Článek sympatizanta ČSAF o chystaných základnách USA a především o vývoji americké zahraniční politiky.

S překvapivě malou vstřícností vůči občanskému aktivismu hovořil v televizi nedávno bývalý prezident Václav Havel o kampani proti americkým základnám: „Tady jsou takové náznaky... pokusů o jakousi reorientaci státu, pokud jde o obrannou a bezpečnostní politiku. A to je dost vážná věc. My jsme se, šestnáct let jsme na tom pracovali, že patříme k tomu západnímu euroatlantickému okruhu civilizačnímu a najednou jako by to nenápadně plíživě začínalo být zpochybňováno, že, najednou si rozpomínáme na různé pohrobky Sovětského svazu a postkomunistické mafie, zároveň, zároveň kampaň proti jakýmsi základnám, o nichž někdo je nenavrhl ještě a nikdo ani neví, jak je to myšleno, tak už jsou proti tomu kampaně a zkrácení rozpočtu na armádu.“ Havel má svým způsobem pravdu, spor o základny je sporem o směřování české zahraniční politiky. Ne ovšem spor o členství v „euroatlantském civilizačním okruhu“, ale spíše o tom, zda bude ČR patřit k jeho proevropské, nebo proamerické části. Zda heslo z počátku devadesátých let „návrat do Evropy“ naplní tak, že bude v zájmu Washingtonu okopávat kotníky Evropské unii – ale především o tom, zda bude jasně podporovat americkou zahraniční politiku. Diskuse by tak neměla mít svůj středobod v licitacích o pracovních příležitostech, chřástalovi či v poněkud obstarožním pojmu „státní suverenita“. Mnohem podstatnější je poznat onu americkou zahraniční politiku, kterou bychom díky případnému umístění základen aktivně podporovali.
Odborníci v diskusích o Spojených státech amerických a jejich zahraniční politice často zmiňují odlišnosti, které dělí onen „západní euroatlantický civilizační okruh“ na starý a nový kontinent. Tak především: USA nikdy neměly svůj středověk, nepoznaly ani devastaci společnosti v náboženských válkách a posléze ve válkách mezi vzájemně symetrickými státy. Tamní války, byť neobyčejně krvavé, byly vedeny proti zcela nesouměřitelným soupeřům (zejména se jednalo o genocidu indiánů). I jediná válka, která rozdělila společnost vedví a byla svým způsobem symetrická (válka Severu proti Jihu), šla podepřít emancipačním patosem coby osvobozenecká válka za udržení státní jednoty a zrušení otroctví. Coby bývalá kolonie nepoznaly Spojené státy americké výhody a problémy evropského kolonialismu, zejména zjemňování domácích společností za cenu útlaku společností kolonizovaných nebo potýkání se s národně-osvobozeneckými boji. Chybí zde rovněž zkušenost s opravdu silnou levicí a kompromis, který byl v Evropě vybojován: sociální stát. V USA převládá individualismus („každý sám za sebe“), cenou za to ovšem jsou velké sociální rozdíly a chudinská ghetta. Problém existuje i v otázkách politické plurality: namísto širšího stranického spektra působí dva ohromné mocenské kartely, Republikáni a Demokraté, které mají na řadu zásadních otázek shodný názor. Ohromná, dokonce i v Evropě nemyslitelná míra svobody slova a existence celé řady různých občanských sdružení se vyvažuje značnou sociální kontrolou na různých úrovních.

Kořeny a zdroje

Pokud jde o zahraniční politiku, má hned tři výrazně moralistní zdroje. Prvním z nich je impuls křesťanského moralismu z puritánské tradice, druhým revoluční antikolonialismus, třetím hrdost na vlastní kulturní, křesťanskou (a často také rasovou) výlučnost oproti ostatním koloniím. Biblická (starozákonní) myšlenka o „vyvoleném lidu“ jako by se podle mnohých autorů přestěhovala k velmi různorodému americkému národu, jehož „tavícímu tyglíku“ různých tradic nicméně dominují „bílí anglosasští protestanti“.
Z těchto východisek bylo ovšem možné dojít k velmi různorodým závěrům. Po velmi dlouhou dobu byl hlavní doktrínou americké zahraniční politiky izolacionismus – se ctí osvobozené kolonie by se nesrovnávalo porobovat si jiné národy. Ostatně proč taky, když na osídlení čekala tak velká část amerického území, obydlená pouze indiánskými „divochy“, která podle doktríny „zjevného předurčení“ náležela bílým příchozím z východu... Izolacionismus však nebyl naprostý. Monroeova doktrína z roku 1823 zapověděla evropským velmocím další kolonizaci na území celé Ameriky. Následující dvě století měla ale ukázat, jak křehká hranice je mezi ochranou před cizími zásahy a mezi vlastním zasahováním a ukázala to vcelku brzy: mexicko-americká válka o Texas se datuje roky 1846-1848 a zvítězily v ní podle očekávání USA. Když roku 1898 pomohly Spojené státy americké Kubáncům v jejich boji proti španělské koloniální nadvládě, znamenalo to zároveň, že se na nich Kuba stala mocensky a ekonomicky závislou, v podstatě novou kolonií.
K definitivnímu odvratu od izolacionismu došlo na počátku dvacátého století. Protagonistou této změny byl především prezident Theodore Roosevelt (v úřadě 1901-1909), pro něhož byla aktivní zahraniční politika důsledkem přijetí dobově oblíbeného přesvědčení o „břemeni bílého muže“, kterým je dělat poručníka „necivilizovaným“ národům. Aktivita, včetně odhodlání k válce, byla zároveň podbarvena představou o „mužnosti“ násilí a odhodlání bojovat. K tomu, aby dovedl zemi do války, byl nicméně povolán až jeden z jeho nástupců, Woodrow Wilson (v úřadě 1913-1921). Je známý jako idealista, především pro svou rétoriku, s níž se mu podařilo přesvědčit americké obyvatelstvo, že v první světové válce bojuje za demokracii a proti zpátečnictví, a pro svůj tlak na demokratické cíle války (formuloval je jako právo národů na sebeurčení – princip, kterému vděčí za vznik i meziválečné Československo). Méně se již cituje Wilsonův výrok z roku 1907, tedy z dob, kdy byl ještě profesorem: „Jestliže... továrník trvá na tom, že se svět stane jeho trhem, vlajka jeho národa jej musí následovat a dveře národů, které mu jsou uzavřeny, je třeba vyrazit. Koncese získané finančníky musí chránit státní ministři, a to i v případě, že by měla být potupena suverenita neochotného národa.“ Wilson – ač se po jeho odchodu staly USA na dvacet let opět izolacionistickými – tak předznamenal dvě polohy americké zahraniční politiky: moralistická rétorika a někdy i moralistické cíle, ale zároveň ekonomické zájmy, které neberou ohledy na vůli ostatních.
Mírový řád, nastolený roku 1919, nevydržel ani dvacet let. Pokoření, kterému bylo vystaveno Německo, ve spojení s hospodářskou krizí třicátých let podpořilo nástup nacismu. Upadající evropské velmoci jej nebyly schopny porazit, a tak znamenala druhá světová válka zároveň přesun těžiště světového mocenského systému mimo Evropu – z jedné strany do SSSR, z druhé pak do Spojených států. Evropa byla na sféry vlivu rozdělena již na konci války, tu americkou pojistil roku 1949 vznik paktu NATO. Mezi jeho členy přitom již od začátku patřilo Portugalsko diktátora Salazara, USA také spolupracovaly se Španělskem, kde panovala diktatura generála Franka, ač ještě těsně po druhé světové válce vyzývalo Španěly, ať diktátora svrhnou. Bojištěm mezi Západem a Východem se namísto jasně rozdělené Evropy stal především tzv. třetí svět.

Nepřítel mého nepřítele...

USA vystřídaly v pozici velmoci Velkou Británii, i když nevytvářely vlastní kolonie, ale kontrolovaly jednotlivé země nepřímo. Antikomunismus se stal ideovým zdrojem neokoloniální politiky, která navíc měla ekonomické důvody. USA přitom veřejně i skrytě podporovaly rozmanité diktátory jen proto, že stáli na jejich straně. Uplatnila se zde starší slova Franklina Delano Roosevelta o nikaragujském diktátoru Somozovi: „Je to sice zkurvysyn, ale náš zkurvysyn.“
A tak se stali legitimními partnery pro americkou zahraniční politiku lidé, kteří mělo na rukou krev. Jedním z nich byl Suharto, muž zodpovědný za masakry statisíců lidí v Indonésii při svém nástupu k moci v polovině šedesátých let a posléze za krvavou okupaci Východního Timoru od roku 1975. Jak uvedl americký lingvista a politický aktivista Noam Chomsky, zhruba čtvrt milionu zmasakrovaných Timořanů představuje v poměru k počtu obyvatel nejhorší genocidu od druhé světové války. USA k tomu dodávaly zbraně. Spojené státy americké rovněž podpořily generála Pinocheta, který roku 1973 svrhl řádně zvolenou vládu v Chile a nastolil režim teroru a poprav na stadionech. „Nehodláme oslabovat vaše postavení,“ řekl Pinochetovi americký ministr zahraničí Henry Kissinger. Na kabelogram amerického velvyslance v Chile, který jej upozorňoval na ukrutnosti páchané diktátorem, připsal: „S lekcemi politologie jděte do háje...“
To už za sebou USA měly vlastní válečné angažmá ve Vietnamu. Ve válce proti snahám prosovětského Severního Vietnamu (a na podporu pravicové diktatury v Jižním Vietnamu) padlo takřka šedesát tisíc amerických vojáků... a zhruba tři miliony vietnamských civilistů. USA, frustrovány z neúspěchů v boji s partyzány, totiž nasadily velice brutální způsoby boje, včetně vypalování vesnic, kobercových náletů, použití chemických zbraní (neblaze proslulý Agent Orange ničící zeleň a způsobující nemoci) a bombardování sousedních států Kambodži a Laosu (v obou případech to významně přispělo k politickému neklidu, který vedl k nastolení marx-leninistických režimů, v případě Kambodži extrémně krvavého). Americké hnutí proti válce ve Vietnamu, původně slabé, na sklonku šedesátých let neobyčejně zesílilo a přispělo ke stažení amerických vojsk. Kocovina z prohry a vlastních padlých vedla americkou společnost k dočasnému odporu vůči dalším válkám a americkou politickou elitu k hledání nových cest: tzv. válek v zastoupení.
USA ale ve třetím světě nepodporovaly jen pravicové diktátory. Proti SSSR se sblížily i s maoistickou Čínou a jak ukázal investigativní novinář John Pilger, při vyřizování účtů za Vietnam podporovaly dokonce i kambodžské Rudé Khmery, pachatele otřesné genocidy, jejichž guerillové síly dostaly (už po spáchání svých nejotřesnějších zločinů) během let 1980-1986 85 milionů dolarů americké pomoci.
Když SSSR vstoupily, zčásti vyprovokovány Spojenými státy, do Afghánistánu, neintervenovaly USA přímo, ale podporovaly protisovětskou mobilizaci islamistů. Celkem se odhaduje, že jich s podporou CIA odešlo do Afghánistánu 35 000. Zatímco prezident Reagan hovořil o „bojovnících za svobodu“, propaganda adresovaná bojovníkům samotným mluvila o zemi islámu poskvrněné nevěreckými bojovníky. Právě v Afghánistánu získával v osmdesátých letech ve službách americkým zájmům první bojové ostruhy Usáma bin Ládin.
Válka v zastoupení proti SSSR byla doplněna ekonomickým tlakem na země třetího světa. Právě v osmdesátých letech jim byly prostřednictvím Mezinárodního měnového fondu a Světové banky (tedy institucí, v nichž mají USA rozhodující slovo a bohaté země většinu hlasů) nuceny tzv. programy strukturálních úprav. Jejich obsahem bylo otevření trhů daných zemí zahraničním vlastníkům (kteří měli sílu v konkurenci zcela převálcovat místní výroby), privatizace (což znamenalo ztrátu vlivu státu na často klíčové části ekonomik) a deregulace (která mnohdy posouvala ceny i těch nejzákladnějších potřeb za hranice možností obyvatel). Programy strukturálních úprav měly zničující dopad na společnosti řady zemí, kanadský ekonom Michel Chossudovsky je označil dokonce za jednu z příčin hladomoru v Somálsku a války ve Rwandě a nerozpakoval se v souvislosti s nimi hovořit o „ekonomické genocidě“.
Jedna oblast měla v amerických strategických úvahách vždy specifické místo. Jedná se o Střední východ, především kvůli tamním nalezištím ropy. Americká politika spočívala na spojenectví s Izraelem (zejména od konce šedesátých let) a třemi „pilíři“ v islámském světě. První představovalo Turecko, které bylo navzdory své nedemokratičnosti, masakrům Kurdů a dodnes Turky popírané genocidě Arménů přijato dokonce do NATO (představme si tam Německo za situace, že by neuznávalo, že za druhé světové války došlo ke genocidě Židů). Druhým byla a je Saúdská Arábie – zkostnatělá absolutní monarchie s existencí trestu smrti a tělesných trestů za takové „zločiny“, jako je odpadnutí od víry, homosexualita či opilost, s druhořadým statusem žen, s náboženským fundamentalismem... ale také s největšími nalezišti ropy na světě. Třetím pilířem byl původně Írán se sekulární diktaturou šáha Rézy Páhlavího, jehož tajná policie SAVAK bezohledně mučila odpůrce režimu. Roku 1979 ovšem došlo k revoluci, která nakonec vedla k islamistickému režimu, pro něhož byly USA „velkým Satanem“. Americkým klientem v oblasti se v osmdesátých letech stal Irák, který vedl s Íránem dlouhou a krvavou válku. Nevadilo, že právě v té době Saddám spáchal své nejodpornější zločiny; USA jej zásobily pomocí (zbraněmi, penězi i vojenskými poradci) a americké firmy mu dokonce prodaly prostředky na výrobu chemických a biologických zbraní.

Hledání nových bojišť

Právě Střední východ se stal klíčovým místem pro americkou zahraniční politiku po pádu železné opony a rozkladu východního bloku. Zároveň začínali vypadávat kostlivci ze skříně studené války a rovněž se objevila poptávka po novém zdůvodnění konfrontační politiky, když dosavadní nepřítel se přece odebral do věčných lovišť.
Hlavními nepřáteli se stali někteří dosavadní spojenci. Saddám Husajn byl hoden podpory, dokud vedl válku s Íránem, která si podle různých odhadů vyžádala jeden až dva miliony mrtvých, a dokud po deseti tisících plynoval Kurdy. Krutovládcem a nepřítelem demokracie číslo jedna se stal až roku 1990, kdy obsadil malý, ale na ropu bohatý emirát Kuvajt. Spojené státy a jejich spojenci zareagovaly válkou, která stála životy desetitisíce lidí. Zároveň ale Husajna nesvrhli a nepodpořili ani povstání proti němu. Umožnili jeho elitním jednotkám povstalce zmasakrovat. Proč? Saddám byl totiž stále výhodný jako protiváha vůči Íránu. Navíc se jeho režim hodil i k určitému tlaku na okolní arabské státy – jako jakýsi čertík v kabičce, jehož existence zdůvodňovala americkou vojenskou přítomnost. Bylo nicméně třeba jej poněkud omezit – a k tomu po válce posloužilo embargo, které ovšem mělo otřesné dopady na irácké obyvatelstvo. Když se roku 1996 zeptal novinář z televize CBS americké ministryně zahraničí Madelaine Albrightové ohledně sankcí: „Slyšeli jsme, že zemřelo půl milionu dětí. Myslím, že to je více, než kolik dětí zemřelo v Hirošimě. Myslíte, že to je cena, která za to stojí?“, dostalo se mu odpovědi: „Myslím, že to je velmi těžká volba, ale ta cena – myslíme si, že ta cena za to stojí.“ Připomeňme, že autorku tohoto výroku navrhoval Václav Havel (spíše symbolicky, ale to na věci nic nemění) na českou prezidentku...
Do podobné situace se dostaly vztahy USA s jejich dalšími chráněnci, islamistickými bojovníky v Afghánistánu. Někteří z nich sice dostali alternativní bojiště v bývalé Jugoslávii a v Čečensku, kde je Spojené státy podle některých autorů dále podporovaly, většina z nich se ale po čase přeorientovala proti svým bývalým chráněncům. Vedla je k tomu i tatáž rétorika, s níž je Američané vyzývali k boji proti Sovětům v Afghánistánu: jestliže neměli strpět přítomnost „něvěřících“ v islámské zemi, proč měli najednou tolerovat americké „křižáky“ v zemi nejposvátnějších muslimských svatyní, v Saúdské Arábii? Usáma bin Ládin se stal z užitečného nástroje nepřítelem.
I nepřítel ale může být užitečný. Útok 11. září 2001 posloužil skupině politiků a ropných byznysmenů jako Cheney a Rumsfeld, která se už roku 1997 soustředila pod názvem Projekt pro nové americké století. Ta požadovala silnou americkou roli ve světě a uplatnila se v administrativě George W. Bushe – navzdory tomu, že tento prezident vyhrál volby s izolacionistickou rétorikou a s kritikou přílišného mezinárodního angažmá. Po teroristickém útoku na Dvojčata mohl bez ztráty tváře obrátit a zahájit rozsáhlý militaristický program nazvaný „válka proti teroru“. Islamisté se pro amerického prezidenta a jeho stoupence stali novým vyzyvatelem, srovnatelným s nacisty a stalinisty.
Popisovat dvě hlavní války v Afghánistánu a Iráku by bylo nošením dříví do lesa. Ač většina atentátníků pocházela ze Saúdské Arábie, zasáhnout bylo třeba proti zemím, z nichž přes první má vést klíčový ropovod a druhá má jedny z největších zásob ropy na světě. Připomeňme jen to, že války za cenu tisíců mrtvých nezabránily páchání teroristických útoků a nevedly k zadržení pachatelů z 11. září. V obou okupovaných zemích zuří partyzánská válka, ač politici už halasně vyhlásili své vítězství. V Iráku byly posíleny nejrůznější sektářské tendence. Nikdo nenašel zbraně hromadného ničení, kvůli kterým měl Irák představovat bezpečnostní hrozbu. A v seznamu nezdarů po pěti letech by se dalo pokračovat...

Jiná Amerika... a jiný svět?

Na agresivní politiku amerických vlád by bylo chybou reagovat „antiamerikanismem“ v pravém slova smyslu (jinou věcí je, že toto slovo je často používáno jako nálepka pro veškerou kritiku). Odmítat všechno americké je nesmysl – tím spíše, že neexistuje jedna Amerika, ale několik Amerik. Vedle Ameriky naftových magnátů, politiků a ohromného armádního rozpočtu (zdaleka největšího na světě) existuje ještě jiná Amerika. Je to Amerika s úctyhodnou tradicí, táhnoucí se až k Henrymu Davidovi Thoreauovi, který se v první polovině 19. století stavěl proti válce s Mexikem a přišel s taktikou občanské neposlušnosti – tedy s odmítnutím poslouchat zákony a nařízení, které jedinec pokládá za nespravedlivé. S tradicí, která šla přes radikální odboráře „wobblies“ a anarchistickou bohému kolem Emmy Goldman, která spojila protest proti společenským nespravedlnostem s důrazem na svobodu jedince (která pro ni ovšem neznamenala „svobodu“ mít na úkor druhých zisk). Amerika beatniků a hippies, Amerika hnutí proti válce ve Vietnamu, ekologických iniciativ a nejnověji hnutí proti ekonomické globalizaci a „válce proti terorismu“. Tato Amerika je zajímavá a inspirativní – a mnohým z nás může být mnohem blíž než „naši, čeští“ politici.
Přijetí základny znamená přihlásit se k americké zahraniční politice. K politice, která je schopna podle svých momentálních zájmů označovat jedny a ty samé lidi za „bojovníky za svobodu“ i za nové nacisty, posílat jim zbraně a pak před jejich zbraněmi varovat. K politice, která je určována lidmi, pro něž je smrt půl milionu dětí „cenou, která za to stojí“. K politice, v níž velká slova o svobodě a demokracii zakrývají ty nejpřízemnější ekonomické zájmy.
Hledáme-li alternativu, inspirativní by pro nás neměl být Václav Havel – prezident a bývalý prezident, ale spíše Václav Havel – disident. Alternativou totiž není spolupráce s tou či onou velmocí či supervelmocí, ale to, o čem mluvila egyptská feministka a radikálka Nawal El Saadawi: „vytvořit globální supervelmoc lidu“. Jinými slovy, neztotožňovat se s politikou států a mocenských bloků, ale sledovat a (kriticky) podporovat různá světová sociální hnutí, ať už jsou aktivní v USA, Argentině, v Íránu či kdekoli jinde.