Anarchistická federace

Píšou jinde : Od hashtagu k hnutí. Jak vzniklo Black Lives Matter?

Toto je kopie článku uveřejněného na a2larm.cz.
Postrádá obrázky, formátování a zejména mohla být mezičasem aktualizována. Pokud možno, přečtěte si jej z originálního zdroje, prosím:
https://a2larm.cz/2020/06/od-hashtagu-k-hnuti-jak-vzniklo-black-lives-matter/

Americké hnutí Black Lives Matter je sedm let po svém vzniku ve středu světové pozornosti. Jak funguje, k čemu se hlásí a čím se liší od svých předchůdců?

„Když jsem byl mladý, (…) bylo urážlivé někoho nazvat černým. Dnes černí tento dřív hanlivý termín převzali, změnili ho v bojový pokřik a odznak cti a učí své děti být hrdé na to, že jsou černé,“ napsal afroamerický spisovatel James Baldwin na začátku sedmdesátých let. V předcházejícím desetiletí byl boj za občanská práva sice úspěšně dovršen řadou zákonů, zároveň však odhalil, do jaké míry zůstala celá americká společnost (nikoli jen Jih) i sto let po zrušení otroctví prostoupena strukturálním rasismem. Jeho nejviditelnějším projevem byla chudoba a prostorová segregace, ale i faktické vyřazení Afroameričanů jak z mocenských struktur, tak z mainstreamové kultury.

    Nejspíš i nenaplněné naděje vkládané do Obamova prezidentství vedly k tomu, že se pochmurná realita afroamerických životů, poznamenaná policejním násilím a zabíjením, znovu stala ústředním tématem politického aktivismu.

Boj za občanská práva se tak proměnil v boj za práva lidská, jehož důležitou složkou se stalo budování „černé hrdosti“. James Brown zpíval „Say it loud – I’m black and I’m proud“, soulové superhvězdy jako Curtis Mayfield nebo Marvin Gaye věnovali své nejlepší desky politickým tématům a černou Amerikou rezonovalo heslo Black is Beautiful i politické požadavky hnutí Black Power. Odhodlání jednou provždy skoncovat s bílou nadřazeností na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zosobňovala asi nejvíc Black Panther Party. Právě na tuto tradici navazuje hnutí Black Lives Matter.
Naděje a zklamání

Dneska si americkou kulturu už asi sotva dokážeme bez její afroamerické složky představit. Hip hop nebo graffiti se navíc v poslední době po světě rozšířily daleko úspěšněji než vynálezy „bílé“ Ameriky jako country nebo americký fotbal (v kterém dnes excelují hlavně černí sportovci). Black Power se ale kvůli brutální státní represi, která se neštítila praktik spojovaných spíš s východoevropskými diktaturami, rozpadlo. Doživotní ředitel FBI J. Edgar Hoover mohl v roce 1972 umírat v klidu: radikální černé hnutí, které označil za „největší hrozbu národní bezpečnosti“, bylo pod tak enormním tlakem, že do konce sedmdesátých let jako reálná společenská síla zaniklo.
Jsme vždy na straně znevýhodněných.
Saša Uhlová

Černá politika se od mladých militantů vrátila zpátky k umírněnějším kazatelům, akceptovala americký bipartismus, snížila svá očekávání a uvykla loajalitě k demokratickým kandidátům. Byť následující dekády nebyly rozhodně obdobím klidu a míru, zdálo se, že většina Afroameričanů spoléhá na to, že mainstreamová politika dokáže cestou postupných kroků napravit křivdy minulosti a nakonec snad i rozpustit přehrady rozdělující společnost. Se zvolením Baracka Obamy pak mnozí doufali, že generace, které historik Pero Gaglo Dagbovie říká „hiphopová“, vedená černým prezidentem, přinese Americe změnu.

Nejspíš právě nenaplněné naděje na změnu vkládané do Obamova prezidentství vedly k tomu, že pochmurná realita afroamerických životů, poznamenaná policejním obtěžováním, násilím a zabíjením, se v desátých letech 21. století znovu stala ústředním tématem politického aktivismu. Byla to smrt sedmnáctiletého Trayvona Martina, jehož vrah George Zimmerman odešel od soudu s osvobozujícím rozsudkem, která odstartovala hnutí Black Lives Matter. U jeho zrodu stály tři aktivistky: Alicia Garza, Patrisse Cullors a Opal Tometi. Všechny tři se angažovaly v protestech proti Zimmermanově osvobození, během nichž Garza ve facebookovém postu nazvaném „A Love Note to Black People“ napsala: „Our Lives Matter, Black Lives Matter“ (volně přeloženo: „Milostný dopis černým lidem“ a „Na našich životech záleží, na černých životech záleží“). Cullors na to zareagovala hashtagem #BlackLivesMatter, Tometi jí vyjádřila podporu, a tak se zrodila online kampaň BLM.
Pozice žen v hnutí

Do celonárodního povědomí se BLM dostalo během protestů, které následovaly po dvou policejních vraždách – Michaela Browna v missourském Fergusonu a Erica Garnera v New Yorku. Před Fergusonem pořádalo BLM tzv. Black Lives Matter Freedom Rides, během nichž se do města sjely stovky aktivistů a aktivistek, a z internetového projektu se tak přerodilo v regulérní hnutí. To se hlásí k éře boje za občanská práva, Black Power, pan-afrikanismu, hnutí proti apartheidu v Jihoafrické republice, ale také k černému feminismu a hnutí za práva LGBTQ. V tom, že se aktivisté a aktivistky BLM zaměřují na protesty proti policejní brutalitě a zabíjení Afroameričanů, nechvalně proslulým metodám, jako je stop and frisk, a systémovému rasismu amerického soudního systému, navazují na tradice Black Power, oproti němu ale v mnoha věcech přinesli kvalitativní zlom.

V roce 1964 pronesl Stokely Carmichael, vůdce Studentského nenásilného koordinačního výboru (Student Nonviolent Coordinating Committee) a jedna z nejvýraznějších postav boje za občanská práva, skandální výrok, že „jediná pozice žen v hnutí je vleže“ („prone“). Ať už to myslel vážně, nebo se jednalo o hloupý vtip, faktem je, že většina radikálních černých organizací této éry, od Nation of Islam po Black Panther Party, byla machistická a misogynní. Dokonce i tak empatický účastník a komentátor jako James Baldwin na americký rasismus nahlížel jako na kastrující sílu, která zasahuje primárně muže. BLM ale založily tři ženy, přičemž dvě z nich – Alicia Garza a Patrisse Cullors – se identifikují jako queer a jedna ze zakladatelek globální sítě BLM Elle Hearns je transžena.

Na webu BLM je kladen důraz na ty, jež předchozí hnutí přehlížela: „Jde nám o životy černých queer a trans lidí, zdravotně postižené, lidi bez dokumentů, trestané, ženy a všechny černé životy na genderovém spektru. Naše síť se soustředí na ty, které černá emancipační hnutí opomíjela.“ Hnutí, jež se během dvou let proměnilo z internetového fenoménu v celoamerickou síť s patnácti pobočkami a dokázalo spolupracovat s mnoha organizacemi po celém světě, si inkluzivitu vytyčilo jako prvořadý úkol. Ruku v ruce s ní jde také decentralizace a absence hierarchií typu celonárodního ústředí.
Dnešek a zítřek

Absence formální struktury má své výhody, ale nepochybně také nevýhody. Brání tomu, aby se v hnutí uplatnily „železné zákony oligarchie“ a vybudovalo si vrstvu těch, kteří žijí spíš z hnutí než pro něj. Na druhou stranu se tím snižuje schopnost postupovat jednotně a vybudovat jasnou reprezentativní strukturu. BLM zažívalo od roku 2014 nebývalý rozmach, ale po roce 2017 došlo k útlumu. Ten skončil letos. V únoru dva bílí muži zavraždili v Georgii pětadvacetiletého Ahmeda Arberyho, když si byl zaběhat. Amerika ale doslova vybuchla až po policejní vraždě George Floyda. BLM organizovala nejméně 450 velkých protestních shromáždění a mnoho dalších solidárních demonstrací iniciovala po celém světě. Mezi hesla BLM se aktuálně nejen v Minneapolis zařadilo „defund the Police“, tedy požadavek, aby se americká města namísto financování represe zaměřila na sociální programy.

V sobotu 6. června se ve Washingtonu na ulici blízko Bílého domu objevil obří nápis Black Lives Matter. Stejné nápisy vznikají po celém světě včetně České republiky. BLM se stalo heslem, zkratkou boje proti rasismu, což z něj ale nedělá politickou sílu. Je příliš brzo odhadovat, kam protesty povedou. Jsou sice spojeny se jménem George Floyda, ale vyjadřují daleko hlubší frustraci černých Američanů z jejich přetrvávajícího neplnoprávného postavení a rasistického pronásledování. Jisté je, že se jedná o problém, který nevyřeší jen potenciální výměna Donalda Trumpa za Joea Bidena. Pokud se „země svobody“ nedokáže vyrovnat se strukturálními příčinami rasové nerovnosti, současné protesty sice možná utichnou, každých pár let se ale budou po dalším aktu policejního násilí opakovat s větší intenzitou, dokud Ameriku nerozervou na kusy.

Autor je redaktor kulturního čtrnáctideníku A2.

Verze pro tisk 22.6.2020 a2larm.cz

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy