Přednáška v Chennai, Madrás, Indie, 10. října 2001

Před několika lety jeden z největších představitelů současné biologie, Ernest Mayr z Harvardu, vydal některé své úvahy o pátrání po mimozemské inteligenci. Jeho závěr zní, že pravděpodobnost úspěchu je prakticky nulová. Jeho úvahy byly založeny na adaptivní hodnotě toho, čemu říkáme vyšší inteligence, přičemž měl na mysli zvláště lidskou formou intelektuální organizace. Mayr odhadl, že od počátků života se objevilo asi 50 miliard druhů, z nichž pouze jeden, napsal, dosáhl takové úrovně inteligence, nutné k založení civilizace. Učinil tak teprve nedávno, možná jen před sto tisíci lety v rámci malé původní skupiny, jejíž jsme my všichni potomky. Mayr spekuluje, že tato forma intelektuální organizace nemusí být právě upřednostňována přirozeným výběrem a zdůrazňuje skutečnost, že sám život na zemi popírá tvrzení, že je "lepší být inteligentní než zaostalý", soudě alespoň podle biologické úspěšnosti, která je vysoká v případě brouků a bakterií, ale už ne tak dobrá, když se posuneme na vyšší úroveň vědomé uspořádanosti. Mayr rovněž poněkud pochmurně poznamenává, že pravděpodobná životnost jednoho druhu je asi jedno sto tisíc let.

Vstupujeme do období lidského života, které nám může poskytnout odpověď na otázku, jestli je lepší být inteligentní nebo zaostalý. Nejnadějnější vyhlídkou je, že naše otázka zůstane nezodpovězena. Pokud se jí dnes dostane konečné odpovědi, pak tedy bude znít, že lidé nejsou nic jiného než svého druhu biologická chyba a používají svých prožitých sto tisíc let k tomu, aby se vzájemně zničili a společně se sebou zničili mnohé další. Náš druh si zcela jistě vyvinul schopnost tak učinit a pokud by přicestoval nějaký mimozemský návštěvník, pak by jistě došel k závěru, že lidé tuto svoji schopnost projevovali po celou historii a v posledních několika stech letech přímo dramatickým způsobem, včetně ohrožování přírodního prostředí, umožňujícího vlastní život, včetně útoku na diverzitu komplexnějších organismů a včetně chladné a vypočítavé krutosti, projevované i navzájem.

11. září a jeho následky se k našemu tématu najisto vztahují. Šokující zvěrstva z 11. září jsou všeobecně považována za historickou událost a myslím si, že to je správný pohled. Měli bychom se však zamyslet právě nad otázkou, proč je to pravda. Zmíněné zločiny si pravděpodobně vyžádaly vůbec nejvyšší okamžitý počet lidských obětí, pokud pomineme války. Slovo "okamžitý" bychom však neměli přehlížet. Je nešťastné, ale pravdivé, že zločin jako takový je zcela běžnou záležitostí, pokud jde o válku. To, co se stalo po 11. září, je pouze další z nesčetných ilustrací této skutečnosti.

Přestože zatím můžeme pouze odhadovat rozměr katastrofy, ke které již došlo v Afghánistánu a o tom, co bude následovat, je možné pouze spekulovat, již dnes známe směry, kterými se ubírá současné politické rozhodování. Můžeme tak získat jistý vhled do otázky po směru, jakým se ubírá svět. Odpověď naneštěstí zní, že zřetelně starou známou cestou, i když došlo k určitým změnám. Zločiny z 11. září jsou dokonce historickou křižovatkou, nikoli kvůli svým rozměrům, ale spíše kvůli výběru cíle.

Co se týče Spojených Států, od té doby, kdy Britové v roce 1814 vypálili Washington, je to poprvé, co někdo zaútočil na státní území a vůbec vyvstala podobná hrozba. Nemusím jistě opakovat, co se od té doby všechno odehrálo. Počet obětí je velmi vysoký. Nyní však poprvé obrazně řečeno zbraně mířily opačným směrem, což je dramatická změna.

To samé platí, dokonce ještě dramatičtěji, o Evropě. Evropa trpěla a trpí vražednou destrukcí, ale to se Evropané vraždili a vraždí mezi sebou. Mezitím Evropané dobyli většinu světa - a nepočínali si přitom právě v rukavičkách. S výjimkou několika ojedinělých případů se Evropané nikdy nemuseli bránit svým zahraničním obětem a není tedy překvapivé, že Evropa musela být do hloubi duše šokována teroristickými zločiny z 11. září. Zatímco 11. září znamenalo dramatickou změnu ve světové politice, to, k čemu došlo poté, už nepředstavuje změnu žádnou, a proto se o tom takřka vůbec nehovoří.

Vše řečené vzbuzuje otázky, kterým bychom se měli pečlivě věnovat, pokud doufáme, že se nám podaří odvrátit budoucí tragédie. V nepříliš vzdálené budoucnosti již vysvítá otázka, o níž jsem se zmínil. Balancuje náš druh nad propastí důkazu, že vyšší inteligence je pouhá groteskní biologická chyba?

Některé z otázek se týkají bezprostředních událostí, jiné se vztahují k trvalejším a zásadním věcem. Mezi otázkami, které se mi derou na mysl, jsou tyto: zaprvé a především je důležité zjistit, co přesně se odehrává před našima očima. Zadruhé - a to je poněkud obecnější - co znamená pojem "nová válka proti terorismu"? Zatřetí, co se děje s již probíhajícími tendencemi?

Chtěl bych se zmínit přinejmenším o několika z nich. Jednou je prudký nárůst zbraní hromadného ničení. Druhou je ohrožení přírodního prostředí, které umožňuje lidský život. Třetí je konkrétní utváření mezinárodní společnosti světovými mocenskými centry, státními i soukromými, které se chybně nazývá "globalizace". Kromě toho bychom se podle mne měli důkladně dotázat, do jaké míry tyto snadno viditelné zlověstné tendence odrážejí volby, které jsou v rámci existujících institucionálních a ideologických struktur přirozené a dokonce logické. V rovině, v jaké odrážejí, se dostáváme k největším z hrozících nebezpečí.

Začněme se tedy alespoň stručně zabývat první a nejbezprostřednější otázkou: co se vlastně odehrává před našima očima a co můžeme vyvodit ze skutečnosti, že svět se octl pod nadvládou nejsilnějších mocenských uskupení?

Dokonce i před 11. zářím většina afghánského obyvatelstva závisela ve svém přežití na mezinárodní potravinové pomoci. Současným odhadům OSN a dalších informovaných institucí se dosud nikdo nepostavil. Tyto odhady říkají, že počet ohrožených lidí v zemi se po 11. září přímým důsledkem hrozby bombardování a útoku zvýšil o asi 2.5 milionu, o celých 50%, na přibližně 7.5 milionu. Prosby o zastavení bombardování, aby mohly být doručeny zoufale potřebné potravinové zásoby, byly okamžitě odmítnuty bez udání jakýchkoli důvodů. Tyto prosby přitom přišly od vysokých představitelů OSN, dobročinných organizací a dalších.

Organizace pro potraviny a zemědělství OSN (FAO) dokonce již před zahájením bombardování vyslovila varování, že pokud začnou vojenské akce, více než 7 milionů lidí bude postaveno před realitu hladu. Po zahájení bombardování se podle údajů OSN hrozba okamžité humanitární katastrofy stane velice vážnou a bombardování navíc zastaví proces osévání 80% obdělané rozlohy země, takže příštího roku budou následky ještě vážnější.

Co tyto následky budou zahrnovat, se nikdy nedozvíme. Hlad není něco, co zabíjí lidi okamžitě. Lidé mohou jíst kořínky a trávu a ještě nějaký čas se protloukat. Mezi následky hladu může patřit také smrt dětí, které se narodí podvyživeným matkám za jeden nebo dva roky a všechno možné další. Chtěl bych ještě říci, že až k tomu dojde, tak se nikdo nebude starat, protože Západ se nerad dívá na podobné věci a jiní nemají potřebné zdroje. Existuje mnoho příkladů podobného postoje. V srpnu 1998 tak Clinton nechal bombardovat Súdán, zničil polovinu zásob léčiv v zemi a jedinou továrnu, která je produkovala. Následky jsou neznámé. Několik pokusů o odhad následků, smrtících následků, podniknutých německým velvyslanectvím v Súdánu a nezávislými analytiky, uvádělo řádově desítky tisíc mrtvých. Ve skutečnosti se věci nikdo pořádně nevěnoval, protože o Súdán se prostě nikdo nestará. To není důležité, to je normální, když několik svržených pum způsobí smrt několika desítek tisíc lidí v jedné chudé africké zemi.

Před našima očima se právě v této chvíli odvíjí něco srovnatelného, ale v nesrovnatelně větším rozměru. Jaké to bude mít následky, nevíme a pravděpodobně se detailně nikdy nedozvíme. To, co ale víme, jsou očekávání, na která spoléhá západní svět, když plánuje. A pouze ti, kteří neví zhola nic o moderní historii, budou překvapeni sledem událostí nebo ospravedlněními, která poskytnou vzdělanci. To jsou rovněž důležité věci, ale pro nedostatek času je musím chtě nechtě odsunout stranou.

Mohl bych říci, že kombinace sadistické krutosti a obrovského sebe-vychvalování je něco, co jsme již zažili, udám příklad - dejme tomu asi před sto lety v případě vznešeného tažení "pozvednout a christianizovat" Filipínce, jak věc popsal soudobý americký prezident. V následujících letech pak bylo asi půl milionu Filipínců "pozvednuto" prostřednictvím povraždění, což doprovázely strašlivé válečné zločiny, páchané starými zabijáky Indiánů, kteří ale zabíjeli jen "negry", jak sami uváděli. V USA celá věc nakonec vzbudila přeci jen nějakou pozornost a tisk vysvětloval, že k dokončení dlouhého vále