Čím víc jsou naši konzervativci fašističtější, tím ostřeji všude vidí a odsuzují klasické fašismy. Je to i úděl zakladatelů nové pravicové strany.
Martin Hekrdla

Dnes už snad má každý jasno. Když byl minulý měsíc Václav Klaus mladší vyloučen z ODS, nebyl to jen tah této strany, partajní ortel nad vyrušujícím samorostem, výron sekernictví nad Klausovým jazykem, který se v poryvu vzrušení utrhl a nekontrolovaně rozběhl sněmovnou. Šlo o jeho vlastní promyšlený tah, o provokaci k uvolnění rukou pro politický krok, zakladatelský akt nové strany. Strany prý konzervativní a určitě „antibruselské“, ve skutečnosti extrémně pravicové.

    Takový je plán: vytváření obětních beránků, rvačka mezi chudinou, rozdělenou na neslučitelné antagonismy s pečlivostí rasistické antropometrie.

Klaus junior se cítí být silný v kramflecích. Dostal se do sněmovny s největším počtem preferenčních hlasů mezi modrými opeřenci. Z monitorů takříkajíc nesleze (na Novinkách.cz publikoval už bezmála tři stovky svých velmi rafinovaných, slastně demagogických komentářů). Nikoliv jen pověst vzdělávacího odborníka, ale poměr sil v poslaneckých lavicích, „koalice“ ANO, SPD a KSČM (jak zdůrazňuje šéf ODS Petr Fiala) i dobová atmosféra učinily z Klausova odvolání z čela školského výboru hotovou nemožnost. Může se do budoucna opřít o svého otce; „think tankem“ nové strany bude bezpochyby Institut Václava Klause staršího, jehož „emeritní role“ se těžko bude podobat klimbání dědka s fajfkou na vesnickém vejminku. Oba jsou přesvědčeni, že jejich pověst je vynikající a politicky navýsost funkční. Ostatně osmasedmdesátiletý Klaus úplně nevyloučil opětovnou osobní účast v boji o Hrad. V jeho celoživotním soupeření s Milošem Zemanem mu chybí jako sůl trofej z vítězství v přímé volbě.
Krev a půda

Malá česká bouře ve sklenici vody? Fraška? Pouhé svolávání pravicových nostalgiků z éry zlatokopeckých devadesátek k produkci veteránské labutí písně? Nebo přece jen zážeh nové české varianty fašizace, které se stále ještě nevhodně říká „pravicový populismus“? To poznáme brzy, až se Klausům začnou sbíhat lidé (svolávají je, jistě i ve sférách nejpodivnějších), kteří se s vidinou osobních perspektiv v krizi liberální demokracie uvolněně rozhovoří. Nemusíme však čekat na dotvoření programu či na slavnostní vyhlášení jeho základních tezí za přítomnosti mažoretek a jiných sexistických atrakcí. Už dávno se rozhovořili. Jen z Klausovy pilné publicistiky možno sestavit staré známé haraburdí konzervativních elit, s nímž se i dnes obracejí čelem k masám ve snaze získat pro zdivočelý kapitalismus společenské zázemí. A přežít v horních patrech prodlužující se (a)sociální pyramidy.

Co nám mimořádně inteligentní Klaus junior vlastně říká? Tohle: základem nejen státu, ale i „naší civilizace“ je rodina. „V nemoci, ve stáří, v těžkých životních situacích – vám pomůže zpravidla jen někdo z rodiny.“ Ano, tak to výhradně bylo v Evropě do 19. století (a v nejchudších zemích dosud), dávno před byrokratickými aparáty, které nás údajně svým přerozdělováním a veřejným sociálním zabezpečením ujařmily. „K vlastním dětem máte jiný cit než k ostatním lidem…“ Volání krve, krev se nezapře? Pak je tu obec (vesnice, městečko, velkoměsto), odkud jsme, kam patříme a kde volíme svého starostu (náčelníka). A nakonec totem, který obtancováváme: „jsme Češi. Máme společné dějiny, jazyk, společnou kulturu“. Fandíme svým sportovcům. „Máme společné zájmy. Proto volíme svůj parlament a svoji vládu.“ Krev a půda, Blut und Boden. A miliony soukmenovců. Triumph des Willens, triumf vůle, dodala by Leni Riefenstahlová. „Ideální svět, jak ho vidím já, má tyto přirozené struktury,“ píše Klaus a dodává: „Nic mezi tím, nic nad tím.“
Klausova sociologie

Moudrý Klaus mladší jistě bere v úvahu, že národ je i složitěji strukturovaný. Konstatuje, že s „přirozenými strukturami“ se ne „každý identifikuje a hájí v nich své zájmy“. Ale kam dáme tolik defektních občanů, kteří se neidentifikují, neplní svoje povinnosti, nezabezpečují ve stáří své rodiče, dělají dluhy? S chladnokrevnými vrahy je to jasné: Klaus se přiklání k trestu smrti. Kultivované hájení zájmů ostatní – neschizofrenické, nedelikventní a zatím nepopravené – populace se odehrává podle Klause ve třech sociálních skupinách: první z nich je tvořena lidmi „s vysokými příjmy, kdy chodíte do práce, protože vás to baví a získáváte vysoký standard“. Každý svého štěstí strůjce, komu se nelení, tomu se zelení. „Lidé by měli vědět, že za inteligentní úsilí bývá v životě odměna, za úsilí malé bývá odměna menší, nebo žádná.“ Vlastně stačí, aby vás práce bavila – a šup, hned patříte k bohatcům.

https://www.advojka.cz/informace/prodej#predplatne

Pak jsou tu ti, které nutnost pracovat asi nebaví a kteří – píše Klaus lidově – „do tý práce chodí jen proto, že je tak rodiče vychovali, ale systém je k tomu nenutí“. Proč? Inu proto, že systém vlastně vůbec netvoří bohatci. Jádrem systému, v němž žijeme, je vlastně třetí skupina obyvatelstva, kteří jsou na úplném sociálním dně. Stát je živí stejně dobře, jako kdyby je rodiče vychovali k práci; pobírají totiž košatý „galimatyáš dávek a různých podpor“. Hlavní třídní rozpor systému je tedy v Klausových očích mezi těmi, kteří jsou chudí, ale pracují a „padají udření na hubu“, a těmi ještě chudšími (ale prý jen „o málo“), „co pokuřují a koukají doma na bednu“. Hrrr na tyto chudé „za vodou“, všichni psanci této země, kdož „padáte na hubu“! My se na to shora budeme s radostí dívat a zakládat k tomu účelu razantní politické strany.
Pretoriánská garda

Takový je plán: vytváření obětních beránků, rvačka mezi chudinou, rozdělenou na neslučitelné antagonismy s pečlivostí rasistické antropometrie. Tento klasický manévr bohatých elit, konzervativců a fašistů všech dob se samozřejmě neomezuje na „přirozené struktury“ národa. Stejně jako našinci a lidé nekonzervativních názorů jsou na tom příslušníci mnoha jiných národů a kultur. Zcela nekulturně jsou všichni atakováni v nahoře mnohdy kašírovaném, vespod však reálném třídním boji při obhajobě „vysokých standardů“, majetku, moci a vlivu. Při exekutivním vyklizení Autonomního sociálního centra Klinika na Žižkově se Václav Klaus mladší dovolal „hlasu lidu“, který se prý ptá, „proč tam dávno nenaběhla policie, budovu nevyklidila, nepředala majiteli a sebranku nepozavírala“. A trpělivě svému lidu vysvětlil (vůdce ví všechno), že v boji „nové neomarxistické levice o stát a destrukci společnosti“ jsou bohužel síly „zhruba vyrovnané“. Neboť „squatování má jistě i podporu Evropské unie, protože její vedoucí představitelé jsou podobná partička jako Klinika, jen o trochu starší a o dost mazanější“. Tu českou „partičku“ přirovnal pak ke komunistům, kteří „byli aspoň přímí – chtěli znárodňovat, chtěli majetek boháčům, kapitalistům a reakci sebrat“. Zatímco „Nová levice pracuje daleko orwellovštějšími verbálními prostředky – vlastnictví bude demokratizovat,“ kázal lidu zděšený Klaus.

K tomu není co dodat. Konzervativci otevřeně skrze svého hbitého spíkra, jehož vzdělávací kvality stále uznává i ODS, říkají, že na prahu jejich vlastnictví, jejich „vysokých standardů“, veškerá demokracie končí. Dokládají, že fašismus byl, je a bude jen pretoriánskou gardou kapitalismu, který nabyl dojmu, třeba i falešného, že je ohrožen.
Nálepkovaní nálepkovači

Neváhám Klausovu ideologii přirovnat k fašismu. Nejen proto, že on sám neváhal přirovnat evropskou směrnici k židovským transportům, Macronův plytký manifest o „renesanci Evropy“ k Hitlerově pamfletu Mein Kampf a osazenstvo Kliniky k rudočernému nebezpečí (nacisté mluvili o nebezpečí židobolševickém). Neváhám nejen proto, že k bruselskému programu Kreativní Evropa, který má sloužit ke kultivaci médií, Václav Klaus mladší přispěchal s poznámkou: „Za Goebbelse se tomu říkávalo propaganda.“ Jde mi o obsah, který je natolik zřejmý, že jeden z čelných maskovacích triků hlubinných – jedině obsahem definovaných – fašismů dneška spočívá v neustálém poukazování na fašismy minulé, na fašismy historické a historií odsouzené (a na jejich současné čisté projevy).

Tímto okatým proklínáním stínů třicátých let a všech dnešních hnědých nebezpečí „výmarského“ typu, kterým tito lidé – neustále protestující, že jsou jako fašisté nálepkováni – sami soustavně nálepkují levicové vize a chudé lidi „na podpoře“ hnědými příměry. V tom jsou naši dnešní fašisté ještě verbálně orwellovštější než sám Orwell, než celý jeho fiktivní, a přece tak příšerně realistický svět. Zároveň jsou však naprosto klasičtí, věrní sobě, své aroganci a roli v dějinách. A zcela slepí k důsledkům svého konání. Jděte k čertu s českou NSDAP!

Autor je politický komentátor.

12.4.2019 a2larm.cz