Na přelomu srpna a září se v jihoafrickém Johannesburku bude konat Světový summit o udržitelném rozvoji, též přezdívaný "Rio+10," protože se jedná o summit u příležitosti desátého výročí bombastického summitu OSN pod heslem Životní prostředí a rozvoj, konaného v roce 1992 v Riu. Jak summit v Riu, tak všechny další dýchánky pod záštitou OSN ale nejsou ničím jiným než velmi drahým divadlem, ve kterém nenažraní delegáti předvádí laciné tanečky na upoutání pozornosti korporativních novinářů a světové veřejnosti (více viz A-kontra č. 7/2001).
Na žádném z nich ještě nebyly přijaty žádné kloudné závěry, které by vedly k řešení daných témat - výsledkem vždy byly v lepším případě jen líbivé, ale prázdné a značně nekonkrétní řeči, v případech horších pak opatření dávající ještě větší moc do rukou nadnárodních korporací, často původců daných problémů. A jestliže řada summitů OSN zahájená v roce 1992 v Riu byla bombastická, tak konference Rio+10 bude nej... Půjde o největší konferenci v dějinách, na které se sejde neuvěřitelných 193 hlav států a 63 000 oficiálních delegátů.
A po Světové konferenci o rasismu minulý rok se vrací do Jihoafrické republiky. Zdejší vláda se ukázala býti dobrým hostitelem - nejen že za použití policejního násilí vyčistila ulice od (v drtivé většině černošských) bezdomovců, aby snad delegátům nekazili výhled z klimatizovaných limuzín, ale dokonce odmítla udělit akreditace novinářům z IMC, protože by prý mohli být "nakloněni jedné straně" (což samozřejmě korporativní novináři nikdy nejsou...).
I přesto se však konání konference s protesty setkalo. Delegáti řešící světové problémy, ačkoliv sami znají reálný svět pouze z oken luxusních hotelů, neméně luxusních limuzín a soukromých letadel a vrtulníků, byli v Jihoafrické republice uvítáni generální stávkou, do které se zapojilo pět miliónů lidí. Následné demonstrace přímo v ulicích Johannesburku se pak zúčastnilo na dvacet tisíc lidí. Ti však tentokrát nic nerozbíjeli a ani se nepokusili konferenci zablokovat. Jak se ukázalo, něco takového nestojí pánům v luxusních oblecích a stejně tak korporativním médiím ani za zívnutí.
Tentokrát je ovšem čeká uvítání poněkud jiného ražení.
"Naším vzorem je Janov," říká Trevor Ngwame, předseda Sowetského výboru pro elektrickou krizi, "což nám ale staví laťku hodně vysoko, protože jsme jen země třetího světa. Doufáme v podporu mezinárodního antikapitalistického hnutí - a hledíme se mobilizaci v Sowetu a Alexandu."Kapitalismus proti lidem...
Místní lidé mají za těch několik let již dost neoliberalismu. V celé Jihoafrické republice, ale zejména v Sowetu, dvoumilionovém městě proslulém bojem proti apartheidu, vzniká nová generace aktivistů. Bylo to v Sowetu, kde v roce 1976 při studentských bouřích ohledně výuky v anglickém jazyce policie zabila na tisícovku studentů - a tato událost radikalizovala celou generaci v boji proti rasismu a apartheidu. Dnes je Soweto centrem boje proti privatizaci a s ní spojeným zdražováním a obecně proti rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými.
"Chceme redistribuovat bohatství," vysvětluje Ngwame,
"protože od osvobození bohatí bohatnou a chudí chudnou, zvláště 45% nezaměstnaných. Deset procent lidí, z nichž povstání udělalo černošskou střední třídu, obrovsky bohatne, ale Jižní Afrika jako celek je časovaná bomba. Strategie ANC [vládnoucí strany] vede k násilí, nepokojům a občanské válce."
Vše začalo bojem o elektřinu. Electricity Supply Commission, známá svou africkou zkratkou jako Eskom, je čtvrtou největší neropnou energetickou korporací na světě. Je pyšná na svoje úspěchy a na odiv staví, že každý rok napojí k elektrické síti 300 000 domácností. Čím se již nechlubí je to, že mnoho lidí si však nemůže dovolit platit vysoké ceny, které zavedlo ministerstvo pro nerosty a energie v roce 1998. Ti jsou bez milosti od elektrické sítě zase odstřiženi.
Hořkou pachuť dostává neoliberální pohádka v okamžiku, kdy se dozvíme další fakta: chudí (a tudíž odstřihovaní) jsou v Jihoafrické republice zejména barevní lidé - a chudoba této části společnosti je přímý následek apartheidu. Do osmdesátých let byl navíc přístup ke službám společnosti Eskom všem černochům apartheidem zakázán. Dokonce i stomilionová půjčka Světové banky na rozšíření elektrické sítě vlastněné Eskomem v letech 1951 a 1966 se netýkala černošských čtvrtí.
Na obranu nejchudších se zformoval již zmíněný Sowetský výbor pro elektrickou krizi (SECC). Inicioval devítiměsíční bojkot placení účtů za elektřinu, do které se zapojilo 80% Swetských domácností. Když Eskom neplatiče odpojil, dobrovolníci z SECC je ilegálně připojovali zpět. Během celé kampaně, nazvané Operace Khanyisa!, zvládli znovupřipojit na tři tisíce domácností.
Kromě nejviditelnějšího projevu odporu, ilegálního znovupřipojování domácností do sítě, patřily do arzenálu SECC demonstrace před domem starosty a místních radních a dokonce i odpojení jejich domů od proudu -
"aby si vyzkoušeli svou vlastní medicínu." Vedle toho se SECC věnoval prohlubování odborné kritiky Eskomu, včetně spolupráce s univerzitními vědci. Akce nakonec slavila úspěch, Eskom v říjnu loňské roku otočil o 180 stupňů a vydal prohlášení, že neplatiče již nadále od sítě odpojovat nebude. Povzbuzen úspěchem se SECC pustil do stejné kampaně co se týče vodného a v nedávné době své aktivity dále rozšířil.
...lidé proti kapitalismu!
S několika lety praxe odporu proti Eskomu, jež vyústily do úspěšné Operace Khanyisa!, a podobné kampani proti vodnému se SECC rozhodl své aktivity rozšířit:
"Rozhodli jsme se rozšířit náš boj na požadavek, aby všechny základní sociální služby v Jižní Africe byly zdarma: voda, ubytování, elektřina, zdravotní péče, vzdělání a doprava," uvádí Ngwame a dodává: "Není to nesmysl. Chceme, aby vládní tarify byly více progresivní, takže by používání vody pro luxus -bazény a lázně- bylo zdaněno." V Sowetu a Alexandru je běžné, že se až padesát lidí dělí o přístup k jednomu vodovodnímu kohoutku - a jednomu chemickému záchodku.
SECC sama sebe vidí jako první katalyzátor boje chudých za sociální práva, zároveň ale doufá v podporu dalších organizací a skupin a v zapojení všech dělníků, nezaměstnaných, chudých a lidí z nižší střední třídy do hnutí proti privatizaci. Na prosincové tiskové konferenci označil ministr veřejných záležitostí SECC za "zločinnou bandu." Do protiofenzívy vyrazil také Eskom, který začal tvrdit, že ačkoliv mezi jeho odběrateli jistě jsou lidé, kteří si nemohou dovolit zaplatit, tak většinou jde o lidi, jenž by zaplatit mohli, ale snaží se ušetřit.
Ngwane to klade do souvislosti s chystaným zasedáním OSN. Vládní ANC označila SECC za zločince, aby si tím usnadnila represe proti snahám summit narušit. SECC a nedávno vytvořená platforma Antiprivatizační fórum se proti summitu chystají vystoupit, pokud vláda s privatizací nepřestane.
Černí, bílí, spojme síly!
Demonstracím proti různým summitům a meetingům nelegitimních a od lidí odtržených institucí, jenž se konají ve "vyspělých" západních zemích, se v korporativních médiích (pokud se na nich ovšem semele nějaký ten incidentík, při kterém se sype sklo nebo létají granáty se slzným plynem) dostává poměrně velké pozornosti. Mechanismus této pozornosti (senzacechtivost, možnost masově shodit radikální politickou opozici a připravit si půdu pro represe) byl již několikrát popsán i v A-kontra, nebudu se mu tudíž teď věnovat.
Je jen logické, že podobným demonstracím konaným v tzv. třetím světě se v západních korporativních médiích nedostane již ani minimálního místa. Nedostanou je do nich ani střelba ostrými a barikády v ulicích. Protesty lidí, jenž nemají co dát jíst svým dětem, totiž nelze tak snadno shodit tvrzením, že jde o zábavu nevybouřené mládeže a několika "profesionálních demonstrantů." O to více tyto demonstrace přitahují pozornost alternativních médií. I my v A-kontra se sociálním střetům a velkým demonstracím v rozvojových zemích pravidelně věnujeme.
Informování o těchto událostech je sice prvním krokem, ale nemělo by zůstat krokem jediným. Právě akce lidí v rozvojových zemích namířené proti útlaku (kapitalismu), který nejtíživěji dopadá právě na ně, nám otevírají prostor pro rozvíjení tolik proklamované mezinárodní solidarity. Již bezprostředně po událostech v Argentině (viz A-kontra 1/2002 a 3/2002) jsme mohli zaznamenat částečný posun - solidární demonstrace a další akce na podporu boje obyčejných Argentinců se konaly v mnoha evropských i dalších městech.
Případ SECC však mezi ostatními značně vyniká. Vyniká v tom, že SECC samo sebe částečně vnímá jako součást světového antikapitalistického hnutí. A kde je podpora tohoto hnutí (složeného pohříchu většinou z bílých a ne tak úplně chudých aktivistů) více žádoucí a potřebná, než v případě boje
černých a skutečně chudých obyvatel Jižní Afriky?
21.8.2002
PH
