Anarchistická federace

Píšou jinde : Ortel: Říkejme mu válka, nenávist i zlost

Toto je kopie článku uveřejněného na denikreferendum.cz.
Postrádá obrázky, formátování a zejména mohla být mezičasem aktualizována. Pokud možno, přečtěte si jej z originálního zdroje, prosím:
http://denikreferendum.cz/clanek/28335-ortel-rikejme-mu-valka-nenavist-i-zlost

Hudebník Tomáš Ortel sebe sama charakterizuje jako disidenta, který šíří zakázanou pravdu. Ve skutečnosti je to ale úspěšný obchodník se strachem a nenávistí, který si libuje v nacistické historii.

„Kam jde? Na Ortela asi ne. S jejím ksichtem bych teda žít nechtěl,“ komentuje můj obličej před začátkem koncertu skupiny Ortel jeden z příznivců SPD Tomia Okamury. 22. dubna stojím na Řípské pouti před Ortelovým stánkem a prohlížím si seznam míst, kde všude bude letos koncertovat. Cestuje po celé republice, od malých obcí, jako je Červenka v Olomouckém kraji, po Pardubice. Jezdí ale i na Slovensko. Čeká ho rušný rok.

Ortel do povědomí veřejnosti vstoupil hlavně díky hudební soutěži Český slavík 2015, kde obsadil druhé místo v kategorii skupina roku. Má ale bohatší historii a sám Tomáš Ortel, původním jménem Tomáš Hnídek, neonacistickou minulost, k níž se ještě dostaneme. Skupinu Ortel založil v roce 2002, první album s názvem Nevinnej vyšlo pět let nato.

Tomáš Ortel, což je dnes jeho oficiální jméno, nikoliv jen pseudonym, často a rád opakuje, že jedním z hlavních důvodů, proč kapelu založil, je nespokojenost s polistopadovým vývojem. „Rozhořčen vším, co s sebou přinesl 17. listopad 1989, jsem nevnímal ty euforické klady celé takzvané ‚demokracie‘, ale naopak sledoval změnu lidí, povah a názorů s padlým režimem. Píši tuhle část svého osobního náhledu jen pro pochopení, kde se snažím uvést jedny z hlavních pilířů, na kterých má tvorba kapely ORTEL dnes stojí,“ svěřuje se na svém webu.

Nespokojenost nechává proniknout do svých textů. Není ale protisystémovost jako protisystémovost. U Ortela si našla svou konkrétní podobu v tom, že skladby jako například Mešita, Problém či Zůstaň mým domovem pracují s otevřeně rasistickými motivy.

Ortel se stal úspěšnou mašinerií na zpeněžování strachu lidí z neznáma. Jeho koncerty mají stovky návštěvníků, v případě vystoupení na Řípské pouti i tisíce. Nenávist se zde lidem předkládá jako něco normálního skrze hudbu. Dva z jeho letošních koncertů jsem navštívila i já. Koncert na Řípské pouti a na Plumlovské přehradě.

Jako novodobý Karel Kryl
„Ahoj Orteláci,“ křičí starší muž s černou čepicí na hlavě. V jedné ruce pivo, druhou vesele mává, českou vlajku přes ramena. „Říkají mi válka, taky nenávist a zlost,“ má napsáno na triku. Je to text z Ortelovy skladby Hráz.

Kytarista zkouší ozvučení. Lidé kolem jsou netrpěliví. Koncert začíná. Obecenstvo z dálky zahlédne svého idola a hned vykřikuje: „Ortel, Ortel, Ortel!“ Stojím v první linii mezi nejvěrnějšími fandy.

Obklopuje mě pestrá skupina. Skupinu Ortel si přišly poslechnout mladí i staří, a dokonce celé rodiny. Vidím i několik malých dětí, jedné holčičce jsou asi dva roky. V ruce drží balonek ve tvaru duhového koníka, na sobě miniaturní tričko s Ortelem na hrudi.

Otáčím se dozadu, dav se táhne do dálky. Je tu přes tisíc lidí. Tomáš Ortel, frontman a zakladatel kapely, začíná zlehka, krátkým proslovem. Většina skladeb, které postupně zahrají, jsou hlavně o nespokojenosti. „Nekecej a konečně už hraj,“ zahuláká někdo za mnou.

Ortelova hudba je jednoduchá, zapamatovatelná. Slova jsou úderná jak holé tyče. Často se ale ani nerýmují. Ve skladbě „Cizinec“ zpívá:

Podívej chlapče můj
jak dopadla zem,
kterou jsem já jen pro tebe
ubránit neuměl

Tak si k větvím zaskočím pro cigaret pár
kousek vedle jehněčím
voní kebaby stán.
Černoch mi pak za rohem slevu vnucuje
v bordelu kde Asiatka gatě stahuje.“

Před každou písničkou zazní krátký proslov. Ortel komentuje politické dění, mluví o slastech a strastech života, útočí, jak sám říká, na „elity“, mluví o cenzuře, mluví o problémech s romskou menšinou, hrozí příchodem multikulturního světa.

Zároveň ale deklaruje, že není rasista. „Největší skinhead je tu Otakar, samozřejmě to maskuje parukou,“ vtipkuje a ukazuje na svého kolegu kytaristu, který má dlouhé vlasy. Jak už víme, ne každý nácek má dnes ale holou hlavu.

Tomáš Ortel komunikuje s diváky, promlouvá k nim. Vypráví příběhy – ke každé skladbě jiný. Oba dva koncerty, které jsem viděla, měly stejný scénář. Příběhy se doslova opakují, zpěvák se vždy ve stejné chvíli odmlčí, zvýší hlas nebo odhodí své sluneční brýle. Je to do detailu secvičené divadlo.

Jeho první skladby jsou mírnější, pomalu probouzejí fanoušky. „Oni se dávno nebojí mě, oni se teď bojí lidí kolem mě. Vy jste ti, koho se bojí,“ haleká na adresu posluchačů. Kdo jsou „oni“?

Ortel ve svých projevech často mluví o široké abstraktní skupině lidí, do níž řadí politiky, herecké, intelektuální a jiné elity či obyčejné lidi, kteří jednoduše vyznávají jiný světonázor. Má řečnické nadání a umí v lidech vyvolat zájem tím, že dává najevo empatii a pochopení pro jejich strasti: jejich exekuce, jejich existenční trable, jejich nespokojenost se společenskými poměry.

V rozhovoru s moderátorkou Zuzanou Bubílkovou pro rádio Impuls v roce 2016 řekl, že sám pochází z dělnického prostředí a zpívá to, co lidé léta říkali potichu nebo pouze v hospodách. „Tak se cítí kdejaký dělník, já to dávám jenom do textů,“ tvrdí.

Ve skladbě Marnost zpívá:

Celej ten prašivej mizernej život.
Člověk aby jen jak mezek dřel.
Odkapává celej svět mezi prstama jak med,
to pocit marnosti zas do mě vjel,
krájím jeden den jako ten druhej,
klacky pod nohy hází mně stát,
člověk stačí vydělat na to aby mohl vstát,
a dojít do práce než bude tuhej.

„Můžete nám zakazovat kdeco, jediný, co nám nemůžete sebrat, jsou ideje,“ promluví k neurčité skupině. Dav s ním zpívá do posledního slova. Do největšího rauše se však dostává při nejznámější – nenávist proti muslimům hlásající – skladbě, při Mešitě.

Řeknu jen pár vět,
Nechci multi-kulti svět!...

Tam kde trhavinou pravdu určujou.
Tam roste černej květ s názvem Mohamed…

Fanoušci si notují s Tomášem Ortelem, nevěda, že mezi nimi stojím i já. Afghánská uprchlice. „Muslima bych poznal hned,“ komentuje skladbu mladý muž stojící vedle mě.

„Do kamene vytesat, bok po boku budem stát, a čelit vašim lžím. Jedy z nenažraných tlam, obrušují drahokam v srdcích vyhaslých,“ zní v následující písni Pochodeň. Přede mnou stojí žena, v náručí batole, holčičku. Jednou rukou drží dítě a začíná je ve stoje kojit. Se zdviženou pěstí druhé ruky z plných plic zpívá spolu s Ortelem…

Tomáš zpívá o pravdě a hájí obyčejné lidi
Ortel sebe sama prezentuje jako disidenta. „Na Youtube jsou naše písničky zakázaný. Není jasné, jestli příští rok ještě budeme existovat,“ hlásá slavíkem ověnčený Tomáš Ortel z pódia. Fanoušci ho považují za nástupce Karla Kryla. I on sám na něj často odkazuje, proti čemuž se již veřejně ohradila vdova po písničkáři Marlen Krylová.

Přestože dnes Ortel naříká, že jeho koncerty musí hlídat a monitorovat policie, v roce 2012 v rozhovoru pro regionální televizi ZAK TV sám přiznával, že kapela má pestrou fanouškovskou základnu od starých lidí po krajní pravici. „Nedivím se, že je tu policejní dozor,“ uzavřel své vystoupení tehdy.

Do řeči se s účastníky koncertů většinou dávám až po setmění. Přece jen mám trochu snědší pleť a nechci k tomu odvádět zbytečně pozornost. Lidi stojí ve frontě, aby se mohli vyfotit s kapelou, řadím se mezi ně.

Muži i ženy, staří i mladí, čekají na příchod své ikony. Je paradoxem, že člověk, který ve svých textech a projevech nadává na celebrity, je sám také celebritou. Přede mnou netrpělivě přešlapují tři teenagerky. Nelíbí se jim, že koncert trval něco přes hodinu a že Ortel nepřidával. O to víc se těší, až se s ním vyfotí a pochlubí se obrázkem na Instagramu.

Starší žena s vnukem se za mnou také nemůže dočkat podpisu a focení s kapelou. „Odkud jste přijela?“ ptá se mě se zájmem. Když odpovídám, že z Prahy, spokojeně pokývá hlavou, že musím být velká vlastenka a že určitě myslím na budoucnost své vlasti.

Říká, že sama se snaží Ortela podporovat, jak může. „Víte, Tomáš zpívá o pravdě. To, co ostatní nechtějí říct nahlas, říká on. Je na naší straně, na straně obyčejných lidí,“ vysvětluje dojatě.

Ortel sebe sama stylizuje jako hlas utlačovaných lidí, jeho fanouškovská základna je však mnohem pestřejší. Mému dialogu se starší ženou naslouchá starší muž: „Já jsem z Benešova. My tam máme problémy s cigány. Ale vy v Praze zas máte Ukrajince a Vietnamce,“ uzavírá.

Ve frontě čeká jenom proto, aby Tomáše pozdravil a poděkoval mu. Viděli se několik let zpátky a neví, jestli si na něho vzpomene. Po chvíli to však vzdá a odchází.

Skinhead není vždy rasista
Skupina Ortel je spojovaná s krajní pravici. Někdy se o Tomáši Ortelovi také píše jako o skinheadovi, což pro spoustu lidí stále ještě znamená totéž co fašista nebo rasista.

Skinheadská subkultura však vznikla ve Velké Británii na konci šedesátých let dvacátého století jako hnutí dělnické mládeže. Jejími předchůdci byly původní subkultury z padesátých let, angličtí Mods a přistěhovalci z Jamajky zvaní Rude boys. Splynutím těchto dvou subkultur vzniklo originální hnutí, které kladlo důraz na styl oblékání, na hudbu, kulturu tančíren, fotbalové fandění a také na násilí.

Později, na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, se hnutí pod vlivem politiky britské krajně pravicové strany British National Front a vlastního vnitřního vývoje postupně rozštěpilo do tří odnoží: rasistické, nerasistické a antirasistické.

Do České republiky se hnutí skinheads dostalo až koncem osmdesátých let. První skinheadi většinou nebyli neonacisté. Jejich ideologický základ tvořil lidový rasismus zaměřený hlavně proti Romům a Vietnamcům, antikomunismus a strach ze sociálních změn. Politolog Jan Charvát ve své knize Současný politický extrémismus a radikalismus píše, že typickým nositelem uvedených myšlenek byla hudební skupina Orlík, která vznikla v roce 1988.

Po revoluci se skupina Orlík stala jednou z nejznámějších a nejvlivnějších skupin v českých zemích. Orlík odmítal německý nacismus, ale zároveň stavěl na extrémním českém nacionalismu podle svérázného historického výkladu husitství.

Ve svých textech vyzdvihoval češství, kritizoval bolševickou cenzuru, ale jeho texty zároveň měly rasistické a xenofobní prvky. Nejznámějšími tvářemi kapely byli Daniel Landa a herec David Matásek. V roce 1991 se Orlík rozpadl.

České stopy Daniela Landy v Afghánistánu
Daniel Landa se několikrát od své minulosti distancoval, řekl, že to byla klukovina, a v roce 2015 dokonce odjel do Afghánistánu šířit vlastenectví. Prý na pozvání politické špičky, tedy například generála národní bezpečnosti či šéfa islámské strany. Líbila se jim prý Landova písnička Nad Afghánistánem a chtěli s ním spolupracovat. Jak ale Landa přiznává, jako bývalý skinhead neměl dobrou výchozí pozici.

Dnes dle svých slov v Afghánistánu podporuje indoevropskou, tedy árijskou tradici. Árijství je podle něj stav duše – nejde prý tedy o rasu a je třeba odfiltrovat hitlerovské pojetí.

Je pak ovšem záhadou, proč ve své skladbě s názvem Áría, kterou zpíval s afghánským zpěvákem Sedighem Shababem, zpívá právě o rase: „Jsme jedna rasa, árijská rasa, letíme pro mír jako jestřáb v nebi,“ zpívá Shabab.

V době vrcholící uprchlické krize Landa na své facebookové stránce zveřejnil společnou fotku s afghánskými představiteli u hrobu Ahmada Šáha Masúda, podnes populárního politika, přezdívaného také lev z Pandžšíru, který se stal 9. září 2001 obětí atentátu Al-Káidy. Landa zveřejněním pietní fotografie ztratil nemálo příznivců z krajní pravice.

Vždy u srdce
Takový je vývoj prvního slavného českého zpěváka, který brojil proti lidem jiné pleti. Česká rasistická skinheadská scéna rozpadem Orlíku neumřela. Na výsluní se později dostaly skupiny, které se otevřeně hlásily k neonacismu: Vlajka, Buldok nebo Conflict 88.

A tím se vracíme zpět k Ortelovi. Jak již bylo řečeno, Tomáš Ortel, alias Tomáš Hnídek, není na krajně pravicové hudební scéně nováčkem. Než se stal frontmanem Ortelu, působil jako bubeník právě v neonacistické skupině Conflict 88. Dvě osmičky v názvu skupiny mají svůj význam, osmým písmenem v abecedě je H. HH, respektive 88, symbolizuje Heil Hitler, pozdrav říšských nacistů.

V textech Conflictu 88 se objevují neonacistické a rasistické prvky: „Protože byl rychlejší, byl silnější, tak sláva vítězům, kdo vyhrává, stává se vůdcem a usedá, na trůn. Sláva vítězům. Heil! Heil!“ zpívá se ve skladbě Sláva vítězům. Text skladby Sionismus pak obsahuje i pasáže jako: „Probuďte se válečníci bílý Evropy, sražte konečně na kolena ty židovský psy.“

Tomáš Ortel dle svých slov již s touto kapelou neztotožňuje, ale zároveň se od ní nikdy nedistancoval. A některé skladby skupiny Conflict 88 zpívá i se skupinou Ortel.  

Na jeho koncertech můžete potkat představitele krajní pravice. Existuje dokonce záznam z koncertu ve Frýdku Místku z roku 2016, který natočil dokumentarista Vít Klusák, kde skupina fanoušků hajluje a pokřikuje rasistická hesla.  

Na koncertě na Plumlovské přehradě, který jsem navštívila v červnu, se také pár lidí neudrželo a v nacistickém pozdravu pravou ruku zvedli. Na rukách a na nohách jim nechyběla tetování znaků Ortela. A jedna fanynka si Ortela nechala vytetovat na prsa, aby ho, jak sama řekla, měla vždy u srdce.

Peníze nad národ
Hardcore neonacistická scéna nicméně nebere skupinu Ortel za svou. Pro Tomáše Ortela je totiž podobně jako pro Tomia Okamuru šíření nenávisti především výnosný byznys. Jeho vazby na krajní pravici jsou ale nesporné.

Tomáš Ortel se s kapelou zúčastnil několika akcí, pořádaných krajně pravicovou Národní demokracií v čele se známým antisemitou Adamem B. Bartošem. Jeho skladbu s názvem Hadr si zase vzala za hymnu s dodatečným Ortelovým svolením Vandasova Dělnická strana, zakázaná v roce 2010 rozhodnutím Nejvyššího správního soudu.

Jezdí i do zapadlých koutů země. Jenom od poloviny září do konce roku má skupina v plánu patnáct koncertů, čtyři z nich akustické.

Ve svém e-shopu prodává všehochuť s logem Ortel za ne úplně lidovou cenu: trička za čtyři sta padesát korun, dětská body za tři sta třicet, šaty za devět set. Kolik mu tento byznys spolu s neustálým koncertováním přesně vynáší, se z oficiálních záznamů dočíst nejde. Jeho firma odevzdala dosud pouze jednu nepřehlednou účetní závěrku, která má navíc jen půl strany.

Ortel sama sebe vidí jako rytíře na bílém koni. Jeho vášeň pro středověké rytířství se naplno projevila na jeho nedávné svatbě, o které ve velkém referoval bulvár.

Na veřejnosti se prezentuje jako disident a člověk, který nemá strach říkat pravdu a zároveň bojovat za budoucnost obyčejných lidí. Část společnosti na to slyší a přitakává mu.

Zde se samozřejmě nabízí úvaha, že kdyby se zavčasu na písničkářské scéně objevil někdo, kdo by frustraci velké části veřejnosti z polistopadového vývoje oslovil bez toho, aby míchal nenávist vůči slabším s naší vlastní bídou, mohli jsme být dnes jako společnost dál. Možná jsme nemuseli být tak rozdělení jako dnes.

Možná lze říct, že česká folková scéna, která takovéto emoce dokázala vystihnout před listopadem 1989, Ortelovi a jemu podobným vyklidila pole. Prakticky všichni její představitelé se stali takřka bezvýhradně konformními s novými pořádky a přehlíželi osudy lidí, na které se zapomnělo. Bez výjimky za to zaplatili cenu v tom, že je jejich dřívější múza opustila. A někteří jako Jaromír Nohavica či Pepa Nos dokonce dnes po krajní pravici sami pošilhávají.

Přitom hudební tradice, která bere v ochranu utlačované lidi, aniž by je proti někomu štvala, ale naopak v nich probouzí lidskost, je mnohem silnější. České hudbě ale zkrátka nějaký Pete Seeger v této éře schází.

Přitom zatímco se Ortel stylizuje do jednoho z těch utlačovaných, sám jezdí v drahém autě a předvádí se před médii opulentní svatbou konanou v den výročí narození Adolfa Hitlera na zámku, kde za druhé světové války sídlilo velitelství SS. Škoda, že nemůže slyšet od Karla Kryla osobně, co by si o tom myslel.

Verze pro tisk 24.9.2018 denikreferendum.cz
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme