Před třemi lety uveřejnily Literární noviny stať historika Jana Tesaře o mýtu zástupné oběti zvané v Čechách třetí odboj. Způsob autorova myšlení se vymykal a vymyká prefabrikovaným názorovým stavebnicím, na které si u nás potrpíme. Je tomu tak i v následujícím rozhovoru o tom, co nás nejvíc ohrožuje a o čem málo mluvíme nebo nemluvíme vůbec.

Ve své knize Mnichovský komplex jste napsal: „V minulých dějích můžeme vždy sledovat signály budoucích časů. Nesmíme v nich ovšem nikdy hledat všechny příčiny událostí, které se odehrály později.“ Existuje nějaká přiléhavá historická analogie k současné civilizační situaci, nebo je v podstatě bez precedentu?

Ano, v Evropě vznikla bezprecedentní, alarmující a skandální situace, trvá zhruba rok a burcuje zejména každého občana členských států EU. Je to skutečnost, že politické vedení tohoto útvaru jako celku (za podpory mj. české vlády) použilo ve velmocenském soupeření s Ruskem jako svou zbraň prostředek, který vlastními zákony výslovně zakazuje – skupinu ukrajinských nacistů. Přitom nejde o nějakou tajnou operaci: děje se tak před očima světa, banderovci svou příslušnost neskrývají, naopak co nejdůrazněji nacistické symboly manifestují a situace využívají k posílení vlivu nacismu jak na Ukrajině, tak v Evropě vůbec, k nátlaku na politické vedení EU.

Ústavy a zákony většiny členských států  EU zakazují propagaci nacismu a užívání nacistických symbolů, což současní vládci ostentativně pošlapávají. Vzniká situace, která byla teoreticky zvažována například v německé poválečné diskusi o obecné spoluvině za nacismus a všechny hrůzy, které přinesl. Vyústily v uznání práva, ba dokonce povinnosti občana ke vzpouře! Tato situace nastává a od někdejšího nastolení nacistického panství se zásadně liší tím, že dnes nikdo nemůže říci, že neví, co je nacismus. Hrozná historická zkušenost s ním byla všeobecně uznána za závaznou součást našeho občanského a vůbec lidského vědomí. Každý, kdo mlčí k tomu, co se dnes děje, je spoluviníkem! Dokonce například i vy, někdejší židovské oběti holokaustu, kteří jste přežili a velmi dobře víte, co to byli právě ukrajinští nacisté jako výkonná síla ve všech koncentrácích či např. v Babím Jaru, a přesto mlčky stážujete při vzpomínkových obřadech, cynicky využívaných k politické legitimizaci této nejhorší lidské špíny, berete na sebe spoluvinu, odpovědnost za budoucnost nového pokolení, které je ohroženo touto nanejvýš riskantní hrou s ohněm. 

Jak by podle vás měla vypadat odpovídající reakce občanů?

Za takových okolností měly by být ulice plné rozhořčených demonstrantů, vlády by se měly kácet a haagský tribunál zavádět kauzy označené jmény nejen banderovců, ale také těch, kdo tuto smečku vypěstovali, živí a zatím drží na řetěze. Nic takového se neděje. Namísto toho po ulicích evropských měst pochodují ohlupovaní lidé, orientovaní na zástupné problémy. To je skutečně příznakem ochablosti této evropské společnosti a vyvolává zásadní otázku ohledně budoucnosti toho, co nazýváme judeokřesťanskou civilizací či podobně.

Já se však domnívám, že kořen věci, zásadní znak této fáze dějin, je jinde. Je to takzvaná neoliberální revoluce posledního necelého půlstoletí, které se podařilo, nevím, zda pouze načas, převrátit přirozený a pozitivní vývoj Evropy počínající počátkem 19. stol. V pohledu zevnitř této doby a této civilizace se to jeví jako vyvrácení celé společnosti z kořenů, ztráta všech hodnot a cesta ke zmaru. Není náhodou, že všude okolo slyšíme tolik přirovnání s pádem říše římské či dokonce egyptské.

Co nazýváte neoliberálním převratem a kdy k němu podle vašeho názoru došlo?

Velká francouzská revoluce a Napoleonovo panství otevřely pro celé příslušné části Evropy cestu liberalismu a hospodářského rozvoje. Průvodním jevem byl vznik dělnictva, jeho organizace, moderního dělnického hnutí a myšlenky socialismu. Rychlý rozvoj ekonomické moci a kapitálu zároveň ukázal, že se veškerá moc nad společností stále víc soustřeďuje do rukou majitelů kapitálu. Lidé zkrátka objevili fakt, že provozování velkých hospodářských podniků dává jejich majitelům do rukou velkou a stále rostoucí moc nad společností, a ve skutečnosti také moc politickou. Tento poznatek překračoval klasickou liberalistickou teorii politické moci. Problém musel být řešen, a byl řešen v nespočetných sociálních konfliktech spolu s otázkou sociální. Řešením bylo regulování hospodářství, celého hospodářského a sociálního života zákonnými ustanoveními, tedy politickou mocí. Je nepopiratelnou skutečností, že moderní demokratická Evropa republik, všeobecného a rovného volebního práva atd. je reálným, i když z hlediska cílů jaksi „vedlejším“, výsledkem zhruba půldruhého století bojů socialistického dělnického hnutí. A toto je klasický obraz Evropy na konci století 19. stejně jako ještě, řekněme, sto let poté. To jsou poměry, které formovaly evropského vzdělance. U nás je nejlépe vystihuje Masarykův bonmot o vývoji, který jde doleva, a jeho závazný program republiky socializující – tj. stále více rozšiřující politickou rovnoprávnost všech svých občanů také na stejný přístup k civilizačním vymoženostem a podílu na bohatství společnosti. V té době již navíc k problémům ekonomickým přistoupily ekologické – což je, nezapomeňme, jen varianta téhož řeckého slova, téhož univerzálního problému, a nakonec téhož jedině představitelného řešení.

Proč jsme se od tohoto cíle vzdálili?

Od poloviny 20. století  se po celém světě postupně prosadil proces, který ve svých důsledcích eliminoval jak náš klasický obraz Evropy socializujících republik, tak i reálnost řešení univerzálního ekonomicko-ekologicko-sociálního problému. Jeho základem je „elektronická revoluce“, uplatnění počítačů. Degraduje nebo dokonce úplně anuluje hodnotu pracovní síly prostého člověka, stamilionů či miliard takových jedinců, která byla jejich jediným bohatstvím a prostředkem k uplatnění, ba k existenci. Ze sebevědomých tvůrců všeho bohatství světa se stávají ponížení čekatelé na nějakou činnost, kterou pro ně vládci světa vymyslí a připraví – teď teprve vzniká ten proletariát v autentickém významu ze starého Říma. Organizované dělnické hnutí se rozpadá, jeho tradiční bojové instrumenty ztrácejí účinnost, semknutý kolektiv je nahrazen miliony jedinců usilujících o individuální vzestup či pouhé přežití. Přitom pamatujme, že podoba společnosti je vždy jen výsledek rovnováhy sociálních sil v ní působících.

Držitelé největší ekonomické a finanční moci pochopili, že síla jejich protivníka je v globálním měřítku oslabena a po náporu se bude rozpadat. To je zvrat ve vývoji světa, charakterizovaný jmény jako Thatcherová či Reagan. Ohromnou posilou pro ně byl, ať se to komu líbí nebo nelíbí, rozpad sovětského systému: zbavil je strachu z možné mocenské konfrontace a zároveň odstranil potenciální oporu těch, na které neoliberální koncept zaútočil. A to je dnešní obraz světa a jeho univerzální problém. Neboť ten zdánlivě neoliberální převrat smetl nejen svého odpůrce, ale zároveň podvrátil i státní moc jako vyrovnávající element a do budoucna možné východisko k řešení světové krize ekologické. Učinil totiž ze všech státních i tzv. nadstátních orgánů jen nástroje k převodu společenského bohatství do rukou hrstky boháčů, jak to každému ukázaly miliardové dary bankám všude na světě v posledních několika letech. Takže nemáme žádnou protisílu schopnou tuto nenasytnost zatlačovat. Výsledkem je svět, jak ho charakterizuje zpráva pro letošní setkání nejbohatších lidí planety v Davosu, vypracovaná jejich nejlepšími experty. S uspokojením konstatuje, že 1 % obyvatel zeměkoule vlastní v r. 2014 48 % jejího bohatství, a odhaduje, že do dvou let to bude víc než polovina. Boháči jsou spokojeni, vývoj jde stále rychleji v jejich prospěch. Z tohoto univerzálního problému se odvíjí všechno ostatní, samozřejmě také války. To je přece tisíciletá zkušenost. A náš svět ztratil svůj mravní základ.

Jedná se podle vás v současné situaci o instrumentalizaci islámu západní civilizací, nebo patří násilí v této podobě ke genetické výbavě islámu jako náboženství?

Snad každé náboženství odedávna směřuje jak k meči, tak k pluhu. Excesem je pohanské náboženství nacistů, jehož cílem bylo vyvraždění „nižších ras“. Jinak jde zpravidla o účelový výklad, který si vytvoří stoupenci, a ze strany těch druhých jde o to, zda se budeme snažit o dorozumění anebo konfrontaci s cílem boj, válka. Podal bych svůj obraz „bojujícího islámu“ ve třech etapách. První je středoasijský islám ovlivněný ruskou revolucí. Byla to vize spravedlivého světa práce a lidské solidarity. Zničil ji Stalin. Etapa druhá je Írán před 60-65 lety. Lidová revoluce přivedla k vládě dr. Mossadeka, který znárodnil naftu, modernizoval zemi a zaváděl v ní demokratické zřízení. V zápětí byl svržen pučem organizovaným z USA – bylo to první uplatnění klasického amerického vzorce na Středním východě. Nastal obludný režim šáha Páhlavího, ve všem všudy servilní vůči USA. Za dvě desetiletí jeho vlády se nahromadily masy chudiny na periferii měst, až 1979 přišel výbuch, který všechno smetl. V tomto čase se marxistické náboženství, mnohokrát Sověty zneužité, již rozpadalo a převrat poprvé nabyl islamistickou tvář. Tehdy a tam se zrodila myšlenka pomsty Západu. Kdo je pravým viníkem?

Nezdá se vám takový pohled přece jen poněkud jednostranný?

Je zcela osobní: etapu třetí popisuji z vlastní zkušenosti z 80. let, kdy jsem byl už v emigraci. Jak známo, v roce 1979 přepadl Brežněv Afghánistán a afghánský lid se chopil zbraně. Polský exil založil organizaci na pomoc bojujícímu Afghánistánu, jmenovala se Solidarność Afganistan. Prezidentem byl Bohdan Cywiński, původně předák katolíků v Sejmu, který se přes Solidarność dostal do emigrace. Já jsem měl čest být tajemníkem této organizace. Zajišťovali jsme politickou i hmotnou pomoc ze Západu pro bojující Afghánistán, ale šlo i o víc: byl to politický symbol. Prezidentem šéf katolíků, já socialista tajemníkem, a podporovali jsme hnutí Džamiáte islámí, demokratické a vůči Západu otevřené islamisty v zemi přepadené týmž agresorem, který utlačoval i naše země. Náš hlavní partner byl Ahmad šáh Massúd, afghánský hrdina, jedinečný partyzánský velitel, který proti sovětům vybojoval a po dlouhá léta udržel osvobozenou oblast, v níž zavedl pozemkovou reformu, spravedlivé rozdělování vody, atd., včetně všech vymožeností, které v zemi již předtím prosadila světská republika – vše však na základě islámu, jejich výkladu Koránu. Byla to příkladná společnost opravdové sociálně spravedlivé demokracie, na všechny strany otevřené. Sám jsem měl stálý kontakt s jejich polooficiální misí v Paříži a mnohokrát jsem s nimi diskutoval. Také mám jejich děkovnou listinu s výslovným připomenutím československého „Jara 1968“ jako jejich inspirace.

Ovšem Američané ve svém primitivismu považovali v boji proti Sovětům za správné podporovat to, co bylo v jejich očích ne polokomunismus, ale jeho radikální negace. Podporovali, říkám to důrazně jako svou zkušenost, nejhorší islámské zběsilce. Dávali jim dokonce i tehdy nejmodernější rakety Stinger. Jak skončil tento příběh, měl by vědět každý: po odchodu Sovětů se na celou zemi rozšířila Massúdova partyzánská oblast. To byla republika prezidenta profesora Rabbáního, duchovní autority islámu i Západu. A ta byla vzápětí svržena islamistickými zběsilci, tj. dnešním Tálibánem. Vyhráli proto, že měli americké zbraně a podporu. Ahmad Massúd byl úkladně zavražděn v předvečer amerického vpádu do země. Kdo je opravdový viník nenávisti, kterou ovšem sklízí celý Západ?

Čímž nechci bagatelizovat obecnou stránku problému, kterou je hrozná a v úhrnu stále dramatičtější chudoba, zejména Afriky. Z chudoby roste nenávist – pamatuje si ještě někdo u nás básníka Jiřího Wolkera?  

Žijete dlouho ve Francii: myslíte, že pařížské teroristické útoky posunuly problém do nové kvalitativní fáze?

Na přímou otázku odpovím otevřeně, ale dělám to nerad, protože můj názor je dost nekonvenční a já bych nechtěl věcmi diskutabilními zpochybňovat naléhavost toho, co jsem shora řekl jako evidentní: Myslím, že došlo k nešťastnému nedorozumění, a bojím se, že budoucnost bude sklízet dračí setbu. Všechny duchovní autority islámu odmítly barbarské atentáty, a to bez jakýchkoli výhrad. Výhrady by mohly být a například já je mám, ale skutečností je, že oni žádné výhrady neuplatnili. Neřekli, že předtím byli uraženi ve svém náboženství. Byli velkomyslní, jak to přikazuje Prorok. Mohl následovat pochod smíření, a oni se ho zúčastnili. Ale francouzský prezident přímo z něj odletěl na válečnou loď a před nastoupeným vojskem rozhodným hlasem volal „Francie je ve válce!“ Takže ne smíření, ale válka, a navrch další karikatury, tentokrát s finanční podporou státu a kdekoho. Takže ti, kdo pochodovali za smíření, jsou náhle vmanipulováni, jako by pochodovali za jednu z válečných stran, a to ne tu svoji. Ponížili je, a ponížení živí nenávist. Že následovalo oficiální ohrazení proti Francii ze strany hned několika států, je důsledek, který nemohl nebýt očekáván.

Válka je ovšem nejen v Africe, miliony muslimů jsou v zemi, jsou to nikoli přistěhovalci, nýbrž francouzští občané. Takže podle pana prezidenta máme chtě nechtě také válku vnitřní, občanskou – a to kvůli karikaturám.

Nejde tu tedy podle vás o svobodu projevu jako konstitutivní hodnotu Západu a podmínku svobody politické?

To je problém Dostojevského. My, leckým považovaní za „východní divochy“, jsme si ho vyřešili před sto padesáti lety. Všechno je dovoleno? Jako člověk, který si nikdy nedal a nedá sáhnout na svou svobodu: mám právo šlapat po hlavách a srdcích druhých lidí, po tom, co oni mají za nejhodnotnější na sobě, za své povznesení nad tento svět?

Vidíte pro politiky nějakou možnost, jak opustit svět prázdných mediálních gest a přikročit k reálnému řešení společenských problémů?

To je dobré zakončení. Já bych poradil světu, aby byl každý sám sebou. Víte, jak jsem poznával svět, nejdřív jsem viděl, že komunisté nejsou komunisté. Pokračování: socialisté nejsou socialisté, což se pozná třeba ze zmíněného projevu francouzského „socialistického“ prezidenta. Dále: křesťané už dávno nejsou christiani, nýbrž právě ti nejhorší farizejové, co Ježíše vydali na kříž. Co bychom si povídali: dívejte se, po ovoci jejich poznáte je. Aristokrati – jestli kdy byli, už dávno nejsou noblesa, nýbrž ušmudlaní kupčíci či šašci pro pobavení publika. A kapitalisté se netěší svými rozkošemi, ale kupují si vlády, armády, a – což je nejnovější hit – tajné služby... Pročež já nehlásám žádnou utopii, ale jenom ten cíl, aby každý byl tím, co o sobě deklaruje, což je, bohužel, asi ta vůbec nejsmělejší utopie.

Znovu vás však naléhavě prosím, nezapomínejte na kategorickou nepřípustnost nacismu. Mne se to koneckonců už netýká, já jsem si svůj život prožil a jsem spokojen. Ale vy, jestli připustíte pole nacistům, například teď ukrajinským, odsuzujete sebe nebo své potomky k opakování zkušenosti těch, co vyletěli komínem z Auschwitzu. Metody jsou dnes ovšem všestranně pokročilejší.

Jan Tesař (*1933) je esejista, historik, disident a prvosignatář Charty 77, spoluzakladatel VONS. V roce 1956 absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Ještě předtím nastoupil do Vojenského historického ústavu – Památníku Odboje, odkud byl v roce 1958 vyhozen z politických důvodů. Jako nezaměstnaný dále pracoval na svém tématu, potom následovalo zaměstnání v muzeu v Pardubicích, v roce 1961 se vrátil do VHÚ. Od roku 1966 byl členem KSČ, v roce 1968 vedl stranickou organizaci, avšak hned po moskevské kapitulaci vystoupil, musel změnit pracoviště, nastoupil do HÚ ČSAV. V roce 1969 spolu s Rudolfem Battěkem budoval nezávislé odbory. V září 1969 byl zatčen, po třináctiměsíční vazbě bez soudu propuštěn. V roce 1971 byl opět zatčen, z vězení se vrátil v říjnu 1976. V květnu 1979 byl opět zatčen a přijal nabídku k vystěhování, žil v Německu a později ve Francii. Nyní do Čech a na Slovensko distribuuje Bulletin EIT/AET (Mezinárodní dohody pracujících). Knižně vydal například Mnichovský komplex, Zamlčená diagnóza, Traktát o „záchraně národa”.

20.2.2015 www.literarky.cz