V posledních měsících otřásla Francií vlna stávek a studentských demonstrací. Můžou přerůst v něco většího?

Nejde jen o železnice. Francií se šíří neklid od univerzit přes supermarkety až po letištní terminály. Na pozadí národní stávky železničářů – velkého symbolického boje, který bude podle všeho dlouhý a intenzivní – začali studenti i pracovníci v ostatních odvětvích přebírat iniciativu. Nejedná se přitom o první protesty za vlády prezidenta Emmanuela Macrona. Jeho pracovní reformy z loňského roku už jednou stávky a demonstrace vyvolaly. Současná vlna protestů má ale každopádně širší záběr. Po stávce největšího francouzského zaměstnavatele, supermarketu Carrefour, následovaly stávky na železnici a na letištích, které přinesly závažné důsledky pro dopravu v zemi. Nyní se k tomu všemu přidává ještě studentské hnutí. Není jasné, zda se protesty spojí do jednotného hnutí, v tuto chvíli nicméně ještě probíhají odděleně. Potenciál pro to, čemu francouzští levicoví aktivisté říkají „konvergence bojů“, však už není možné ignorovat.

Stávkující železničáři

Poté co se železničáři 22. března připojili k protestu státních zaměstnanců, zahájili sérii stávek po celé Francii. Odbory vyzývají vládu, aby upustila od navrhovaných reforem, které by pracovníky připravily o benefity a navíc by spustily první fázi plné privatizace státního železničního dopravce – francouzskou národní železniční společnost (SNCF). Zaměstnanci v rámci stávkových plánů hodlají až do 28. června podnikat řadu dvoudenních akcí rozdělených do třídenních intervalů.

Tyto stávky zaštiťují všechny čtyři hlavní odborové organizace – tedy CGT, podle nejnovějších průzkumů největší odborová organizace francouzských drah, stejně jako umírněnější organizace CFDT a UNSA. O něco radikálnější SUD-Rail, třetí nejpopulárnější odborová organizace mezi železničáři, vyzvala zaměstnance, aby o svých stávkových plánech rozhodli sami na valných shromážděních.

Řadoví členové odborů se na akcích podílejí s velkým odhodláním. Podle SNCF šlo do stávky 34 procent z celkových 150 000 zaměstnanců společnosti – zhruba stejné množství, jaké se účastnilo stávky 22. března (35 procent). Číslo zahrnuje i administrativní pracovníky. Dále stávkovalo 48 procent zaměstnanců „nepostradatelných pro provoz vlaků“ včetně 77 procent všech strojvedoucích. Dohromady tak téměř zastavili železniční dopravu: vyjížděl pouze jeden z osmi plánovaných vlaků TGV a z regionálních spojů byla v provozu jen pětina. Stejně tak systém pařížských příměstských vlaků fungoval jen na čtvrtině své kapacity. Účast na protestech však ještě zdaleka nedosahuje rozměrů roku 1995, kdy stávkové akce železnice a veřejného sektoru zastavily dopravu úplně a vymohly si stažení důchodových reforem navrhovaných vládou. V té době se stávek účastnilo přibližně 60 procent zaměstnanců SNCF.

Postoj veřejnosti ke stávkám bude pravděpodobně kritický, protože přerušení dopravy a zpoždění dopadají především na dojíždějící. Železničáři se snaží svůj boj pojmout jako širší obranu veřejných služeb, které se ve Francii těší značné úctě. Macron a jeho vláda se na druhé straně snaží pracovníky železnice vykreslit jako „privilegovanou“ část pracovní síly, která lpí na nerozumných benefitech. Veřejné mínění se nicméně přiklání k odborům: v anketě zveřejněné 1. dubna se 46 procent dotazovaných vyjádřilo, že stávky jsou podle nich „opodstatněné“; jen několik týdnů předtím se takto vyslovilo 42 procent respondentů. Odbory i vláda věnují těmto číslům velkou pozornost, stejně jako účasti na stávkách. Po celé zemi mezitím propukají další protesty.

Situace v soukromém sektoru

Současně se stávkou železničářů proběhla celonárodní celostátní stávka supermarketu Carrefour – největšího francouzského zaměstnavatele v soukromém sektoru. Jeho zaměstnanci ji zorganizovali v reakci na oznámení ze začátku roku, které ohlašovalo rušení 2400 pracovních míst a téměř 300 obchodů. Podle odborů se stávky dotkly stovek obchodů v celé zemi. Pracovníci byli rovněž znechuceni ubohými bonusy, které z loňských 610 eur letos klesly na 57 eur. Akcionáři přitom za rok 2017 získali na dividendách 345 milionů eur. Zda budou následovat další protesty, není v tuto chvíli jasné.

Dlouho plánovanou stávku na dobu neurčitou zahájili také popeláři, a to pod záštitou odborové organizace CGT. Další sdružené unie vyzývají, aby i pracovníci ze soukromého sektoru byli pokládáni za zaměstnance veřejné správy. Zároveň požadují možnost odchodu do předčasného důchodu a zkrácení pracovní doby. Na předměstí Paříže vystoupily řady demonstrantů; podle CGT byla účast hojná i na západě a severu země.

Neklid panuje i v Air France, dalším hnízdě odborářské činnosti. Stávka pilotů, stevardů a pozemního personálu byla od konce letošního února již čtvrtá v řadě – domáhali se zvýšení mezd o šest procent. Přestože se společnost v průběhu vyjednávání snažila jednotlivé odborové centrály rozdělit, organizovaná pracovní síla je zatím sjednocená. Na nedávné vlně protestů se podílela zhruba třetina pracujících. Společnost se vyjádřila, že může garantovat tři z každých čtyř letů. A očekávají se další stávky.

CGT rovněž zveřejnila plán oficiální stávkové pohotovosti na příští tři měsíce v energetice – tak, aby se časově kryla se stávkami na železnici. Jedná se o strategický tah, který má zvýšit tlak na vládu. CGT je největší odborovou organizací v částečně privatizovaném francouzském energetickém průmyslu, který zahrnuje jaderné elektrárny a elektrickou síť. Odbory již varovaly před cílenými blackouty a snížením dodávek elektřiny, čímž se domáhaly zastavení deregulace celého sektoru.

Státní zaměstnanci a studenti

Protesty ve veřejném sektoru z 22. března byly předvojem širšího sjednocení, kterého železničáři budou zřejmě muset ještě docílit, pokud v boji s vládou chtějí úspěšně prosadit svoje požadavky. 22. března zahájili státní zaměstnanci stávku proti zmrazení platů a hrozícímu propouštění. V Paříži se na Place de la Bastille shromáždily desítky tisíc demonstrujících učitelů, zdravotníků a železničářů. Odbory chystají setkání, na kterém chtějí oznámit plány dalších stávek. Tím by mohly být položeny základy celonárodního hnutí.

A pak tu je ještě eskalující neklid na univerzitách. Přestože protesty z větší části polevily, když Macron vloni v květnu nastoupil do úřadu, studentské hnutí v několika posledních týdnech opět posílilo a je výraznější. Začátkem tohoto roku vláda odsouhlasila plán reformy systému přijímaček do prvních ročníků, což by veřejným vysokým školám umožnilo odmítat uchazeče do vybraných oborů. Pro levicově orientované aktivisty z řad studentů jsou tyto reformy neakceptovatelné a ohrožují samotné jádro francouzského vysokoškolského vzdělávání, které je založeno na nízkých nákladech studentů a otevřenosti pro všechny.

Ačkoliv se o reformách přijímaček vědělo už dlouho, impuls k nedávné mobilizaci se zrodil v jihofrancouzském městě Montpellier. 22. března – v den celonárodní stávky železničářů a státních zaměstnanců – obsadili studenti práv na univerzitě v Montpellieru posluchárnu, kde uspořádali valné shromáždění. Během akce však do posluchárny vtrhla skupina maskovaných mužů, vrhli se na ně s obušky a dřevěnými prkny a vyhnali je ven. Incident měl bizarní dohru, protože děkan právnické fakulty byl záhy zatčen a přinucen odstoupit z funkce, což vyvolalo vlnu podezření, že o útoku na studenty věděl dopředu.

Studenti v Montpellieru po této události školu obsadili a ze solidarity se k nim připojily i kampusy v Bordeaux, Nancy, Nantes nebo Toulouse. Jejich pařížští kolegové se zabarikádovali i na kampusu jedné z největších francouzských veřejných univerzit – na Sorbonně.

Samotná Sorbonna dosud zůstávala protesty nedotčená, ale po padesáti letech se začínají objevovat zjevné paralely s květnem 1968. V té době se totiž policejní represe studentského hnutí staly rozbuškou pro dosud nevídané povstání zaměstnanců. Ačkoliv organizovaná pracovní síla a levice jsou v dnešní době nepoměrně slabší, mladí aktivisté se nad těmito detaily tolik nepozastavují. Doufají totiž, že v květnu 2018 půjde o něco víc než jen o připomínku jednoho výročí.

Autor je novinář.

Z anglického originálu Signs of the French Spring publikovaného na webu jacobinmag.com přeložila Linda Fořtová. Redakčně upraveno.

12.4.2018 a2larm.cz