Anarchistická federace

Píšou jinde : Pod dohledem Státu. Jak funguje běloruský státní kapitalismus?

Toto je kopie článku uveřejněného na a2larm.cz.
Postrádá obrázky, formátování a zejména mohla být mezičasem aktualizována. Pokud možno, přečtěte si jej z originálního zdroje, prosím:
https://a2larm.cz/2020/07/pod-dohledem-statu-jak-funguje-belorusky-statni-kapitalismus/

Více než čtvrt století vládne Bělorusku jediný muž a jeho všemocný Stát. Jak přesně tento systém funguje? A může brzy nastat jeho konec?

Režim běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka zachoval ze Sovětského svazu nejen vnější atributy, jako jsou sochy Lenina a Dzeržinského, memoriál Stalinova linie, název KGB pro tajné služby nebo populistickou rétoriku o „prostém člověku“. Nejdůležitějším prvkem běloruského systému je všemocný Stát, zcela zbavený kontroly ze strany „prostého člověka“.

Sovětský státní aparát v Bělorusku funguje skvěle, mimo jiné proto, že nevznikl až před 26 lety, kdy se Lukašenko stal prezidentem, ale už od Stalinovy doby, tedy od roku 1939, kdy bylo Západní Bělorusko připojeno k Východnímu, a definitivně od roku 1944, kdy bylo Bělorusko osvobozeno Rudou armádou od nacistů. Určitě není náhoda, že 3. července, což je den osvobození Minsku od Wehrmachtu, slaví Lukašenkova moc jako Den nezávislosti Běloruska: je to nepochybně hlavní státní svátek, den zřízení současného běloruského Státu jakožto systému.
Chráněné dědictví stalinismu

Proč tento model přetrvává zrovna v Bělorusku? Jedním z možných důvodů je geografické postavení: jakožto západní „bastion“ Sovětského svazu bylo Bělorusko hodně militarizovanou zónou se spoustou utajených vojenských a průmyslových objektů a velkým podílem profesionálních vojáků, kteří po rozpadu Sovětského svazu nikam neodjeli a usadili se tu. Přidejme k tomu strach z války a neustálé vyhledávání vnitřního nepřítele, fašistických kolaborantů a podobně – a máme celkový obrázek Sovětského Běloruska, který se stal živnou půdou pro vznik Lukašenkova režimu. Z tohoto hlediska je Lukašenkova oblíbená Stalinova linie, někdejší sovětská obdoba stejně nefunkční Maginotovy linie, metaforou pro Bělorusko jako celek: je to obraz Běloruska, viděného Stalinovýma očima coby obranný předvoj „ruského světa“. Zrovna z takové perspektivy zemi nahlíží její současný prezident.

A Bělorusko tímto předvojem v mnoha ohledech je. Že předběhlo současné Rusko co do autoritářských praktik, není žádné tajemství: bylo to možné hlavně proto, že oproti Rusku od těchto praktik ani nikam neutíkalo, jen poslušně čekalo na „finální čáře“, tj. tam, kam se dnes Putinovo Rusko vrací. Kromě toho je Bělorusko přívěskem ruské fosilní ekonomiky, ale díky své roli západního „výběžku“ může ruské fosilní suroviny přepracovávat (původně se tu mělo vyrábět palivo pro sovětské tanky, vítězně táhnoucí do Evropy) a prodávat západním státům.

Běloruský průmysl, zděděný po Sovětském svazu, zaměstnává podstatnou část místní populace a je dodnes ve státních rukou: ve všech životně důležitých podnicích tvoří majetkový podíl Státu nadpoloviční většinu. Zahraniční investoři jsou do těchto podniků (a do běloruské ekonomiky obecně) sice lákáni, ale pak jsou z nich pravidelně vytlačováni. Co do soukromého byznysu není v Bělorusku možné vybudovat nezávislou velkou firmu. Stát veškeré peněžní toky bedlivě kontroluje, a pokud převyšují pro něj bezpečnou úroveň, okamžitě je „zastřihává“, někdy i spolu s hlavami velkopodnikatelů. Dalo by se říct, že Stát v tomto případě funguje jako klasická ochranná agentura, která na podnikatelích vymáhá výpalné (samozřejmě pod rouškou příslušných zákonů). Jinými slovy, oligarchové v Bělorusku nejsou – tedy až na Lukašenkovu rodinu (má tři syny), které patří celá řada výnosných podniků: obchodní řetězec, síť restaurací, síť benzinek, velkoobchod s textilem v Rusku a další. Tolik k ekonomickým základům běloruské „stability“.
Kdo se upisuje Lukašenkovi a proč?

Jednou za pět let obnovuje Stát svou legitimitu v rituálu zvaném prezidentské volby. Ty parlamentní nejsou důležité, parlament je v prezidentském běloruském systému zcela loutkovým útvarem. Přesně tak jako jimi byly sověty v Sovětském svazu, o všem rozhodovala Komunistická strana, sověty to jen schvalovaly. Právě v tomto rituálu se nejlépe projevuje fungování běloruského státního systému v celé jeho spolehlivosti a kráse.

Navrhovat kandidáta na prezidenta mohou v Bělorusku (aspoň teoreticky) sami občané. Iniciativní skupina tohoto kandidáta má právo sbírat podpisy voličů za jeho navržení. Letos dostaly iniciativní skupiny na sbírání podpisů jen měsíc. Pro oficiální jmenování kandidátem „stačí“ sto tisíc podpisů úředně potvrzených ze strany Ústřední volební komise.

Je pochopitelné, že Ústřední volební komise, které předsedá dlouholetá Lukašenkova blízká přítelkyně Lidie Jermošinová, je jen prodlouženou rukou Státu. Už méně se mluví o tom, kdo ve skutečnosti tvoří „iniciativní skupinu“ kandidáta Lukašenka. Odpověď: jsou to všichni státní funkcionáři na všech úrovních moci a v první řadě vedení státních podniků a jiných státních institucí, především ve školství a ve zdravotnictví.

Takový funkcionář má za úkol sehnat ve svém podniku co nejvíce podpisů za kandidáta Lukašenka. Oznámí tedy, že všichni se budou povinně podepisovat, kdo se toho nezúčastní, přijde o práci: nebude s ním prodloužena (v případě aktivního nesouhlasu bude okamžitě vypovězena) pracovní smlouva. Ta se v Bělorusku mezi zaměstnancem a státním podnikem (Státem) uzavírá vždy na dobu určitou, většinou na jeden rok. Je to možná jediná běloruská novinka oproti sovětskému systému, taková běloruská verze prekariátu, mnohem spíše připomínající středověké nevolnictví. Postih hrozí i v případě, že by někdo ze zaměstnanců byl viděn na nějakých opozičních akcích (třeba kdyby se podepisoval za jiné kandidáty, ač to není zakázané ani rozhodující). Postihem může být snížení platu, nevyplacení odměn a podobně, což je v ekonomické situaci Běloruska vždy citelný zásah do rodinného rozpočtu. Mít jakousi občanskou pozici nebo vyjadřovat odlišný názor v běloruském státním podniku prostě nejde. Jakékoli nezávislé odbory jsou zakázané, existují jen ty státní, jejichž role je, jako za sovětských časů, zcela symbolická. Za takové situace je něco jako stávka, natožpak generální, v podstatě jenom sen.

Do této kategorie nevolníků, povinovaných Státu (tj. kandidátu Lukašenkovi) svou volební podporou, patří nejen dělníci a zaměstnanci agrárních velkofirem (bývalých kolchozů), ale také studenti, učitelé všech úrovní od mateřských školek po univerzity, lékaři a další pracovníci ve zdravotnictví, nemluvě o zaměstnancích státní administrativy per se nebo o příslušnících bezpečnostních sborů.
Volební podvod

Během měsíce dokázala letos Lukašenkova iniciativní skupina sehnat přes dva miliony (!) podpisů za jeho navržení na kandidáta. Pro srovnání: Lukašenkův nejpopulárnější a nyní již zatčený soupeř Viktor Babaryko (podle průzkumů měl v červnu podporu kolem šedesáti procent) sehnal na podpisových akcích i virtuálně „jen“ kolem 400 tisíc podpisů, zbytek iniciativních skupin jen taktak překročil stotisícovou hranici.

Proč ale potřebuje Lukašenko už v této fázi kampaně zveřejňovat údaje o obrovském množství svých „podporovatelů“ a o své drtivé převaze nad svými potenciálními protikandidáty – která je ve skutečnosti jen převahou běloruského státního systému nad (občanskou) společností a jejími momentálními možnostmi? Cílem zdaleka není jen demoralizovat příznivce změn. Údajem o dvou milionech podpisů dává Lukašenko na srozuměnou, že „má v kapse“ podporu nadpoloviční většiny celkového počtu běloruských voličů a že díky ní hladce zvítězí nad svými soupeři už v prvním kole, jak tomu doposud vždy bylo. Jinými slovy, prostřednictvím státních médií vydává množství sehnaných podpisů za množství v budoucnu obdržených hlasů podle logiky „Proč by se za mě někdo podepisoval, když mě nehodlá volit?“.

Výše jsme ale vysvětlili proč. Protože se lidé většinou bojí o práci a živobytí. Ti nejaktivnější se pak bojí o osobní svobodu, o to, že jim všemocný Stát sebere děti (tím bylo vyhrožováno například potenciální kandidátce Světlaně Tichanovské), nebo dokonce o život.

Právě na zaměňování podpisů za hlasy je založen běloruský volební podvod. Jakkoli veřejné průzkumy uvádí skutečnou podporu Lukašenka kolem tří procent, jakkoli lidé napříč všemi profesemi čím dál víc „brblají“ na pracovištích i mimo ně a zveřejňují na internetu protestní fotografie, nemění to nic na tom, že podpisy za své navržení Lukašenko skutečně už má k dispozici a jejich pravost (respektive zákonnost jejích získání) na rozdíl od svých konkurentů dokazovat nemusí.

A tak už dnes, dva týdny před vyhlášením zaregistrovaných kandidátů a měsíc před hlasováním, je o oficiálních výsledcích prezidentských voleb v Bělorusku rozhodnuto. K vyhlášení svého údajného vítězství nepotřebuje Lukašenko v podstatě ani žádné volební falzifikace – postačí mu loajalita volebních komisí, v nichž nejsou takřka žádní představitelé občanů, jen další „nevolníci“, vesměs pracovníci školství: tyto komise smí dělat cokoli, jen ne počítat hlasy. Měly by jen nahlásit „nahoru“ předem dohodnuté výsledky v procentech, ostatní je de facto pouhá simulace, divadélko: vždyť stejně nikdo nebude kontrolovat dodržení jakýchsi procedurálních norem, tak proč by Stát dělal něco, co není v jeho zájmu…
Stroj na represe

To jistě ještě není všechno. Kdyby se situace náhodou vymkla kontrole, jsou tu – prosím pěkně – i represivní orgány, které mají na starosti ty, jimž se běloruský systém nelíbí a kteří by rádi porušili jeho zavedené fungování. Represivním orgánem číslo jedna je trestající soudnictví stalinského vzoru se široko daleko nejnižším počtem zprošťujících výroků. Jeho fungování je nejlépe popsáno v Solženicynově díle Souostroví Gulag: je-li člověk zatčen na základě jakéhosi podezření, už je de facto i odsouzen, platí zde princip presumpce viny: „bezdůvodná podezření neexistují“, všichni jsme před Státem tak či onak „hříšní“ a ne On, ale my musíme prokázat opak. Nejčastějším postihem, který běloruské soudy ukládají účastníkům protivládních akcí, je závratně vysoká pokuta. Na odrazení od účasti na dalších protestech to většinou bohatě stačí, a navíc si Stát něco přivydělá. Vězení, to je jen pro zaryté „ideové“ odpůrce.

Pokud jde o represivní složky jako takové, bez těch se žádná diktatura jistě neobejde: kromě KGB je tu kolem 150 tisíc policistů, což je na devítimilionovou zemi přece jenom trochu moc. Můžeme do toho započítat i zhruba stejně velkou armádu, která dle sovětského vzoru funguje na základě branné povinnosti. Že policejní a armádní složky povinně odevzdávají své podpisy za kandidáta Lukašenka, snad ani není třeba uvádět. Obvykle před volbami dostanou navýšení platu nebo nějaký jiný přídavek – na rozdíl od dělníků se v jejich případě mnohem více používá cukr než bič.

A co je asi nejzajímavější: v běloruském modelu na rozdíl od sovětského chybí Strana jako aspoň teoretický zprostředkovatel tužeb a stížností „prostého lidu“, v podstatě jediný demokratický prvek, který sovětský systém ještě zachovával (oficiální „odbory“ byly součástí státní mašinérie už za Sovětského svazu). „Kontrolní“ úlohu Strany nad Státem v Bělorusku plní… ano, opět Stát: nevolení místní představitelé mocenské „vertikály“, kteří jsou mnohem loajálnější ústřední moci, která je na jejich pozice dosadila, než obyvatelům „zpravovaného území“.

V této situaci Bělorusové jednoduše nemají kde jinde hledat zastání než jeden u druhého – bohužel nikoli u sousedů nebo kolegů, ale především na sociálních sítích, což vysvětluje jejich naprosto klíčovou úlohu v letošních volbách. I zde má ovšem Stát poslední slovo. Jakožto monopolní poskytovatel internetu může zemi od světa poměrně jednoduše odříznout.

Když to tak po sobě čtu, napadá mě, zda není na místě mluvit o běloruském modelu spíše jako o dědici Incké říše než Sovětského svazu. Buď jak buď, povstání proti totální ústřední moci by nutně muselo skončit masakrem – Bělorusové to tuší, a proto se do nějakého otevřeného (myšleno nevirtuálního) soupeření s Lukašenkovým režimem příliš nehrnou. Aspoň prozatím.

Autor je básník a překladatel.

Verze pro tisk 8.7.2020 a2larm.cz

Píšou jinde

Odkazy