Squatterské hnutí v Holandsku prošlo od svého vzniku zajímavým vývojem, který se dá rozdělit do tří etap. V počátečním období, jež trvalo zhruba do konce sedmdesátých let, rostlo a sílilo, poté nastala radikalizace osmdesátých let a následně začalo opět slábnout. I v dnešní době žije v zemi mnoho squatterů a squatterek, ale ve srovnání s osmdesátými léty je hnutí poměrně slabé a malé.

Squatterské hnutí v Holandsku prošlo od svého vzniku zajímavým vývojem, který se dá rozdělit do tří etap. V počátečním období, jež trvalo zhruba do konce sedmdesátých let, rostlo a sílilo, poté nastala radikalizace osmdesátých let a následně začalo opět slábnout. I v dnešní době žije v zemi mnoho squatterů a squatterek, ale ve srovnání s osmdesátými léty je hnutí poměrně slabé a malé.

Období vzestupu
Počátky squatterského hnutí v Nizozemí spadají do šedesátých letech. Po válce se země potýkala s problémem nedostatku bytů, což vedlo k tomu, že lidé potají osídlovali prázdné domy. Obsazování ovšem nebylo veřejně deklarované a rovněž postrádalo politický kontext. Za první squatting v Holandsku je považováno až zabrání několika domů v ulici Generaal Vetterstraat v Amsterdamu dne 5. ledna 1965. Bylo to poprvé, kdy na sebe squatting strhl pozornost veřejnosti v celé zemi.
Od roku 1965 se problematikou nedostatku bytů začalo zabývat hnutí Provo, holandská obdoba hippies. Provo rovněž kritizovalo plány města na bourání starých zchátralých čtvrtí v Amsterdamu, a proto vyhlásilo roku 1966 akci Zachraňte domek, obsaďte domek. Ale i v následujících letech docházelo k obsazování domů jen v omezené míře, a to pouze v Amsterdamu. Průlomovým se stal až rok 1969, kdy squatting získal větší politický význam. Stal se z něj specifický druh přímé akce, kolem kterého se vytvořila i odpovídající organizační struktura. První squatterskou organizací se stalo Bytové družstvo Squatter (Kooperatief Woningbureau de Kraker). Ve stejném roce byly rovněž poprvé obsazeny domy i mimo Amsterdam.
Od roku 1970 se hlavní tažnou silou stalo Hnutí skřítků (Kabouterbeweging), které se vyčlenilo z Provo. Roku 1975 uspořádalo první celostátní squatterský den, aby upozornilo na fakt, že ještě třicet let po válce není vyřešena bytová krize. Skřítci byli dominantní skupinou v rámci hnutí až do poloviny sedmdesátých let, kdy začaly vznikat nové nezávislé squatterské organizace a idea obsazování prázdných domů se stále více šířila. Do hnutí se v této době zapojila nová skupina aktivistů a aktivistek: lidé z alternativních kontaktních a krizových center a pracovníci mládežnických organizací. Jelikož nedostatek bydlení se nejvíce dotýkal mladých lidí, do hnutí se zapojila i řada studentských organizací. Pracovníci a pracovnice z kontaktních center měli co do činění s narůstajícím počtem mladých, kteří odešli z domu, rostl také počet osob bez domova. Jelikož neměli dostatek prostoru, který by jim mohli poskytnout, stal se pro ně squatting ideálním řešením narůstajícího problému.
Přestože Amsterdam si i na počátku sedmdesátých let stále udržoval vedoucí pozici v rámci hnutí, přibývalo měst, kde squatting začal zapouštět kořeny. V listopadu 1975 bylo v Utrechtu zorganizováno celostátní setkání squatterských organizací, na kterém se sešly skupiny ze sedmi měst. Důvodem setkání byl návrh tzv. proti-squatterského zákona (anti-kraakwet), díky kterému by se obsazování domů stalo ilegálním. Spolupráce squatterských skupin z celé země bohužel přinesla jen velmi chabé výsledky. Vzhledem k tomu, že hrozba tohoto zákona neustále přetrvávala, učinili squatteři a squatterky další pokus o spolupráci. Roku 1977 založili celostátní poradní orgán squaterských organizací, na kterém se podílelo třicet skupin. Cílem vzniklé organizace byla koordinace akcí proti zmiňovanému zákonu po celé zemi. Squatterské hnutí ale zahájilo své protestní akce příliš pozdě, protože návrh zákona schválil holandský parlament už v květnu 1976. Zákon nakonec naštěstí přijat nebyl, protože neprošel senátem, ale nestalo se tak zásluhou aktivit samotných squatterů a squatterek. Důvodem selhání pokusů o spolupráci mezi skupinami z celé země byl podle squatterů a squatterek samotných fakt, že nemají rádi schůze, pravidla a instituce.
Skutečným důvodem, proč proti-squatterský zákon nakonec nebyl schválen, byla zpráva Squatting v Nizozemí vydaná Radou církví. Ta vyvrátila argumenty pro vznik zákona, kterými se oháněla vláda. Podle zprávy squatteři a squatterky neobsazují městské byty, určené k distribuci, ale naopak jiné prostory, čímž vlastně rozšiřují bytový fond. Přijetím proti-squatterského zákona by se bytová krize naopak prohloubila a rovněž by se nahrálo spekulaci s byty. Navíc podle zprávy nebylo jasné, co by se stalo s vyklizenými squattery a squatterkami, což by dále prohloubilo bytovou krizi, které města čelila. Podle Rady církví už vláda disponovala dostatečnými zákonnými prostředky, umožňujícími vyklízet squaty, a vznik nového zákona by proto byl zbytečný. Zpráva rovněž uvádí, že počet squatterů a squatterek v Holandsku v roce 1977 převyšoval deset tisíc.

Radikalizace hnutí
Koncem sedmdesátých let se začal charakter squatterského hnutí měnit, docházelo k radikalizaci. Nejzřetelněji se to projevovalo ve způsobu kladení odporu při vyklízení obsazených budov. Jestliže se dosud squatteři a squatterky omezovali na pasivní odpor, od roku 1978 postupně začínají používat násilí. Jedním z důvodů změny chování byl brutální policejní zásah proti pokojné demonstraci svolané u příležitosti vyklízení squatu v amsterdamské Kinkerstraat. Squatteři a squatterky prohlásili, že ztratili poslední zbytky důvěry ve vládní autority. Od této chvíle se začali aktivně bránit proti vyklízení. Události následujících let pak dokázaly, že svá slova mysleli vážně a své sliby budou realizovat v praxi. Obzvláště rok 1980 stál ve znamení pouličních střetů s policií. Tento rok se stal „uznávaným bouřlivým rokem“ v holandské historii.
Vše začalo hrozícím vyklizením šesti obsazených domů na amsterdamském Keizersgrachtu. Malá skupina obyvatel se rozhodla, že squat neopustí za žádnou cenu a našla podporu u radikálních squatterů ze čtvrti Staatsliedenbeurt. Společně vytýčili následující strategii: hodně komunikovat s médii, hodně kontaktů s lidmi z ostatních čtvrtí a hlavně silné výroky na adresu města s cílem ho vyprovokovat. Domy byly důkladně zabarikádovány a squatteři dokonce jednou na chvíli obsadili jednací sál na radnici. Město se obávalo, že při vyklízení by mohlo dojít ke zraněním či dokonce úmrtím, a vyklizení nakonec odvolalo.
Další důležitá událost se seběhla v ulici Vondelstraat. Policie zde vyklidila čerstvě obsazený dům, ale squatteři a squatterky se rozhodli ho znovu zabrat. Sestavili složitý plán akce, který byl nakonec opravdu úspěšně naplněn. Dům se podařilo znovu obsadit, a to za cenu těžkých střetů s jednotkou speciálního nasazení, z nichž vyšli vítězně. V průběhu dne ještě navíc vztyčili barikády ve Vondelstraat. Další den proběhlo vyjednávání mezi nimi a starostou Polakem, ovšem bez výsledků. Nakonec se starosta pod nátlakem vlády rozhodl podstoupit konfrontaci. Při likvidaci barikád byly dokonce nasazeny tanky a zdálo se, jako by v Amsterdamu vypukla válka. K velkému překvapení squatterů a squatterek ale obsazené domy nebyly vyklizeny.
Tyto události znamenaly počátek období násilného odporu, které trvalo asi tři roky. Během korunovace královny Beatrix roku 1980 probíhaly celý den v Amsterdamu pouliční nepokoje, kterých se účastnily tisíce mladých lidí, nejen z řad squatterů a squatterek. Pod heslem Žádné bydlení – žádná korunovace (geen woning – geen kroning) byl v Amsterdamu vyhlášen celostátní squatterský den. Podle organizátorů a organizátorek bylo nepřijatelné, že stát utrácí obrovské množství peněz za královskou svatbu a korunovaci, zatímco v zemi přetrvává bytová krize. Dalšími významnými událostmi tohoto bouřlivého období bylo vyklizení obsazených domů Vogelstruys, PH-kade, Grote Wetering a Lucky Luyk. Při nepokojích spojených s vyklízením squatu Lucky Luyk starosta Polak poprvé vyhlásil mimořádný stav.
Typické pro toto období je, že squatteři a squatterky přestali vyjednávat s vládou, která se stala úhlavním nepřítelem. Tento vývoj souvisel s rozšířením anarchistických myšlenek v rámci hnutí, které se začalo považovat za autonomní vzhledem k vládním autoritám. Squatteři a squatterky se snažili zrealizovat své cíle sami, bez jakékoliv vládní pomoci. A tyto cíle se také začaly měnit. Zatímco na počátku bylo hnutí zaměřené výhradně na boj s nedostatkem bydlení, v osmdesátých letech mělo už mnoho jiných cílů. Začalo se angažovat proti atomové energii, rasismu, sexismu a válce a usilovalo o nastolení demokratické, feminizované a samosprávné společnosti. Jedním z důvodů rozšíření jeho orientace byl fakt, že města převzala dominantní roli v boji proti bytové krizi. Squatteři a squatterky zde už nebyli nejdůležitější silou. Ale jejich zásluha na tom, že se města začala touto problematikou důsledně zabývat, je nesporná.

Slábnutí a transformace hnutí
Od poloviny osmdesátých let začalo squatterské hnutí postupně upadat. Bylo stále těžší mobilizovat dostatek lidí na akce a v některých městech, jako např. Den Bosch či Dordrecht, dokonce skoro zaniklo. Důvodů pro tento neblahý vývoj bylo několik. Prohlubovala se propast mezi radikály a ostatními, legální postavení squatterů a squatterek se zhoršilo po přijetí zákona o prázdných bytech (překlad je obtížný, holandsky leegstandwet) a mladí lidé měli také stále méně času být aktivní. To souviselo se změnou studijního systému, kvůli které studenti byli povinni ukončit vzdělání za pět let, jinak museli vrátit stipendium v plné výši. Systém sociálních dávek se také výrazně zpřísnil, přičemž mnoho squatterů a squatterek pobíralo různé druhy podpory. Sečteno a podtrženo: v důsledku všech výše zmíněných faktů se situace pro squatterské hnutí značně ztížila.
Hnutí se ještě několikrát podařilo strhnout na sebe pozornost veřejnosti. Došlo k tomu při vyklízení squatů v Amsterdamské čtvrti Saatsliedenbeurt. Ta byla do značné míry spravována samotnými squattery a squatterkami, město do situace prakticky nezasahovalo. Starosta využil celkového oslabení hnutí k tomu, aby zde situaci získal zpět pod kontrolu. Událostí, která však vešla do povědomí lidí více než samotné vyklizení, byla smrt jednoho ze zadržených squatterů, Hanse Koka. Zemřel na zápal plic poté, co byl bez lékařské pomoci a v mizerných podmínkách držen 14 hodin v policejní cele. Bylo to poprvé, kdy někdo zemřel v následku pouličních střetů mezi squatterským hnutím a policií. Událost vyvolala několik politických debat a vyšetřování policejního postupu, ale vyvozené důsledky byly v podstatě nulové.
Poslední velkou událostí, kterou na sebe squatterské hnutí upozornilo, bylo vyklízení obsazeného domu Marienbrug v Den Boschu v roce 1987. Došlo zde opět k pouličním střetům s policií a na ulici vzplály barikády. Poté se celé roky nic nedělo. O to větší bylo všeobecné překvapení, které vyvolaly nepokoje při vyklízení squatu Kalenderpanden před několika lety v Amsterdamu. Je možné, že toto oživení souvisí se stoupající vlnou protestů proti globalizaci v posledních letech.
V poslední době se také změnily některé používané taktiky a strategie a squatteři a squatterky s oblibou využívají dostupné právní prostředky. Stále častěji vyvolávají soudní procesy, aby zabránili vyklizení. Šance na vítězství je sice velmi malá, ale ne zcela nulová. Navíc díky procesu získají více času. Když se odvolají proti každému kroku, které město udělá pro jejich vyklizení, mohou nakonec odolávat celé roky. Příkladem je již zmíněný squat Kalenderpanden nebo např. Blauwe Aanslag v Haagu. Těm se dařilo oddalovat vyklizení více než pět let, přičemž jejich případy se nakonec dostaly až k Nejvyššímu soudu. U obou byl však rozsudek nakonec negativní…
Další významnou změnou je vznik zlegalizovaných squatů. Ve většině velkých měst funguje legální squat (např. Vrankrijk v Amsterdamu, ACU v Utrechtu nebo Hotel Bosch v Arnhemu.) Po legalizaci už se sice nedá mluvit o opravdových squatech, ale tyto budovy přesto stále plní důležitou funkci ve městě a zůstávají nadále centry politického dění a alternativní kultury a života. Mají navíc jednu velkou výhodu: díky zákonnému statusu je jejich existence jistá a bezpečná. Proto fungují jako dobrá podpůrná síť pro celé hnutí.
Posledním patrným současným trendem je stále častější zabírání budov mimo velká města. A to nejen v malých městečkách a vesnicích, ale také „v přírodě.“ V poslední době bylo obsazeno mnoho pozemků, jako třeba bývalé vojenské prostory atd., zejména v okolí Arnhemu a Utrechtu. Často se jedná o starší squattery a squatterky, nezřídka s dětmi, kteří hledají více klidu a stěhují se z velkých měst.
Squatterské hnutí se poslední dobou také začalo více zajímat o ochranu životního prostředí. Vznikla například radikální ekologická organizace Zelená fronta (Groen Front), která se proslavila protesty proti stavbě nového megalomanského železničního koridoru. Obsadila několik domů na trase, kde se mělo stavět. Vyklizení bylo velmi dramatické, lidé se dokonce skrývali ve vykopaných tunelech a práce speciálních zásahových jednotek trvala několik dní.

Současná situace
Jaký je stav squatterského hnutí dnes? A jak vlastně vypadá obsazování domu v Holandsku z právního a praktického hlediska? V poslední části se budu snažit popsat současný stav a upozornit na několik pravidelně pořádaných zajímavých aktivit.
Nejdříve bych ráda vysvětlila, jak to ve skutečnosti je s legálností squattingu v Holandsku a jak a proč zákon uzákoňující obsazování domů vůbec vznikl. Důvody byly dva: prvním z nich byl fakt, který jsem rozvedla už na začátku článku: bytová krize po druhé světové válce. Druhá příčina souvisela s právním postavením podnájemníků. Často si totiž bydlení najímali přes třetí osobu a ne přímo od majitele, a proto se stávalo, že i přes to, že platili nájem, majitel je vystěhoval. Tehdejší zákony těmto nešťastníkům nezaručovaly vůbec žádná práva. Z důvodu řešení této situace vznikl zákon zakládající tzv. právo na bydlení (holandsky woningrecht). Co bylo jeho obsahem? Poskytl lidem právní záruku bydlení a ochranu před nedobrovolným vystěhování majitelem, která nevyplývala z nájemní smlouvy nebo z faktu, že jsou majiteli daného bytu, ale z pouhé skutečnosti, že v něm bydlí. Zákon byl sice pochopitelně mířený na nájemníky a nikoliv na lidi, kteří ilegálně obsazovali prázdné domy, ale vzhledem k jeho formulaci se dal aplikovat i v případě squattingu. Squatteři a squatterky tuto možnost brzy rozpoznali a začali ji využívat. A tak se stal zákon zakládající právo na bydlení oním legalizujícím opatřením squattingu.
Skutečnost je ovšem ještě trochu složitější. Zákon sice legalizuje bydlení v obsazeném domě, ovšem obsazování jako takové je pochopitelně ilegální a tedy i nadále probíhá tajně a většinou v noci a při přistižení policií jsou squatteři a squatterky zatčeni z důvodu násilného vloupání do domu. Pokud se jim ovšem podaří nepozorovaně dům obsadit, zákon se na ně vztahuje. I zde ale platí určitá pravidla: squatteři musí prokázat, že v domě opravdu bydlí, a to déle než 24 hodin. Druhá podmínka je pochopitelně v praxi neověřitelná, a proto je čistě formální. První, tedy důkaz, že squatteři v bytě opravdu bydlí, policie ověří zjištěním, zda je v domě stůl, židle a postel. Tyto tři atributy jsou proto vždy nezbytnou součástí výbavy při obsazování. Další omezující podmínkou je fakt, že obsazený dům je prázdný minimálně rok. Ta původně neplatila a byla přijata až v osmdesátých letech, přičemž i to, že v tomto období byla provedena jakákoliv, byť sebemenší stavební úprava, stačí k vyklizení. Proto si majitelé domů běžně nechávají vystavit falešný doklad od spřátelené firmy, že v inkriminované době v domě provedla nějakou práci.
I v případě, že jsou splněny všechny zákonné podmínky, ještě není vyhráno. Policie nebo majitelé se často pokusí squat vyklidit ilegálně, a proto je důležité sehnat na prvních několik dní dostatek lidí a důkladně se zabarikádovat. Obzvláště nebezpečné jsou situace, kdy vlastníkem objektu není stát nebo město, ale soukromý majitel, který si na pomoc sežene několik „goril“, které se neštítí násilí. Ale i v případě obhájení domu potíže nekončí. Po selhání ilegálních praktik totiž většina majitelů přejde k dostupným legálním prostředkům a obrátí se na soud. Zde pak musí prokázat, že s domem mají konkrétní plány a brzy ho začnou využívat. Bohužel i v případě chatrných nebo víceméně nulových důkazů dá soudce ve více než 90 % případů za pravdu majiteli a přikáže vystěhování squatterů a squatterek. Ale existuje několik ojedinělých případů, kdy squatteři a squatterky proces vyhráli.
Situace v Holandsku je ve srovnání s naší českou kotlinou sice z právního hlediska podstatně lepší, ale ani existující právní předpisy neposkytují velké záruky a majitelé i soudy často jednají ilegálně. Jednou z podstatných příčin stále poměrně početného hnutí v Holandsku je fakt, že se najde dost lidí ochotných podstoupit všechna rizika a nejistoty spojená s tímto způsobem života. Další podstatný rozdíl spočívá v nároku holandských squatterů a squatterek na vodu, elektřinu a plyn, za které (většinou) platí. Možná, že tenhle praktický rozdíl je ještě podstatnější než víceméně legální status squattingu. Ovšem na druhé straně právě on umožňuje získat přístup k vodě a elektřině.
V každém větším městě funguje kraakspreekuur, v překladu squatterská poradna. Tyto poradny poskytují případným zájemcům o squatting rady ohledně právní i praktické stránky věci a často zajišťují i přímou pomoc s vylomením dveří, nainstalováním nového zámku atd., popřípadě alespoň zapůjčí potřebné nářadí. Často mají také kontakt na právníky, kteří pravidelně zastupují squattery a squatterky při soudních procesech. Někdy mohou také poradit, kde jsou ve městě prázdné domy.
Kromě činností zaměřených přímo na obsazování domů lidé z hnutí také organizují celou řadu dalších aktivit. Vychází několik squatterských fanzinů (Springstof v Utrechtu, Grachtenkrant v Amsterdamu atd.), pravidelně se konají tzv. squatterské víkendy, kde se lze kromě kulturních aktivit zapojit do různých praktických workshopů a každé léto se koná fotbalový turnaj mezi squaty z různých měst. Dále v obsazených domech funguje řada koncertních pódií, hospod, veganských restaurací a obchůdků. Velice zajímavou akcí, kterou bych určitě doporučila, je festival Robodoc, který se koná každé září v Amsterdamu v obsazených docích Antropodoc. Kromě spousty kapel je jeho hlavní náplní alternativní divadlo sahající od fyzického divadla (pravidelně zde vystupuje Teatr Novogo Fronta) až po industriální soubory používající obrovské pohyblivé roboty a chrliče ohně. K vidění je i spousta podivných instalací a performancí (např. vana na kolečkách, ve které se kdosi sprchuje a projíždí se po areálu), akrobacie na lanech a visutých hrazdách a mnoho dalšího.
Ve srovnání s obdobím největšího rozkvětu v osmdesátých letech je nynější holandské squatterské hnutí sice menší a slabší, ale ještě pořád se má čile k světu. Dnes je v zemi maximálně zhruba tisíc aktivních squatterů a squatterek. Ale i tak squatting stále žije, i když se obsazuje mnohem méně než dřív. Hnutí se podařilo přežít do nového tisíciletí.

Jana

(Článek je rozšířenou verzí textu publikovaného v anarchofeministickém časopise Přímá cesta č. 7 – listopad 2004.)

Zdroje:
E. Duivenvoorden: Een voet tussen de deur: Geschiedenis van de kraakbeweging in Nederland, Amsterdam, 2000
W. van Noort: Bevlogen bewegingen, Amsterdam 1988

A-kontra 2/05