Jak jsem prožil první český klimatický kemp a unikl ze spárů policie dychtící trestat ochránce klimatu. Více než jen reportáž Tomáše Zeleného z klimatického kempu, který se odehrál letos v červnu. Než příště pojedete na podobnou akci, určitě  se vám bude hodit si dopředu přečíst tuto zkušenost.

První český klimatický kemp jsem si nemohl nechat ujít. Rok pečlivých příprav sliboval naprosto zásadní událost českého radikálně ekologického hnutí. Po vzoru německých a britských klimakempů byly také zde hlavními cíli přímá akce, vzdělávání, udržitelný způsob života a budování klimatického hnutí. Týdenní stanování u čističky v Horním Jiřetíně se stalo inspirací a skvělým zážitkem mnoha aktivistů, kteří chtějí odvrátit blížící se klimatickou katastrofou. Pro mne také.

Čtvrtletní zpráva o extremismu z dubna věstila, že kemp bude pod pečlivým dohledem policie. Realita byla ještě mnohem monstróznější. Policie se evidentně snažila zkontrolovat totožnost každého, kdo se rozhodl přijet na kemp podívat. Pod smyšlenými záminkami zkontrolovali policisté totožnost všech lidí ve dvou plných autobusech mířících na kemp. Policejní šikaně neunikl ani starosta hostitelské obce Vladimír Buřt, který projížděl po silnici okolo kempu. Zdálo se, jako by policisté dostali svrchu povel znepříjemnit život všem široko daleko. Takže se ukázalo jako vcelku dobrý tah, že jsem na akci dojel v předstihu stopem a proklouzl hromadným policejním kontrolám totožnosti. Byl to dobrý základ pro to, co mělo následovat.

Život v kempu se nelišil od klimakempů jinde v zahraničí. Veganské jídlo dostal každý za dobrovolný příspěvek. Energie pocházela z vlastních obnovitelných zdrojů. V přednáškových stanech proběhla řada diskusí a workshopů. Nechyběl ani mediální nebo právní stan. Stejně tak vrcholem měl být akční den, na který byla naplánována hromadná přímá akce. O té bylo osm měsíců veřejně známo, že bude cílit na uhelnou infrastrukturu v regionu, ale připravený plán akce byl tajen. Většina účastníků neměla potuchy, co se bude v osudnou sobotu dít.

Policejní ředitel ústecké policie Jaromír Kníže, který je znám v souvislosti s kontroverzními zásahy proti technopárty Czechtek v roce 2005 a proti ekologickým aktivistům bránícím ilegální těžbě v národním parku Šumava v roce 2011, se plány přímé akce snažil získat během jednáních se zástupci přípravného týmu Klimakempu. Marně. Podle všeho policii nepomohlo ani nasazení odposlechů, protože policejní dokumenty nám prozradily, že nás čekali někde úplně jinde: důl Vršany, elektrárna Počerady a železniční vedení mezi nimi. Náš cíl – důl Bílina – mezi vytipovanými zájmovými lokalitami policie kupodivu neměla. Protože doly Československé armády a Vršany nebyly po dobu kempu v provozu, byl poslední provozovaný uhelný důl na Mostecku vcelku logickou volbou. Navíc právě na dolu Bílina byly v roce 2015 prolomeny územní limity těžby, což znamená, že má být z tohoto dolu vytěženo a spáleno dalších 100 milionů tun uhlí.

V sobotu jsem se nejprve zúčastnil nahlášeného pochodu na hraně dolu Československé armády, který je hned v sousedství Horního Jiřetína. Masivní přítomnost policie – na koních, v autech a ve vrtulníku – dávala najevo, že pan plukovník Kníže pouští státnímu rozpočtu pěkně žilou. Po ukončení pochodu jsem nasedl s ostatními do autobusu mířícím již na místo hromadné nenásilné přímé akce. Doprovod policistů nebyl příliš početný. Když v Braňanech autobusy předčasně zastavily, vyskákali jsme již v bílých overalech. Dav sto až sto padesáti aktivistů mířil do dolu. Policie se v tu chvíli na nic nezmohla. Sestoupili jsme až na dno dolu k rypadlu, okolo kterého jsme si posedali.

Když dorazila policie, tak to od ní několik nešťastníků pěkně schytalo. Vybrali si zřejmě lidi, o kterých se domnívali, že mají nějakou funkci. Jednomu nešťastníkovi nejprve spoutali ruce za záda a pak ho koordinovaně pustili z výšky obličejem na zem. V tu chvíli jsem ocenil, že jsem nijak nevyčníval a policejní pozornost nijak nezaujal. Postupně policisté rozebrali celou blokádu a posadili nás mezi svá auta. Pak začala legitimace. Rozhodl jsem se zatajit svou totožnost, abych jim vše ještě trochu ztížil a případně se vyhnul možnému postihu. Poté mě umístili do stínu policejní dodávky, kde bylo dalších několik lidí, kteří se odmítli prokázat. Následovalo nekonečné čekání na převoz z dolu.

Když nás konečně začali odvážet, tak nám opět nasadili pouta, která nám už předtím jednou sundali. To jsem ještě nevěděl, že je budu mít na rukou následující čtyři hodiny. Ze dna dolu nás odvezli vozem důlní společnosti na povrch, kde nás přeložili do policejního antonu. V něm nás jelo jedenáct a jeden z policistů na nás řval, že kdo s nimi nebude mluvit, tak pojede do zadržovacích táborů pro cizince. Pouta na rukou jsem měl utažená a vše trvalo nekonečně dlouho. Když nás odvezli před policejní stanici v Teplicích, tak jsem musel další půl hodinu sedět v antonu, protože prý nebylo dost policistů na to, aby nás vyvedli do budovy všechny. Když mě konečně odvedli dovnitř, nesundali mi pouta další půl hodinu.

Po předvedení k podání vysvětlení proběhla policejní klasika. Na otázku, zda sdělím svou totožnost, jsem řekl, že nikoliv. Následovala půl hodina, kdy vyslýchající policista něco ťukal do klávesnice a vyplňoval nějaký protokol, který jsem ani neviděl. Během této doby mě hlídali tři policisté. Výhodou neprokázání totožnosti bylo také to, že po mě nechtěli nic podepsat, což bych beztak odmítl. Po výslechu mě odvedli do laboratoře, kde si mě vyfotili a odebrali mi DNA. Sejmout mé otisky se jim nepodařilo, protože jsem měl prsty zalepené sekundovým lepidlem. Nakonec jsem skončil v policejní cele, kde byl ještě další člověk. Brzy jsem vyčerpáním usnul. Ráno se zeptali, co chci k snídani a k obědu. Řekl jsem, že jsem vegan a popsal, co mi mají koupit. To taky udělali. Dostali jsme rýžové chlebíčky a jablko, k obědu pak tofu, chleba a rajčata.

Věděl jsem, že musím vydržet 24 hodin, po kterou mě mohou nejdéle držet. Delší dobu jim to policejní zákon neumožňuje. Pokud v případě přestupku policie totožnost zajištěné osoby nezjistí, musí ji propustit. Výjimkou by bylo podezření ze spáchání trestného činu, ten jsem ale nespáchal. Nakonec mě pustili asi o dvě hodiny dřív. Propustili mě bez toho, aniž by mě identifikovali. Hurá! Opět mi prošlo něco, co jsem si několikrát vyzkoušel již v zahraničí. Někteří lidé tvrdí, že taktika ne-identifikace může fungovat jedině ve velkém počtu lidí, protože tím doslova zahltí policejní kapacity. Moje zkušenost potvrdila, že také několik málo jedinců může uspět.

Zpětně jsem zjistil, že nás bylo okolo deseti, kteří jsme se za celou dobu vůbec neprokázali. Totožnost jednoho z nich policie nejspíš zjistila, protože navštívila jeho rodinné příslušníky a vyptávala se, zda je na fotografii on. Když jsem se to dozvěděl, domluvil jsem se s mými rodiči, aby policii na takovou otázku kategoricky odpověděli ne, protože bych jinak musel zaplatit několik tisíc korun. Souhlasili. Ale neušetřil jsem. Všichni ti, kdo se prokázali, dostali za přestupky jen napomenutí. Pokutu nedostal nikdo. Zdálo by se, že jsem zbytečně strávil omezen na své svobodě o deset hodin déle než ostatní, ale získal jsem výhodu. Až mě příští rok nebo dříve opět chytnou při blokádě fosilní infrastruktury, budu mít přestupkový rejstřík bez záznamu. Potenciálně to znamená nižší postih. Jedinou nevýhodou je, že v policejní databázi Fodagen zůstal můj profil DNA jako záznam o neztotožněné osobě. Pokud mi během následujícího roku oficiální cestou neodeberou vzorek DNA, tak mi všechno projde, protože po roce mě již z přestupku obvinit nemohou.

Ve světě, který se řítí do klimatické apokalypsy v podobě silnějších hurikánů, such schopných rozpoutávat válečné konflikty, potápějících se ostrovů či ničivých záplav, je přímá akce jednáním v krajní nouzi. Fosilní kapitalismus nás dostal do bodu, ze kterého již není návratu. Omezením emisí uhlíku můžeme z našeho světa zachránit alespoň něco. Státy a společnosti profitující z fosilních paliv se svého zisku nehodlají vzdát dobrovolně. Proto za změnu bojujeme již roky a řadu dalších let ještě budeme. Právě skrývání totožnosti při dopadení policií umožňuje udržitelnost aktivismu za klimatickou spravedlnost. Umožňuje vyhnout se následkům státní represe.

29.10.2017 greenaction.noblogs.org