V kontextu útoku na Írán média znovu obrací pozornost ke Kurdům – hlavně jako potenciálním spojencům USA. Jaké jsou ve skutečnosti politické cíle Kurdů v Íránu? A jak s tím souvisí dění v Sýrii a Turecku?

„Tisíce kurdských bojovníků zahájily pozemní operaci v Íránu,“ uvedl minulý týden izraelský televizní kanál i24 news a zpráva se rychle rozšířila i do dalších médií. Některá z nich dokonce tvrdila, že již došlo k překročení irácko-íránské hranice. Zatímco kurdští komentátoři a analytičky začali neověřenou informaci rozporovat přímými svědectvími a zdroji z regionu, mediální svět zaplavilo oblíbené téma „kdo jsou Kurdové“.

Kromě „historických okének“ a profilů heterogenní skupiny, která je nejčastěji portrétována a redukována na heslo „největší národ bez státu“, zahrnovaly nadpisy analýz a komentářů také návrhy a poučování o tom, co by Kurdové měli dělat nebo naopak proč by se do „nebezpečné hry“ neměli pouštět. Jen málo z nich se skutečně snažilo zaujmout perspektivu Kurdů, citovat kurdské hlasy nebo přinejmenším rozlišit, o které kurdské aktéry se v daném případě jedná. 

Náhlý zájem médií o Kurdy kopíroval diskurz Spojených států, respektive Donalda Trumpa. Ten nejprve prohlásil, že „kurdská invaze z Iráku do Íránu by byla úžasná, pokud by o to Kurdové stáli,“ aby vzápětí téměř groteskně obrátil: „Nechci, aby se Kurdové zapojili do války, která je už tak dost složitá. Byli připraveni a chtěli to udělat, ale řekl jsem jim, aby se do toho nepouštěli.“ 

Taková prohlášení otevírají otázku, kdo a proč mluví za Kurdy a kdo za ně má ambice rozhodovat. Podobné rámování navíc přehlíží i reálné bezpečnostní důsledky mediálních spekulací. Autonomní kurdský region v Iráku (KRI) se již od počátku konfliktu stal terčem íránských útoků. Navzdory tomu, že kurdské politické reprezentace opakovaně odmítly zapojení do války, se tyto útoky dále zintenzivňovaly. 

Cesty k nezávislosti
Právě zkratka „největší národ bez státu“ vytváří mylný předpoklad, že hlavním cílem Kurdů je nutně vznik vlastního státu – a zároveň předpokládá, že za legitimní geopolitické aktéry budou považováni teprve tehdy, až národní stát „získají“. Íránští Kurdové, kterých je odhadem mezi 9 a 15 miliony, jsou dnes politicky zastoupeni několika organizacemi s velmi rozdílnými ambicemi. Mnohé z nich fungují jako partyzánské exilové struktury operující z iráckého Kurdistánu, kam se byly nuceny stáhnout již během vlády šáha Mohammada Rezá Pahlavího (1941–1979). 

Monarchistický režim podporovaný Západem byl vůči etnickým menšinám mimořádně represivní a systematicky omezoval jejich politická i kulturní práva. Právě šáh stál za zničením první samostatné republiky v historii kurdských snah o nezávislost, Mahabádské republiky. Ta vznikla v roce 1946 na severozápadě země na hranicích s Ázerbajdžánem za podpory – a v podstatě faktické závislosti – Sovětského svazu. Po stažení Sovětů po necelém roce malý útvar zanikl, přesto dodnes představuje důležitý symbol kurdských aspirací na nezávislost. 

Obdobně krátce dokázal vzdorovat i kurdský samosprávný experiment bezprostředně po islámské revoluci. Mahabádská deklarace z roku 1979 byla součástí širšího dělnického boje a volala po federálním uspořádání Íránu. O její potlačení se tentokrát postaral režim ajatolláha Ruholláha Chomejního, a položil tak základy dlouhodobého nepřátelského vztahu mezi islámskou republikou a íránskými Kurdy.

Kurdové v Íránu jsou po Ázerech druhou nejpočetnější etnickou skupinou a na rozdíl od šíitské většiny jsou převážně sunnité. Dlouhodobě čelí omezením jazykových i kulturních práv a zároveň patří k nejorganizovanější opozici, což se odráží i v nepoměrně vysokém počtu kurdských politických vězňů. Přesto to byly právě kurdské provincie, odkud se po smrti Mahsy Jiny Amini v roce 2022 rozšířily protesty „Žena, život, svoboda“ do celé země.

Většina kurdských organizací působících z iráckého Kurdistánu přitom neusiluje o vytvoření samostatného národního státu. Jejich cílem je spíše decentralizace nebo některá z forem autonomie. Jedna varianta je podobná modelu iráckého Kurdistánu (KRI), federálního regionu s vlastní vládou (KRG), parlamentem a armádou, zakotveném v ústavě Iráku. Druhá je inspirovaná projektem demokratického konfederalismu po vzoru autonomní oblasti známé jako DAANES (Autonomní demokratická oblast severovýchodní Sýrie) v Syrském Kurdistánu.

Zvolit si stranu
Tyto dva modely reprezentují i nejsilnější organizace íránských Kurdů, Kurdská strana svobodného života (PJAK) a Demokratická strana íránského Kurdistánu (KDPI nebo také PDKI). Aktuálně nejvlivnější z nich, PJAK, vznikla v roce 2004 coby íránská odnož PKK (Kurdské strany pracujících). Její kořeny sahají k mobilizaci po zatčení Abdullaha Öcalana v roce 1999. PKK vede od roku 1984 ozbrojený konflikt s tureckým státem. Během toho postupně opustila ideu národního státu ve prospěch decentralizovaného pluralitního modelu demokratického konfederalismu. Dnes je Tureckem, USA i EU označována za teroristickou organizaci. 

I přesto Spojené státy mezi lety 2013 a 2017 uzavřely s PJAK pragmatickou alianci v boji proti ISIS – navzdory tomu, že PJAK s PKK kromě ideologického východiska sdílí i organizační a personální vazby. Dnes však představitelé PJAK odmítli spekulace, že se přidají na stranu Američanů, a velitel Mazloum Haftan uvedl, že hnutí zastává třetí linii: „Nebudeme stranou, která zaútočí na Írán, ani stranou, která bude bránit současný režim. Naším cílem je demokratický a decentralizovaný Írán, který zaručí Kurdům i dalším národům právo na sebeurčení.“

Druhou politickou trajektorii zastupuje Demokratická strana íránského Kurdistánu (KDPI nebo PDKI). Její zakladatel, náboženský klerik Qazi Muhammad, stál za Mahábádskou republikou v roce 1946 a strana byla zapojena i do Mahábádské deklarace v roce 1979. Její ozbrojené složky –  tzv. pešmergy (kurdsky ti, kdo bojují až do smrti) – vedl od počátku Mustafa Barzání a strana je často ideologicky i organizačně ztotožňována s KDP v Iráku, kterou klan Barzání dodnes ovládá. Oproti PJAK má tedy silnější národní aspirace.

Navzdory rozdílům se PJAK, KDPI a čtyři menší strany – Strana svobody Kurdistánu (PAK), Komala dělníků, Komala Kurdistánu a Chabat – spojily v historické iniciativě a krátce před americko-izraelskou invazí oznámily koordinaci svých kroků v rámci Koalice politických sil íránského Kurdistánu. Dohodě předcházela série jednání během protestů na začátku roku, zejména v kurdských provinciích na severozápadě Íránu – Kurdy přezdívanými jako Rojhelat (východ). 

Cílem spolupráce mezi stranami je kromě svržení islámské republiky především naplnění práva kurdského národa na sebeurčení a vytvoření demokratického institucionálního rámce vycházejícího z politické vůle Kurdů. Ačkoli zatím funguje převážně na politické a deklarativní úrovni a nesjednocuje vojenské struktury, představuje důležitý krok ke koordinaci kurdské opozice. Její křehkou jednotu však už nyní narušuje americké a izraelské vměšování – menší strany jako Chabat a PAK totiž připouštějí možnost přímého vstupu do bojů, jež by jim umožnil návrat domů a „na který čekají dlouhá léta.“

Žádní přátelé, pouze hory
„Jedinými přáteli Kurdů jsou hory,“ říká známé kurdské rčení, které vedle doslovného významu – horského terénu poskytujícího útočiště civilnímu obyvatelstvu i partyzánům – odkazuje na dlouhou historii proměnlivých aliancí a opakovaných zklamání ve vztazích kurdských politických hnutí s velmocemi. Zprávy o údajném novém zbrojení íránských Kurdů americkými tajnými službami proti Teheránu – které předcházely nepravdivým informacím o zahájení pozemní operace iráckými Kurdy – přehlížejí, že dodávky zbraní, nepřímá podpora i tlak na zapojení v cizím zájmu mají v regionu dlouhou historii. 

Jedním z nejvýraznějších momentů křehkého spojenectví mezi Západem a Kurdy byla podpora série povstání (Raperîn) proti bathistickému režimu Saddáma Husajna v Iráku v roce 1991, do níž se zapojily jak kurdské, tak šíitské skupiny. Washington tehdy povstalce povzbudil a přislíbil jim podporu – aby je následně ponechal napospas represím režimu. Povstání sice položilo základy budoucí kurdské semiautonomii v Iráku, zároveň navazovalo na sérii amerických zanechání, které mnoho komentátorů a expertek nazývá kontinuální zradou, naposledy při stažení americké podpory kurdským silám v Sýrii ve prospěch vlády v Damašku.

Současnou zdrženlivost íránských kurdských organizací však nelze vysvětlovat pouze obavou z další možné zrady ze strany Washingtonu. Koalice politických sil íránského Kurdistánu nejedná ve vakuu a při svých rozhodnutích zvažuje řadu dalších geopolitických faktorů. Jedním z nejdůležitějších je křehká pozice kurdského regionu v Iráku (KRI), z jehož území většina těchto organizací operuje. Autonomie regionu by v případě širšího konfliktu čelila značnému ohrožení – nejen v podobě íránských útoků na americké základny v oblasti, ale i v riziku širší destabilizace, která by mohla zničit jeho samotnou politickou existenci. 

Křehká autonomie
Federální region iráckého Kurdistánu vznikl de facto po kurdském povstání v roce 1991, zatímco Bagdádem byl definitivně uznán až po americké invazi do Iráku v roce 2005. Autonomní Regionální vláda Kurdistánu (KRG) disponuje vlastním parlamentem, vládou i ozbrojenými silami (pešmergy) a spravuje většinu vnitřních záležitostí regionu, včetně bezpečnosti, hospodářství či školství. 

Politický systém regionu je od počátku spojen především se dvěma dominantními klany: rodinou Barzání a její vládnoucí Kurdskou demokratickou stranou (KDP) a rodinou Talabání s Vlasteneckou unií Kurdistánu (PUK). Zatímco KDP zastupuje zájmy iráckých Kurdů již od čtyřicátých let (formálně vznikla v exilu v Mahábádské republice), PUK vznikla v sedmdesátých letech jako opoziční síla vůči KDP. Navzdory historické rivalitě se obě strany po roce 1991 spojily proti Saddámovu režimu a dodnes mezi nimi převažuje spíše pragmatická spolupráce než otevřené soupeření. 

Kurdský region v Iráku (KRI) navíc nestojí v přímé opozici vůči íránské islámské republice. Vztahy mezi kurdskými politickými elitami a Teheránem jsou dlouhodobě pragmatické a sahají až do období íránsko-irácké války (1980–1988). Tehdy kurdské jednotky využily oslabení Saddámova režimu a s podporou íránských sil obsadily Halabdžu, následně zasaženou jedním z nejhorších chemických útoků moderních dějin a genocidní kampaní al-Anfal. Při ní bylo vyvražděno odhadem až 100 tisíc iráckých Kurdů. Írán tehdy sloužil také jako útočiště pro desetitisíce kurdských uprchlíků prchajících před genocidou. Mnozí dnešní lídři vyrůstali v íránském exilu, v Íránu mají stále rodiny a hovoří plynně persky. 

Představa, že íránští a iráčtí Kurdové mohou v současné geopolitické situaci jednoduše a jednoznačně „zůstat neutrální“, je však obdobně zavádějící jako představa, že jsou pouhým nástrojem velmocí. Kurdské politické struktury operují v prostředí silných tlaků a velmi omezeného prostoru pro manévrování. I významní světoví lídři mají často jen limitovanou možnost postavit se Washingtonu. I přesto současné vedení regionu zdůrazňuje, že v nynějším konfliktu hodlá zachovat neutralitu.

Kurdové proti Kurdům
Je navíc velmi nepravděpodobné, že by právě Barzání „obětoval“ semiautonomii iráckého Kurdistánu ve prospěch pro některé utopické představy širší kurdské federace – projektu, o jehož uskutečnitelnosti dnes po oslabení autonomního projektu DAANES pochybují i mnozí Kurdové. Barzáního politická linie byla vždy spíše pragmatická než ideologická. V minulosti neváhal spolupracovat jak s Izraelem, tak s Tureckem, což dlouhodobě narušuje romantickou představu o jednotné kurdské solidaritě. Právě probarzáníovské politické kruhy zároveň patřily mezi nejvýraznější kritiky silné přítomnosti Arabů v autonomních strukturách severovýchodní Sýrie a arabských ozbrojených jednotek v oddílech Syrských demokratických sil (SDF). 

Pokud lze mezi kurdskými politickými hnutími hovořit o dvou relativně soudržných proudech, pak jde právě o „tábor“ spojený s barzáníovským Kurdistánem na jedné straně a o politickou tradici vycházející z myšlenek Abdullaha Öcalana a hnutí PKK na straně druhé. Zatímco první z nich je založen především na modelu národně teritoriální autonomie a pragmatické regionální diplomacii, druhý usiluje o radikálně decentralizovaný projekt demokratického konfederalismu. Napětí mezi těmito dvěma politickými vizemi přitom výrazně formuje kurdskou politiku napříč celým regionem a často určuje, jak jednotliví kurdští aktéři přistupují k potenciálním spojenectvím s regionálními mocnostmi. 

Nejviditelnější materializací öcalanovských idejí se stal experiment v Rojavě, který v kontextu arabského jara v roce 2011 deklaroval revoluci a začal v praxi rozvíjet projekt nestátní demokracie. V autonomních strukturách severovýchodní Sýrie, komunách a lokálních samosprávách se během války postupně vytvořil systém, který vzdělával, organizoval a politicky mobilizoval místní multietnické a multináboženské obyvatelstvo. Navazoval tak na desetiletí budování komunitních sítí, tvořených především pracující třídou a socialistickou mládeží, z nichž velká část přišla z Turecka – kovaná bojem proti státnímu antilevicovému násilí osmdesátých let. 

Přes řadu vnitřních rozporů a strukturálních problémů tento model fungoval více než 10 let. Události posledních měsíců však jeho podobu výrazně proměnily. Změna geopolitické rovnováhy a nová podpora USA a EU syrské vládě umožnily ofenzívu v Damašku, která připravila autonomní správu o klíčová území včetně ropných polí a vytlačila SDF do severovýchodní kurdské oblasti. Autonomní správa tím přišla přibližně o 80 procent své původní rozlohy. 

Zpět k nacionalismu?
V mediálních interpretacích se vedle dalšího „zrazení Kurdů“ začal objevovat i výraz „konec“. V textu o Rojavě jsem psala, že takové rámování přehlíží podstatu samotného revolučního projektu. Politické ideje, na nichž Rojava vznikla, totiž nelze zničit vojenskou porážkou a vzhledem k internacionalistické povaze hnutí by bylo předčasné mluvit o jeho konci. Nelze ovšem rozporovat, že došlo k výrazné proměně jeho podoby. Kromě ztráty převážně arabských území totiž autonomní správa přišla i o většinu „nekurdských“ prvků nejen ve svých ozbrojených strukturách, ale také v demografii. Komentátoři a analytičky během ofenzivy často citovali obrazy vítání jednotek Ahmeda Šary arabským obyvatelstvem jako osvoboditelů. Pokud tedy něco skutečně skončilo, pak je to multietnický model autonomie, a přesnější je tedy dnes mluvit již jen o Rojavě.

Posun od multietnické nestátní demokracie ke kurdskému nacionalismu barzáníovského stylu se odráží i v symbolické rovině. Vlajky DAANES či ženských jednotek YPJ postupně ustupují tradiční kurdské vlajce – tzv. ala rengîn, a to jak v regionu, tak na demonstracích v iráckém Kurdistánu i v diaspoře. Řada kurdských komentátorů a analytiček dnes otevřeně diskutuje o tom, zda experiment multietnické autonomie nebyl strategickou chybou, která nakonec přispěla k oslabení kurdské pozice. V rozhovorech se svými přáteli vnímám také rostoucí resentiment: mezi těmi kurdskými sílí antiarabské a antiislámské nálady, zatímco mezi syrskými a arabskými se objevuje zrcadlově opačný postoj vůči Kurdům. 

Aktuální situace v Rojavě, která se ve stínu nových izraelsko-amerických intervencí téměř vytratila z mediálního zájmu, nevypadá příznivě. Jednou z nejcitlivějších otázek křehkého příměří a probíhajících jednání mezi syrskou vládou (STG) a aktuální kurdskou správou v Kámišlí je budoucnost ženských jednotek YPJ. Zatímco pro konzervativní syrské vedení jsou autonomní ženské jednotky obtížně přijatelné, pro kurdské hnutí představují YPJ nejen klíčovou vojenskou sílu, ale i symbol genderové rovnosti a emancipační politiky Rojavské revoluce.

Soupeř není nepřítel
V nečekaně křehké pozici se v důsledku izraelsko-americké invaze ocitá také Turecko. Prezident Recep Tayyip Erdoğan se dlouhodobě snaží zabránit vzniku jakékoli formy kurdské autonomie – jak na vlastním území, tak za jeho hranicemi. Nepochybná radost Ankary z oslabení kurdské autonomie v Sýrii se však může ukázat jako předčasná. Ačkoli má Koalice politických sil íránského Kurdistánu k podobnému projektu daleko, zapojení PJAK představuje pro Turecko bezpečnostní riziko: organizace je napojena na PKK, jejíž křehký proces odzbrojení bez výrazných kroků Ankary stagnuje, a současná eskalace může militantům otevřít nové bojiště u tureckých hranic.

Vedle kurdských aspirací v Íránu představuje pro Turecko zásadní riziko i možnost nové uprchlické vlny přes 534 kilometrů dlouhou společnou hranici. Země už nyní hostí největší uprchlickou populaci na světě – téměř tři miliony Syřanů – a další příliv by pravděpodobně narazil na silný protiimigrační sentiment, v němž jsou uprchlíci často obviňováni z ekonomické krize, ve které se Turecko utápí od roku 2018. Erdoğan zatím dokázal tuto situaci politicky ustát mimo jiné díky rétorice muslimského bratrství. Většina syrských uprchlíků je totiž stejně jako velká část turecké společnosti (té, kterou zastupuje Erdoğan) sunnitského vyznání. V případě šíitských Íránců – kterých už dnes v Turecku žije odhadem půl milionu – by však podobný argument fungoval mnohem hůře. 

Situaci samozřejmě nelze redukovat na náboženský rozkol, antiíránský sentiment v Turecku dlouhodobě živí i regionální rivalita obou států, zejména jejich protichůdné ambice v Sýrii: zatímco Írán podporoval režim Bašára al-Asada, Turecko stálo na straně převážně sunnitských povstalců. I v současné krizi se mu zatím daří balancovat jasné spojenectví se Spojenými státy s kritikou války proti Íránu, kterou prezentuje především jako izraelský projekt: jako jediný lídr zemí NATO vyjádřil soustrast nad smrtí nejvyššího íránského vůdce Alího Chameneího, zároveň však odsoudil íránské útoky na státy Perského zálivu v rámci odvetných operací Teheránu. 

Vzhledem k bezprostřední blízkosti konfliktu na jedné straně a k vazbám na evropské státy a NATO na straně druhé je pro Ankaru strategie trvání na neutralitě rozhodně nejvhodnější – a to jak na mezinárodní scéně, tak v domácí politice. Pro Erdoğana, který usiluje o udržení moci navzdory ústavním limitům, je tato pozice příležitostí vystupovat jako lídr, jenž Turecko udržel mimo válku a zároveň „stál na straně dobra“.

Kdo mluví za Kurdy?
Debata o kurdském zapojení do války proti Íránu odhaluje dlouhodobý problém mediálního diskurzu: Kurdové se v něm objevují především jako geopolitická proměnná – potenciální spojenci, nástroj tlaku na regionální režimy, tzv. proxy síly nebo naopak destabilizační faktor. Méně často jsou představování jako političtí aktéři, kteří sami formulují své strategie, politické požadavky, cíle a obavy. 

Tento paradox je zvlášť patrný ve chvíli, kdy se kurdská otázka znovu ocitá na průsečíku několika konfliktů zároveň. V Íránu a Iráku jde o vztah mezi kurdskými politickými organizacemi a autoritářským teokratickým režimem, jenž dlouhodobě omezuje jejich politická i kulturní práva. V Sýrii kurdský experiment demokratické autonomie hledá nové uspořádání vztahů s vládou v Damašku. A v Turecku zůstává kurdská otázka, zvlášť ve světle nových mírových jednání, jedním z nejcitlivějších a nejvýznamnějších témat domácí i regionální politiky. 

Tato provázanost ukazuje, jak zavádějící je představa Kurdů jako jednotného geopolitického aktéra, kterého lze podle potřeby jednoduše „aktivovat“ v regionálním konfliktu. Podstatnější než otázka jejich zapojení do „další války na Blízkém východě“ je způsob, jak jsou v debatách rámováni, redukováni a vytrháváni z kontextu. Kurdský boj za sebeurčení napříč Íránem, Irákem, Sýrií a Tureckem je proto zároveň bojem o vlastní hlas. 

15.3.2026 denikalarm.cz