Z anarchistického hlediska je jistě lákavé kritizovat mládežnickou organizaci, jejíž podoba má velmi silnou autoritářskou pachuť a jejíž tradice jsou prodchnuty militarismem a autoritářstvím obrazně řečeno až na půdu. Zůstává ale otevřenou otázkou, zda taková kritika nezůstává na povrchu, pokud si všímá pouze ideologie skautingu, a ne už jeho praktického obsahu, tedy pokud posuzuje skauting jen podle toho, co o sobě říká, ne podle toho, co reálně dělá.

Z anarchistického hlediska je jistě lákavé kritizovat mládežnickou organizaci, jejíž podoba má velmi silnou autoritářskou pachuť a jejíž tradice jsou prodchnuty militarismem a autoritářstvím obrazně řečeno až na půdu. Zůstává ale otevřenou otázkou, zda taková kritika nezůstává na povrchu, pokud si všímá pouze ideologie skautingu, a ne už jeho praktického obsahu, tedy pokud posuzuje skauting jen podle toho, co o sobě říká, ne podle toho, co reálně dělá.
Skauting má vedle své ideologie i reálný obsah – dostávat děti v malých oddílech do přírody. To může být velmi snadno trénink pro autoritářství pod taktovkou různých „vedoucích“ a „rádců“. Také to ale může být příležitost pro výchovu k samostatnosti, schopnosti dohodnout se, dělat věci společně... a také vypadnout z vlivu rodičů a vyučujících. A upřímně řečeno si nemyslím, že potom až tak záleží na barvě krojovek, na odznáčcích nebo na tradicích. Jde spíš o atmosféru v jednotlivých oddílech a o osobnosti dětí a vedoucích.
Sám jsme poznal z vlastní zkušenosti oddíl, v němž o ideologii nešlo ani zdaleka v té míře, aby to potlačilo pozitivní aspekty jeho činnosti. A posléze jsem se v anarchistickém hnutí setkal s nemálo lidmi, kteří prošli skautingem, aniž by to na nich zanechalo nějaký ideologický vliv. Mnohdy spíše naopak – přivedlo je to k samostatnosti, praktičnosti a aktivitě.
Jistě, je tu hierarchická struktura a mnohé prvky autority dospělých vůči dětem jsou ve skautingu i zbytečné. Mnohé, ale ani zdaleka ne všechny. Děti potřebují jistou míru autority a upřít jim ji znamená to největší autoritářství – konkrétně řečeno předpoklad, že jsou stejné jako dospělí a má se k nim přistupovat stejně, a nedocenění jejich jedinečnosti. Na druhou stranu musí být jasné, že tato autorita je uplatňována jen kvůli dětem a jejich – řečeno s Bakuninem – budoucí svobodě. Musí být vždy doplňována a vyvažována nasloucháním dítěti, tím, že se mu dá možnost vyjadřovat se k věcem, které se ho týkají a od určitého věku o nich samostatně rozhodovat.
A to bude také velký úkol, chceme-li se zabývat nějakým alternativním způsobem výchovy, vyhnout se jak Skylle zbytečného uplatňování autority nad dětmi, tak i Charibdě ignorance toho, že děti někdy potřebují být usměrňovány dospělými. A je tu ještě jedno dilema: je totiž třeba, abychom dětem předávali náš svobodomyslný přístup k životu, ale zároveň je nesmíme očkovat svou ideologií. Jinými slovy, je třeba se velmi snažit, aby naše alternativa skautingu – a v širším slova stávajícím nepřijatelným autoritářským či zanedbávajícím aspektům výchovy vůbec – nebyla jen skautingem, eventuelně autoritářskou či zanedbávající výchovou v černorudém.

(lek)

Zdroj: A-kontra 3/05