V sobotu ráno 28. února začaly americká a izraelská armáda – po osmiměsíční přestávce – znovu bombardovat Írán. Opět jde o jednostranně započatou agresi, která je v rozporu s mezinárodním právem. Oproti dvanáctidenní válce z loňského června se útočí na mnohem větší škále, čemuž odpovídaly i rozsáhlé přesuny amerických jednotek a letadlových lodí v předchozích týdnech. Agresorům se hned v sobotu večer podařilo splnit jeden ze zásadních cílů operace: zabití ajatolláha Chameneího, nejvyššího představitele íránského režimu.

„Hodina vaší svobody se blíží. Zůstaňte v úkrytu. Neopouštějte svůj domov. Venku je to velmi nebezpečné. Všude budou padat bomby. Až skončíme, převezměte vládu. Bude vaše. Tohle bude pravděpodobně vaše jediná šance na generace dopředu,“ vzkázal Íráncům prezident Donald Trump ve videu zveřejněném na začátku útoků v sobotu ráno. 

Jde o definitivní ukončení jedné spekulace ohledně převratnosti Trumpova prezidentství. Ten se během kampaně označoval za „mírového kandidáta“. Jeho popularita už od první kandidatury v roce 2015 stála na protiválečném sentimentu – vymezoval se vůči extrémně nepopulárním válkám v Iráku a Afghánistánu, do nichž USA zatáhly staré elity republikánské strany, které měl nahradit. „Byla to velká tučná chyba. Nikdy jsme neměli jít do Iráku. Destabilizovali jsme celý Blízký východ,“ říkal Trump v roce 2016 ještě během debat v republikánských primárkách a právě tohle vymezení vůči Jebu Bushovi, bratru architekta války v Iráku, nasedalo na nálady v americké společnosti. 

O dekádu později je všechno jinak. Doposud Trump sice preferoval krátké a rychlé vojenské údery s minimem ztrát – jako při bombardování Íránu v roce 2025 nebo únosu Madura. V den agrese do Íránu už ale mluví jiným tónem. „Životy statečných amerických hrdinů můžou být ztraceny. To se ve válkách stává,“ prohlásil Trump v sobotu. 

Sázka na špatné koně?
Image mírotvůrce přitom Trump kultivoval i v úřadě. Často se chlubil tím, kolik konfliktů pomohl ukončit, a netajil se ambicí získat Nobelovu cenu míru. Když ji nezískal, udělila mu na útěchu nově založenou Cenu míru alespoň světová fotbalová federace FIFA. Ani ne měsíc poté americká armáda bezprecedentně porušila mezinárodní právo, když unesla prezidenta Venezuely Nicolase Madura. V únoru založil Trump novou mezinárodní organizaci, kterou pojmenoval Rada Míru. Ani ne 10 dní po jejím prvním zasedání začala agrese proti Íránu.

I tahle kulisa trumpistického divadla tedy definitivně padá. Trump se přidává k zástupu svých předchůdců od Obamy po Nixona, kteří údajně ve jménu demokracie, lidských práv nebo útlaku bombardují, vedou války, svrhávají vlády pomocí tajných služeb, zabíjejí civilisty a nechávají umírat vlastní vojáky. „Jediné, co chci, je svoboda pro lidi,“ dodal Trump v sobotním brífinku, prvním vyjádření po začátku útoku. Izrael i USA zatím deklarují, že útočí na jadernou infrastrukturu a čelní představitele režimu. Podle zpráv íránské státní televize ale bomby dopadly také na dívčí školu, kde zabily téměř 150 lidí. 

Trump znovu ukazuje, že bychom nikdy neměli věřit všemu, co říká. Ale v přehršli blábolů a lží vždy nechá zaznít také trochu pravdy. Tím nejreálnějším stanoviskem se tak ukazuje přejmenování ministerstva obrany na ministerstvo války. Jak se píše v jedné často citované, ale špatně pochopené dystopii: válka je mír.

Uvnitř USA bude zajímavé sledovat, jak na to bude reagovat protiválečná část Trumpovy voličské koalice. Podle jednoho z průzkumů podporuje válku s Íránem jen 20 procent Američanů, podle jiného pak zhruba polovina Trumpových voličů. Případný efekt se ukáže až v budoucnosti, teď je to ale na vedlejší koleji. Dnes lze s jistotou konstatovat pouze to, že takzvaní izolacionisté, kteří podporovali Trumpa, patří mezi jedny z největších poražených posledního únorového víkendu. Nechali se oklamat podvodníkem.

Naopak slavit může jiná část trumpistické koalice. Evangelikálové, kteří věří na druhý příchod Krista po velkolepé bitvě v Jeruzalémě, dlouhodobě prosazují válku s Íránem. To je obzvlášť ironické, když se ze Západu íránskému režimu vyčítá, že je teokratický. To je pravda. Náboženské představy ale do určité míry určují domácí i zahraniční politiku v USA – a po sobotě tento tábor evidentně posílil.

Reálné a falešné dilema
Mezi další poražené patří v krátkodobém horizontu také státy Zálivu. Rozsah je násobně větší i u íránské odpovědi – rakety vyslal nejen na Izrael, ale také na šest dalších arabských států, které mají na svém území americké vojenské základny. Například ve Spojených arabských emirátech byl takto zabit jeden člověk v hlavním městě Abú Dhabí. Požár vypukl i poblíž hotelu v Dubaji, výkladní skříni luxusu arabských monarchií.

„Státy Zálivu udělaly všechno pro to, aby se do toho nenechaly zatáhnout. Lobbovaly ve Washingtonu, veřejně vyhlašovaly nesouhlas s útokem, dokonce nechtěly dovolit Američanům bombardovat ze základen ve svých zemích. Nic z toho nefungovalo. Pro Záliv je tohle chvíle zúčtování,“ shrnoval situaci bezpečnostní analytik Rob Pinfold z Peace Research Center Prague.

Na vyhodnocení je ještě příliš brzy. Vše může samozřejmě dopadnout tak, že si arabské monarchie spočítají, že nejvýhodnější je pro ně pořád zůstávat v „týmu Amerika“. Ale za jakou cenu? V Zálivu se tak musí nově začít zamýšlet nad otázkou, kterou zná Evropa minimálně od neslavné konfrontace mezi Volodymyrem Zelenským a Trumpem s J. D. Vancem v Oválné pracovně.

Ještě minulý týden totiž probíhala vyjednávání o íránském jaderném programu. Zde je třeba připomenout základní fakta: USA s Íránem takovou dohodu podepsaly v roce 2015. Princip byl jednoduchý: Írán nebude vyvíjet jadernou zbraň, USA za to stáhnou sankce a umožní Íránu zapojení do světové ekonomiky. V roce 2018 tuto dohodu vypověděl Donald Trump.

Od loňského roku probíhala jednání o nové dohodě. Optimisté americkou strategii rámovali tak, že si červnovým bombardováním Trump připravil lepší pozici a dohodu by nakonec mohl uzavřít – pro jeho ego bude prospěšné, když bude pod dohodou podepsán on a ne Barack Obama. Optimismus spoléhající na dobrou náladu autoritářů byl vždy vratký – v našem historickém momentu to ale platí dvojnásob.

Ministr zahraničí Ománu Badr Al Busaidi, který plnil roli mediátora v rozhovorech, se ve snaze odvrátit válku uchýlil k neobvyklému kroku – začal dávat velmi sdílné rozhovory pro americké televize o průběhu vyjednávání. Dohoda podle něj byla „na dosah“. Z historického hlediska jde o zásadní vyjádření. 

Americká a izraelská propaganda podává agresi jako nevyhnutelnou. Roli užitečných idiotů jim pak sehrávají místní experti. „Když už nahromadíte takovouhle velkou sílu a nedostanete nic za to od toho soupeře, tak vlastně jste nucený zaútočit,“ vysvětloval nepoučenému lidu komentátor Českého rozhlasu Jan Fingerland.

Jeho demagogie je nebezpečná, absurdní a morálně odporná. Stejnou rétoriku používá při obhajobě invaze na Ukrajinu Vladimir Putin, ale také Donald Trump při vyhrožování o zabrání Grónska. Podle důsledného naplnění této logiky by přitom už na zemi dávno neexistoval život, protože by se všechny země navzájem pozabíjely jadernými zbraněmi. V neposlední řadě je tu onen morální rozměr, kdy nás expert v úhledném saku distingovaným jazykem přesvědčuje o nutnosti bombardovat lidi stovky kilometrů daleko. Destrukcí, destabilizací a lidskými oběťmi za tuhle „historickou nutnost“ budou platit Íránci a Íránky – nikdy Jan Fingerland.

Izraelská výhra
Pro samotný Írán je nyní na stole několik scénářů. Ten, který by si přály USA, spočívá v rychlém vítězství a nastolení nové vlády. Ta by byla buď složená z představitelů íránského režimu ochotných spolupracovat s USA – podobně jako ve Venezuele – nebo by byla zcela zvenčí dosazena zástupci dosud exilové dynastie Pahlaví. Íránský režim ale už několikrát ukázal, že je ochotný použít brutální sílu proti vlastnímu obyvatelstvu, aby zabránil jakémukoli povstání. 

V obou případech se ale riskuje také „scénář Libye“ – tedy že se země propadne do dekády trvající občanské války. To sice vyhovuje Izraeli a USA, ale rozhodně ne okolnímu regionu a také Evropě, jejíž politici by určitě nechtěli řešit další miliony uprchlíků. Írán je sice daleko, ale sdílí hranici s Tureckem.

Třetí široce pojatý scénář spočívá v tom, že íránský režim nepadne a bude se úspěšně bránit – kdo ví, jak dlouho. Schopnost vzdorovat silnějšímu nepříteli už režim ukázal v osmdesátých letech během války s Irákem. Na odporu proti imperialistickému projektu USA a Izraele stojí nejen legitimita, ale také zahraničněpolitická strategie Íránu – podobný konflikt museli dlouho chápat jako realistickou variantu – obzvlášť od oslabení Hizballáhu v posledních letech. Ve vojenských kapacitách se samozřejmě Írán nemůže rovnat USA, ale jak jsme viděli v historii několikrát od Vietnamu po Afghánistán – víc zbraní automaticky nevyhrává.

Sobotní události ale mají jednoho jednoznačného vítěze. Tím je Benjamin Netanjahu a izraelský vojenský establishment, který chce zničit či alespoň oslabit Írán, největšího nepřítele v regionu.

Izraelští představitelé popisují útok jako preemptivní – jako kdyby měl být Írán blízko k začátku vlastního útoku, kterému by nešlo zabránit. Stejně jako během útoku před osmi měsíci jsou záminkou jaderné zbraně, k jejichž vyvinutí má mít Írán údajně blízko. Benjamin Netanjahu toto tvrdí už 34 let. Poprvé o tom mluvil v Knessetu už v roce 1992. Tedy v době, kdy ještě třeba existovalo Československo, ale také se hodně lidem zdálo, že svět směřuje ke konci dějin a míru – dokonce i v Palestině, kde se vyjednávalo o dohodách z Osla.

Celý argument s jadernými zbraněmi tak dává vzpomenout na americkou invazi do Iráku. Ta byla tehdy obhajována údajnými zbraněmi hromadného ničení, což se ukázalo jako zcela vyfabrikované. To mimo jiné vedlo evropské politiky k nedůvěře k americkým informacím o tom, že Putin chce v roce 2022 zaútočit na Ukrajinu.

Kromě toho jde ale o typickou aplikaci dvojího metru. Od obhájců agrese slýcháme, že Írán dlouhodobě destabilizuje region, a proto nemůže mít jaderné zbraně. Je faktem, že Írán podporoval milice napříč regionem. Minimálně stejně destabilizačně ale působí Izrael. Kromě genocidy v Gaze Izrael jen za loňský rok bombardoval pět dalších států: kromě Libanonu, Jemenu a Íránu také Katar a Sýrii. Jeho představitelé a také jejich američtí spojenci otevřeně hovoří o tom, že by měl Izrael expandovat, protože je to napsáno v Bibli.

Především je to ale Izrael, kdo jaderné zbraně už má. Je přitom jedinou zemí na světě, která to oficiálně nikdy nepřiznala. Nikdo je proto nemůže kontrolovat – na rozdíl od Íránu, který – byť v omezené míře – do loňské dvanáctidenní války střídavě spolupracoval s agenturou IAEA pod OSN.

Izrael chce zůstat jedinou jadernou mocností v regionu. Sám by válku s Íránem nezvládl – to se ukázalo i loni, kdy musely po několika dnech bombardování přijít na pomoc Spojené státy. Netanjahuovi se podařil další majstrštyk – vmanévroval do války s Íránem svého velkého ochránce.

Jestli se Trump a USA nechali přehrát Netanjahuem, nebo útok samy iniciovaly kvůli zájmům křesťanských nacionalistů a vojensko-průmyslového komplexu, je nakonec ale vedlejší. Klíčové je, že jde přitom o zemi, která vyhrožuje Evropě invazí do Grónska, nechává vyhladovět Kubu za účelem jejího „převzetí“ a společně s Izraelem pokračuje v pomalejší verzi genocidy v Gaze. Jde o stát, který páchá násilí a zhoršuje bezpečnost minimálně na třech kontinentech. O žádném jiném státu tohle dnes říct nejde. Každý český a evropský politik, který tohle nebere v potaz a bezhlavě tleská další americké agresi, neslouží zájmům svých občanů. 

2.3.2026 denikalarm.cz