Anarchist Federation

Written elsewhere : Politický aktivismus je maraton, ne sprint

This is a copy of article published on a2larm.cz.
It lacks pictures, formatting and mainly might have been updated in the meantime. If possible, read it from the original source, please:
https://a2larm.cz/2018/06/politicky-aktivismus-je-maraton-ne-sprint/

Rozhovor s anarchistkou a aktivistkou Dhjanou, která pořádá výcviky podpůrných a zotavovacích týmů a věnuje se problematice udržitelného aktivismu.

Aktivisté a aktivistky často čelí policejnímu násilí, zadržování, samotě v policejních celách nebo se při blokádách střetávají s agresivními fašisty. Tyto nepříjemné prožitky dopadají na jejich psychiku a vyrovnávání s nimi může být obtížné. Pomoc s těmito následky nabízí Support & Recovery Team. Hovořili jsme s jeho zakladatelkou, aktivistkou Dhjanou.

 

Co vás přivedlo k tomu, že jste začala s výcvikem podpůrných a zotavovacích týmů? Předpokládám, že za tím byly osobní zkušenosti s politickým aktivismem.

Před sedmi lety jsme spolu s Deportation Resistance Club začali podporovat migranty bez dokumentů, kterým hrozilo vyhoštění. Dělali jsme velmi otevřené a radikální akce, na letištích jsme cestujícím vysvětlovali, co se děje, jak těm lidem mohou pomoct a zastavit let. Kromě toho také umírněné akce – za pomoci právníků jsme například tlačili na příslušné úřady, aby deportaci zastavily. Odváděli jsme obrovské množství práce. Když jsme začínali, tak jsme si dělali legraci, že příští rok chceme být ve zprávě tajné služby, ale nakonec jsme se tam dostali už po půl roce. A i zpravodajci tvrdili, že jsme celkem úspěšní. Když začala vrcholit migrační krize, bylo deportováno hodně rodin s dětmi a stát s migranty zacházel velice násilně. Bylo to velice vyčerpávající a emočně náročné, takže asi po roce toho tlaku jsme všichni úplně vyhořeli. Nějak jsem tím prošla, po několika měsících jsem se zapojila do dalších aktivit a okamžitě jsem vyhořela podruhé. Po této zkušenosti jsem šla do výcvikového centra pro aktivisty Ecodharma ve Španělsku. Prošla jsem výcvikem udržitelného aktivismu, kde jsme se učili, jak se politicky angažovat, ale předcházet vyhoření. Jak dělat aktivismus vyváženěji a také zdravěji. Zjistila jsem, že je to přesně to, co nám schází, a že si z toho můžu vzít hodně nejen já, ale také ostatní. Mám pedagogické vzdělání, takže jsem začala pořádat workshopy a předávat svoje zkušenosti s udržitelným aktivismem dalším lidem.

Vedla jste před nedávnem první workshopy v Praze a v Brně, ale i v Nizozemí je to poměrně nová věc, že?

Ano, je před námi ještě hodně práce a lidé nejsou na přístupy udržitelného aktivismu zvyklí. Absolvovala jsem také výcvik pro vedení kurzů a získala jsem více nástrojů a schopností k vedení vícedenních workshopů. V určitou chvíli jsem si ale uvědomila, že udržitelný aktivismus nespočívá jen ve schopnosti předcházet vyhoření, ale že stejně důležité je, jak lidé duševně a pocitově reagují na policejní násilí a státní útlak. Sama jsem čelila extrémnímu násilí ze strany policie v Nizozemsku. Je to velký problém, lidé po střetu s policií odpadnou, neberou své prožitky vážně a nemluví o svých emocích. V některých skupinách je také znatelné machistické potlačování pocitů.

Jak bychom se podle vás neměli vyrovnávat se stresem a psychickými následky policejního násilí?

Určitě nedoporučuji jít a opít se několikrát po sobě, zasmát se tomu a jen tak to přejít. Máte se přece dát rychle dohromady, přestat skučet a vrhnout se znovu na barikády. To ale vylučuje lidi, kteří se s násilím vyrovnávají obtížně. To právě vede k tomu, že někteří odpadnou, a je to problém pro celé hnutí. S lidmi odchází pak odchází i jejich zkušenosti, znalosti a dovednosti a stojí hodně úsilí je nahradit. Nově příchozí ale dopadnou stejně a od aktivismu upustí a v hnutí pak chybí kontinuita. Proto jsem začala rozvíjet vlastní koncepci podpory a zotavení. Sama jsem podle oficiální diagnózy prošla posttraumatickým stresovým syndromem, takže jsem měla zkušenosti s konvenčními terapiemi, které ne vždy fungují v kontextu aktivismu.

Mohla byste shrnout, jaké jsou hlavní reakce na stresovou situaci spojenou s policejním násilím?

Rozlišuji tři základní typy reakcí: opětovné prožití nepříjemných pocitů, vyhýbání a zesílené emoce. Ale to, jak se lidé vyrovnávají s násilím, se hodně odvíjí od toho, jakou situací prošli, jestli byli sami napadeni, nebo byli svědky násilí. Někdy je dokonce horší být svědkem násilí než ho přímo zažít. Z nějakých důvodů jsou lidé citlivější na násilí na jejich soudruzích a kamarádech než na násilí na nich samotných. Také záleží na osobnosti, osobní historii a mechanismech, jakými se konkrétní osoba vyrovnává se zátěží. Některým lidem se budou nepříjemné prožitky vracet; někteří zažijí všechny reakce silněji a jiní slabě. U sedmdesáti procent lidí se příznaky postupně vytratí během šesti nebo sedmi týdnů, takže je to většinou dočasné.

Jaké dovednosti se snažíte předat účastníkům vašich kurzů?

Je důležité, když na začátku jen zmíním samotné způsoby vyrovnávání s násilím, protože lidé, kteří něčím podobným prošli, mají často pocit, že je s nimi něco v nepořádku. Jedná se ale o běžnou reakci na mimořádnou situaci. Násilí není normální. Mnoha lidem se uleví, už když zjistí, že to, čím procházejí, je běžná reakce těla i mysli, která časem přejde.

Za druhé je třeba pochopit, že všechny reakce mají danou funkci, i když jsou často nepříjemné. Například pokud máte noční můry po tři týdny, pokud vás vyleká každý hluk nebo máte pocit, že se straníte přátel, tak je to nepříjemné, ale všechno má svůj význam. Opětovné prožívání traumatické situace je způsob, jímž se mysl vypořádává s podivnou, absurdní situací, kterou si přežvykuje a snaží se ji začlenit do myšlenkového světa. Vyhýbání se je také zdravé. To, čím si vaše mysl prošla, je velmi škodlivé, takže se mysl snaží chránit před všemi spouštěči negativních emocí. Pokud mysl čelí ohrožení, přepíná do modu přežití, zvedá přísun adrenalinu, abyste byl připraven k boji. Jenže mysl si myslí, že stav ohrožení pokračuje, takže zesiluje prožívání emocí.

Dále je velmi podstatná práce s technikami odolnosti. Vzniklá celá řada výzkumů, které se zabývají například dětmi, jež prošly velmi traumatickými událostmi, jako jsou pohromy nebo násilné útoky. Vyplývá z nich, že v každé zkoumané skupině existuje část dětí, na které zážitek dolehl méně nebo se s ním vyrovnávají lépe než ostatní. To se odvíjí od přítomnosti takzvaných ochranných faktorů, jako je funkční rodina nebo možnost návratu do školy brzy po události. To se však nedá přímo vztáhnout na aktivistické prostředí, takže jsem ve své koncepci rodinu nahradila afinitní skupinou. Také je dobré mít zavedený systém parťáků nejen při akci, aby se měli všichni na koho spolehnout. Lidé ve skupině by se měli o sebe navzájem starat. Pomáhá i tak jednoduchá věc, jako je denní rutina – například společné jídlo, pravidelné workshopy nebo výcviky, které jsou součástí osobního života členů skupiny. K zotavení může přispět, když začnete něco studovat nebo se učit nový jazyk. Je také potřeba být v bezpečném a pohodlném prostředí. Dále bych ráda zdůraznila blahodárný vliv pobytu v přírodě a jakýchkoli kreativních činností, například kreslení, spravování kol a podobně. Takže je důležité říct všem účastníkům, jaké pocity se můžou dostavit a spolu s ostatními dbát na zajištění ochranných faktorů. Každý člověk by měl přijít na to, co je pro něj vhodné a co mu dělá dobře.

Česká policie poměrně často používá taktiku kettlingu, při které uzavírá demonstranty do policejního kordonu. Při akci v rámci Klimakempu v minulém roce byli lidé v policejním sevření na ostrém slunci několik hodin. Jaký postup byste doporučila pro tyto situace?

Nejprve bych doporučila starat se o lidi, kteří mohou být více zranitelní, jako jsou velmi mladí účastníci nebo ti, kteří nedávno prošli nějakou traumatickou zkušenosti. Ujistit se, jestli jsou v pořádku, případně jim nabídnout podporu. Je vhodné zapojit některou z technik úlevy od stresu, jako je cvičení pozornosti nebo dechová cvičení. Ty se můžou hodit i v případě, že jsou lidé spojení v živém řetězu a policie se je snaží vytrhnout. Při týdenní akci by se lidé z podpůrného a zotavovacího týmu neměli nechat zadržet, protože by jim to mohlo znemožnit jejich práci. Pokud je ale skupina velká, tak může být dobré se naopak nechat zadržet a poskytovat podporu ostatním. Dále je vhodné mít při delší akci pečovatele, kteří dbají o to, aby lidé odpočívali, dávali si přestávky a pečovali o sebe. Mohou také s ostatními provádět malá cvičení, aby jim pomohli dostat ten chaos z hlavy.

Lidé zapojení do různých politických organizací a akcí mají často neodbytný pocit, že je na všechno zoufale málo lidí, a že pokud věci neudělají sami, tak je nikdo za ně neudělá. Dostávají se tak pod velký tlak. Jak se s tím vyrovnat a nezhroutit se z toho?

Právě jste přesně vystihl hlavní příčiny vyhoření. Lidé z klimatického hnutí navíc obvykle dodávají, že nemáme dost času. Dost obtížně se to mění, protože práce je skutečně spousta a nikdy nebude dost lidí. Musíme si přiznat, že k vyhoření přispíváme všichni tím, že máme od sebe i od ostatních velká očekávání. Je to součást skupinové kultury a většina očekávání navíc zůstává nevyřčena. Když mám spoustu práce, mám tendenci chodit spát ve čtyři ráno. Nakonec budu jenom unavená, přitom je to něco, co můžu sama změnit. Je třeba si nastavit nějaké hranice.

Myslím, že jedním z problémů levicových kolektivů je nerovné rozdělení práce, na kterém se zakládá jakási skrytá a škodlivá hierarchie. Lidé, kteří pracují hodně, se vyčerpávají a dávají ostatním najevo, že nedělají dost. Ostatní se pak potýkají s výčitkami. Co si s tím počít?

Myslím, že za to může velká soutěživost a zaměření na výsledek a produktivitu, které jsou bytostně spjaté s kapitalistickým systémem. Aktivistické skupiny tento způsob uvažování bohužel často přejímají. Jen to není o tom, kolik peněz vydělají, ale kolika akcí se zúčastní. Toho bychom se měli zbavit. Nechceme přece reprodukovat ty stejné nezdravé, odcizující mechanismy, které patří ke kapitalismu a neoliberalismu.

Ale přece v politice i aktivismu nakonec jde o to získat vliv a věci skutečně měnit. Soupeříme s protivníky, kteří jsou silnější. Není tedy vyčerpání nutným následkem zapojení do radikální politiky v dnešní době?

Ano, ale myslím, že si pomůžeme, když budeme vnímat politický aktivismus jako maraton, ne jako sprint. Jinak budeme běhat od jedné věci k druhé a úplně se při tom vyčerpáme. Je potřeba rozložit si síly. Svého cíle nedosáhneme zítra, ale aspoň budeme mít energii na příští týdny. I pokud počítáme mediální dopad, lajky a kliknutí, tak naše činnost má kromě toho dosah, který není měřitelný, ale je také podstatný. Za mnou už třikrát někdo přišel, že se před pár lety účastnil mého výcviku a že mu to skutečně otevřelo oči a změnilo život. To se také počítá.

Jak vy osobně předcházíte vyhoření?

I obyčejné, prosté věci mohou být kouzelné. Někteří lidé tvrdí, že jim procházka po lese od vyhoření nepomůže, že je to hloupost, na kterou nemají čas. Už jsem dokonce slyšela, že dělání neproduktivních věcí jen tak pro zábavu je sobecké. Všichni po práci potřebujeme čas na zotavení, abychom si mohli vůbec začít užívat volno. V kapitalistické společnosti nezačíná volno od chvíle, kdy přestaneme pracovat, ale až v okamžiku, kdy se zotavíme po práci. Ve výsledku nakonec jen pracujeme a pak se dáváme dohromady, abychom mohli zase dál pracovat. Měli bychom tedy při plánování času více počítat s dobou, kterou potřebujeme pro rekreaci po práci, a chápat ji odděleně od volného času, který máme jen pro sebe.

Print version 26.6.2018 a2larm.cz

Next events:

IFA/IAF - International of Anarchist Federations
Web of Anarchist Federation Publishing House

Written elsewhere

Links