Na letošní 1. máj připadlo dvacáté výročí obsazení squatu Milada. Ta je dodnes symbolem svobody a odporu – a její příběh zároveň vyvrací řadu mýtů o squattingu.

Prvorepubliková vila Milada, postavená v roce 1921, byla prázdná zhruba od roku 1984. Tehdy se stavěly přilehlé vysokoškolské koleje a menza. Nejspíše z důvodu plánované, ale nikdy nerealizované demolice byla vila vymazána z katastru nemovitostí. Po čtrnácti letech chátrání byla na 1. máje 1998 obsazena skupinou squatterů, kteří předtím bydleli na zaniklém squatu Zenklovka a dostali zimní azyl na legendárním squatu Ladronka. V letech 1998–2009 zde fungovalo autonomní sociální centrum, ve kterém se v průběhu let vystřídalo několik desítek lidí, kteří obsazenému domu dávali různý politický, sociální a kulturní obsah. Proběhlo tu několik stovek kulturních akcí, především koncertů a parties, ale také diskusí, promítání nebo divadelních představení. Na Miladě se po několik let každý týden vařilo teplé jídlo pro lidi bez domova. V rámci aktivity Food not Bombs zde fungoval infoshop s alternativními tiskovinami a fanziny. V roce 2009 byl dům vyklizen policií a soukromou bezpečnostní agenturou. Od té doby dál chátrá.

V české polistopadové historii existovaly zhruba dvě desítky obsazených domů. Jen v několika případech byly kolektivy schopné organizovat veřejné akce a uhájit svou existenci po několik let. I z toho důvodu se každý z nich stal svého druhu symbolem. V případě Milady lze uvést minimálně trojí symbolický rozměr.

Milada jako symbol úspěšného odporu

Squat Milada čelil v říjnu 1998, po necelém půl roce fungování, hrozbě vystěhování. Ta se nakonec naplnila a policie se ve spolupráci s hasiči a soukromou bezpečnostní agenturou pokusila dům vyklidit. I přes pohotovost drženou squattery a připravené barikády se policistům podařilo rychle proniknout do celého domu. Několik squatterů nicméně vylezlo na střechu, kde dům hájili po dobu několika následujících dní. Mezitím se v okolí domu střídaly desítky podporovatelů, kteří lidem nahoře dodávali sílu vytrvat, snažili se vyvíjet mediální tlak nebo organizovat solidární akce. Přímo před vilou proběhlo v průběhu obléhání natáčení televizního diskusního pořadu „Na hraně“, který dodnes stojí za zhlédnutí. Vyklízený dům se dvěma squattery na střeše hlídala bezpečnostní agentura složená ze sympatizantů krajní pravice, kteří byli vybaveni brokovnicemi a působili jako nejhorší karikatura sama sebe.

Po pěti dnech squatteři za pomoci studentů napjali lano ze sousedních kolejí přímo na střechu Milady. Jeden ze squatterů po něm slanil, aby dvěma vyčerpaným kamarádům přivezl jídlo, oblečení a hlavně potřebnou vzpruhu. Právě tento moment se stal pro další vývoj rozhodujícím. Při slaňování na sebe členové bezpečnostní agentury volali povely jako „odřízni ho“, a to aktivizovalo přihlížející skupinu podporovatelů, kteří na bezpečnostní agenturu zaútočili kameny a vším, co měli po ruce. Slanění na střechu Milady dopadlo šťastně. Jeden z členů bezpečnostní agentury byl odvezen vozem záchranné služby. Po zhruba půlhodině odjel najednou i zbytek členů agentury. Příštích několik týdnů fungoval život na squatu v pohotovostním režimu, než se opravdu ukázalo, že dům byl vybojován na dalších jedenáct let.

Milada jako symbol marnosti

Příběh Milady je ale i příběhem marnosti a nesmyslného chátrání. Vila Milada byla po čtrnácti letech bez obyvatel ve velmi špatném stavu. V několika místnostech byly propadlé stropy, bylo třeba opravit střechu, zasklít všechna okna. Určujícím důvodem, proč mělo v květnu 1998 smysl tento dům i přes komplikace obsadit a pokusit se zde vytvořit autonomní sociální centrum, byl fakt, že stavba byla vymazána z katastru nemovitostí. V říjnu téhož roku, kdy přišel první pokus o vyklizení, byla během pár dní zničena práce za celý půlrok: vytlučena všechna okna, záměrně a důkladně ničeny osobní věci.

Ještě horší zásah pro stav domu však znamenalo definitivní vyklízení, které proběhlo v červenci v roce 2009, bezprostředně po opětovném zapsání domu do katastru nemovitostí. Členové najaté agentury vytloukali střešní tašky po celé ploše střechy, a to nejen proto, aby tak znemožnili obranu squatterům, kteří se opět snažili uchýlit na střechu, ale také za prostým účelem: aby dům učinili neobyvatelným. Znovu došlo k záměrnému poškozování všech věcí v domě, během jediného dne byla represivními složkami zničena práce, na které se lidé kolem domu podíleli celých několik let. Záběry pořízené na Miladě po tomto vyklízení měly sloužit jako ilustrace, v jakém nepořádku zde squatteři bydleli.

Obnažení střechy si velmi rychle vybralo svou daň. V domě se opět propadly stropy, tentokrát v plném rozsahu mezi posledním patrem a půdou. V tomto zbědovaném stavu zůstala vila Milada po následujících devět let až do dnešních dnů, a to navzdory proklamacím o jejím využití a přehazování vlastnictví mezi různými státními úřady a fakultami UK.

Milada jako symbol policie utržené ze řetězu

Jestliže lze v případě prvního pokusu o vyklizení v roce 1998 hovořit alespoň o základním respektu k bezpečí squatterů, kteří se uchýlili na střechu (probíhalo přesvědčování a vyjednávání; velitel zasahujících hasičů připustil použití žebříků a hasičské techniky, odmítl však nasadit své muže na sundávání squatterů ze střechy), druhé a definitivní vyklizení v roce 2009 probíhalo ve zcela jiném duchu. Policie pomohla zajistit a vyklidit okolí domu a přístup až na střechu, ale potom už ponechala volné pole zásahu soukromé agentury složené i ze sympatizantů krajní pravice. Členové agentury naprosto nevybíravým a život ohrožujícím způsobem strhávali squattery ze střechy a z úzké lávky okolo komínů. Dole zasahující policisté jen drželi shromážděné podporovatele squatterů v dostatečné vzdálenosti od domu a na důrazné upozorňování na život ohrožující jednání s úsměvem odpovídali, že nic nevidí, protože stojí k domu zády.

Dalším podobným momentem byla jednorázová kulturní akce v roce 2012. Ta měla upozornit na fakt, že dům je stále prázdný a dál chátrá. Byla svým způsobem také návratem do míst, kde měla spousta koncertů a akcí neopakovatelnou atmosféru. Policejní zásah byl až překvapivě masivní a razantní. Zasahující policejní jednotky využily situace, kdy v potemnělém a uzavřeném prostoru nebyli žádní novináři. Policisté vytvořili mláticí uličku, kterou museli všichni účastníci akce projít. Mnozí si z ní odnesli podlitiny. Mimo násilí na lidech se policisté opět pustili do cíleného ničení hudební aparatury, nástrojů nebo třeba vinylových desek DJům.

Legendy, mýty a pověsti

Kromě toho, že se z Milady stal symbol squattingu, vyvrací její příběh i několik oblíbených mýtů, které se v souvislosti se squattingem neustále vynořují.

1. „Squatteři útočí na soukromý majetek, zpochybňují jeho nedotknutelnost a když pojedete na dovolenou, může se stát, že vám zaberou i váš dům.“ – Squatteři obsazováním domů reagují na možný rozpor mezi právem vlastnit a užívat. Ale v drtivé většině tam, kde je tento rozpor očividný, kde domy i více než deset let chátrají, nejsou jasné plány na jejich využití, mnohdy je i nejednoznačná vlastnická struktura, nebo jsou ve vlastnictví státu, který je neumí či nechce využívat. Nebo, jako v případě vily Milada, dům ani formálně neexistuje. Navzdory porušování zákona se svým přístupem snaží, aby legitimita byla na jejich straně.

2. „Squatteři domy ničí a vybydlují.“ – V případě domů, které byly obsazeny za účelem vytvoření autonomního kulturně sociálního centra, kolektivy vynakládají nemalý objem práce a prostředků na jejich opravy a údržbu. A to vše s vědomím, že veškerá tato práce může být během krátké doby zničena.

3. „Na squatech se jen fetuje.“ – Výčet akcí a aktivit jsem uvedl v krátkém shrnutí historie Milady – koncerty, diskuse, projekce, divadlo, benefiční akce, pravidelné vaření pro lidi bez domova, infocentrum. Bydlet a žít na squatu neznamená lehký život. Fakt, že nemusíte platit nájem, je vykoupen prací na opravách a údržbě domu, podílením se na chodu centra, ale i neustálou hrozbou vyklizení a trestního stíhání. Je to aktivní život, kdy se musíte neustále něco učit. Ať už jde o to, jak fungovat v rámci kolektivu, spolupracovat, organizovat kulturní a politické akce, nebo o to, jak se prakticky a svépomocí starat o mnohdy dlouhodobě chátrající dům.

Blýskání na lepší časy?

Podle aktuální zprávy uveřejněné v deníku E15 čeká dle vyjádření mluvčího Univerzity Karlovy Václava Hájka Miladu demolice. Kromě plánovaného rozšiřování vysokoškolských kolej uvádí jako jeden z důvodů nutnosti demolice Milady její obývání squattery. Zcela v rozporu s tím, že squatteři byli jediní, kteří tomuto domu dali za celých posledních 34 let šanci. Zástupci státních institucí vynakládali finanční prostředky pouze na zásahy bezpečnostních soukromých agentur, které umocnily zmar domu. Uvidíme, jestli bude tato zpráva jednou z řady nenaplněných plánů, nebo bude osud Milady definitivně zpečetěn.

Na pražském Žižkově stále odolává centrum Klinika, které nese štafetu squattingu dál a naplňuje termín „autonomní sociální centrum“ obsahem více, než kdy většina obyvatel předchozích squatů doufala. Kromě toho se v poslední době objevují také projekty, které využívají dlouhodobě prázdných a nevyužívaných budov a po dohodě s jejich majitelem nebo správcem je buďto bezplatně, nebo v nájmu využívají k rozmanitým záměrům, které obohacují veřejné dění v Praze. Jako příklady lze uvést Kampus Hybernská, budovu v Pobřežní ulici, Továrnu v Holešovicích, Kasárna Karlín nebo Prostor39 v Řehořově ulici. Jsou to většinou projekty dočasné, které jsou omezeny plánovanou rekonstrukcí nebo demolicí objektu. Ale to už svým způsobem patří k pravidlům hry.

Autor žil v letech 1997–2001 ve squatech Zenklovka, Ladronka a Milada, v současné době je na rodičovské dovolené, pracuje jako produkční v Café Na půl cesty a podílí se na provozu projektu Prostor39.

9.5.2018 a2larm.cz