Čeští fašisté chtějí demonstrativně poukázat, že odsouzený policista, jenž napadl budoucí poslankyni, je pouhou obětí "zeleno-rudého spiknutí". Myšlenku zastánců policejního státu nesdílíme a spíše ptáme se: Kde skončily kauzy všech neprivilegovaných obětí policejních zásahů?

Fašistické organizace Národní sjednocení a Vlastenecká fronta chystají na 1. září demonstraci, kterou chtějí vyjádřit podporu policistovi Tomáši Čermákovi a postavit se proti "nastupující rudo-zelené totalitě". O co tu ale opravdu jde?

Pamatujeme si to všichni. 1. května 2006 byla na demonstraci proti akci neonacistické organizace Národní odpor přítomna i skupinka členů Strany zelených, která touto formou dělala své partaji předvolební kampaň. Většině antifašistických demonstrantů to bylo jasné již v průběhu akce, ne ale tak policii. Ta si tak trochu zavařila, když proti Kateřině Jacques zakročila, jako by šlo o běžnou demonstrantku.

Proces s Čermákem nepovažujeme narozdíl od obhájců zájmů policejní kasty z Vlastenecké fronty a Národního sjednocení za selhání justice, ale za případ, v němž byla justice postavena před problém, který se pro ni stal příliš horkým bramborem. Jeho okolnosti ovlivnilo několik faktorů, které nedovolily postupovat tak jako obvykle a celou věc zamést pod koberec. Napadena byla mediálně známá a politicky činná osoba, celá věc byla dobře zdokumentovaná a proběhla v předvolebním období. Celý případ ale jen potvrzuje roli justice v současném systému. Soudní mašinérie slouží i v této kauze vlivným a mocným, podobně jako policie a policejní násilí samo.

O případ Kateřiny Jacques se okamžitě začal zajímat tehdejší ministr vnitra, což se u jiných policejních zákroků, kdy bývá policie ještě mnohem brutálnější, opravdu nestává. Nebýt tehdy paní Jacques státní úřednicí a dvojkou na kandidátce Zelených v Praze, seděla by na lavici obžalovaných nyní ona a Tomáš Čermák by byl svědkem obžaloby a zároveň by vystupoval jako poškozený. Právní zástupce by nejspíše paní Jacques doporučil napsat Čermákovi omluvný dopis, protože by to mohlo na soud dobře působit.

Tomáš Čermák je prvním policistou, který stojí před soudem za násilí proti demonstrantům spáchané po tzv. sametové revoluci. Můžeme vzpomínat na brutální mlácení lidí na protestech proti Velké pardubické na začátku 90. let, zákrok v klubu Propast v roce 1996, bití protestujících při Street party 1998 a po ní na policejních služebnách, na protifašistické blokádě 1. máje v roce 1999, stejně tak i na protestech proti zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v roce 2000 a na CzechTeku 2005. Letos se policejní zvůle projevila prostřednictvím politicky motivovaných obvinění proti antifašistům na blokádách fašistických parádenmaršů v Berouně a Přerově. Místo trestů ale padala spíše povýšení.

Čermák v akci

Čermák se pro justici stal jen obětním volem, na kterém se má ukázat její nestrannost a kvalitní fungování systému jako celku. Tento nešťastný policista ale rozhodně není nevinnou obětí. Je jen postradatelným kolečkem v systému, jemuž do Prvního máje 2006 oddaně sloužil. Násilí, kterého se dopustil bylo stejně tak odsouzeníhodné jako v rámci policejní rutiny standardní. Okruh hlavních viníků z Inspekce ministra vnitra, státních zastupitelství a vedení policie, kteří jsou za tento stav odpovědní nepochybně trestu unikne a nic podstatného se nezmění.

Snahu Vlastenecké fronty a Národního sjednocení využít tento případ jako demonstraci podpory policejního násilí a pokus naklonit si tak policisty na svou stranu chápeme moc dobře. K rudo-zelené totalitě, která podle nich právě nastupuje, nabízejí alternativu "kvalitního" koktejlu namíchaného z katolického konzervativního fanatismu, vlády silné ruky podporované armádou a všudypřítomnou policií, nepřipouštějícího jiné přísady, než ty, jež jsou pro jejich linii žádoucí. Pokud nás nemá tento nápoj otrávit, nesázejme na pomoc od politických stran, ani jiných institucí zapojených do systému postaveného na moci peněz, falešné spravedlnosti a násilí.