„Ty žiješ v Dubaji? A nebojíš se?“ — „Ne, protože vím, kdo nás chrání!“
Video, které v první části zachycuje influencery usídlené v některém z arabských emirátů v jejich luxusních obydlích a v druhé části následují záběry emirátských vůdců, zaplavilo v posledních dnech sociální sítě.

Mnoho lidí příspěvky paroduje, případně jejich aktéry obviňuje ze státní propagandy. Fenomén nicméně odhaluje mnohé jak o společensko‑politické situaci ve Spojených arabských emirátech, tak v širším regionu, jehož geopolitická pozice se v poslední dekádě dramaticky proměnila. Trend vypovídá také mnohé o směřování společnosti na Západě, odkud většina dotyčných pochází.

Írán, který byl před několika dny napaden izraelsko‑americkými silami, nyní simultánně bombarduje nejen území státu Izrael, ale i několik států Perského zálivu. Druhá skupina cílů se může na první pohled jevit poněkud nelogicky. Ač Írán nyní bojuje o holé přežití, na útok se připravoval minimálně od posledního napadení v červnu 2025, ale spíše více než dekádu – momentální strategie tedy rozhodně není improvizovaným chaosem. Spojené arabské emiráty, Saúdská Arábie, Kuvajt, Bahrajn, Omán a Katar – nejen hostí americké vojenské základny v regionu, ale představují také klíčové lokality pro globální ekonomický systém.

Každé z těchto území má vlastní historická a politická specifika, ale sdílejí zásadní charakteristiky. Patří mezi ně i provázanost ekonomického modelu s obrazem stability, bezpečí a politické neutrality – o který nyní zuřivě bojují. Všechny deklarované principy stojí v kontextu reality na mírně řečeno vratkých nohách.

Počátky ropných peněz
Území Saúdské Arábie bylo během probíhajících bojů zatím zasaženo nejméně, jeho role je však klíčová pro počátky americké přítomnosti v regionu. Na začátku třicátých let uzavřela Kalifornská soukromá ropná společnost, dnes známá jako Chevron, smlouvu s nově sjednoceným Saúdským královstvím, na jejímž základě jí bylo umožněno začít hledat ropné rezervy na tamním území.

Ty byly po letech nákladného pátrání objeveny v roce 1938 a okolo nových nalezišť začaly vznikat americké kolonie – vybudované developerskou firmou otce Usámy bin Ládina. Saúdská královská rodina, která začala rychle bohatnout, následně Spojeným státům – k nespokojenosti většiny sousedních zemí i velké části obyvatel – povolila vybudovat i první vojenskou základnu.

Saudsko‑americké spojenectví se v následujících letech dále upevňovalo. Ustálo dokonce i americké rozhodnutí podpořit vznik osadnicko‑koloniálního projektu Izraele. Ač byly první roky americko‑izraelské spolupráce ve srovnání s dneškem spíše vlažné, Spojené státy vznikající projekt vyhodnotily jako potenciálního spojence v regionu, který byl stále klíčovější díky přístupu k ropě, důležitým obchodním trasám i konfrontaci se Sovětským svazem.

Saúdská Arábie pak v rámci své ropné „bromance“ přizvala Spojené státy i k jejich první rozsáhlé válce v regionu – válce v Perském zálivu v roce 1991. Saúdská královská rodina oslovuje USA namísto již zmiňovaného Bin Ládina, který po zapojení do bojů v Afghánistánu stál o to vtáhnout do války i svou zemi. Tento krok Bin Ládina jen upevnil v představě o démoničnosti americké existence a začíná proto o to usilovněji organizovat radikální islamistické sítě a útoky na americkou infrastrukturu po celém světě – které vyvrcholily teroristickým útokem 11. září 2001, který změnil chod celého světa.

Perská válka byla vedena proti obrovské armádě Saddáma Husajna – vybudované na ziscích z ropy – poté co napadl Kuvajt, aby se dostal, překvapivě, k ještě větším zásobám ropy. Do této války se zapojila i Velká Británie, která v regionu těžila již v letech před příchodem Spojených států a stála jak u prvního ropného nálezu na území dnešního Íránu, tak u prvních vrtů v Dubaji. Bojovala v ní i Francie, která svůj ropný imperialismus realizuje především v Africe.

Všichni tito aktéři si se Saúdskou Arábií udrželi pevné vztahy. Současná Evropská unie navzdory vlastní islamofobii a deklarovanému důrazu na lidská a ženská práva nadále prohlubuje obchodní i strategická partnerství s touto diktaturou. Ač její činy by zajisté postačily jako záminka k intervenci za cílem změny režimu, pokud by už západní mocnosti k její ropě neměly přístup.

Saúdská Arábie se nyní usilovně snaží vylepšit vlastní obraz – především prostřednictvím plánu Vize 2030 korunního prince Muhammada bin Salmána. Ten plán představil v roce 2016, rok poté, co jeho otec usedl na trůn a krátce po zahájení války v Jemenu, jež trvá dodnes a způsobila jednu z největších humanitárních katastrof současnosti.

Cílem strategie je především diverzifikovat ekonomiku v době upadajících příjmů z ropy. Království se proto otevřelo turismu a pustilo se do řady megalomanských projektů, které však často končí spíše v propagačních videích než ve skutečnosti. Mimo jiné ve velkém investuje do zelených technologií, například do solárních panelů, a snaží se o potravinovou soběstačnost – přestože je v tamních klimatických podmínkách bez vyspělých technologií prakticky nemožné cokoliv vypěstovat.

Saúdský model nicméně přes veškerou snahu o maximální atraktivitu výrazně pokulhává za tím emirátským, zejména dubajským: v saúdské ekonomice nadále hrají hlavní roli státní firmy – tedy podniky vlastněné královskou rodinou, což příliš nepomáhá přilákat zahraniční kapitál. A to zvlášť ve chvíli, kdy má Saúdská Arábie za rohem Dubaj, která volnému trhu rozrazila brány dokořán.

Zázrak uprostřed pouště?
Oblast dnešní Dubaje byla na začátku 20. století nejen téměř neobydlená, ale také závislá na obchodu s perlami – které, v souladu s tehdejší regionální tradicí, lovili zotročení muži. Po sjednocení emirátů – k němuž se po krátkém váhání nepřipojily Bahrajn a Katar – Dubaj vsadila na výstavbu gigantického města uprostřed pouště, což tehdy všichni považovali za šílený nápad. V mnoha ohledech – včetně kontextu klimatické krize – je to zcela šílené i dnes. Přesto však v současné realitě, v níž se úspěch často posuzuje čistě podle množství peněz a možností koupit si za ně spoustu věcí, lze říci, že tento projekt byl – alespoň prozatím – úspěšný.

Poučena perlovou krizí v průběhu třicátých let se Dubaj soustředila na diverzifikaci svých příjmů. Na rozdíl od saúdského modelu, který především přerozděluje zisky z ropy do jiných sektorů, vsadila Dubaj – a obecně celé Emiráty – na budování prosperity prostřednictvím mezinárodních investic a zadlužení. Jedním z kroků při co nejširším otevírání bran volnému trhu byl i vznik volných zón (free zones) – kde je možné prakticky cokoli – včetně anonymního vlastnictví firem a okamžitých, minimálně kontrolovaných převodů obrovských finančních částek.

Dubaj se tak stala zásadním finančním centrem – bankou Blízkého východu –, což byla pozice původně vyhrazená Libanonu. Francouzská mandátní správa tehdy kladla důraz na rozvoj bankovních služeb namísto produktivního průmyslu. Libanon tuto pozici ztrácí, když investoři a oligarchové z celého světa přestali mít zájem investovat do regionu vystaveného stále intenzivnější vojenské aktivitě během občanské války 1975–1990.

Ve snaze znovuvybudovat stát skrze bankovnictví a městské megaprojekty po občanské válce pokračuje místní politická elita. Libanon se tak nyní zmítá nejen pod izraelským bombardováním – které během několika málo dní stálo život tři sta lidí a vyhnalo jich z domovů půl milionu – ale i v ekonomické krizi a absenci produktivních sektorů.

Dubajské volné zóny však neusnadňují jen pohyb kapitálu – zároveň z Emirátů učinily významný uzel pašeráckých sítí a prostředí vhodné pro praní špinavých peněz. Nedostatečný dohled umožňuje obcházení mezinárodních embarg, například prostřednictvím reexportů sankcionovaných technologií a materiálů, které končí v Rusku a mohou být využity ve válce proti Ukrajině. Ač Emiráty Rusku neprodávají hotové zbraně, prodej materiálů, které mají dvojí – jak vojenské či civilní využití – se od počátku invaze zdvojnásobil. Dále pak ruské zbrojařské firmy vystavují své zbraně na místních veletrzích, neboť na ně zde nikdy nebylo vydáno embargo.
Dubaj se zároveň stala jedním z nejdůležitějších světových center obchodu s komoditami pocházejícími z válečných zón, kolabujících států či autoritářských režimů – především se zlatem a diamanty. Ačkoli emirátské vedení opakovaně tvrdí, že boj proti tzv. krvavým diamantům bere vážně, řada monitorovacích organizací se shoduje, že jde spíše o rétoriku než o skutečnou změnu praxe.

Systematičnost tohoto postupu je patrná zejména v případě zlata – jehož většina proudí přes Dubaj ze Súdánu. Ten se momentálně nachází uprostřed brutální války, kterou by bylo jen velmi nepřesné označit za občanskou. Militantní skupina Jednotky rychlé podpory (RSF) je zásadním způsobem finančně podporována a přímo vyzbrojována ze Spojených arabských emirátů. Právě tato skupina spáchala masakr, který Spojené státy označují za genocidu – na rozdíl od té Amerikou sponzorované v Gaze. Udržováním brutální války v zemi si Emiráty zajišťují vliv i přístup k surovinám. Jejich prodej přispívá k dalšímu růstu ekonomiky a vytváří tak lákavé prostředí pro influencery, kteří tak mohou networkovat s kelímkem matchi, sedíc na něčem ve tvaru palmy a být připraveni hájit obraz svého daňového ráje.

Neutrální války
Mnoho zemí v regionu se dlouhodobě stylizuje do role neutrálních aktérů, kteří zdůrazňují diplomacii a prezentují se jako prostor vhodný pro vyjednávání. Ostatně jednání o jaderné dohodě mezi Íránem a Spojenými státy probíhala v Ománu – státě, který se zpravidla veřejně nevyjadřuje, avšak ještě před zahájením současného bombardování prohlásil, že „situace se vyvíjí velmi dobře“.

Vyjednávací pozici si udržuje zejména Katar. Právě jeho prostřednictvím probíhala většina rozhovorů mezi izraelským režimem a představiteli Hamásu. Katar zároveň ovládá nejvlivnější informační kanál v arabském světě – televizní stanici Al-Džazíra se sídlem v Dauhá. Zatímco například v Jordánsku část veřejnosti považuje její vysílání za propagandu států Perského zálivu, ve většině arabských zemí funguje jako hlavní zdroj informací. V Libanonu je v těchto týdnech zapnutá prakticky v každé kavárně.

Al-Džazíra se jistě těší zasloužené kredibilitě, vybudované díky práci svých reportérů po celém světě. Nicméně si nebylo možné nevšimnout změny tónu během prvních dní nepřetržitého vysílání pokrývajícího současnou válku. V prvním dni byl kladen důraz na rámování Spojených států a Izraele jako hlavních agresorů. Ovšem již druhý den byly pozvaným hostům častěji kladeny otázky jako: „Jak si Írán po tomto představuje, že bude ještě někdy mít dobré vztahy se zeměmi Zálivu?“ Moderátoři také opakovaně zdůrazňovali, že nad jejich studii byly zneškodněny rakety přilétající z Íránu.

Kladná image neutrality má pro státy Zálivu zásadní význam – zároveň je však v ostrém kontrastu s jejich přímou účastí ve válečných konfliktech mimo vlastní území. V již zmiňovaném Súdánu už bylo zabito 150 000 lidí a válka vyhnala z domovů více než 12 milionů lidí, čímž vytvořila největší uprchlickou a humanitární krizi současnosti. V nyní již přes dekádu se táhnoucí válce v Jemenu, kde bojují jak Emiráty, tak především Saudská Arábie civilní oběti dosahují stovek tisíc. Další tísíce zabil hlad a důsledky kolapsu zdravotnictví.

Otroci v zemi příležitostí
Ve Spojených arabských emirátech a Kataru tvoří lidé s občanstvím dané země jen něco málo přes 10 procent. V Kuvajtu je to zhruba třikrát více a v Ománu a Saúdské Arábii dokonce více než polovina. Přibližně půl na půl je rozdělena populace v Bahrajnu, kde se demografická situace poněkud liší od zbytku regionu, vedení země je sunnitské, zatímco většinu populace tvoří šiíté, kteří si i přes svou početnost připadají jako občané druhé kategorie. Nyní už na místě byli zatčení lidé, kteří projevili podporu šíitskému Íránu.

Převážnou většinu obyvatel zemí Zálivu tvoří zahraniční pracovníci, kteří byli rasistickým, a především třídním metrem rozděleni na migranty a expaty. Získání občanství je ve všech zemích prakticky nemožné. Do regionu každoročně přicházejí desetitisíce pracovníků z Jihovýchodní Asie a Afriky – často bez plného povědomí o tom, jak tvrdým podmínkám budou vystaveni, nebo prostě proto, že jinou možnost nemají.

Podle organizací monitorujících globální pracovní podmínky se mezi deseti zeměmi s nejvyšším podílem lidí žijících v moderním otroctví objevují hned tři státy Perského zálivu: Kuvajt, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty.

Mnohým pracovníkům, kteří si práci našli přes agentury a kterým byly slibovány zcela jiné podmínky, jsou po příjezdu zabaveny cestovní doklady. Mnoho lidí si tak na cestu zapůjčilo peníze od přátel a příbuzných a rozloučilo se se svými rodinami s vidinou, že jim budou schopni zajistit lepší budoucnost. Místo toho směřují do otroctví. Jen z řad indických pracovníků, jedné z nejzastoupenějších skupin, jich po celém regionu za posledních 10 let zemřelo důsledkem špatných pracovních podmínek přes 30 tisíc a jenom v Dubaji si přibližně dva týdně vezmou vlastní život, především pro nesplatitelné dluhy.

Kromě nucené práce – s níž byly do značné míry vybudovány i stadiony pro fotbalové mistrovství světa v Kataru v roce 2022 – do země mnoho pracovníků přichází dobrovolně. Někteří influenceři nyní ve svých videích reagují na kritiku moderního otroctví tvrzením, že Dubaj lidem poskytuje možnost vydělávat několikanásobně víc než ve svých domovských zemích a podporovat tak rodiny. Přestože pro část pracovníků může být místní mzda skutečně vyšší než doma, je namístě ptát se, co tato skutečnost vypovídá o světě, v němž žijeme – a jaké podmínky nutí lidi volit mezi bídou a vykořisťováním.

Bez levné práce by město – při jehož budování ročně umírá na dva tisíce lidí – nejen nestálo, ale nefungovalo ani den. Nicméně jsou to oni, kdo po dlouhých směnách usínají ve stísněných ubytovnách za městem, mnohdy na zemi a v přeplněných pokojích. Mezitím influenceři, které celý den obsluhovali, pózují na zlatých jachtách a prezentují Dubaj jako město neomezených možností.

Neplacení za práci a extrakce drahých kovů během genocidy tvoří zásadní část ekonomického modelu. Obraz Dubaje a šíře Zálivu jako bezpečného místa, kam je možné nejen uložit svoje peníze, ale vydat se sem na dovolenou, je také naprosto zásadní. Turistický ruch tvoří až 13 procent dubajského rozpočtu, stejně jako provoz mezinárodního letiště, které nyní kvůli íránským útokům přichází o miliardy dolarů.

Kdo chce žít v Dubaji
Influenceři často prezentují jako jednu z výhod města to, že poskytuje přístup k široké síti kontaktů. Dubaj ve skutečnosti přitahuje velmi specifickou a poměrně úzkou skupinu lidí, kteří se realizují v obchodování, realitách a tvorbě internetového obsahu. Všichni se navíc prezentují v totožném estetickém rámci plném drahých aut, šampaňského, bazénů a privátních letadel – která si tvůrci obsahu zpravidla jen pronajímají, často jen na chvíli, aby v nich pořídili fotografie či videa.

Jeden z youtuberů ve svém videu o životě v Dubaji říká, že v Emirátech je sice zakázáno protestovat na ulici, nicméně mu toto právo vůbec neschází, protože v Evropě je podle něj stále tolik problémů, že je proti nim třeba protestovat, zatímco v Dubaji „žádné problémy nemají“.

Toto naznačuje podstatnou linii, která zaznívá ve většině zveřejňovaných příspěvků – antievropskou a paradoxně i implicitně antiimigrační. Současní dubajští rezidenti opakují, že z Evropy museli odejít, protože prý není možné vyjít po osmé večer z domu, aniž by člověk nebyl okraden nebo napaden. Dále si stěžují na vysoké daně – od daně z příjmu jsou v Dubaji zcela osvobozeni – a na údajně obecnou atmosféru namířenou proti ekonomicky úspěšným lidem.

Je tedy možné označit činnost influencerů za propagandu? Rozhodně ano. To však nutně neznamená, že k ní dostali přesné pokyny nebo za ni byli přímo placeni.
Tito lidé jsou na Dubaji závislí – a Dubaj je do velké míry závislá na nich. Město ostatně influencery aktivně zve a výrazně jim usnadňuje usazení v zemi, mimo jiné prostřednictvím zlatých víz, která poněkud kontrastují s tím, že lidé, kteří je obsluhují, musejí za vstup do země často platit mezi dvěma až třemi tisíci dolary.
Sami influenceři a jejich bohatí přátelé profitují ze statusu Emirátů jako daňového a podnikatelského ráje. „Dubaj mi platí ve slunci, bezpečnosti, příležitostech a nulových daních,“ říká jedna z německých obyvatelek Dubaje, která tvrdí, že odstartovala trend videí adorujících emirátské vůdce, jež nyní budí tolik pozornosti.

Tvůrci obsahu sice nejsou přímými zaměstnanci státu, jejich účty však musí být oficiálně registrované a podléhají přísné kontrole. Dubajské úřady ostatně den po zahájení íránských útoků zveřejnily upozornění, že šíření falešných poplašných zpráv může být trestáno až několikaletým vězením a vysokou finanční pokutou. Mnoho přispěvatelů proto svá původní videa okamžitě smazalo a nahradilo je obsahem prezentujícím pokračující večírky, procházky a obchodní schůzky.

Než za ně rozhodl stát, někteří influenceři se sami nedokázali rozhodnout, zda trpí či netrpí. Na veřejnost se tak dostala videa, na nichž zachycují svůj strach z bomb, které nad jejich hlavami zneškodňoval ochranný systém. Je samozřejmě možné a relevantní, že v danou chvíli cítili strach – byť je jejich situace naprosto nesrovnatelná s lidmi, kteří se skutečně nacházejí uprostřed válečných zón –, protože nebylo možné odhadnout, jak se situace bude dál vyvíjet. Namířit však v té chvíli kameru na sebe a sdílet strach doprovázený výroky typu: „Toto by se tady nemělo dít,“ svědčí spíše o vrcholné sebestřednosti.

Syndrom hlavní postavy (main character syndrome) – představa, že člověk je ve svém životě protagonistou a všichni ostatní hrají jen vedlejší role – se ze sociálních sítí stále více přelévá do širší reality. Kromě ekonomického bohatství jsou tyto postoje podpořeny terapeutickou kulturou (therapy culture), šířící se napříč politickým spektrem, která lidem vtiskla představu, že všechny jejich pocity jsou za jakýchkoliv okolností plně validní. K tomu je navíc vybavila pojmy, jako jsou „hranice“ nebo „potřeby“, jež často napomáhají zaměňování toho, co člověk skutečně potřebuje, s tím, co jednoduše chce.

Uchylování se k individualismu v době, kdy čelíme takovým hrozbám, je však pomalu stejně děsivé jako padající bomby – neboť naznačuje, s jakou soudržností bude společnost reagovat ve chvíli, kdy se konflikt dostane i na evropskou půdu.

Stále selektivnější solidarita
Nyní je nesmírně bolestivé sledovat, kolik mediálního prostoru se dostává hlasům těch, jimž se jen poněkud zkomplikovala dovolená nebo kteří museli na chvíli odejít do vybaveného krytu – v ostrém kontrastu s pozorností věnovanou lidem, kteří jsou nyní masakrováni v Íránu, v Libanonu a v Gaze. Ukazuje to schopnost mobilizovat solidaritu, která je však stále selektivnější.

Mediální prostor není všemocný, v této situaci je však naprosto klíčový. Když už nepracuje na budování solidarity mezi lidmi, skrze představování zkušeností a osudů různých lidí zasažených momentálním násilím, měli by se novináři alespoň pokusit srozumitelně vysvětlovat, co se děje – nikoli z elitářských pozic, ale jednoduše proto, že je to jejich práce. Místo toho se však často uchylují k černobílým pravdám a seznamům, které realitu spíše zplošťují, než aby ji objasňovaly.

Ve chvíli, kdy bude veřejný prostor vystaven nekonečnému množství propagandy z íránské, americké i izraelské strany, je klíčové, aby média vše důkladně ověřovala a nenechávala se unést informacemi, které se hodí do určitého narativu. Především v době AI, kdy jsou sociální sítě, ze kterých už lidé nyní začínají dominantně získávat informace, plná falešných videí.

Ano, íránská vláda se dopustila odporných věcí – včetně systematického vyvražďování vlastních odpůrců – a snad se nyní smaží v pekle, kam se k nim snad brzy přidá většina izraelské politické reprezentace i podstatná část té americké – přání, které zbývá poté, co se světské soudy v posledních letech ukázaly jako neschopné doručit spravedlnost. Zločinnost íránské vlády by však neměla bránit jasně říkat: Izrael a Spojené státy zaútočily na Írán – jednoduše proto, že to tak bylo. Stejně tak je třeba informovat o tom, že z dosavadního vyšetřování vyplývá, že americký útok zabil přes sto padesát dívek – v první den mise za „osvobození íránského lidu od režimu, který týrá ženy“. Ostatně, jak praví blízkovýchodní přísloví: když se na Západě začne mluvit o právech žen, znamená to, že budou brzy bombardovány.

Momentálně probíhající válka, která si jen v prvních dnech vyžádala životy stovek lidí, se zdá být jiná než ty, které region zažil v minulých dekádách – jednak kvůli intenzivní eskalaci, ale také kvůli intenzitě systematického cílení na ekonomickou infrastrukturu. To znamená, že nás tento konflikt může zasáhnout výrazně víc, než že se někomu zkomplikuje přestup v Dubaji.

12.3.2026 denikalarm.cz