné zhůvěřilé myšlenky navazují dnes, ale také k sebekritičnosti a ostražitosti vůči nám samým, zda se i do našich myšlenek a praktik nevkrádají zjednodušené stereotypy, manipulativnost a autoritářství. Tím totiž začíná to, co může skončit Gulagem.
Druhým poučením je aktualizace teze, kterou zformulovali anarchističtí kritici některých myšlenek Karla Marxe už v 19. století: že totiž prostředky musejí odpovídat cíli. Nemůžeme si myslet, že dosáhneme svobody diktaturou, sebeorganizace a samosprávy politickou stranou, odstranění státu jeho posilováním. Je třeba, aby způsob, jakým se organizujeme, odpovídal společnosti, kterou chceme vytvořit. Ne, nehodlám si na dnešní akci přihřívat polívčičku anarchistické tradice a klidně připustím, že většina anarchistů tomuto principu nedokázala dostát. I tak se ale domnívám, že tragická zkušenost dvacátého století aktualizovala pro století jednadvacáté toto poučení zformulované už ve století devatenáctém.

Verze pro tisk 28.6.2006 Ondřej Slačálek

Píšou jinde

Odkazy