Anarchistická federace

Píšou jinde : Představit si svět bez kapitalismu není těžké. Stačí se jen pořádně rozhlédnout

Toto je kopie článku uveřejněného na denikalarm.cz.
Postrádá obrázky, formátování a zejména mohla být mezičasem aktualizována. Pokud možno, přečtěte si jej z originálního zdroje, prosím:
https://denikalarm.cz/2025/01/predstavit-si-svet-bez-kapitalismu-neni-tezke-staci-se-jen-poradne-rozhlednout/

Jak by vypadal svět bez peněz? A je opravdu nemožný? Vychází další esej ze série Sny o utopii.

Všude kolem sebe cítím zmar. Ve Středozemním moři loni zemřelo více než dva tisíce lidí hledajících bezpečí, v Gaze Izrael páchá genocidu za potlesku naší vlastní vlády. V USA se k moci dostal člověk, který postavil svůj úspěch na nenávisti vůči queer lidem a k uprchlíkům a k ženám a k planetě. Každý den na mě vyskakují nové zprávy, které možná na první pohled působí banálně (například Trumpovo vyhlašování blízkých spolupracovníků v nové administrativě), jejich přímý dopad na lidské životy je nicméně hrozivý a hmatatelný. Liberální politiku ráda nemám, nicméně sledovat, jak se sklopenýma ušima ustupuje ultrapravici, je i tak bolestivé. Právě proto jsem se na podzim rozhodla, že potřebuji pro své psychické zdraví věnovat alespoň část svého času pozitivním vizím budoucnosti. Proto jsem se rozhodla psát o utopiích.

    V současné krizové situaci musíme vytvořit lepší společnost sami. Je načase experimentovat, přemýšlet a představovat si nová rozmanitá a spravedlivá mezilidská uspořádání.

„Jestli studium historie něco ukazuje, tak to, že se jako politický proud liberalismus raději spojí s fašismem a hlubokou reakcí, než aby prohrál s levicí. Protože se hluboce děsí ruptur, trhlin, radikálních změn,“ říká rozpáleně China Miéville během našeho rozhovoru. Jeho slova se s každým novým dnem potvrzují. „Jako politický proud nás liberalismus vždycky zradí. Vždycky. Na 100 procent,“ dodává. Láska liberálů ke kapitálu je příliš velká. Při vytváření humánnějšího a méně násilného společenství se tedy nemůžeme spoléhat na jakoukoliv podporu dnešní vládnoucí třídy. Zatímco liberálové vyklízejí pole ultrapravici, nalevo vyvstává věčná otázka strategie. Jaký svět tedy chceme? A jak k němu chceme dospět?

„Je naprosto rozumné říci, že je tato společnost živoucí smrt, je to kult smrti! Je hrozivá, i když zrovna neřeknu, co přesně všechno bychom měli mít místo ní. Radikální venkovští kritici feudalismu měli pravdu v tom, že byl feudalismus otřesný, hrubý, vykořisťovatelský systém. A to, že svou kritiku zároveň nepředložili plánem, jak by měla vypadat liberální demokracie? To jim přece nikdo nemůže vytýkat,“ pokračuje Miéville, který zastává názor, že dnes ještě nedokážeme nahlédnout přesnou podobu budoucí společnosti. A že její navrhování má být spíše myšlenkový experiment než příručka pro lidi budoucnosti.

Proti navrhování antikapitalistických budoucností se vymezuje v našem (dosud nepublikovaném) rozhovoru také americký právník a anarchistický aktivista za práva translidí Dean Spade. „Ve vykreslování utopických společností cítím jakousi potřebu přeskočit současné materiální podmínky, rychle opustit realitu plnou utrpení a nejistoty. Přijde mi to v jistém slova smyslu jako popírání vážnosti současné situace, zejména z hlediska klimatické krize,“ vysvětluje Spade.
V krizi poznáš utopii

Spadova představa lepší společnosti stojí na principech vzájemné pomoci. „Představuju si, že bude spousta kolektivů pečujících o děti. Že někteří lidé budou péct chleba, zatímco jiní poskytovat zdravotní pomoc. Že každý bude participovat v tom odvětví, ve kterém bude chtít nebo pro něž má nadání. Třeba budeš pracovat jako sestra na klinice a taky někdy v pekárně. Ať už ale budeš dělat cokoli, můžeš si kdykoli vzít zdarma pečivo nebo se nechat ošetřit. Myslím, že toto je způsob, jak lidé přirozeně fungují, když zrovna nejsou kapitalismem dotlačeni do vynuceného nedostatku. V něčem se může zdát tato myšlenka utopická, zároveň ale přesně takové chování mezi lidmi sledujeme v dobách krize,“ pokračuje. 

Dean Spade a jeho pojetí vzájemné pomoci není pouze fantazie o anarchistické budoucnosti, je to také každodenní praxe, kterou může dělat kdokoliv. Je to dopisování si s lidmi ve věznicích, distribuce teplého jídla lidem bez domova či sdílení hormonů pro translidi, kteří se k nim jinak nedostanou. Právě přístup Deana Spadea ukazuje, že utopii můžeme nalézat i v každodennosti. Pro realitu translidí v současných Spojených státech přitom dost možná nepůjde o zábavný experiment, ale o naprostou existenciální nutnost.  

Slovinský filozof Slavoj Žižek podobně jako Spade vnímá, že „není důležité plánování utopií, ale jejich praktikování.“ Druhým dechem pak připomíná, že není otázka, zda se pokoušet o změny nebo setrvat v současném nastavení. „Je to mnohem radikálnější otázka, otázka přežití: budoucnost bude utopická, nebo nebude žádná,“ dodává ve videu The Reality of the Virtual. Nakonec něco podobného zpívá i islandská zpěvačka Björk v písni Utopia: „It isn’t elsewhere / It, it’s here (…) / Purify, purify, purify, purify toxicity.“ („Není to někde jinde / Je to tady (…) / Očistit, očistit, očistit, očistit toxicitu“.)
Každodenní komunismus

Za antikapitalistické miniutopie můžeme považovat také různé squaty či sdílené domy a další prostory vymaňující se z klasických tržních vztahů. Jak navíc upozorňuje americký antropolog David Graeber, jako komunisté se chováme všichni mnohem častěji, než si myslíme. „Vždycky předpokládáme, že každý, kdo není vysloveně náš nepřítel, bude alespoň do určité míry jednat podle principu ‚každému podle jeho schopností…‘. Například když potřebujete nalézt někam cestu a dotyčný člověk má schopnost vám dát pokyny, udělá to,“ píše. Tržní principy směny naopak využíváme jen ve velmi specifických momentech.

Slovo utopie dnes používají lidé pro leccos, třeba jen aby zaujalo v titulku jinak nudného textu. Pro vyjasnění – já utopie chápu jako radikálně lepší společenství prosté všeobjímajícího násilí a zmaru. Někdo si jako ideální představuje třeba rasistické systémy (nakonec, jak připomíná Miéville, právě fašisté psali významné utopie), pro jiné jde o koloniální „šíření civilizace“…

Pro mě je ale radikálně lepší společnost antikapitalistická, feministická, ekologická a dekoloniální. Ačkoli jsou tyto požadavky bytostně propojené, tento text pojednává zejména o společenských uspořádáních, v nichž neřídí běh světa kapitál a s ním spojené vykořisťování.
Výpověď doby

Když psal na začátku 16. století Thomas More svou Utopii, která dala jméno všem dalším utopiím, reagoval mimo jiné na masovou privatizaci půdy v Anglii. Tento proces měl za následek, že čím dál více lidí upadalo do bídy a prudce rostla kriminalita. Tehdejší král Jindřich VIII. problém řešil neustálým zvyšováním násilných trestů.

Když fiktivní postava Rafael Hythlodaios v Utopii popisuje, že za běžnou krádež hrozí člověku ukřižování, dodává: „Mnohem spíše by se bylo třeba postarat o nějakou možnost obživy, aby na nikoho nedoléhala tak ukrutná nutnost zprvu krást, a proto přijít o život“. Morova analýza situace dospěla tak daleko, že v jeho vysněné společnosti neexistuje soukromý majetek.

Konkrétní představy utopií vždy nutně pojednávají o své době. Zatímco Morovo dílo vznikající v Anglii raného 16. století je založeno na kolonialismu, Pohled do budoucího ráje amerického socialisty Edwarda Bellamyho z roku 1888 popisuje společnost roku 2000, v níž výrobní prostředky vlastní stát, produkty jsou rovně distribuovány mezi obyvatele a lidé chodí do důchodu v 45 letech. Sedmdesátkový Vyděděnec Ursuly Le Guin pak zase kritizuje konzumerismus i války a zároveň do detailu vykresluje fungující anarchistickou společnost. Jak by ale vypadala antikapitalistická utopie dvacátých let 21. století?

Do určité míry můžeme jako utopické dílo současnosti vnímat například Glitch feminismus. Ten se snaží zahrnout internet a sociální sítě do emancipačního projektu zejména ve věci vlastních identit. Technologie nám podle Glitche umožní se neustále přetvářet, stávat se avatary. Umožní nám být chybou v systému, trhlinou s revolučním potenciálem. Tento manifest reaguje na všudypřítomné prolnutí internetového a fyzického světa. 

Před pár lety se mi při čtení textu zdálo, že jde o koncept opomíjející realitu globálního Jihu, v němž absentuje materialistická perspektiva. Při sledování Elona Muska či Marka Zuckerberga v posledních týdnech nicméně vnímám, že byla tato kritika nerozvážná. Vize technologií budoucnosti není nudné a banální téma, ale zcela zásadní nástroj využívaný reakcí a kapitálem k ovlivňování dění po celém světě.

„Sociální sítě dneška nejsou neutrální. Jsou o penězích a o kontrole, dohlížení a vymáhání práva. Měli bychom být opatrní, když pracujeme s nástroji, jež vyvinuli naši nepřátelé. Vzpomeňme si, jak Facebook vypínal streamování videí, na nichž policie střílí do civilistů,“ připomíná Dean Spade v našem rozhovoru realitu současných Spojených států. Velikost tohoto tématu se v plné šíři vyjevila, když po 7. říjnu 2023 začal Izrael páchat genocidu v Gaze. Příspěvky informující o tom, co se v Palestině děje, se na největších sociálních sítích nezobrazovaly nebo byly úplně blokované. Mnoho stránek a platforem tehdy naplno odhalilo svou pravou povahu a politickou i materiální loajalitu.
Zpytování chemičky

Internet lze nicméně stále používat i kreativně a svobodně. Právě s jeho pomocí se podařilo aktivistům ze skupiny The Yes Men v roce 2003 spustit falešnou webovou stránku Dow Chemical. Jeden ze členů The Yes Men Jacques Servin se tak dostal až do vysílání BBC, kde vystupoval jako tiskový mluvčí chemické korporace Andy Bichlbaum. Dow je majitel firmy Union Carbide, která je zodpovědná za havárii chemičky v Bhópálu. Kvůli ní zemřely desetitisíce lidí a dalšího půl milionu jich bylo zraněných.

„Je to 20 let od katastrofy a dnes konečně můžeme říct, že Dow přijímá plnou zodpovědnost za bhópálskou tragédii. Máme připravených 12 miliard dolarů na plnou kompenzaci všech zasažených, včetně těch 120 tisíc lidí, kteří budou potřebovat lékařskou péči do konce života. (…) Naši akcionáři tím možná budou zasažení, ale pokud jsou alespoň trochu jako já, budou rádi, že děláme to, co je správné,“ pronesl v televizi Bichlbaum (Servin). Slíbil také, že Dow okamžitě zabezpečí místo neštěstí a omluvil se za to, že jejich mluvčí v minulosti prohlásil, že „500 dolarů je pro lidi v Indii dost“.

The Yes Men se podařilo tímto vystoupením v televizi nejen znovu poukázat na to, že korporaci jsou lidé v Indii ukradení – opravdoví zástupci Dow samozřejmě žádné odškodnění ani vyčištění místa katastrofy nenabídli – ale také na to, jak jednoduché by bylo udělat správnou věc. Ukázali, že neoliberální závod za ziskem není nutnost, ale dobrovolná volba. A že vše může být velmi snadno jinak. Rozkryli tak jindy neviditelné mechanismy moci a ideologie.
Co se stane s tím papírem?

Pokud chápeme ideologii jako rámec přesvědčení, jež jednotlivci přijímají jako nezpochybnitelná, může podle Paula Ricoeura utopie sloužit jako protiváha ideologii. Vezměme si právě neoliberalismus, který sám sebe prezentuje jako nutnost, jako jediný možný způsob fungování světa. Jako fyzikální zákon. A to i přesto, že je na světě teprve pár desítek let.

Nacházíme se na meziplanetárním letu mezi Annaresem a Urrasem. Anarchistický vědec Shevek, Annaresan, se právě seznámil s Urraským doktorem, který ho zasvěcuje do chodu lodi. Bezděčně přitom odhazuje to, co považuje za papírový odpad.   

„Co se stane s tím papírem?” ptá se Shevek.

„Ten jsem hodil do odpadu,” odpoví mu doktor.

„Odpadu?” ptá se anarchista.

„Smetí, bude spálen,” odpovídá doktor.

„Vy spalujete papír?” diví se Shevek. 

„Možná, že se vypustí do vesmíru, nemám ponětí,” zakončuje rozpačitě konverzaci doktor. 

Hlavní hrdina románu Vyděděnec Ursuly Le Guin nezná koncept odpadu. Jeho planeta má velmi omezené zdroje a vyhazovat papír (nebo cokoli jiného) mu přijde zcela nelogické. Shevek nám tak připomíná, jak absurdní je pozdně kapitalistické plýtvání zdroji. Diagnostikuje naši dobu, ačkoli žije ve zcela smyšleném vesmíru.
Dikobraz vědomě couvá

Německo-americký filozof a politický teoretik Herbert Marcuse věřil, že je možné ideální a nenásilnou společnost vybudovat skrze technický a technologický pokrok. Jde o klasickou marxistickou tezi. V časech, kdy hoří planeta, se nicméně technologie – které typicky vyžadují velké množství vzácných kovů a energie – zdají být spíše součástí problému, než řešení. Ursula Le Guin tedy předkládá opačný pohled. „Nemyslím si, že se někdy dostaneme do utopie tím, že budeme postupovat vpřed,“ píše v eseji doplňující speciální vydání Morovy Utopie od nakladatelství Verso.

Le Guin tak navazuje na indigenní vědění, konkrétně na néhinawský postoj k nebezpečným situacím. V eseji cituje Howarda A. Normana: „Dikobraz vědomě couvá, aby mohl bezpečně spekulovat o budoucnosti. To mu umožňuje mít na očích nepřítele nebo nový den. Pro Krí (původní obyvatelstvo Želvího ostrova, pozn. red.) je to poučný akt sebezáchovy.“ Do publikace Utopie, která pojednává o kolonialismu a útlaku původních obyvatel území, jež bylo původně zvané Abraxa, tak Le Guin přináší zásadní dekoloniální prvek. 

Uspořádání, jež dnes čtenářstvo z globálního Severu může považovat za utopické, bylo pro mnoho lidí po staletí každodenní realitou. Symbióza s přírodou, komunitní výchova dětí či sdílení zdrojů bylo vlastní komunitám, jež byly vyvražděné a zdecimované koloniálními mocnostmi. Vyvražděné ve jménu jiných utopií o „civilizaci“ a „pokroku“. 

Jak připomíná ve stejném vydání Morova díla také China Miéville, „‚Utopie‘ je pro politickou představivost tím, čím byla ‚Rhodesie‘ pro Zimbabwe nebo ‚Zlatonosné pobřeží‘ pro Ghanu.“
Boj o budoucnost

Ve filmu Bamako z roku 2006 od mauritánského režiséra Abderrahmane Sissaka vidíme Světovou banku a Mezinárodní měnový fond před soudem na jednom dvorku v hlavním městě Mali. Svědci obžaloby vypovídají o tom, jak opatření strukturální adaptace vnucená těmito organizacemi ovlivňují každodenní život v Africe. Způsobují například škrty ve vzdělávání, privatizaci vody nebo rozebírání místní železniční sítě. 

Ačkoli byly utopie po staletí nástrojem násilí a kolonialismu, lidé žijící v zemích globálního Jihu si je dnes berou zpět. Poukazují tak nejen na historické nespravedlnosti, ale zejména na nutnost nápravy a konce globálního kapitalistického řádu. Na budoucnost, kterou nebude definovat smrt, ale život.

Pro lidi v Africe, na Želvím ostrově nebo v Oceánii kompletní dystopie nastala již před stovkami let. Teď pád ekosystémů, ekonomik, drastická relokace i kulturní rozklad postupně čeká i ty, jež z kolonialismu a vykořisťování celá staletí profitovali. Nakonec už hoří i Hollywood.

V současné krizové situaci musíme vytvořit lepší společnost sami. Je načase experimentovat, přemýšlet a představovat si nová rozmanitá a spravedlivá mezilidská uspořádání. Stejně jako Chinu Miévilla, i mě motivuje hluboká politická beznaděj. Starý svět umírá a nový se teprve rodí. A i když jsou šance nízké a čeká nás těžká práce, i my určíme, jak bude vypadat.

Magdalena Dušková

Verze pro tisk 11.1.2025 denikalarm.cz

Píšou jinde

Odkazy

Riot Over River WINTER

22. 2. 2025, Praha

Hudebně politický festival …(více)

Benefiční boršč a draniki pro ABC Belarus

2. 3. 2025, Praha

Solidární akce s politickými vězni a vězeňkyněmi v Bělorusku …(více)

Předvečer MDŽ

7. 3. 2025, Praha

Benefiční koncert pro Abortion Support Alliance Prague …(více)

Spring Zine Party

26. 4. 2025, Praha

5. ročník festivalu self-publish literatury …(více)

Praha je feministická!

26. 4. 2025, Praha

Protest proti klerofašismu …(více)

Fotbal proti rasismu 2025

9. - 10. 5. 2025, Rohozná u Jihlavy

Sport a muzika …(více)