Anarchistická federace

Noam Chomsky - Trhy a demokracia /Trvalé pravdy/

Existuje konvenční obraz nové éry, do níž vstupujeme, i příslibů, jež nám nabízí. V září roku 1993 jej jasně formuloval poradce pro národní bezpečnost Anthony Lake, když vyhlásil Clintonovu doktrínu: "Po celou studenou válku jsme zadržovali globální hrozbu tržním demokraciím: nyní bychom se měli snažit o jejich rozšíření." O rok později rozvinul Lake svoji myšlenku takto: "nový svět", který se před námi otevírá, "nabízí obrovské možnosti" k tomu, abychom "upevnili vítězství demokracie a otevřených trhů".
Lake dodal, že jde o daleko hlubší problém než o studenou válku. Naše obhajoba svobody a spravedlnosti proti fašismu a komunismu byla jen jednou etapou v historii naší podpory "tolerantní společnosti, v níž vůdcové a vlády neexistují proto, aby lidi využívali Či zneužívali, nýbrž proto, aby jim poskytli svobodu a možnosti". To je "stálá tvář" všeho, co USA ve světě konají, a "idea", již dnes opět "hájíme". Je to "trvalá pravda o tomto novém světě", v němž můžeme účinněji usilovat o splnění svého historického poslání: postavit se proti zbývajícím "nepřátelům tolerantní společnosti", o niž jsme vždy usilovali, a přejít od "zadržování" k "rozšiřování". Naštěstí pro svět je jediná zbývající supervelmoc "samozřejmě" historicky jedinečná, neboť se "nepokoušíme rozšířit působnost svých institucí silou, podvracením či represemi" a omezujeme se na přesvědčování, soucit a mírové prostředky.
Na komentátory tato osvícená vize a jasné formulování konvenčních pravd učinily náležitý dojem. Rok předtím napsal hlavní diplomatický korespondent listu New York Times Thomas Friedman, že "vítězství Ameriky ve studené válce bylo vítězstvím souboru politických a hospodářských principů: demokracie a svobodného trhu". Konečně začínají i jiní chápat, že "svobodnému trhu patří budoucnost. Strážcem i vzorem této budoucnosti je Amerika". Svět má štěstí, že jej střeží tak ušlechtilý strážce, oznamuje se nám neustále. Mnozí se obávají, že až příliš ušlechtilý, jako Henry Kissinger, který často varoval, že altruismus americké politiky zachází až příliš daleko. Někdy se pravdy pozvedají z úrovně pouhého empirického faktu k čisté logice. Například držitel harvardské Eatonovy profesury vědecké politologie Samuel Huntington tvrdí, "že si Spojené státy musí ku prospěchu celého světa udržet "mezinárodní primát", neboť jako jediná ze všech zemí "definují svoji národní identitu souborem univerzálních politických a ekonomických hodnot", totiž "svobody, demokracie, rovnosti, soukromého vlastnictví a trhů", a proto "podpora demokracie, lidských práv a trhů jsou [sic] pro americkou politiku daleko klíčovější než pro politiku každé jiné země" ,
Protože jde o definici, můžeme se zbavit únavného empirického ověřování - tomu nás učí vědecká politologie. Rozumné rozhodnutí. Ten, kdo se ohlédne do nedávné minulosti, by se totiž mohl například zeptat, jak se naše zásadové odmítání "síly, podvracení a represí" slučuje s teroristickými válkami, které byly za Reaganovy vlády vedeny ve Střední Americe a jež zanechaly tři země v troskách a poseté desetitisíci zmučených a zohavených mrtvol. Nebo by se mohl otázat, abychom uvedli příklad z opačného konce politického spektra, jak Kennedyho vláda projevila stejnou angažovanost svojí mezinárodní teroristickou kampaní proti Kubě a eskalací útoků proti Jižnímu Vietnamu, kdy přešla od podpory teroristického státu ve standardním latinsko americkém stylu, který zřídil Eisenhower, k otevřené agresi, včetně bombardování civilních cílů americkým letectvem, použitím napalmu, ničením úrody (jež mělo vyvolat hlad a tak zlomit odpor domorodců) a jinými podobnými prostředky.
Nějaká osoba podléhající bludům by se také mohla zeptat, jak mohla táž vláda v době, kdy byl americký liberalismus na vrcholu, "zadržovat globální hrozbu tržním demokraciím" tím, že připravila svržení parlamentní vlády v Brazílii a otevřela cestu režimu zabijáků a mučitelů, což vedlo k dominovému efektu: vlády nad značnou částí západní polokoule se zmocnily neonacistické režimy, ne-li z americké iniciativy, tak vždy s pevnou podporou USA. Vedlo to k vlně represí, která překonávala vše v krvavé historii "naší malé oblasti, která nikdy nikoho neobtěžovala", jak západní polokouli popsal ministr války Henry Stimson v květnu roku 1945, když vysvětloval, že regionální systémy je třeba rozpustit, až na naše, jež měly být naopak rozšířeny. A to "jako součást našeho závazku ke světové bezpečnosti, dodal vlivný liberální demokrat Abe Fortas s vysvětlením, že "to, co je dobré pro nás, je dobré i pro svět".
Jestliže jsou fakta vskutku irelevantní, můžeme přehlédnout závěr, k němuž dospěl přední akademický odborník na vztah USA k lidským právům v Latinské Americe Lars Schoultz ve standardní vědecké práci věnované tomuto tématu: cílem států národní bezpečnosti je "trvale zničit pociťovanou hrozbu existující struktuře společensko-eko-nomických privilegií tím, že bude vyloučena politická participace početní většiny..." Zřízení těchto států, jejich cíle a úspěchy jsou do značné míry důsledkem historického rozhodnutí Kennedyho vlády z roku 1962: úkolem latinskoa-merických ozbrojených sil se místo "obrany polokoule" měla stát "vnitřní bezpečnost". Aby mohl být nový úkol řádně splněn, poskytl Kennedy zároveň zvýšenou vojenskou pomoc a výcvik. "Obrana polokoule" byla pozůstatkem druhé světové války, zatímco nyní Šlo o "vnitřní bezpečnost" -eufemistické označení války proti domácímu obyvatelstvu. Zrněna poslání, již přikázali dvorní liberálové z mytického Kennedyho hradu, změnila americký postoj: místo tolerování "hrabivosti a krutosti latinskoamerických armád" k "přímé spoluvině" na "stejných metodách, jakých užívala vyhlazovací komanda Heinricha Himmlera". Tak to vyjádřil Charles Maechling, který v letech 1961-1966 vedl plánování protipartyzánského boje a vnitřní obrany.
To vše - pouhá kapka v moři - se nijak netýká "trvalých pravd" o "politických a ekonomických principech", jimž je oddána "tolerantní společnost" - alespoň se nám to tvrdí. Snad tato historie dokonce ukazuje i naši oddanost myšlence, že "vůdcové a vlády neexistují proto, aby lidí vy- užívali či zneužívali, nýbrž proto, aby jim poskytli svobodu a možnosti". .
S takovouto šokující uniformitou je vskutku interpretována jedna událost za druhou. Neměli bychom se nechat zmást příležitostnými záblesky světla. Jako extrémní disident se projevil badatel asijských záležitostí John King Fair-bank. Když jako prezident Americké historické asociace v prosinci roku 1968 kritizoval válku ve Vietnamu, vysvětloval, že se USA do ní zapletly "především v důsledku přehnaného citu pro spravedlnost a nezainteresované snahy konat dobro." O mnoho let později, kdy vešly ve známost ještě ostudnější podrobnosti celé této historie, se vybarvil jako krajní disident amerických médií Anthony Lewis, který v New York Times kritizoval naše "nešikovné pokusy o konáni dobra", jež se do roku 1969 změnily v "katastrofu". Na druhém konci názorového spektra byli kritikové války obviňováni, že změnili to, co všichni považují za "šlechetnou věc", v nákladný neúspěch.
Vojenský puč v Brazílii, "velké vítězství svobodného světa", byl proto podniknut "k záchraně, nikoli ke zničení brazilské demokracie", hlásil Kennedyho velvyslanec Lincoln Gordon. Bylo to "zdaleka nejrozhodnější vítězství svobody v polovině 20. dvacátého století", které by mělo "vytvořit daleko lepší klima pro soukromé investice" - takže alespoň v tomto smyslu nepředstavoval puč hrozbu pro tržní demokracii.
Vzhledem k tomu, že trvalé pravdy jsou samotnou "definicí naší národní identity", nemusíme hodnotit ani jiné případy - vlastně veškeré historické doklady, z nichž vysvítá, že se USA s jistou důsledností pokoušejí o zničení demokracie a oslabení lidských práv, i když se záminky mění tak, aby vyhovovaly příhodným doktrinálním požadavkům. Po mnoho let byly veškeré hrůzy automaticky ospravedlňovány studenou válkou. Při bližším prozkoumání jednotlivých případů se tato pohádka zhroutí. Jedním z obecných náznaků jejího významu je kontinuita politiky před studenou válkou a po ní. Car ještě pevně seděl na trůně, když Woodrow Wilson v souhlase se starou tradicí zahájil vražedné invaze na Haiti a do Dominikánské republiky. Tento projev "wilsonovského idealismu" stál život tisíce lidí, prakticky obnovil otroctví na Haiti a demontoval tamní parlamentní systém, protože zákonodárci odmítli přijmout "pokrokovou" ústavu, která byla napsána ve Washingtonu a umožňovala americkým investorům proměnit Haiti v jejich soukromou plantáž. Snad nejdůležitější je, že se obě země dostaly do rukou teroristických armád, které udržovaly "vnitřní bezpečnost" a byly pro tento úkol vycvičeny a vyzbrojeny. Žádný bolševik ještě nebyl na dohled, ale USA se již bránily proti Hunům.
V dřívějších dobách byly dobývání a teror sebeobranou proti (mimo jiných zemí) Španělsku, Anglii a "nelítostným indiánským divochům". Jejich zločiny odsoudilo Prohlášení nezávislosti, v němž byla fakta pozoruhodně postavena na hlavu; toho si po dvou stoletích stěží někdo všimne. Na nevinné Američany dokonce útočily "hordy zlo-Činných Indiánů" a "uprchlých černochů", kteří v roce 1818 vedli "divokou, otrockou a vyhlazovací válku proti Spojeným státům" - tak alespoň oficiálně zdůvodňoval ministr zahraničí John Quincy Adams dobytí Floridy, k němuž došlo v roce 1818 a při němž generál Andrew Jackson vyhlazoval na dobytém území domorodce a uprchlé otroky. Tento významný a velmi obdivovaný státní dokument zavedl doktrínu války vedené mocí výkonnou bez schválení Kongresem vyžadovaného Ústavou. A tak ošklivý příběh pokračoval.
Někdy je nepřítelem celý svět. V listopadu roku 1966 prezident Johnson varoval, že jeho obyvatelé mají nad námi početní převahu v poměru 15 : l a že "kdyby měli moc, nahrnuli by se do Spojených států a vzali si náš majetek". Tato vážná nebezpečí podtrhuje zkorumpovanost Spojených národů, jimž tehdy začala vládnout "tyranie většiny", neboť dekolonizace a poválečná obnova oslabily schopnost Spojených států prosazovat kázeň. Již v 60. letech, jak vzpomíná diplomatická korespondentka New York Times Barbara Cros-settová, "Moskva spolu s mnoha nově nezávislými státy izolovala a hanobila Spojené státy". Stěží pak překvapuje, že byly Spojené státy nuceny - daleko častěji než kterýkoli jiný stát - vetovat rezoluce Řady bezpečnosti. Blokovaly chod Valného shromáždění a odmítaly platit příspěvky, k nimž právně zavázaly. Vystřízlivělí komentátoři zkoumali příčiny mravního úpadku světa. Komentátor kulturní sekce New York Times Richard Bernstein, který se později proslavil odsouzením "politické korektnosti", vysvětloval úpadek "strukturou a politickou kulturou" OSN a nedostatkem plomatických schopností naivních Američanů. Článek vyšel pod titulkem "OSN versus USA", nikoli "USA versus OSN". je to svět, který nedrží krok, když USA zůstanou osamoceny. I když se slušná pověst OSN obnovila poté, co se opět začala řídit americkými rozkazy za války v Perském zálivu a Washington pro změnu nemusel vetovat rezoluce odsuzující agresi a krutosti, "zázračná a zásadní změna" - jak to formulovali redaktoři New York Times, neměla dlouhého tr-vání. Po celé to chmurné období "byly chvíle, kdy se Spoje-nými státy hlasoval pouze Izrael, a lidé se ptali, zda ještě máme ve světě nějaké přátele", vzpomínal nedávno předse-da Výboru pro mezinárodní vztahy Sněmovny reprezentantu, umírněný republikán za stát New York Benjamin Gilman. Ve skutečnosti Spojené státy dokázaly na podporu spravedlnosti a svobody mnohokrát zmobilizovat Salvador, Rumunsko a pár dalších států, zatímco v Radě bezpečnosti se projevila jako dosti spolehlivá Británie, která je od 60. let;| - kdy se nadvláda Moskvy stala pro skutečné demokraty ne-snesitelnou - na druhém místě v pořadí vetujících (Francie zaujímá s velkým odstupem třetí místo).
Když v 80. letech zmizelo ze scény Kennedyho "monolitní a bezohledné spiknutí" usilující o dobytí světa, začalo hledání nových agresorů, kteří ohrožují naše hranice a životy. Zvláště oblíbeným fackovacím panákem se pro od vážné reaganisty stala neoblíbená a bezbranná Libye. Mezi dalšími kandidáty najdeme různé šílené Araby, mezinárod-ní teroristy, každého, koho lze vytáhnout z rukávu. Když George Bush oslavoval pád berlínské zdi invazí do Panamy nešlo o obranu proti komunismu, nýbrž o boj proti ďábel-skému Noriegovi, který byl zajat, souzen a odsouzen za své zločiny, které téměř všechny spáchal v době, kdy byl na výplatní listině CIA. V tomto okamžiku dostává polovinu americké vojenské pomoci Kolumbie, hlavní porušovatel lidských práv na západní polokouli, stát, který má na svědomí šokující seznam krutostí. Je to typický model, ale záminka je jiná: tentokrát jde o boj proti narkomafii. Americkou vo-jenskou pomoc a výcvik dostávají téměř výhradně vojenské jednotky, které se "drogové války" účastní pouze jediným způsobem: jak hlásí mezinárodní organizace sledující dodržování lidských práv a všichni další kompetentní pozorovatelé, příjemci americké pomoci a výcviku i jejich polovojen-ští druzi jsou v samém centru obchodu s drogami, globálním podniku, jemuž americká politika již půl století krajně pozoruhodnými způsoby napomáhá.
Jsou k dispozici různé prostředky, jimiž můžeme ukázat, jak je morbidní fascinace fakty bezvýznamná. Realističtí badatelé vysvětlují, že odvolávání se na historii "směšuje zneužití reality s realitou samou". Realitou je nedosažený "národní cíl", což ukazují "historické doklady, jak je naše mysl reflektuje skutečné historické dokumenty jsou pouhým lidským výtvorem, který nám nic neříká o "cíli Ameriky". Uvažovat jinak znamená upadnout do "omylu atheis-mu, který na podobném základě popírá platnost náboženství".
Na poličce čeká připravena i doktrína "změny kurzu". Ano, v minulosti jsme se v důsledku své nevinnosti a přílišné dobré vůle dopouštěli chyb. Ale to je za námi. Můžeme se proto držet velkolepých vyhlídek do budoucnosti a ignorovat celou historii a poučení, jaké by z ní mohlo vyplývat o fungování a chování institucionálních struktur, které zůstávají nezměněny. Tato doktrína je vytahována s pozoruhodnou pravidelností, vždy za rozvážného přikyvování těch, kdo oceňují hloubku tohoto poznání.
Dejme tomu, že bychom dnes, v roce 1995, tuto doktrínu přijali a omezili se pouze na "naši malou oblast" - dokud nedojde k další změně kurzu, po jaké ale vždy jaksi stáváme na stejné koleji.
V květnu roku 1995 biskup a knězi diecéze Apartado v severozápadní Kolumbii vydali "Komuniké veřejnému nění" o "chvíli hrůzy", v níž lidé žijí a která je "způsobeni vraždami a mizením osob". "Polovojenské skupiny nemilosrdně zdecimovaly celá města," tvrdí se v textu komuniké, zatímco úřady, "tváří v tvář tragédii lidu ... zůstávají lho-stejné a nestaví se proti uskutečňování tohoto hrůzného plánu smrti a ničení." Tato obvinění podpořil primátor Apartada, který tvrdí, že polovojenské skupiny "fakticky zdivočely, stupňují kampaň vražd a hrůzných zohaveni": zatímco desetitisíce vojáků a policistů jen mlčky přihlížejí.
Stejně přihlíží i svět, zvláště země, která poskytuje zbraně a výcvik. Kornuniké se může dostat k několika málo lidem v solidárních skupinách, ale z obvyklých důvodů nepronikne obvyklými filtry. Je to nevhodný příběh, neboť od-povědnost mají nesprávní lidé. Krutosti by mohly být snad-no zastaveny, kdyby byla zburcována veřejnost. Veškeré dosavadní snahy odhalit, kam jde polovina americké vojen-ské pomoci, byly dosud úspěšně odraženy, ale v případě nutnosti lze nad nimi zívnout a utrousit posměšek o "starých báchorkách" a "rutinním nadávání na Ameriku", nebo vytáhnout doktrínu "změny kurzu"; konec konců nastala teprve před pár týdny.
Současná vlna vojenských a polovojenských krutostí v Kolumbii je zřejmě součástí snah zmocnit se půdy, které souvisejí s projektem rozvoje oblasti v hodnotě mnoha mi-liard dolarů. Příslušnici polovojenských sil jsou těsně spojeni se statkáři, rančery a narkomafiány. Jeden z nejvýznamnějších narkornafiánů se nedávno stal nejvyšším velitelem polovojenských jednotek oblasti Magdalena Medio, která je již dávno proslulá těsnou vzájemnou spoluprací armády, drogových magnátů, statkářů a polovojenských sil. Tento "hrůzný plán smrti a ničení" realizují obvykli vykonavatelé. Obvyklé jsou i oběti: místní občanské a lidové organizaci a jejich vůdci, rolníci, domorodé obyvatelstvo a černošská populace - vlastně každý, kdo se dostane do cesty alianci vlády, drogových mafií a "legitimních" ekonomických sil. To vše, stejně jako mlčení, pokračuje obvyklým způsobem.

Trhy v reálném světě

Protože trvalé pravdy jsou mimo dosah triviálních faktů, můžeme další nechutnosti bezstarostně odložit stranou. Podívejme se na horlivé nadšení pro trhy. Jsou-li logicky součástí "národní identity", bylo by zcela naivní zdůrazňovat, že již od svého založení
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

Naši nepřátelé v modrém // Our Enemies in Blue

17. 9. 2019, Praha

Přednášet bude Kristian Williams, anarchista a autor knih Our Enemies in Blue a Fire The Cops!. Dozvíme se o historii policie ve Spojených státech, o jejích počátcích jako otrokářských hlídkách až do dnešní éry její militarizace a policejní činnosti v sousedstvích. Zvláštní pozornost bude věnována roli policie při represích vůči sociálním hnutím. …(více)

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme

FoodNotBombs Vegan Fest

21. 9. 2019, Praha

Festival veganského jídla s doprovodným programem na plácku venku před cross][club v Holešovicích. Vstup zdarma. …(více)

Benefice pro Kliniku - Adacta, Rozpor a další

27. 9. 2019, Brno

Festival na podporu squatu Klinika v rytmu hardcore punku, crustu, antifašistického black metalu a grindcore …(více)

Benefiční matinée : Rhytms of Resistance

28. 9. 2019, Brno

Odpoledne na podporu brněnského "sambabandu". Hudba, jídlo, bubnovací workshop …(více)

Peter Gelderloos: Anarchie funguje. Příklady anarchistických myšlenek v praxi

1. 10. 2019, Brno

U příležitosti českého vydání své knihy Anarchie funguje přijede do ČR její autor a promluví o příkladech anarchických společností v minulosti i současnosti. …(více)

Peter Gelderloos: Anarchie funguje. Příklady anarchistických myšlenek v praxi

3. 10. 2019, Liberec

U příležitosti českého vydání své knihy Anarchie funguje přijede do ČR její autor a promluví o příkladech anarchických společností v minulosti i současnosti. …(více)

Peter Gelderloos: Anarchie funguje. Příklady anarchistických myšlenek v praxi

4. 10. 2019, Tábor

U příležitosti českého vydání své knihy Anarchie funguje přijede do ČR její autor a promluví o příkladech anarchických společností v minulosti i současnosti. …(více)

Support your squat

5. 10. 2019, Praha

Benefiční koncert pro Kliniku …(více)