Anarchistická federace

Errico Malatesta a Nestor Machno: Diskuse o anarchistické organizaci

Před několika lety byla v českém anarchistickém prostředí velmi živá diskuse o Organizační platformě libertariánských komunistů. Jestliže dnes existují překlady české překlady tohoto dokumentu* i doplňujících textů**, s jedinou výjimkou*** nebyly publikovány kritiky vůči Platformě. Dnes publikujeme zajímavou diskusi, která byla o Platformě vedena mezi jejím odpůrcem, veteránem anarchistického hnutí Erricem Malatestou**** a jedním z jejích autorů, Nestorem Machnem.***** I když se jedná o texty z konce dvacátých let, mají stále co říct k úloze anarchistů a anarchistek, k tomu, jak by měla vypadat jejich organizace i k tomu, jaký je smysl jejich usilování.


Před několika lety byla v českém anarchistickém prostředí velmi živá diskuse o Organizační platformě libertariánských komunistů. Jestliže dnes existují překlady české překlady tohoto dokumentu* i doplňujících textů**, s jedinou výjimkou*** nebyly publikovány kritiky vůči Platformě. Dnes publikujeme zajímavou diskusi, která byla o Platformě vedena mezi jejím odpůrcem, veteránem anarchistického hnutí Erricem Malatestou**** a jedním z jejích autorů, Nestorem Machnem.***** I když se jedná o texty z konce dvacátých let, mají stále co říct k úloze anarchistů a anarchistek, k tomu, jak by měla vypadat jejich organizace i k tomu, jaký je smysl jejich usilování.

Návrh anarchistické organizace
Errico Malatesta (1927)

Nedávno jsem náhodou narazil na francouzskou brožurku (v dnešní Itálii jak známo nemůže být volně šířen nefašistický tisk) s názvem „Organizační platforma všeobecného svazu anarchistů (návrh)“.

Je to návrh anarchistické organizace vydaný „skupinou ruských anarchistů v cizině“ a zdá se být zaměřen zejména na ruské soudruhy. Potýká se ale s otázkami zajímavými právě tak pro všechny anarchisty; a to je jasné i z jazyka, jakým je psán a který usiluje o podporu soudruhů po celém světě. V každém případě má cenu pro Rusy i pro každého jiného posoudit, jestli je předložený návrh v souladu s anarchistickými zásadami a jestli by jeho uskutečnění skutečně posloužilo věci anarchismu.

Záměry našich soudruhů jsou výtečné. Právem lamentují nad tím, že anarchisté dosud neměli vliv na politické a společenské události úměrný teoretické a praktické hodnotě jejich doktrín, ani jejich počtu, statečnosti a duchu sebeobětování - a domnívají se, že hlavním důvodem tohoto relativního selhání je neexistence velké, seriózní a aktivní organizace.

Dosud bych mohl více či méně souhlasit.

Organizace, která je ovšem pouhým prostředkem spolupráce a solidarity v praxi, je přirozenou podmínkou, nezbytnou k fungování společnosti, a to je nevyhnutelná skutečnost, která zahrnuje každého, ať už v lidské společnosti obecně, nebo v jakémkoli uskupení lidí spojených společným cílem.

Vzhledem k tomu, že lidské bytosti nemohou žít v izolaci – ve skutečnosti by se nemohly ani stát skutečnými lidskými bytostmi a uspokojit své morální a materiální potřeby, pokud by nebyly součástí společnosti a nespolupracovaly se svými druhy – je nevyhnutelné, že ti, kterým chybí prostředky nebo dostatečně rozvinuté uvědomění ke svobodnému organizování se s těmi, s nimiž sdílí společné zájmy a názory, se podřídí organizacím vytvořeným jinými, těmi, kteří obecně tvoří vládnoucí třídu nebo skupinu a jejichž cílem je vykořisťovat práci jiných ke svému vlastnímu prospěchu. A letitý útlak mas malým počtem privilegovaných byl vždy výsledkem neschopnosti většího počtu jedinců shodnout se a organizovat se spolu s jinými pracujícími k vytváření a užívání práv a dober na obranu před těmi, kteří je usilují vykořisťovat a utlačovat.

Anarchismus vznikl jako odpověď na tento stav věcí, jeho základním principem je svobodná organizace, vytvořená a fungující podle volné dohody svých členů bez jakéhokoli druhu autority; tedy bez kohokoli, kdo by měl právo vnucovat svou vůli druhým. A proto je zjevné, že by se anarchisté měli snažit uplatnit na své osobní a politické životy ten samý princip, na němž by, jak se domnívají, měla být založena celá společnost.

Pokud bychom to posuzovali podle některých polemik, zdálo by se, že anarchisté zavrhují všechny formy organizace; ale ve skutečnosti mnoho, velmi mnoho diskusí na této téma, dokonce i když jsou zastřeny jazykovými otázkami nebo otráveny osobními problémy, je soustředěno na prostředky, a ne na samotný princip organizace. A tak se stává, že když ti soudruzi, kteří působí jako nejvíce nepřátelští k organizaci se, když chtějí skutečně něco dělat, organizují právě tak jako my ostatní a mnohdy účinněji. Problém je, opakuji, pouze problémem prostředků.

Proto mohu sledovat jen se sympatií iniciativu, s níž naši ruští soudruzi přišli, přesvědčeni tak jako já, že celkovější, více jednotná, trvalejší organizace než jaká byla zatím anarchisty vytvořena – i kdyby nedokázala skoncovat se všemi omyly a slabostmi, které jsou asi nevyhnutelné v takovém hnutí, jako je to naše, které zápasí uprostřed nepochopení, lhostejnosti nebo dokonce nepřátelství většiny – by bezpochyby byla důležitou součástí síly a úspěchu, mocným prostředkem k získání podpory pro naše myšlenky.

Domnívám se, že pro anarchisty je především nezbytné a naléhavé přejít ke vzájemnému sblížení a organizování se do té míry, jak bude možné, aby byli schopni ovlivnit směřování mas lidu, jakým se ubírají ve svém zápasu za změnu a emancipaci.

Dnes je hlavní silou společenské přeměny hnutí pracujících (odborové hnutí) a na jeho směřování bude značně záviset, jakým směrem se budou ubírat události a jaké budou úkoly příští revoluce. Skrze organizace vytvořené na obranu svých zájmů rozvíjí pracující uvědomění útlaku, který zakoušejí, a antagonismu, který je odděluje od pánů a v důsledku toho začínají usilovat o lepší život, přivykají si na kolektivní boj a solidaritu a dosahují těch zlepšení, která jsou možná v režimu kapitalismu a státu. Pak, když jde konflikt nad rámec kompromisů, následuje revoluce nebo reakce. Anarchisté musí uznat užitečnost a důležitost odborového hnutí; musí podporovat jeho rozvoj a učinit jej jednou z pák své akce, a přitom dělat vše, co mohou, aby zajistili, že spoluprací s ostatními silami pokroku otevřou cestu pro sociální revoluci, která přinese konec třídního systému a úplnou svobodu, rovnost, mír a solidaritu pro každého.

Bylo by ale velkým osudovým omylem, jehož se dopouští mnozí, domnívat se, že hnutí pracujících mohou a mají svou vlastní volbou a svou samotnou povahou vést k takové revoluci. Naopak, všechna hnutí založená na materiálních a bezprostředních zájmech (a velká odborová hnutí nemohou být ničím jiným), pokud postrádají stimul, hnací sílu, soustředěné úsilí lidí myšlenek, mají nevyhnutelně sklony přizpůsobit se okolnostem, rozvíjejí duch konzervativismu a strach ze změny u těch, které vedou za dosažením lepších pracovních podmínek a často skončí vytvořením nových a privilegovaných tříd, a tím slouží k udržení a upevnění systému, který chceme zničit.

Proto tu je nutná potřeba specificky anarchistické organizace která zevnitř i zvenčí odborů bojuje za úspěch anarchismu a usiluje o sterilizování zárodků degenerace a reakce.
Je ale zjevné, že aby anarchistická organizace dosáhla svých cílů, musí svým složením a působením zůstat v souladu s principy anarchismu; což znamená, že musí vědět, jak spojit svobodné jednání jedinců s nutností a úspěchem spolupráce, která slouží rozvoji uvědomění a iniciativy svých členů a znamená osvětu pro prostředí, ve kterém působí a morální i materiální přípravu budoucnosti, po níž toužíme.

Uspokojí Návrh v diskusi tyto požadavky?

Zdá se mi, že ne. Místo aby vyburcoval v anarchistech větší touhu po organizaci, zdá s, že tak, jak je navržen, povede nevyhnutelně k posílení předsudků těch soudruhů, kteří se domnívají, že organizovat se znamená podřídit se vůdcům a být členem autoritářského, centralizujícího tělesa, které dusí jakýkoli pokus o svobodnou iniciativu. A ve skutečnosti obsahuje přesně ty návrhy, které někteří, i přes evidentní pravdy a navzdory naším protestům, nepřestávají přičítat všem anarchistům, kteří jsou označováni za příznivce organizace.

Prozkoumejme tedy Návrh.

Především se mi zdá jako omyl – a v každém případě jako něco neuskutečnitelného – domnívat se, že by se všichni anarchisté mohli seskupit v jednom "Všeobecném svazu" - tedy, slovy Návrhu, v "jediném" aktivním revolučním tělese.

My anarchisté můžeme všichni říct, že jsme stejnou stranou, pokud ovšem slovem strana myslíme všechny, kdo stojí "na stejné straně", tedy, kdo sdílejí stejné všeobecné aspirace a kteří tím či oním způsobem bojují za stejné cíle proti společným protivníkům a nepřátelům. To ale neznamená, že je pro nás všechny možné - nebo i žádoucí - shromáždit se do jednoho specifického sdružení. Je tu příliš mnoho rozdílů v prostředí a podmínkách boje; příliš mnoho možných způsobů akce, mezi nimiž si lze vybrat, také příliš mnoho rozdílů v povaze a osobní nesnášenlivosti na to, takže by se "Všeobecný svaz", pokud by byl brán vážně, stal místo prostředkem koordinace a spojení úsilí všech překážkou individuální činnosti a možná také příčinou mnohem ostřejších vnitřních sporů.

Například jak by se mohlo ve stejné skupině stejným způsobem organizovat veřejné sdružení vytvořené k veřejné propagandě a agitaci, a tajná společnost, nucená politickými podmínkami země, v níž působí, k tomu, aby skrývala před nepřítelem své plány, metody a členy? Jak by mohli "osvětáři", kteří se domnívají, že propaganda a příklad stačí k postupné přeměně jedinců a tak i společnosti, přijmout stejnou taktiku jako "revolucionáři", kteří jsou přesvědčeni o potřebě zničit násilím status quo, který je udržován násilím, vytvořit navzdory násilí utlačovatelů nezbytné podmínky pro svobodné šíření propagandy a praktické provedení vítězných ideálů? A jak by spolu mohli držet lidé, kteří se z konkrétních důvodů nesnáší? A nemohli by při respektování jeden druhého být stejně dobrými a užitečnými bojovníky pro anarchismus?

Kromě toho i autoři Návrhu ("Platformy") prohlašují za "nejapnou" jakoukoli myšlenku na vytvoření organizace, která sdružuje rozdílné tendence v anarchismu. Taková organizace, říkají, "by zahrnutím heterogenních elementů, jak na teoretické tak na praktické úrovni, nebyla ničím víc než mechanickou sbírkou (seskupením) jedinců, kteří chápou všechny otázky týkající se anarchistického hnutí z odlišného úhlu pohledu a nevyhnutelně by se rozpadla hned, jak by podstoupila zkoušku událostí a skutečného života."
Potud to je v pořádku. Pak ale, jestliže uznávají existenci odlišných tendencí, jistě jim nechají právo organizovat se svým vlastním způsobem a pracovat pro anarchii tak, jak se jim to zdá nejlepší. Nebo se budou domáhat práva vylučovat, "exkomunikovat" z anarchismu všechny ty, kdo neakceptují jejich program? Zajisté říkají, že chtějí "shromáždit v jediné organizaci" všechny "zdravé elementy" libertariánského hnutí; a přirozeně budou mít sklony hodnotit jako "zdravé" pouze ty, kteří smýšlí stejně jako oni. Ale co budou dělat s elementy, které jsou "nezdravé"?

Ovšemže jsou mezi těmi, kdo se označují za anarchisty, jako ve všech lidských seskupeních, elementy různé hodnoty; a co je horší, jsou zde i ti, kteří ve jménu anarchismu rozšiřují myšlenky, které s ním nemají nic společného. Ale jak se tomuto problému vyhnout? "Anarchistická pravda" se nemůže a nesmí stát monopolem jedince nebo výboru, ani nemůže záviset na rozhodnutích skutečných či domnělých většin. Vše, co je nezbytné - a postačující - je, aby každý měl a uplatňoval nejširší svobodu kritiky a pro každého z nás udržet si své vlastní myšlenky a vybrat si pro sebe své vlastní soudruhy. V poslední instanci rozhodnou o tom, kdo měl pravdu, fakta.

Nechme proto stranou myšlenku spojení "všech" anarchistů do jediné organizace a podívejme se na to, čím tento "Všeobecný svaz", který nám Rusové navrhují, ve skutečnosti je - tedy svazem konkrétní frakce anarchistů - a podívejme se, jestli navržené organizační metody odpovídají anarchistickým metodám a zásadám a jestli by tedy mohly přivodit triumf anarchismu.

Ještě jednou – zdá se mi, že ne.

Nezpochybňuji upřímnost organizačních návrhů ruských soudruhů. Chtějí dosáhnout anarchistického komunismu a hledají prostředky k tomu, aby jej dosáhli tak rychle, jak je to jen možné. Nestačí ale pouze chtít; člověk také musí zvolit vhodné prostředky; aby se dostal na určité místo, musí si zvolit správnou cestu, protože jinak dojde někam jinam. Jejich organizace je typicky autoritářská, daleka tomu, aby dosáhla vítězství anarchistického komunismu, o něž usilují, mohla by pouze překroutit anarchistického ducha a vést k následkům, které jsou proti jejich záměrům.

Ve skutečnosti se jejich "Všeobecný svaz" zdá se sestává z mnoha dílčích organizací se "sekretariáty", které "ideologicky" řídí politickou a technickou práci; a ke koordinaci aktivit všech členů organizací tu je "Výkonný výbor svazu", jehož úkolem je vykonávat rozhodnutí svazu a dohlížet, zda je "ideologické a organizační chování organizací v souladu s ideologií a všeobecnou strategií Svazu."

Je to anarchistické? Podle mého názoru to je stát a církev. Pravda, není tu žádná policie nebo bajonety, žádné věrné stádo k akceptování diktované "ideologie"; to ale znamená pouze to, že jejich vláda by byla neschopnou a nemožnou vládou a že jejich církev by byla školkou herezí a schizmat. Duch, tendence zůstávají autoritářské a výchovný dopad by zůstal protianarchistický.

Poslouchejme, jestli to není pravda:

"Výkonný orgán všeobecného libertariánského hnutí - anarchistický svaz - zavede do svých řad princip kolektivní zodpovědnosti; celý Svaz bude zodpovědný za revoluční a politickou aktivitu každého člena a každý člen bude zodpovědný za revoluční a politickou aktivitu Svazu."

A po tomto, což je absolutní negace jakékoli individuální nezávislosti a svobody iniciativy a akce, se navrhovatelé, kteří si vzpomenou, že jsou vlastně anarchisté, označí za federalisty a hřímají proti centralizaci, "jejímiž nevyhnutelnými následky," říkají "je zotročení a mechanizace života společnosti a stran".

Ale pokud bude svaz zodpovědný za to, co dělá každý jeho člen, jak by mohl nechat svým jednotlivým členům a různým skupinám svobodu provádět společný program způsobem, jaký považují za nejlepší? Jak někdo může zodpovídat za čin, kterému nemůže předejít? Svaz a jeho jménem výkonný výbor by tudíž musel sledovat činnost individuálních členů a nařizovat jim, co mají dělat a co ne; a protože nesouhlas po události nemůže zvrátit dříve přijatou zodpovědnost, nikdo by nemohl dělat vůbec nic předtím, než by dostal znamení, povolení výboru. A naopak - může jedinec přijmout zodpovědnost za akce kolektivu předtím, než ví, co bude kolektiv dělat, a pokud nemůže předejít tomu, aby dělal to, s čím nesouhlasí?

Autoři Návrhu navíc říkají, že to je "Svaz", kdo navrhuje a vykonává. Ale když mluví o přání Svazu, popisují také přání všech jeho členů? Pokud ano, pak by tedy bylo k fungování Svazu potřeba, aby měl každý vždy stejný názor na všechny otázky. Ale jestliže je normální, že všichni budou souhlasit s obecnými a základními principy, protože jinak by nebyli a nezůstali jednotní, nelze předpokládat, že myslící bytosti mají a vždy budou mít stejný názor na to, co je třeba udělat za různých okolností a na výběr osob, které chtějí pověřit výkonnou a řídící zodpovědností.

Ve skutečnosti - jak se to ukazuje i ze samotného textu návrhu - může vůle Svazu znamenat pouze vůli většiny, vyjádřenou skrze kongresy, které jmenují a kontrolují "Výkonný výbor" a rozhodují o všech významných otázkách. Přirozeně, kongresy by se sestávaly ze zástupců zvolených většinami členských skupin a tito zástupci by rozhodovali o tom co dělat vždy většinou hlasů. Takže v lepším případě by bylo rozhodnutí učiněno většinou z většiny, a to by mohlo velmi snadno, zejména pokud by protichůdných názorů bylo víc než dva, znamenat pouhou menšinu.

Navíc by mělo být zdůrazněno, že v podmínkách, v jakých anarchisté žijí a bojují, jsou jejich kongresy ještě méně skutečně reprezentativní než buržoazní parlamenty. A jejich kontrola nad výkonnými tělesy, pokud mají autoritativní moc, je jen vzácně včasná a účinná. V praxi se anarchistických kongresů účastní každý, kdo chce a může, kdokoli, kdo má dost peněz a nebylo mu v tom zabráněno policejními opatřeními. Je tam přítomno mnoho těch, kteří zastupují pouze sami sebe nebo malý počet přátel, právě tak jako tam jsou ti, kteří skutečně zastupují názory a přání většího kolektivu.

A pokud se neudělají opatření proti možným zrádcům a špiónům - vskutku, právě kvůli potřebě takových opatření - je nemožné vážně přezkoumat zástupců a jejich mandátu.

V každém případě to vše sklouzává k čistě většinovému systému, k čistému parlamentarismu.
Je dobře známo, že anarchisté nepřijímají vládu většiny ("demokracii") o nic více, než vládu hrstky ("aristokracii", "oligarchii" nebo diktaturu třídy nebo strany) nebo jedince ("autokracii", "monarchii" nebo osobní diktaturu).

Tisíckrát anarchisté kritizovali takzvanou vládu většiny, která stejně v praxi vždy vede k nadvládě malé menšiny. Je třeba to vše opakovat ještě jednou pro naše ruské soudruhy?

Anarchisté určitě uznávají, že tam, kde je život společný, je pro menšinu často nezbytné přistoupit k přijetí mínění většiny. Když tu je zjevná potřeba nebo užitečnost v tom něco dělat a vyžaduje to shodu všech, měla by menšina cítit, že je třeba, aby se přizpůsobila přáním většiny. A obvykle je nezbytné v zájmu pokojného společného života v podmínkách rovnosti, aby byl každý motivován duchem shody, tolerance a kompromisu. Ale takové přizpůsobení na jedné straně jednou skupinou musí být s druhou stranou vzájemné, dobrovolné a musí vycházet z vědomí své potřebnosti a z dobré vůle předejít paralyzování společenských záležitostí umíněností. Nemůže být vnuceno jako princip a zákonná norma. Je ideálem, kterého je v lidském životě obecně těžké úplně dosáhnout, ale je fakt, že každé lidské seskupení je mnohem bližší anarchii tehdy, když je shoda mezi většinou a menšinou svobodná a spontánní a zbavená jakéhokoli vnucení, které nevychází z přirozeného řádu věcí.

Takže, jestliže anarchisté popírají právo většiny vládnout lidské společnosti jako celku - v němž jsou nicméně jedinci nuceni přijmout určitá omezení, protože se nemohou izolovat, aniž by se vzdali podmínek lidského života - a jestliže chtějí, aby vše bylo činěno volnou dohodou všech, jak je pro ně možné přijmout myšlenku vlády většiny v jejich z podstaty volných a dobrovolných sdruženích a začít deklarovat, že anarchisté by se měli podrobovat rozhodnutím většiny dokonce i předtím, než vůbec slyšeli, co jimi vůbec může být?

Je pochopitelné, že ne-anarchisté budou pokládat anarchii, definovanou jako volnou organizaci bez vlády většiny nad menšinou nebo vice versa, za nerealizovatelnou utopii nebo realizovatelnou pouze ve vzdálené budoucnosti; je ale nepochopitelné, že někdo, kdo se hlásí k anarchistickým myšlenkám a chce vytvořit anarchii, nebo přinejmenším významně přiblížit její uskutečnění - dnes spíše než zítra - by se zřekl základních principů anarchismu v samém aktu návrhu boje za její vítězství.

Podle mého názoru musí být anarchistická organizace vytvořena na základech velmi odlišných od těch, které navrhli ruští soudruzi.

Plná autonomie, plná nezávislost, a proto plná zodpovědnost jedinců a skupin; volná dohoda mezi těmi, kdo ji pokládají za užitečnou ke sjednocení ve spolupráci na společném záměru; morální povinnost splnit přijaté závazky a nedělat nic, co by bylo v rozporu s přijatým programem. Na těchto základech by měly být budovány a navrženy praktické struktury a správné prostředky pro vytvoření organizace. Tedy skupiny, federace skupin, federace federací, setkání, kongresy, korespondenční výbory a tak dál. To vše ale musí být děláno svobodně, takovým způsobem, aby to nebrzdilo myšlení a iniciativu jedinců, a s jediným zřetelem - dát větší účinek snahám, které by byly v izolaci buď nemožné nebo neúčinné. A tak jsou kongresy anarchistické organizace, ač trpící jako reprezentativní tělesa všemi výše uvedenými vadami, prosty všech druhů autoritářství, protože nestanovují zákon; nevnucují své vlastní rezoluce ostatním. Slouží udržení a nárůstu osobních vztahů mezi nejaktivnějšími soudruhy, ke koordinaci a podpoře programatických studií o způsobech a prostředcích aktivity, k seznamování všech se situací v různých oblastech, a k činu potřebnému nejvíce ze všech: k formulování rozličných názorových proudů mezi anarchisty a k vypracování svého druhu jejich statistiky - a jejich rozhodnutí nejsou závaznými pravidly, ale návrhy, doporučeními a nabídkami předloženými všem zúčastněným a stávají se závazné a vynutitelné pouze pro ty, kdo je přijali, a to po tak dlouho, jak dlouho je přijímají.

Administrativní tělesa, která jmenují - korespondenční komise atd. - nemají žádnou výkonnou moc, žádné rozkazovací pravomoci, pouze pro ty, kteří je o to žádají a schvalují takové iniciativy, a nemají žádnou autoritu k vnucování svých vlastních názorů - které ovšem samozřejmě mohou mít a propagovat jako skupiny soudruhů, ale nemohou je prezentovat jako oficiální názor organizace. Vydávají rezoluce kongresů a názory a návrhy, které jim předávají skupiny a jednotlivci; a slouží - pro ty, kdo si žádají takové služby - k usnadnění vztahů mezi skupinami a ke spolupráci mezi těmi, kdo souhlasí s různými iniciativami. Kdokoli chce si může psát s kýmkoli chce nebo užívat služeb jiných výborů jmenovaných zvláštními skupinami.

V anarchistické organizace mohou jednotliví členové vyjadřovat jakýkoli názor a užívat jakoukoli taktiku, která není v rozporu s přijatými principy a která nepoškozuje aktivity ostatních. V každém případě trvá daná organizace tak dlouho, dokud jsou důvody pro spojení větší než důvody k neshodě. Když tomu tak již není, je organizace zrušena a uvolňuje cestu jiným, homogennějším skupinám.

Je jasné, že trvání, stálost organizace záleží na tom, jak úspěšná je v dlouhém boji, který musíme vést, a je přirozené, že jakákoli instituce se instinktivně snaží vydržet natrvalo. Ale trvání libertariánské organizace musí být důsledkem duchovní spřízněnosti mezi jejími členy a přizpůsobivosti jejího složení neustálým změnám okolností. Když už není schopna vykonávat užitečnou práci, je lepší, aby odumřela.

Naši ruští soudruzi asi budou pokládat organizaci, jakou navrhují a která je podobná těm, které existovaly, v různé době více či méně uspokojivě, za nepříliš uspokojivou.

Chápu. Tito soudruzi jsou posedlí úspěchem bolševiků ve své zemí a stejně jako bolševici by chtěli shromáždit anarchisty v jakési disciplinované armádě, která by, pod ideologickým a praktickým vedením několika vůdců, pevně pochodovala k napadení existujících režimů, a po dosažení fyzického vítězství by řídila vytváření nové společnosti. A asi je pravda, že v takovém systému by se do něj zapojili, a kdyby vůdci měli představivost, by naše efektivita byla větší. Ale s jakými výsledky? Nestalo by se anarchismu to, co se stalo socialismu a komunismu v Rusku?

Tito soudruzi jsou dychtiví po úspěchu právě tak, jako my. Ale abychom žili a uspěli, nesmíme zapřít důvody k žití a změnit charakter vítězství, o něž usilujeme.
Chceme bojovat a zvítězit, ale jako anarchisté - pro anarchii.

Errico Malatesta
Il Risveglio (Ženeva),
Říjen 1927

O "Platformě"
Odpověď na Návrh anarchistické organizace
Nestor Machno

Drahý soudruhu Malatesto,

četl jsem vaši odpověď na návrh "Organizační platformy Všeobecného svazu anarchistů", návrh vydaný Skupinou ruských anarchistů v zahraničí.

Mám dojem, že jste buď nepochopil návrh "Platformy", nebo vaše odmítnutí uznat kolektivní zodpovědnost v revoluční akci a řídící funkci, jíž anarchistické síly musí převzít, pramení z hlubokého přesvědčení o anarchismu, které vás vede k opomíjení principu zodpovědnosti.

Ten je ale základním principem, který provází každého z nás na naší cestě k pochopení anarchistických myšlenek, v naší rozhodnosti, že by měly proniknout k masám, ve svém duchu oběti. Díky němu si člověk může vybrat revoluční cestu a ignorovat ostatní. Bez toho by žádný revolucionář nemohl mít nezbytnou sílu, vůli a inteligenci na to, aby unesl divadlo společenské bídy, a ještě méně na to, aby s ní bojoval. Právě díky inspiraci kolektivní zodpovědností spojili revolucionáři všech epoch a škol své síly; na ní založili svou naději, že jejich dílčí vzpoury - vzpoury, které otevřely cestu utlačovaným - nejsou marné, že pokud vykořisťovaní porozumí jejich aspiracím, vyvodí z nich poučení použitelné ve své době a uplatní by je k nalezení nových cest ke své emancipaci.

Vy sám, drahý Malatesto, uznáváte individuální zodpovědnost anarchistického revolucionáře. A co víc, podporoval jste ji celým svým životem bojovníka. Přinejmenším právě takto jsem chápal vaše práce o anarchismu. Popíráte ale užitečnost kolektivní zodpovědnosti, pokud jde o směřování a činy anarchistického hnutí jako celku. Kolektivní zodpovědnost vás děsí, a tak ji odmítáte.

Mně, který jsem si osvojil zvyk plně čelit skutečnostem v našem hnutí, osobně připadá vaše odmítání kolektivní zodpovědnosti nejen jako nepodložené, ale také jako nebezpečné pro sociální revoluci, v níž byste vzal v potaz zkušenost z chvil, kdy dochází k rozhodující bitvě proti všem našim nepřátelům najednou. Mne má zkušenost z revolučních bitev minulosti vede k přesvědčení, že bez ohledu na to, jaké může být pořadí revolučních událostí, je třeba vydávat závažné direktivy, jak ideologické, tak taktické. To znamená, že pouze kolektivní duch, zdravý a oddaný anarchismu, může vyjádřit potřeby okamžiku prostřednictvím kolektivně zodpovědné vůle. Nikdo z nás nemá právo vyhnout se tomuto prvku zodpovědnosti. Naopak, jestliže byl dosud v řadách anarchistů přehlížen, je nyní třeba, aby se pro nás, anarchistické komunisty, stal článkem našeho teoretického a praktického programu.

Jen kolektivní duch jeho bojovníků a jejich kolektivní zodpovědnost umožní modernímu anarchismu odstranit z jejich kruhů myšlenku, historicky chybnou, že anarchismus nemůže být vodítkem - buď ideologicky nebo v praxi - pro masu pracujících v revolučním období, a proto nemůže mít celkovou zodpovědnost.

Nebudu se v tomto článku obšírně rozepisovat o jiných částech vašeho článku proti návrhu "Platformy", takových jako je část, kde v něm vidíte "církev a autoritu bez policie". Vyjádřím pouze svůj údiv z toho, že vás vidím užívat takový argument ve vaší kritice. Hodně jsem o tom přemýšlel a nemohu váš názor přijmout.

Ne, nemáte pravdu. A protože nesouhlasím s vašimi vyvráceními, užívajícími argumenty, které jsou příliš povrchní, cítím se oprávněn zeptat se vás:

1. Měl by anarchismus převzít nějakou zodpovědnost v bojích pracujících proti jejich utlačovatelům, kapitalismu a jeho sluhovi - státu? Jestliže ne, můžete říct proč? Jestliže ano, musí anarchisté pracovat na tom, aby umožnili svému hnutí uplatňovat vliv na stejném základě, na jakém jej vykonává existující společenský pořádek?

2. Může anarchismus ve stavu dezorganizace, v němž se v tomto okamžiku nachází, uplatňovat jakýkoli ideologický a praktický vliv na společenské záležitosti a zápas pracující třídy?

3. Jaké jsou prostředky, které by měl anarchismus zvolit kromě revoluce a jaké jsou prostředky, s nimiž může nakládat ke zlepšení a potvrzení svých konstruktivních konceptů?

4. Potřebuje anarchismus své permanentní organizace, úzce spolu svázané jednotou cíle a akce k dosažení tohoto svého cíle?

5. Co anarchisté myslí "institucemi, které mají být zavedeny" se záměrem zajistit svobodný rozvoje společnosti?

6. Může anarchismus v předpokládané komunistické společnosti fungovat bez společenských institucí? Jestliže ano, jak? Jestliže ne, jaké by měl uznat a užívat a pod jakými jmény je má vytvořit? Měli by se anarchisté chopit vůdčí funkce a tím i zodpovědnosti, nebo by se měli omezit na to, být nezodpovědnými pomocníky?

Vaše odpověď, drahý Malatesto, by pro mě měla velký význam ze dvou důvodů. Umožnila by mi lépe pochopit váš pohled na otázku organizování anarchistických sil a hnutí vůbec. A - buďme upřímní - váš názor je hned přijímán většinou anarchistů sympatizantů bez jakékoli diskuse jako názor zkušeného bojovníka, který zůstal po celý svůj život neochvějně věrný libertariánskému ideálu. Do značné míry proto záleží na vašem stanovisku, jestli bude podniknuto plné zkoumání naléhavých otázek, které tato epocha klade našemu hnutí, a zda jeho vývoj bude zpomalen, nebo jestli udělá nový skok kupředu. Setrváním ve stagnaci minulosti a současnosti naše hnutí ničeho nedosáhne. Oproti tomu je podstatné, že vzhledem k událostem, které se před námi vynořují, by má velkou příležitost ke splnění svých funkcí.

Vaší odpovědi přikládám velkou hodnotu.

S revolučními pozdravy

Nestor Machno
1928

Malatestova odpověď Nestoru Machnovi
Reakce na "O Platformě"

Drahý soudruhu!

Konečně jsem četl váš dopis, který jste poslal více než před rokem, o mé kritice Návrhu na zorganizování Všeobecného svazu anarchistů, vydaného skupinou ruských anarchistů v cizině a známého v našem hnutí pod názvem Platforma.

Pokud znáte mou situaci – a vy ji znáte – určitě chápete, proč jsem neodpověděl.

Nemohu se podílet tak, jak bych chtěl, na diskusi o otázkách, které nás nejvíce zajímají, protože mi cenzura brání přijímat jak publikace, které jsou pokládány za podvratné, tak dopisy, které se zabývají politickými a sociálními tématy, a pouze v dlouhých intervalech slýchám šťastnou náhodou zmírající ozvěnu toho, co říkají a dělají mí soudruzi. A tak vím, že Platforma a moje kritika byly široce diskutovány, ale věděl jsem málo nebo nic o tom, co bylo řečeno; a váš dopis je prvním psaným dokumentem k tématu, který se mi podařilo spatřit.

Kdybychom mohli korespondovat svobodně, požádal bych vás před vstupem do diskuse o vysvětlení vašich názorů, které se mi, asi kvůli nedokonalému překladu ruštiny do francouzštiny, zdají být někde poněkud nejasné. Ale protože věci jsou takové, jaké jsou, odpovím na to, čemu jsem porozuměl, a doufám, že pak budu moci číst vaší odpověď.

Jste přesvědčen, že neuznávám princip kolektivní zodpovědnosti, který pokládáte za základní princip, který vede a musí vést revolucionáře minulosti, současnosti a budoucnosti.

Pokud se mě týče, lámu si hlavu nad tím, co může představa kolektivní zodpovědnosti znamenat z úst anarchisty.

Vím, že armáda má ve zvyku decimovat jednotky bouřících se vojáků nebo vojáků, kteří se tváří v tvář nepříteli zachovali špatně a bez rozlišování je střílet. Vím, že vojenští velitelé nemají žádné skrupule v ničení vesnic nebo měst a v masakrování celé populace včetně dětí proto, že se někdo pokusil o odpor vůči invazi. Vím, že vlády celé věky různými způsoby zastrašovaly a používaly systém kolektivní zodpovědnosti k tomu, aby zbrzdily buřiče, vymáhaly daně atd. A chápu, že to může být účinným prostředkem zastrašování a útlaku.

Jak ale mohou volat po kolektivní zodpovědnosti lidé, kteří bojují za svobodu a spravedlnost, když se mohou zabývat pouze morální zodpovědností, ať už následují nebo nenásledují materiální sankce?!!!

Kdyby například v konfliktu s ozbrojenou nepřátelskou silou muž vedle mě jednal jako zbabělec, může poškodit mě i kohokoli jiného, ale svým nedostatkem statečnosti zahanbí pouze sebe. Kdyby ve spiknutí jeden ze spiklenců zradil a poslal své druhy do vězení, jsou zrazení zodpovědní za zradu?

"Platforma" říká: "Celý svaz je zodpovědný za revoluční a politickou aktivitu každého člena a každý člen bude zodpovědný za revoluční a politickou aktivitu Svazu."

Může to být sladěno s principy autonomie a svobodné iniciativy, k nimž se anarchisté hlásí? Na to jsem odpověděl: "Ale pokud bude svaz zodpovědný za to, co dělá každý jeho člen, jak by mohl nechat svým jednotlivým členům a různým skupinám svobodu provádět společný program způsobem, jaký považují za nejlepší? Jak někdo může zodpovídat za čin, kterému nemůže předejít? Svaz a jeho jménem výkonný výbor by tudíž musel sledovat činnost individuálních členů a nařizovat jim, co mají dělat a co ne; a protože nesouhlas po události nemůže zvrátit dříve přijatou zodpovědnost, nikdo by nemohl dělat vůbec nic předtím, než by dostal znamení, povolení výboru. A naopak - může jedinec přijmout zodpovědnost za akce kolektivu předtím, než ví, co bude kolektiv dělat, a pokud nemůže předejít tomu, aby dělal to, s čím nesouhlasí?" Určitě souhlasím a podporuji názor, že každý kdo se sdružuje a spolupracuje s jinými za společným cílem, musí cítit potřebu koordinovat své akce s těmito svými spolupracovníky a nedělat nic, co poškozuje práci ostatních a tím pádem společnou věc; respektovat dohody, které byly uzavřeny - krom toho případu, kdy chce upřímně opustit sdružení, když vyvstanou názorové rozdíly, nebo se změní okolnosti nebo když konflikt ohledně upřednostňovaných metod učiní spolupráci nemožnou nebo nevhodnou. Právě tak hájím názor, že ti, kdo to tak necítí a nejednají podle toho, by měli být vyloučeni ze sdružení.
Když mluvíte o kolektivní zodpovědnosti, máte asi na mysli právě tuto dohodu a solidaritu, která musí existovat mezi členy sdružení. A pokud to je tak, je vaše vyjádření dle mého soudu nesprávným užitím jazyka, ale v podstatě by šlo pouze o vedlejší otázku formulace a mohlo by být dosaženo shody.

Skutečně významná otázka, jíž kladete ve svém dopise, se týká funkce ("le role") anarchistů v sociálním hnutí a způsobu, kterým se jí hodlají zhostit. To je základní věc, týkající se raison d'etre anarchismu a je třeba být dost jasný v tom, co má člověk na mysli.

Ptáte se, jestli by anarchisté měli (v revolučním hnutí a komunistické organizaci společnosti) přijmout vůdčí, a tedy zodpovědnou roli, nebo zda by se měli omezit na to být nezodpovědnými pomocníky.

Vaše otázka mě zanechává zmateného, protože postrádá přesnost. Je možné vést radou a příkladem, nechávaje na lidech - vybavených příležitostmi a prostředky k zabezpečování jejich vlastních potřeb - ať převezmou naše metody a řešení, jestliže jsou nebo se zdají být lepší než ty, které jsou navrhovány a uskutečňovány jinými. Je ale také možné vést převzetím velení, tedy stát se vládou a vnucovat své vlastní myšlenky a zájmy policejními metodami.

Jakým způsobem chcete vést?

Jsme anarchisté, protože se domníváme, že vláda (jakákoli vláda) je zlem, a že není možné dosáhnout svobody, solidarity a spravedlnosti bez svobody. Nemůžeme proto aspirovat na vládu a musíme dělat všechno možné, abychom zabránili ostatním - třídám, stranám nebo jedincům - převzít moc a stát se vládami.

Zodpovědnost vůdců, pojem, kterým zdá se chcete garantovat, že veřejnost je chráněna před jejich zlořády a chybami, pro mě nic neznamená. Ti u moci nejsou ve skutečnosti zodpovědní, pokud nečelí revoluci, a my nemůžeme dělat revoluci každý den a obvykle se navíc revoluce dělá až poté, co vláda napáchá všechno zlo, které napáchat mohla.

Jistě chápete, že jsem vzdálen tomu myslet si, že by se anarchisté měli spokojit s tím, být obyčejnými pomocníky jiných revolucionářů, kteří, nejsa anarchisty, přirozeně aspirují na to, stát se vládou.

Naproti tomu se domnívám, že my anarchisté, přesvědčeni o platnosti svého programu, musíme usilovat o to, abychom získali převládající vliv, aby posouvali hnutí k uskutečnění svých ideálů. Ale takový vliv musí být získán tím, že budeme dělat více a lépe než ostatní a bude užitečný jen pokud bude získán tímto způsobem.

Dnes musíme prohlubovat, rozvíjet a propagovat naše myšlenky a koordinovat naše síly ve společné akci. Musíme působit v rámci hnutí pracujících, abychom předešli jeho omezení na výlučné sledování malých zlepšení slučitelných s kapitalistickým systémem; a musíme jednat takovým způsobem, aby to přispělo k přípravě na úplnou společenskou přeměnu. Musíme pracovat s neorganizovanými a patrně neorganizovatelnými masami k povzbuzení ducha vzpoury, touhy a naděje po svobodném a šťastném životě. Musíme iniciovat a podporovat všechna hnutí, která mají sklony oslabovat síly státu a kapitalismu a zvyšovat duševní úroveň a hmotné podmínky pracujících. Musíme stručně řečeno připravovat ostatní i sebe na revoluční čin, který otevře cestu do budoucnosti.

A pak, v revoluci, se musíme energicky podílet (pokud možno dříve a účinněji než ostatní) na nevyhnutelném fyzickém boji a dohnat jej na samou mez ve zničení všech represivních sil státu. Musíme povzbuzovat pracující k převzetí výrobních prostředků (půdy, dolů, továren, dílen, dopravních prostředků atd.) a skladů s vyrobeným zbožím; k tomu, aby sami okamžitě zorganizovali spravedlivou distribuci spotřebního zboží a zároveň dodávky výrobků pro obchod mezi komunami a regiony a pro pokračování a zintenzivnění výroby a všech služeb užitečných veřejnosti. Musíme všemi možnými způsoby a podle místních okolností a příležitostí podporovat jednání sdružení pracujících, družstev, dobrovolných skupin - abychom předešli objevení se nových autoritářských mocí, nových vlád, stavíce se proti nim násilím pokud to bude nezbytné, ale především tím, že je učiníme zbytečnými. A tam, kde se mezi lidmi nesetkáme s potřebným souhlasem a nebudeme moci předejít znovu-ustavení státu s jeho autoritářskými institucemi a donucovacími tělesy, musíme odmítnout se na něm podílet nebo jej uznat, bouříce se proti jeho vnucení a požadujíce plnou autonomii pro sebe a všechny nesouhlasící menšiny. Jinými slovy musíme zůstat ve skutečném nebo potenciálním stavu vzpoury a, neschopni zvítězit v současnosti, musíme se alespoň připravovat na budoucnost.

Je toto tím, co také vy pokládáte za úlohu, kterou by anarchisté měli hrát v přípravě a provádění revoluce?

Z toho, co vím o vás a vaší práci, mám sklon domnívat se, že ano.

Když ale vidím, že ve Svazu, který podporujete, je Výkonný výbor, aby dával ideologické a organizační směrnice sdružení, jsem zasažen pochybností, jestli byste také nechtěl vidět v hnutí obecně nějaké ústřední těleso, které by autoritářským způsobem diktovalo teoretický a praktický program revoluce.

Je-li tomu tak, pak jsme si na hony vzdáleni.

Vaše organizace nebo vaše řídící orgány mohou být složeny z anarchistů, ale nestaly by se ničím jiným, než vládou. Domnívajíce se, ve zcela dobré víře, že jsou nezbytné pro triumf revoluce, stavěly by na první místo zajištění toho, že mají dobré postavení a dost sil pro prosazení své vůle. Vytvořily by proto ozbrojené oddíly pro fyzickou obranu a byrokracii pro vykonávání svých příkazů a postupně by paralyzovaly lidové hnutí a zabily revoluci.
To se domnívám se stalo bolševikům.

V tom to je. Domnívám se, že až tak nezáleží na vítězství našich plánů, našich návrhů, našich utopií, které v každém případě potřebují potvrzení zkušeností a mohou jí být upraveny, rozvinuty a přizpůsobeny skutečným morálním a materiálním podmínkám doby a místa. Na čem opravdu záleží je to, aby lidé, muži a ženy, ztratili své ovčí instinkty a návyky, které jim vštípily tisíce let otroctví, a naučili se myslet a jednat svobodně. A je to tato velká práce morálního osvobození, čemu se anarchisté musí zejména věnovat.

Děkuji vám za pozornost, jíž jste věnoval mému dopisu a, doufaje, že od vás uslyším více, vám zasílám své srdečné pozdravy.

Errico Malatesta
Risveglio (Ženeva), prosinec 1929

Překlad Ondřej Slačálek. Velký dík za korektury patří Lindě.

Poznámky

* Viz např. zde: http://www.solidarita.org/platformistickatradice.php
** Viz tamtéž a také http://fsa.anarchismus.org/down.php
*** Viz Volin a kol.: Anarchismus a organizace, in A-kontra 7/2001, str. 13-16.
**** Viz http://www.csaf.cz/zivotopisy.php?id=32
***** Viz http://www.csaf.cz/zivotopisy.php?id=31
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

Anarchismus v Brazílii: historie a výzvy současnosti

22. 7. 2019, Praha

V Brazílii anarchistická praxe předcházela organizaci hnutí v sociálním a politickém kontextu. Na začátku 20. století byl rozšířen v odborech a družstvech skrze revoluční syndikalismus. V průběhu 20. století čelilo anarchistické hnutí v Brazílii různým interním problémům a bylo znovu sjednoceno na začátku 21. století. Anarchismus v Brazílii v současnosti není homogenní, ale je robustnější a vyspělejší ve svých metodologiích i v praxi než většina levicových stran. Ve vztahu k Bolsonarově vládě anarchisté jednají diskrétně, ale zato efektivně. Překlad do češtiny zajištěn. …(více)

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme