Držené v ústřední sekci r. 1871. Přeloženo z čas. „Freiheit“. Tyto přednášky byly přednešeny v Literárním a řečnickém kroužku „Pokrok“ v New Yorku od Jana Nekvasila.

Michal Bacunin, který se na počátku Pařížské komuny ve Florenci a Locarnu nalézal, odebral se později do Jury a zdržoval se v měsících dubnu a květnu r. 1871 obzvláště v Sonvillier a Locle, kde, obklopen členy mezinárodního Jurského odboru, kteří ty samé náhledy, co on, vlastnili, pozoroval s největším napětím události pařížské, hledaje příležitost k samotné akci, což ale předčasným pádem Pařížské komuny zmařeno. Tenkráte držel v Sonvillier tři přednášky, jichž rukopis zachován, nám však nepřístupným jest. Stává však opis onoho rukopisu od jednoho starého člena jurského spolčení, dle kterého následující co možná doslovný překlad vyňat jest; na neštěstí se později jedna stránka onoho opisu ztratila, ale bude možno tuto mezeru později z originálního rukopisu doplniti.

Tyto přednášky jsou tedy na rychlo ve středu vážných časů a činnosti povstalý časový spis, který nám Bacunina v bezprostřední agitační činnosti předvádí; pro toho, kdo se s Bacuninem blíže zabývá, mají tím velké zajímavosti, že druhá přednáška jest pokračováním velmi objemného díla, že kterého úryvek pod názvem „Bůh a stát“ r. 1882 poprvé vydán byl. To se dá vysvětliti tím, že Bacunin se skutečně v předcházejících měsících s vypracováním onoho díla zabýval; že mu celé spousty myšlenek, v onom dílu obsažené, na mysli tanuly, když tyto přednášky psal. On měl sice tyto náhledy po léta užívaje jich ku odůvodnění svého stanoviska, avšak nemohl by učiniti tak s takou určitostí, jako se zde děje, kdyby bez prostředků z nahodilých pojednání čerpal, nemaje před sebou větší souhrnné práce teoretické; to se může dokázati jednotlivě, porovnáním s těmi až dosud tisknutými i netisknutými částěmi onoho teoretického díla, na co se zde pouze poukazuje.

Ještě připomenouti dlužno, že nejspíše vbrzku další částě tohoto díla a jiné netisknuté spisy Mich. Bacunina v jednom u Tresse a Stoch v Paříži, ve francouzské řeči vycházejícím díle, vydány budou; také francouzský originál těchto přednášek bude v klrátkém čase uveřejněn.

I.

Od velké revoluce roku 1793, neměla žádná událost v Evropě také důležitosti, jako Pařížská komuna a s ní související události.

Dvě historické události, dvě pamětihodné revoluce, měly za následek uskutečnění toho, co my moderním světem, světem buržoácké civilisace jmenujeme. Jedna z těchto událostí, známá pod jménem reformace, dovedla toho, že klíč budovy feudálního panství – této podpory kostela – byl zlomen; z roskotáním této moci připravila reformace zkázu neodvislé a skoro absolutní moci feudálních pánů, kteří od kostela žehnáni a chráněni, jako králové a mnohdykráte i proti králům, potahovali jich práva od samého boha. Reformace dala tím osvobození buržoácké třídy nového vzpružení, osvobození, které v následujícím století poznenáhlu dvě náboženské revoluce připravilo, pozvolným vývinem komunálních svobod a taktéž i vývinem obchodu a průmyslu, který se následkem svobod předcházejících rozvinul.

Z těchto revolucí vyšla moc nová, ale ještě ne buržoácká, nýbrž státní; v Anglii monarchie konstitučního a aristokratického státu, na celém pak evropském kontinentu utvořily se s výminkou dvou malých republik – Švýcar a Nizozemí – monarchisticko-absolutistické, vojensko-šlechtické státy. Nechme ze slušnosti ony dvě republiky stranou, a zabývejme se monarchií. Vyšetřujeme poměry tříd mezi sebou, jich politické a sociální postavení po reformaci. Začněme tedy se střídou kněžskou; tím nemyslím pouze kněžstvo katolické, nýbrž i protestantské, jedním slovem boha Wholesale and Retail.

Před reformací byli kněží a kostel, s papežem v čele skutečnými pány země. Dle kostelního učení měli světští hodnostáři všech zemí, i ti nejmocnější monarchové, císařové a králové jen tehdy právo, jestliže toto právo od kostela uznáno a posvěceno bylo. Jest známo, že poslední dvě století, byly svědkem tuhého, stále náruživějšího boje korunovaného vládce oproti papeži a státu oproti kostelu. Reformace skončila tento boj prohlášením neodvislosti státu. Právo vladaře bylo uznáno co bezprostředně od boha pocházející; bez pomoci papeže neb jiného kněze a díky tomuto nebeskému původu, též za jedině pravé prohlášeno. Tak povstala na zříceninách despotismu kostela budova nová, budova despotismu monarchistického. Kostel dříve pán, stal se nyní sluhou státu, vládním nástrojem v rukou monarcha.

V toto nové postavení vstoupila víra nejenom v zemích protestantských, Anglii nevyjímaje, v kterých je vládce nejvyšší zároveň hlavou církve, ale i ve všech zemích katolických, Španěly v to počítaje.

Moc římské církve zlomená pod ranami reformace, nemohla na dále se udržeti. K udržení své existence potřebovala pomoci světských panovníků. Ale jak známo, tito neudělají zdarma ničeho. Oni nikdy neznali jiné víry, nějakých vyšších cílů, než-li jich mocí a financí, poslední jsou zároveň prostředkem a clem prvého. Ku koupení dovolení od vlády monarchistické, musela víra dokázati, že může vládě a chce platných služeb prokázati. Před reformací poštvala mnohdykrát národy ku vzbouření oproti králům; po reformaci, stala se však ve všech zemích – ani Švýcar nevyjímaje – spojencem vlád oproti národům, černou policií v rukou státníků a panujících tříd, která si vytkla za poslání: „Kázat masám lidu oddanost, trpělivost, poslušnost v každém případu, odřeknutí se pozemské moci a slávy;“ oni káží: „Ponechte pozemské štěstí a moc těm mocným a šťastným a hleďte si zabezpečiti štěstí pozemské!“ Vy víte, že ještě dnes všecko křesťanské kněžstvo, katolické i protestantské, pokračuje v tomto smyslu kázání. Na štěstí jim stále na posluchačstvu ubývá a skoro bychom mohli ten okamžik předpověděti, kdy budou nuceni jich ústavy následkem nedostatku věřících, nebo, což jest to samé nedostatkem takých, kteří se nechají okrádati, zavříti.

Pozorujme nyní změny ve třídě feudální , ve šlechtě, po reformaci. Tato byla onou výsadní a zůstala skorem jedinou majitelkou půdy, avšak ztratila všecku politickou neodvislost. Před reformací byla jako tato, služebnicí vyznamenávanou.

Všecky vojenské a občanské úřady, mimo docela nepatrných, byly obsazeny šlechtou. Dvory největších a i těch nejmenších monarchů byli šlechtou přeplněny. Ti největší feudální páni, jindy tak neodvislí a tak hrdí, stali se titulovanými služebníky vladaře. Oni ztratili neodvislost a hrdost, ale podrželi svoji nestydatost, ba ta ještě vzrostla, neb jest to výhradní ohavnost lokajů. Ponížení, podlízaví, úslužní u přítomnosti vladaře, za to ale nestydatí oproti občanům a lidu, které okrádati nepřestávali, ne více v jich jménu a jménem jich božského práva, nýbrž s povolením a ve službě jich pána a pod záštitou státního obra.

Tato povaha a toto zvláštní postavení šlechty, udržely se skorem úplně až na naše časy v Německu, v této podivné zemi, která zdá se tu zvláštnost míti, o těch nejkrásnějších věcech sníti, by ty nejhanebnější a nejpodlejší uskutečnila -. Důkazem jsou surové a barbarské ukrutnosti poslední války a krátce na to zřízení knutogermánského císařství, které jest hrozbou proti svobodě všech zemí Evropy, lidskosti ve tvář vmetené vyzvání, od despotického císaře, který zároveň jest policejním a vojenským důstojníkem, jeho přemrštěné šlechtické kasty.

Následkem reformace viděla se buržoasie docela osvobozena od tgyranství a drancování feudálních pánů, dokud tito byli neodvislí a soukromí banditi a loupežníci; ale brzy poznala, že byla vydána všanc nové tyranii a loupežení, které nyní pod jménem jednoduché a zvláštní státní poplatky od těch samých pánů vymáhány byli, kteří nyní služebníci státu, to jest, zákonitými zloději a lupiči se stali. Tento přechod od feudálního loupežení, k více pravidelnému a systematickému vydírání státem, zdál se z počátku střední třídu uspokojovali; z toho můžeme souditi, že to znamenalo pro ně pravé ulehčení, v jejich hospodářském a sociálním postavení. Ale chuť přichází při jídle, praví přísloví. Státní poplatky, z počátku dosti skromné, stoupaly rok od roku v znepokojující míře, jako v monarchistických státech dnešního dne. Neustálé boje tehdejších států mezi sebou, pod rouškou národnostní rovnováhy od reformace až do revoluce 1789; potřeba vydržování velkých, stálých armád, které se staly nezbytné k udržení států: vzrůstající přepych dvorů, které žily v neustálých hodech, ku kterým celá šlechtická canalie, to celé oprýmované, otitulované služebnictvo přicházelo, aby od svého pána si nějaké výslužné vyžebralo, nutnost, tuto výhradní masu vydržovati, která zastávala nejvyšší úřady ve vojště, v úřadech a při policii – vyžadovala nesmírné výdaje. Tyto výdaje mu šel předem, jak se samo sebou rozumí, zaplatit lid, ale také měšťanstvo až do francouzské revoluce vydíráno, ačkoli ne v té míře co lid, co dojná kráva, které nemělo jiného povolání, nežli panovníky baviti a tu nesčetnou masu výsadních úředníků vyživiti.

Reformací získala střední třída na jistotě, ale ztratila dvakrát tolik na svobodě. Před reformací byla obyčejně spojencem a nenahraditelnou oporou králů v bojích proti kostelu a pánům feudálním a ona také tuto okolnost ku dosažení jakéhosi stupně svobody a neodvislosti, šikovně využitkovala. Ale od toho času, kdy kostel a feudální panstvo se podřídili státu, vzali králové střední třídě, poněvadž její služby více nepotřebovali, pozvolna všecky výsady, které ji v starých časech udělili.

Když takovým byl stav buržoasie po reformaci, můžeme si utvořiti úsudek, v jakém stavu se masa lidu nalézala, obyvatelé venkova a městští dělníci. Sedláci střední Evropy, Němec, Holandska a z části i Švýcar, přivodili jak známo na počátku 16. století a reformace, obrovské hnutí k osvobození pod heslem: „Válka palácům, mír chýším.“

Toto hnutí, od střední třídy zrazené a od vůdců buržoáckého protestantismu – Luthera a Mehanchtona – prokleté, bylo v krvi několika tisíců sedláků udušeno. Od toho času viděl se sedlák, více jak dříve, k té hroudě připoután, co vlastník podle zákona, co otrok ve skutečnosti. Tak zůstali až do revoluce r. 1789 – 1793 ve Francii, až do r. 1807 v Prusku a až do r. 1848 v ostatním Německu.

Proletář měst nebyl o mnoho svobodnějším, než sedláci. Rozpadával se ve dva druhy, v dělníky, kteří ku cechu náleželi a v část zcela neorganisovaného proletáře. Prvnější byli u jich hnutí a výrobě vázání, zkrácení spoustou ustanovení: která je prácidajci, mistrovi podmaňovala. Poslednější o všechna práva okradeni, byli od celého světa vykořisťováni a potlačováni. Největší část daní připadla – jako vždy – na lid.

Tato zkáza a toto všeobecné potlačování masy lidu a z části buržoasie, děly se pod záštitou velikosti, moce a slávy monarchistických, aristokratických, úřednických a vojenských států, těch států, které co státní kněží úlohu kostela převzali a stát za božské zřízení prohlásili. Stává tedy od soukromé mravouky lida, docela rozdílná, neb spíše jí odporující mravouka státní. V soukromé mravouce, tak dalece, pokud nebyla náboženskými bludy zkažena, stává věčných základů, které více neb méně v každé lidské společnosti uznány, porozuměny, přijaty a uskutečněny jsou. Tyto základy nejsou ničím jiným, než-li úcta před člověkem, úcta před lidskou důstojností, před právem svobody všeho lidstva. Tuto chtíti jest povinností každého jednotlivce, ji milovati a k uskutečnění přivésti, jest ctností, proti ní se proviniti, jest zločinem.

Státní mravouka se lidské mravouce docela příčí. Stát představuje sám sebe všem svým poddaným, co nejvyšší účel. Jeho moci velikosti všemi možnými i nemožnými prostředky sloužiti, i když jest to v odporu a proti všem zákonům a blahu lidstva; jest ctností. Neb vše, co ku zvýšení státní moce přispívá, jest dobré, vše, co se jí protiví, byť by to z lidského stanoviska nejšlechetnějším a nejlepším bylo, jest špatné.

Vycházejíce z tohoto stanoviska, upotřebili státníci, diplomati, ministři a všichni státní funklcionáři zločinů, lží a bídné zrady, ku prospěchu státu. Od toho okamžiku, kdy nějaká špatnost ve službách státu se provede, stává se zasloužilým skutkem. Takou jest státní morálka: „Ona jest protivou lidské mravouky a lidskosti.“

Vyšetřujeme v státní myšlence se nalézající nesrovnalosti. Poněvadž světový stát nikdy uskutečniti se nemohl, jest každý stát obmezenou bytostí, která jedno ohraničené prostranství a více neb méně obmezený počet poddaných v sobě zahrnuje. Obrovská většina lidských plemen, nachází se tedy za čarou každého jednotlivého státu, a celé lidstvo jest v množstvích velkých, prostředních a malých států rozděleno, z nichž každý jednotlivý – ač jenom velmi obmezenou část lidstva v sobě zahrnuje – za zástupce celého lidstva, ta něco absolutního se vydává a prohlašuje.

Tím vše mimo něho, všechny jiné státy s jich poddanými a jich vlastnictvím, považuje za nedovolené, všeho práva zbavené; následkem toho osvojuje si právo je podmaniti, napadati, rozsekati, vypleniti v té míře, jak mu jeho prostředky a síla dovolují. Vy víte, že jsme nebyli nikdy v stavu domoci se mezinárodního práva a to nebylo jen proto nikdy možným, poněvadž – ze stanoviska státu – vše, co za hranicemi se nalézá, práva zbaveno jest. Vypovězení války jednoho státu druhému dostačí k tomu, že on svým poddaným, proti poddaným nepřátelského státu dovolí – co pravím! – on jim poručí, proti těmto, každého možného zločinu se dopustiti: „Vraždy, prznění, krádeže, lupičství, žhářství, drancování.“ A všecky tyto zločiny platí co požehnání křesťanů od boha seslané, kterého každý z válčících za svého straníka považuje a prohlašuje, což zajisté toho ubohého pána Boha, – v jehož jméně se ty nejkrutější zločiny provádějí a ještě prováděti budou, – do pěkných rozpaků přivésti musí. Proto jsme nepřáteli toho Boha a pohlížíme na tuto nástrahu, na tento božský přelud, jako na hlavní zdroj všech neřestí, které lidstvo trápí. Proto jsme taktéž náruživými protivníky státu, všech států, neboť dokud bude států, nebude lidskosti; dokud bude států, bude válka a hrozné zločiny války a její nevyhnutelné následky – zkáza a bída národu – na denním pořádku. Dokud státu bude, budou masy lidu i v těch nejdemokratičtějších republikách skutečnými otroky; neb ony nebudou pro své vlastní dobro pracovati, nýbrž pro moc a obohacení státu.

A co jest stát? Ono se tvrdí, že jest výrazem a uskutečnění potřeb, blaha, práva a svobody všech. Ale já pravím: „Ti, kteří toto tvrdí, lžou, tak jako ti lžou, kteří praví, že Bůh jest ochráncem všech. Od toho času, kdy přelud o božské bytosti do myslí lidských vštěpen byl, stál Bůh, všichni Bohové a především Bůh křesťanů, vždy na straně státu a boháčů, oproti nevědomým, nebohým masám. On světil skrze své kněze to nejpříkřejší nadprávo, to nejhanebnější potlačování a vysávání!“

Zároveň není stát ničím jiným, než zárukou všeho vydírání ve prospěch malého počtu šťastných a předností zahrnutých, na škodu masy lidu. On upotřebuje společné síly a práce všech, by štětstí a dobré zdraví a nadprávo několika, na škodu lidského práva všech, si zajistil. On jest takým zřízením, ve kterém menšina kladivem, většina kovadlinou.

Až do velké revoluce byla buržoasie, ačkoliv v menší míře, než-li třída lidu, taktéž kovadlinou, následkem toho se stala revoluční. Ano, ona byla velmi revoluční; ona se odvážila proti všemu božskému i lidskému panství se vzbouřiti; ona stavěla boha, krále i papeže v pochybnost. Především měla namířeno proti šlechtě, která ve státě tak dobré postavení zaujímala; buržoasie hořela nedočkavostí toto postavení pro svoji stranu uchvátiti. Ale ne, já nechci nespravedlivým býti, a já nijak netvrdím, že při svém velkolepém odporu proti božské i lidské tyranii, nějakou sobeckou myšlenkou vésti a pobádati nechala. Moc událostí k uchvácení moci. Ale poněvadž toto vědomí v samém klíně proletáře nebylo ještě vzbuzeno, že buržoasie, v tomto boji proti kostelu a státu, svými nejšlechetnějšími duchy a svými nejryzejšími charaktery zastoupená té víry, že zároveň pracuje k osvobození všech. Obě století od náboženské reformy až do velké revoluce, stala se svědkem hrdinských činů buržoasie. Stanouc se mocnou bohatstvím a vzděláním, sáhla odvážně po všech posvátných zařízeních církve a států. Ona podkopala vše; předně pomoci literatury a filosofické kritiky, později zvrátila vše veřejným vzbouřením. Ona to byla, která revoluci z r. 1789 – 93 přivodila. Ovšem, že ona mohla revoluci dělat jen přispěním lidu, ale ona to byla, která jej zorganisovala a vedla proti kostelu, proti království a proti šlechtě. Ona to byla, která myslela, dávajíc vůdčí podnět ku všem pohybům, které lid vykonával; buržoasie měla důvěru sama v sebe, cítila se býti mocnou, poněvadž ona věděla, že má za sebou lid.

Přirovnejme z buržoácké třídy 18tého století vyšlé velikány ducha a skutků s nynějšími největšími kapacitami, oslavovanými šosáckými pidimužíky, kteří se nám dnešního dne představují, a tu se můžeme přesvědčiti o rozkladu a strašném pádu, který se v této třídě připravuje. V 18tém století ukázala se býti vzdělanou, odvážnou a hrdinnou; dnešního času se ukazuje bojácnou a hloupou. Tehdy plna důvěry, odvážila se všeho a dokázala vše; dnes nejistotou prožrána a její vlastní nespravedlností znemravnělá, podává nám obraz hanebností plné mdloby.

Nejnovější události ve Francii dokazují to velmi dobře. Buržoasie ukázala se býti docela neschopnou, Francii zachrániti; ona dala přednost pruské okupaci před revolucí lidu, který jedině mohl zem spasiti. Ona nechala ze svých bezvládných rukou, prapor lidského pokroku vypadnouti, prapor všeobecného osvobození. Proletář Paříže nám dokázal, že dnes jedině dělnictvo je v stavu, tento prapor nésti. V příští schůzi budu hleděti to dokázati.

II.

Vyprávěl jsem vám v předešlé schůzi, jak dvě historické události moc buržoasie založily, náboženská revoluce 16. století, známá pod jménem reformace a velká politická revoluce předešlého století. K tomu připomínám, že posledněji provedená, bez odporu mocné paže lidu, výlučně od buržoasie začatá a vedená byla. Musím vám taktéž dnes dokázat, že jenom buržoasie to byla, která jedině tím získala.

A přec se zdá program této revoluce na první pohled tak dalekosáhlým. Neprovedla se ve jménu svobody, rovnosti a bratrství, tři slova, která se zdají zahrnovati vše, co lidstvo v přítomnosti a budoucnosti chce a dosáhnouti může? Jak se stalo, že revoluce, která se v tak obsáhlém způsobu ohlásila, tak bídný konec našla ve stranickém, ohraničeném a výhradním osvobození jedné jediné třídy, na škodu těch milionů dělníků, kteří se vidí od vydíravého, nesprávně přivlastněného, dobrého postavené této třídy utlačováni?

To se stalo tím, že tato revoluce byla pouze revolucí politickou. Ona zvrátila odvážné všecky politické šraňky a tyranii, ale nedotknutelnými nechala a za posvátné, za nezměnitelné prohlásila hospodářské základy společnosti, které jsou věčným zdrojem, hlavním politickým základem všech politických a sociálních nespravedlností, všech náboženských bludů minulosti a přítomnosti. Ona prohlásila svobodu jednoho každého a svobodu všech, nebo ještě lépe, právo jednoho každého a právo všech, svobodným býti; ale ona dala prostředky, tuto svobodu skutečně dosíci, ji užívati, pouze těm majetným, kapitalistům a boháčům!

Chudoba je otroctvím! Ano, chudoba jest otroctvím, ona znamená nutnost, svoji práci a s prací svojí osobu kapitalistovi prodat, který člověku dá prostředky, aby hlady nezemřel. Člověk by musel vlastnit ducha buržoáckých pánů, kteří tak na té lži lpí, a se jí zajímají, aby se odvážil mluviti o politické svobodě dělnické masy. Krásná to svoboda, která nás kapitalistickým choutkám podmaňuje a pomoci hladu, libovůli kapitálu v šanc vydává.

Drazí přátelé! Zajisté netřeba vám, kteří jste vlastní a dlouhou trpkou zkušeností tu bídu pracovní poznali, dokazovati, že dokud práce na jedné a kapitál na druhé straně se bude nalézati, práce otrokem kapitálu bude a dělníci poddanými pánů buržoáků, kteří nám k výsměchu všecka politická práva, všecku zdánlivou svobodu dávají, aby si skutečnou sami pro sebe podrželi.

Právo na svobodu, bez prostředků ji uskutečniti, jest pouhý klam. A my milujem svobodu velmi, než abychom se s přeludem spokojili; my chceme její skutečnost. Ale co tvoří pravý základ a určitou podmínku svobody? Úplný vývin a úplné používání všech tělesných, duševních a morálních schopností každého jednotlivce. Následovně, všech hmotných prostředků, které k lidskému bytí potřebny jsou; pak vychování a vyučování.

Člověk, který na vysílení zemře, který bídou zničen, který denně zimou a hladem v záhubu sražen a ten, který všechny, které tak miluje, tak trpět vidí, nemoha jim pomoci, není žádným svobodným člověkem, on jest otrokem.

Člověk, který nedostatkem lidského vychování, odsouzen jest, po celé jeho žití, surovým stvořením zůstati, člověk bez vzdělání, nevědomec, jest nevyhnutelně otrokem, a když on politická práva vykonává, můžete býti jisti, že on je na ten neb onen způsob vždy sám proti sobě, k prospěchu jeho vysávačů, jeho pánů vykonávati bude.

Pravá podmínka svobody jest tato: Žádný člověk není vázán druhého poslouchati; jedině pak jest svoboden, když všecky jeho činy, ne z vůle jiných určovány jsou, nýbrž jeho vlastní vůlí a jeho vlastním přesvědčením. Ale člověk, který jest hladem nucen, jeho práci a s jeho prací jeho vlastní osobu za tu nejnižší cenu kapitalistovi prodati, který se sníží jej vysáti, člověk, který svou vlastní surovost a nevědomost do milosti svého učeného vydírače vloží – takový člověk bude a nevyhnutelně zůstane otrokem.

Toto není ještě vše. Svoboda jednotlivce, není svobodou jednotlivou, ona jest pospolitým skutkem, souhrnným výtvorem. Žádný člověk nemůže bez společnosti, bez přispění celé lidské společnosti volným býti. Individualisté a falešní socialisté, které musíme při každém dělnickém sjezdu potírati, tvrdí s moralisty a ekonomisty buržoasie, že člověk může býti volným, že může člověkem býti mimo společnost, pravíce, společnost byla založena svobodnou smlouvou a svobodnými lidmi.

Tato nauka, která od J. J. Rousseau hlásána byla toho škodlivého spisovatele předešlého století, tohoto posměváčka, který celou buržoasii revolučně prodchnul, tato nauka ukazuje úplnou neznalost přírody a historie! My nesmíme v minulosti, ba ani v přítomnosti svobodu masy lidu hledati, nýbrž v budoucnosti a to v blízké budoucnosti. Ona se skrývá v červáncích zítřka, v jitru, které my sami musíme přivodit, mocí našich vědomostí, naší vůle, ale také pomocí naší paže. V naší minulosti nebylo nikdy žádné volné smlouvy, tam stávalo pouze surovosti, zarytosti, ničemnosti a násilnosti a ještě dnes znamená ta tak zvaná svobodná smlouva hlad a otrocké umořování masy lidu a vykořisťování hladových menšinou, která vysává a potlačuje.

Nauka svobodné smlouvy jest taktéž falešná ze stanoviska přírody. Příroda nevytvořila společnost úmyslně, ona v ní bezděčně povstala; společnost jest nejdokonalejším sociálním zvířetem. Člověk tj. myslící, mluvící, milující a dospělé zvíře, může jenom ve společnosti povstati. Představte si člověka, těmi nejduchaplnějšími vědomostmi od přírody obdařeného, který od časného mládí, mimo jakékoliv lidské společnosti, na poušti se nalézal. Jestli bídně nezahyne, což jest pravděpodobnější, nebude z něcho nic jiného, než bestie, opice bez řeči a myšlenek. Neboť myšlenka jest nerozlučná od mluvy. Nikdo nemůže bez slov mysliti. I když se člověk úplně sám nachází, chce-li mysliti, slov upotřebovati. My ovšem můžeme míti představu o věcech, ale jakmile počneme o něčem mysliti, musíme upotřebiti slov; neboť jen slova určují myšlenky a dávají zběžné představě určitý ráz. Myšlenka není před slovem, ani slovo před myšlenkou; tyto obě formy jednoho stejného výkonu lidského mozku, povstávají najednou, tedy žádná myšlenka bez slova. A co je řeč? Řeč jest sdělování a rozmlouvání jednoho lidského tvora s jinými. Zvíře člověk stává se člověkem, tj. myslící bytostí pouze tímto sdělováním a v tomto sdělování. Jeho bytost, co se týče její lidskosti, její svobody, jest výtvorem pospolitým.

Člověk se osvobodí od tyranského tlaku, který naň příroda působí, pouze pospolitou prací, neboť práce jednotlivce jest bezmocná a neplodná, ona by nikdy nebyla v stavu si přírodu podmaniti. Výkonná práce, práce, která všecko bohatství a všecku vzdělanost vytvořila, byla vždy sociální, pospolitou prací. Jenom že byla až do dneška, jedině od jednotlivců vykořisťována, ku škodě pracující masy. Taktéž vykořistěny výtvory celé lidské společnosti, vychování a vyučování, na které ti páni buržoáci tak hrdmi jsou a které v tak chatrné míře masám lidu vyměřili. Práce, a já pravím ještě, pud myšlenek lidu vytvořil tyto výkony, ale on tvořil až do dneška, pouze ve prospěch jednotlivých majetných osob. Tak tedy ještě jedno vykořisťování pospolité práce jednotlivci, kteří nemají k tomu žádného práva.

Všechno co v člověku lidské jest a více než všecko ostatní, svoboda, jest výtvor sociální, pospolité práce. Svobodným býti sám osamocený, jest nesmysl, vynalezený od kněží a bájeslovců, kteří na místo lidské společnosti jich přelud, Boha, dosadili. Oni praví: „Každý se cítí svobodným před tváří Boha, tj. před absolutní prázdnotou, před ničím, to jest tedy svoboda nicu, anebo nic svobody, jedním slovem – otroctví.“ Bůh a báje o Bohu, byli, historicky pozorovány, morální zdroj všeho utlačování.

Co se nás týče, my nechcem ani přelud ani to nic, nýbrž živoucí lidskou skutečnost, a uznáváme, že člověk nemůže míti to vědomí, cítiti se býti svobodným, sám osamocený a následovně on své osvobození může uskutečnit jedině v kruhu lidstva. Mám-li svobodným býti, musím se se svobodnými lidmi stýkati, od nich za svobodného člověka uznán býti. Já mohu být jen tehdy svoboden, pakli že se má osoba zrovna v tolik zrcadlech v rovně svobodném přesvědčení všech mě obklopujících lidí obráží a zpátky vrhána jest, posilněná od uznání všech. Svobodu a lidskou důstojnost všech lidí chtíti, žádá moje svoboda, a potvrzuje nekonečně rozšířenou viděti a cítiti, přihlášením všech; to jest to pravé štěstí, lidský ráj na zemi. Ale tato svoboda jest pouze v rovnosti možná. Jestli stává se nějakého lidského tvora, který jest volnější než já, budu následovně jeho otrokem; jestli jsem však svobodnější než on, bude on mým otrokem. „Rovnost jest tedy absolutně potřebnou podmínkou svobody.“

Revolucionářští buržoáaci z r. 1793 rozuměli této nevyhnutelné podmínce velmi dobře. Slovo „rovnost“ – bratrství!“ Ale co za rovnost? Rovnost před zákonem, rovnost politických práv, rovnost občanů ve státu. Ať se každý upozorní na tento název, rovnost občanů, nikoli ale lidí, neboť stát nezná žádné lidi, on zná pouze občany. Pro něho stává pouze člověka, dokud on politická práva vykonává, nikoli toho, který se domnívá, ale toho, který je skutečně vykonává.

Ten člověk, tedy nucenou prací, pomocí hladu utlačován jest, který společensky utlačován, následovně vykořisťován, zničen a trpěti musí, ten pro stát nestává; který ničeho neví o svém utrpení, o svém hospodářském a společenském podruží, o svém skutečném otroctví, které se za tím lživým nátěrem politické svobody skrývá. To jest tedy politická a ne společenská rovnost.

Vy víte všichni ze zkušenosti, jak klamná tato předstíraná politická rovnost, která není na hospodářské a společenské rovnosti založena. K. př. v nějakém velmi demokratickém státu mají všichni dospělí, vyjma těch, kteří byli pro nějaký zločin odsouzeni, právo, a připomíná se jim povinnost, všechna politická práva a všechny úřady vykonávati, ku kterým je důvěra jich spoluobčanů povolá. Ten nejposlednější muž z lidu, ten nejnevědomější může a má všechna tato práva a všechny tyto úřady vykonávati! Můžeme si nějakou větší rovnost než tato představit? Ano, on má a může dle zákona, ale ve skutečnosti jest mu to nemožno. Tato moc jest pro člověka z lidu pouze napsaná, ale nikdy nebude a nikdy nemůže se pro toho samého uskutečnit, pakliže radikální změna v hospodářských základech společnosti nenastane, to jest – sociální revoluce. Tato předstíraná, od lidu vykonávaná politická práva, jsou tedy pouze prázdnou frází.

K vykonávání státních úřadů a zvláště těch nejvyšších, jest zapotřebí přiměřeného stupně vzdělání, které lidu docela chybí. Jest to jeho vina? Nikoli, jest to vinou zařízení. Ta velká povinnost všech skutečně demokratických států jest, s plnýma rukama vzdělanost mezi lidem rozšiřovati. Stává jediného státu, který tak činí? Nemluvme docela o monarchistických státech, které mají očividný zájem na tom, ne vzdělanost, nýbrž jed křesťanského katechismu v masách rozšiřovati. Mluvme o republikánských a demokratických státech, jako jsou Spojené Státy Severní Ameriky a Švýcar. Zajisté, že musíme doznati, že tyto oba státy více jak všechny ostatní pro lidové vyučování učinily. Ale podařilo se jim vzdor dobré vůli, bylo jim možno, všem na jejich území narozeným dětem, bez rozdílu, jednostejné vyučování míti? Nikoli. To jest nemožno! Pro dítky majetných stává vyšší vyučování, pro dítky lidu obecně a v málo případech trochu prostředního vyučování. Proč ten rozdíl? Z toho jednoduchého důvodu, poněvadž člověk z lidu, venkovský a městský dělník, nemají prostředků, děti po dobu celého trvání studií vydržeti, tj. živit, šatit a ubytovat. K dosažení vědeckého vzdělání musí člověk až do stáří 21. někdy až 25. roku studovati. Kde jsou ti dělníci, kteří jsou v stavu jich děti tak dlouho vydržovat? Taková oběť přesahuje jejich síly, poněvadž ani kapitál ani pozemsky nevlastní a od dneška do zítřka z jich mzdy žijí, které sotva k uživení četné rodiny stačí.

V obrovských továrnách, které velkokapitál zařídil, vede a vykořisťuje, v kterých stroje a nikoli lidi hlavní úlohu hrají, v těchto továrnách jsou dělníci nevyhnutelně bídnými otroky, tak bídnými, že jsou většinou nuceni jich ubohé malé děti k 12, 14 až 16 hodinové práci odsouditi pro pár mizerných grošů, a to nečiní ze ziskuchtivosti, nýbrž z potřebnosti, bez toho by nebyli v stavu jich rodiny vyživiti.

To jest tedy ono vyučování, které jim dáti mohou. Já doufám, že nepotřebuji více slov tratiti, bych vám dokázal, vám, kteří to víte z vlastní zkušenosti, jsouce o tom přesvědčeni, že tak dlouho, dokud lid, ne pro sebe nýbrž pro ty, kteří majetek a kapitál v ruce drží a kteří vzdělání svým dětem dáti mohou, pracovati budou, děti lidu budou vždy nesmírně pozadu za dětmi majetné třídy pokulhávati.

V základním organismu států leží tedy příkrá a osudná nerovnost. V jisté míře nuceně nevědomá masa a oproti ní výsadní menšina, která ne vždy velmi vzdělaná jest, ale v porovnání lépe vyučována jest. Pak snadno si utvořiti konečný úsudek: „Vzdělaná menšina bude vždy nevědomou masu ovládati.“

Zde se nejedná pouze o vrozené nerovnosti jednotlivců, tuto musíme bez reptání přijmouti. Jeden jest lépe nadán než druhý; mnozí přicházejí na svět s většími vrozenými schopnostmi než druzí. Ale já spěchám, abych připojil: Tyto rozdíly nejsou v žádném pádu tak velké, jak se obyčejně dokazuje. Ze samého vrozeného stanoviska jsou si lidé skorem rovni; schopnosti a nedostatky jsou v každém skorem stejné. Tento zákon vrozené rovnosti zná pouze dvě výminky: „génia a blbce“. Ale výminky netvoří pravidlo a všeobecně můžeme říci, že všichni lidé rovně schopní jsou; jestliže v nynější společnosti stává mezi lidstvem tak obrovských rozdílů, pak jejich původ v strašné nerovnosti vychování a vyučování, nikoli ale v přírodě leží.

Dítě těmi největšími schopnostmi nadané, které ale v chudé rodině na svět přišlo, z dneška na zítřek od těžké práce žijící, v rodině dělníka vidí se k nevědomosti odsouzeno. Ono bude dělníkem, nádeníkem a vydržovatelem, vyživovatelem buržoáků, kteří od přírody mnohem hloupějšími jsou, než ono dítě.

Oproti tomu dítě buržoáka, dítě bohatých, ať jakkoli skoupě od přírody poděleno, dostane dostatečného vychování a vyučování, aby dle možnosti jeho chudé vědomosti rozvinulo, a ono bude vysávačem práce, mistrem, zákonodárcem, panujícím, jedním slovem, ono se stane pánem. Ať jakkoliv hloupé, ono bude zákony pro lid, proti lidu dělati a masy lidu ovládati.

Praví se: „V demokratickém státu bude lid jen dobré voliti.“ Ale jak ty dobré pozná? Lid nemá nijak dostatečného vzdělání, aby špatné a dobré posuzoval, ani dostatečně času, aby k volbě navržené lidi seznal. Tito lidé žijí ještě mimo toho ve společnosti od lidu odděleně, oni smekají klobouk před jeho veličenstvem, před lidem, pouze v okamžiku volby; jednou zvoleni, obrátí se k němu zády.

Poněvadž oni té zvláštní, té vydíračské třídě náležejí, proto budou, jsouce třeba výbornými členy jich rodin, jich společnosti, povždy ale špatnými pro lid, stojíce na tom, že jich výhradní práva jsou jim od přírody udělena, která základ jich sociálního postavení tvoří a lid k věčnému poddanství odsuzuje.

Ale proč by neměl lid do vládních zákonitých shromáždění své vlastní lidi, muže z lidu posílati?

Předně: „Protože tito od práce rukou svých se živiti musí, nemají času, jedině politice se věnovati; následkem toho politických a hospodářských otázek, které se v tomto vyšším ovzduší projednávají, neznalými jsou, a tak skorem vždy od advokátů a politiků buržoasie ošizeni bývají!“

Za druhé: „Poněvadž ve většině případech dostačí, lidím z lidu, pouhé vkročení do vládních sborů, by se sami buržoáky stali, kteří pak lidem, z kterého vyšli, více opovrhují, než sami buržoáci!“

Tak vidíte, že politická rovnost i v demokratických státech je pouhou lží. To samé jest s právnickou rovností před zákonem. Zákon jest od boháče pro boháče dělaný, od boháčů proti lidu namířený. Stát a jím vyslovovaný zákon stávají pouze proto, by otroctví lidu buržoazie zvěčnili.

Zajisté že víte, jestliže jest někdo v jeho zájmech na své cti, na svém právu poškozen, že musí vésti při; k vedení pře musí nejdříve dokázati, že je v stavu výlohy zaplatiti, tj. on musí tolik a tolik položiti, když tak nemůže učiniti, pak nemůže žádnou při vésti. Ale má lid, většina dělnictva, žádané obnosy, které k vedení pře potřebny jsou? Ve většině případech je nemá. A tak je může boháč beztrestně napadat a urážeti, neboť pro lid spravedlnosti nestává.

Tak dlouho, dokud nestává hospodářské a společenské rovnosti, dokud samozvaná menšina, ne skrze vlastní práci každého jednotlivce, nýbrž dědictvím bohatství, pozemky, vlastníkem kapitálu se stává, bude politická rovnost lží.

Toto tio největší hrdinové revoluce z r. 1793, ani Danton, ani Robespierre, ani Saint-Just nepochopili. Oni chtěli pouze politickou, nikoli hospodářskou a společenskou svobodu a rovnost. A proto od nich založená svoboda a rovnost postavila panství buržoasie nad lidem na nové základy. Oni doufali tuto protivu tím zastříti, postavíce na třetí místo jejich revolucionářského programu, bratrství. Toto byla ještě jedna lež. Já se vás táži, jestli bratrství možno mezi vydírači a vydíranými, mezi utlačovateli a utlačovanými? Já vás nechám po celý den v potu tváře pracovati a trpěti, večer pak, když jsem ovoce vaší práce shrábnul, nechaje vám malou část potřebnou k dalšímu žití, tj. abych také zítra k mému prospěchu vás upotřebil a využitkoval – řeknu vám: „Obejměte mě, vždyť jsme bratři.“ – Takové jest bratrství buržoácké revoluce.

Drazí přátelé, my také chceme tu vznešenou svobodu, štěstí přinášející rovnost a posvátné bratrství. Ale my chceme, aby tyto krásné, tyto velké zásady, přestaly býti klamem a lží, aby ony skutečností byly a skutečnost představovaly. To jest myšlenka a cíl toho, co mi sociální revolucí jmenujeme.

Ona se dá v málo slovech dohromady soustřediti: Ona chce, a my chceme, aby každý člověk, který zrozen bude, člověkem v pravém smyslu toho slova býti mohl, aby on nejen právo, nýbrž všecky k tomu potřebné prostředky měl, aby on všecky jeho schopnosti uskutečniti mohl a svobodným, šťastným byl, v rovnosti a skrze bratrství. To žádáme my všichni a my jsme všichni hotovi, pro tento cíl zemříti.

III.

Drazí soudruzi! Pravil jsem vám předešle, jak buržoasie, nejsouc si toho docela vědoma, ale s částí i s vědomím, při velké revoluci 1789 až 1793 používala mocné paže lidu, aby na zříceninách feudálního světa, svoji vlastní moc zbudovala. Od toho času stala se vládnoucí třídou. My jsme na omylu, když se domníváme, že nastěhovalá šlechta a kněžstvo tento březnový, zpátečnický státní převrat přivodila, který pak Robespierre a Saint-Just zvrátili, usmrtivše množství jeho přívrženců. Zajisté, že mnoho členů jmenovaných stavů bralo činně na podílu na těchto pletichách, jsouce šťastni, vidouce padati ty, před nimiž se jindy třásli, a kteří bez útrpnosti tak mnohé z jejich středu o hlavu zkrátili. Ale pro sebe nemohla šlechta ničeho učiniti. Zbavena statků, stala se nulou. Ona část buržoácké třídy, která se koupí národní půdy, vojenskými dodávkami a spekulacemi s veřejnými penězi obohatila, která veřejnou bídu i bankrot k tomu používala, aby si své hluboké kapsy naplnila, tato nevinná zastupitelka bezúhonnosti a veřejného pořádku, byla hlavním činitelem při této reakci. Ona byla vřele a platně podporována od masy maloobchodníků, zbabělé a potměšilé to rasy, která lid v malém, prodejem falšovaného zboží okrádá, celou nevědomost lidu, bez jeho velkého srdce a celou ješitnost buržoasie, bez jejich plných kapes, vlastní, zbabělá v revoluci, stává se zuřivou v reakci. Pro ně ty velké idee, které srdce masy přivedou v tlukot, to velké přesvědčení, ty velké zájmy lidskosti neexistují. Ona ani vlastenectví nezná, ona zná jen fráze a vlastenecké tlučení hubou. Žádný cit není s to je z jejich čachrářských myšlenek, z jejich břečtivých, každodenních starostí vyrušiti. Celý svět viděl a lidé všech stran dosvědčí, že během strašného obležení Paříže, kdy lid bojoval a bohatá třída zradu připravovala, vydáním Paříže Prusům, kdy šlechetný proletář, ženy a děti lidu, hladem zmořeny byly, maloobchodníci neznali žádné jiné starosti, nežli jak by jejich zboží, životní potřeby – tyto k nasycení lidu nevyhnutelné potřeby – za nejvyšší cenu prodali.

Malobchodníci ostatních francouzských měst činili to samé. Ve městech, Prušákem přepadených, zotevírali tomuto brány; ve městech nepřepadených byli hotovi tak učiniti; oni tvořili národní sebeobranu a všude kde mohli, vzepřeli se proti povstání lidu a ozbrojení lidu, kterým mohla Francie jedině zachráněna býti. Městští maloobchodníci jako sedláci na venku, tvoří dnešní armádu zpátečnickou. Sedláci mohou a musí býti obráceni k revoluci, maloobchodníci nikdy! Během velké revoluce rozdělila se buržoasie ve dva druhy; jedna a to obrovská menšina byla známa pod jménem Jakobíni. My nesmíme Jakobíny z r. 1793 pomíchati s těmi dnešními, Ti dnešní jsou pouze stín, zakrnělá nedochůdčata, proti hrdinům předešlého století. Jakobíni z r. 1793 byli velcí mužové, oni pláli tím svatým ohněm, učením spravedlnosti, svobody a rovnosti. Nebylo jejich chybou, že jistým slovům, která všecky naše tužby zahrnují, lépe neporozuměli. Oni zkoumali pouze jejich politický zevnějšek, ale nikoli jejich sociální a hospodářský význam. Ale já opakuji, to nebylo jejich chybou, tak jako to není naší zásluhou, že my dnes jim nerozumíme. Jest to chybou a zásluhou času.

Lidstvo se vyvíjí pomalu, žel, velmi pomalu! A jenom následkem mýlek, chyb a trpkých zkušeností a jenom následky těchto mýlek a chyb, dobývají lidstvu pravdy. Jakobíni z r. 1793 byli dobré víry, povzbuzeni ideou, které náleželi, oni byli hrdinové. Jinak by nebyli velké skutky revoluce vykonali. My můžeme a musíme teoretické chyby Dantona, Robespierra, Sain-Justa potírati, ale zároveň, co my jich falešné, úzkoprsé, výlučně buržoácké ideje potíráme, musíme se před jejich revoluční silou pokolniti. Oni byli poslední hrdinové buržoasie, která tenkráte na hrdiny tak plodnou byla.

Vedle této hrdinné menšiny, stávalo velké masy buržoasie, která skutečně vysávala, pro kterou ty velké ideje, ty velké zásady revoluce pouze slovy byly, která jedině cenu a smysl měla, dokud sloužila k naplnění jich bezedných kapes Jakmile ti nejbohatší, následovně ti nejmocnější mezi nimi v hluku revoluce o skrze tuto, své velké kapsy naplnili, pak vynašli, že revoluce již tuze dlouho trvá, že již čas konec učiniti, pořádek a zákon zase zavésti. Oni shodili národní výbor, odpravili Robespierra, Sain-Justa a jejich přátele, dosadili direktorium, které bylo prosáklé podlostí buržoasie koncem předešlého století, bylo to vítězství a panství zlata, které se v kapsách několika tisíců osob skrze zlodějství nahromadilo.

Ale Francie, která neměla ještě čas zaprodajnou býti a která ještě zcela od velkých činů revoluce prodchnutá byla, nemohla tuto vládu na dlouho snésti. Ona protestovala dvojím způsobem; jeden propadl a druhý zvítězil; první kdyby se byl podařil, mohl Francii a svět zachrániti. Vítězstvím druhého zaveden despotismus králů a otroctví lidu. Já mluvím o povstání Babeufovém a o násilném urvání moci prvním, Bonapartem. Povstání Babeufovo bylo posledním revolučním poklusem předešlého století. Babeuf a jeho přátelé byli více neb méně bývalými přáteli Robespierra a Saint-Justa. Byli to socialističtí Jakobíni. Oni měli učení (kultus) rovnosti, na škodu samé svobody. Jejich plán byl zcela jednoduchý: „Všechny pozemky, všechny továrny, stroje a jiný kapitál, měly ve prospěch republikánských, demokratických a sociálních států, zakoupeny býti tak, že by stát na tento způsob, jediným vlastníkem všeho bohatství, jak na pozemcích tak i na kapitálu, jediným prácidajcem, jediným pánem, společnosti se stal; jsa zároveň vlastníkem vší politické moci, zmocnil by se též vychoivání a vyučování, které by bylo pro všechna dítka stejné a on by nutil všechny dorostlé osoby, dle rovnosti a spravedlnosti pracovati a žíti. Každá samosprávná obec (komunální autonomie), každá myšlenka jednotlivce, jedním slovem . všechna svoboda by zmizela, zničena jsouc od této strašné moci; celá společnost by představovala obraz jednotvárný, vnucené jednostrannosti; vláda by byla dle všeobecného práva hlasovacího volena, aby během svého úřadování přese všechny členy společnosti absolutní moc vykonávala.“

Toto učení, násilně pomocí státní moce rovnost vykonávati, není od Babeufa vynalezeno. Jeho první základy položil Platon několik století před Kristovým narozením, ve své „Republice“. V onom dáíle se snaží, tento velký myslitel starověku, předvésti obraz rovné společnosti. První křesťané pěstovali, v jich od celéí úřední společnosti pronásledovaných spolčeních, praktický komunismus. Konečně provedli v Německu na počátku náboženské revoluce, v prvním čtvrtletí 16. století, Tomáš Münzer a jeho přívrženci, první pokus, ve velké míře, sociální rovnost zavésti. Spiknutí Babeufovo bylo druhým praktickým vyjádřením ideí rovnosti v masách lidu. Všecky tyto pokusy taktéž i poslední musely se minouti cíle ze dvou důvodů: Předně, poněvadž masy nebyly dostatečně vyvinuty, aby uskutečnění možným učinily, za druhé, poněvadž ve všech těchto soustavách, rovnost s mocí a autoritou státu se pojí a následkem toho svobodu vylučuje. A my víme, že rovnost jest jedině možná skrze svobodu, ne skrze tuto za otroctví masy založenou výlučnou svobodou buržoasie, která ne svobodou, nýbrž výsadou jest, ale všeobecnou svobodou všech lidských bytostí, která každého k lidské hodnosti povznáší. Ale my víme též, že tato svoboda pouze v rovnosti možná? Která se docílí nikoli pouze slovní ale také skutečnou revolucí proti všem z nerovnosti vytvořeným zařízením a sociálním poměrům, revoluci ku hospodářské a sociální rovnosti svobodou všech. To jest náš nynější program, který zvítězit ,musí vzdor těm Bismarckům, Napelonům, Tiersům a vzdor všem Kozákům mého vznešeného císaře, cara všech Rusů.

Spiknutí Babeufovo mělo všechno, co po popravách a vyvezení po březnovém, zpátečnickém státním převratu na revoluci se podílejícím občanstvu zbylo, mezi těmi nevyhnutelně mnoho dělníků v sobě zahrnuto. Ono se nepodařilo: Mnozí byli odpraveni, mnozí měli to štěstí, že zachránili své životy, mezi těmi byl též občan Buonarotti, muž ze železa, tak úcty hodná povaha, že jej i muži nepřátelských stran ctili. On žil dlouho v Belgii, kde se stal hlavním zakladatelem tajné společnosti komunistických Karbonářů a v jedné nyní velmi zřídka se vyskytující knize, vypravuje o této smutné události, o tomto posledním hrdinném protestu revoluce, proti zpátečnictví, známém co spiknutí Babeufovo.

Ten druhý protest společnosti proti buržoácké korupci, která jako direktiorium moc uchvátila, byl, jak jsem již podotkl, urváním moci prvním Bonapartem. Tato ještě tisíckrát smutnější událost jest vám všem známa. Ona byla prvním nastolením podlého, ukrutného panství meče, první na začátku tohoto století, lidskosti ve tvář vmetený políček od drzého člověka, který se od nízkého stupně vyškrabal až k tomu nejvyššímu. Napoleon stal se hrdinou despotů, zároveň jejich postrachem, co se týkalo vojenství. Pokořen, odkázal jim to osudné dědictví, jeho hanebné přesvědčení: Opovrhování lidskostí a její potlačení pomocí meče.

Nechci déle o novém převratu, který nyní nastal mluviti. On byl směšným pokusem, dvě uschlá a prohnilá tělesa k životu a politické moci zpět povolati: šlechtu a kněžstvo. V tento čas spadá ta podivuhodná příhoda, že buržoasie v její moci, kterou pro sebe provždy uchvácenou míti se domnívala, napadená, ohrožená a následkem toho skorem revoluční se stala. Nepřítelkyně veřejného pořádku od toho okamžiku, kdy tento není více jejím, tj. jakmile jiné zájmy než její zastupuje a zaručuje, ¨bouří se na novo. Páni Guizat, Perier, Thiers a mnozí jiní, kteří pod Louis Phillipem byli fanatičtí přávrženci a hajitelé utlačující, podplacené ale buržoácké a tudíž v jejich očích úplné vlády, všechny tyto buržoáckému zpátečnictví zapsané duše bouřili se pod pokusem zavésti staré panství. Oni zvítězili v červenci 1830 a panství buržoáckého liberalismu počalo.

Od r. 1830 datuje se skutečné a výlučné panství buržoáckých zájmů a buržoácké politiky v Evropě, především ve Francii, Anglii, Belgii, Holandsku a Švýcar. V ostatních zemích jako v Německu, Dánsku, Švédsku, Italii, Španělsku a Portugalsku vstoupili ovšem zájmy buržoasie do první řady, ale nenastalo politické panství buržoasie. Já nemluvím o tom velkém a mizerném císařství ruském, které ještě absolutnímu despotismu cara podmaněno jest, a které přesně vzato, žádnou politickou střední třídu, žádný měšťanský, politický sbor nevlastní kde skutečně stává na jedné straně lid, tucty milionů od cara a jeho úředníků vysávané. V Rusku revoluce přímo z lidu, jak jsem již obšírně dokázal v dosti dlouhé řeči, kterou jsem před několika lety v Bernu přednesl. Taktéž nemluvím o nešťastném Polsku, která vždy na novo potlačená, ale nikdy k smrti, pod tlakem třech bídných orlů bojuje: pod ruským, rakouským a pruským. V Polsku nestává se tak jako v Rusku vlastně žádné střední třídy, na jedné straně stává šlechty, dědičné to úřednictvo, v Rusku otroci tyrana, v Polsku jednou panující, dnes vysátí sedláci, utlačovaní nikoli od šlechty, která moc k tomu ztratila – nýbrž od státu, jeho bezpočetným množstvím úředníků a carem.

Taktéž se nechci zmiňovati o těch malých zemích – Švédsku a Dánsku – které teprve od r. 1848 skutečně konstitučními se staly a více neb méně za všeobecným vývinem Evropy pozadu zůstávaly. To samé platí o Španělích a Portugalech, kde průmyslový vývin a buržoácká politika tak dlouho dvojí mocí – kněžskou a vojenskou zadržovány byly. Ale já musím podotknouti, že Španěly, které se tak pozadu zdají býti, dneska jedny z největších mezinárodních organisací vlastní, které vůbec stávají.

Já se zdržím na okamžik u Německa. Německo podávalo nám a podává nám dosud podivný obraz země, kde zájmy buržoasie převládají, politická moc však jí nenáleží, ta náleží absolutní monarchii, kterou jest vojensky a úřednický zorganisovaný, výlučně od šlechty obsluhovaný konstitualismus.

Ve Francii, Anglii, Belgii, buržoasie výlučně studuje; od sloučení Itálie pod žezlem Viktora Emanuela, činí totéž v Itálii. Ale nikde se necharakterisuje tak úplně jako ve Francii a tam chceme přesně ji pozorovat. – Od roku 1830 mělo buržoácké přesvědčení úplnou volnost v literatuře, politice a sociálním hospodářství v platnost se přivésti. Můžeme to celé přesvědčení jedním slovem označiti: „Individualismus“. Já rozumím pod individualismem ten směr, který celou společnost, tu masu jednotlivců, za pouhé soupeře, konkurenty, zkrátka: „za přirozené nepřátele považuje, s kterými každý žíti musí, ale kteří každému cestu zatarasují a kteří každého jednotlivce popohánějí, jeho vlastní dobro, jeho dobré postavení, jeho štěstí vzdor všem ostatním, ke shodě a na hřbetech všech ostatních dosíci a si zajistiti. Jsou to dostihy, jedno všeobecné „zachraň se kdo můžeš“, v kterých každý prvním se býti snaží. Běda těm, kteří státi zůstanou, oni budou předehnáni! Běda těm, kteří unaveni, schváceni na cestě padnou, oni budou ihned rozšlapáni! Soutěž nemá srdce, žádného smilování; běda život podmaněným! V tomto boji bude nevyhnutelně mnoho zločinů provedeno a celý tento bratrovražedný boj jest pouze pokračování zločinu vůči lidské solidárnosti, která jest jediným podkladem vší mravouky.

Stát jenž je – praví se – zástupcem a pravou spravedlností, nezabraňuje ve vykonávání těchto zločinů, naopak on je zvěčňuje a opravňuje. To co on zastupuje a obhajuje, není lidská spravedlnost, nýbrž právní spravedlnost, která ničím jiným není, než dráhou vítězství silného nad slabým, bohatého nad chudým. Stát žádá pouze jedno: „Aby všechny zločiny na zákonité cestě se provedli. Já vás mohu zničiti do záhuby přivésti, zabíti, ale já to musím učiniti pod dozorem zákona.“ Jinak bych byl za zločince prohlášen a dle toho se mnou naloženo. To jest smysl toho přesvědčení, toho slova – individualismus.

Podívejme se nyní, jak se toto přesvědčení vykládá v literatuře, v té od Victora Huga, Dumasa, Balsaca, Jules Janina a od mnoha jiných pisatelů knih a článků v buržoáckých novinách; vytvořené literatuře, která od r. 1830 Evropu zaplavila a v srdcích mládeže obojího pohlaví a na neštěstí i v samém lidu úplatnost rozšiřovala a sobeckost vzbuzovala. Vezměte kterýkoliv román co najdete vedle velkých a falešných pocitů a krásných frází? Povždy to samé. Nějaký mladý člověk jest chudý, zchátralý, neznámý, on jest od ctižádosti sžírán a má všelijaké libůstky. On by chtěl palác obývati, paštiky papati, plzeňské píti, v kočáře jezditi a konečně s nějakou krásnou markýzou spáti. On dosáhne toho po hrdinských činech a velkých dobrodružstvích co zatím všichni ostatní zahynou. – To jest ten hrdina, on jest pravým individualistou.

Pohlédneme na politiku, jak se v ní toto přesvědčení zosobňuje! Masy, říká se, potřebují vedení, ovládány býti, ony nejsou s to, bez vlády vyjíti a samy sobě vládnouti. Kdo je bude ovládati? Ono nestává žádné třídní výsady více. Celý svět má to právo, k těm nejvyšším společenským úřadům a postavením se povznésti. Ale k dosáhnutí toho musí býti vzdělaným, chytrým, on musí všechnu svou vzdělanost, všechen důmysl na to vynaložiti, aby všechny soupeře předčil. To jest taktéž honba; vzdělaní a chytří budou vládnouti a masy vysávati.

Pozorujme to samé přesvědčení v hospodářské otázce, která v základu hlavní otázkou, můžeme říci tou jedinou otázkou jest. Buržoáčtí hospodáři vám řeknou, že oni jsou přívrženci neobmezené svobody jednotlivce, a že soutěž jest podmínkou svobody. Ale co je to za svobodu? Nejdříve otázku: jest to oddělená, osamocená práce, která ty divotvorné poklady vytvořila a ještě tvoří, která naše století oslavily? „My víme, že tomu tak není. Osamocená, oddělená práce, byla by sotva v stavu národ divochů uživiti a šatiti; velký národ může býti bohatým, jeho bytí jest možným pouze pomocí společné, organisované, pospolité práce. Poněvadž práce, výroba zboží, pospolitými jsou, zdá se býti důsledným, že požitek toho zboží jest také pospolitým. Což také jest, ale to buržoácké hospodářství s rozhořčením zamítá. Bohatá třída chce oddělený požitek pro některé jednotlivce, ale pro které? Pro všechny a každého jednotlivce? Ó nikoli – Ona chce požitek pro silné, vzdělané, chytré a šťastné. Ano, především pro šťastné. Neboť v jejich sociálním složení, podle dědičného zákona, což tvoří jejich hlavní základ, jest menšina více nebo méně bohatou, šťastně narozenou a většina miliony lidských bytostí vyděděnou nešťastnou. Pak řekne buržoácká společnost těmto bytostím: Bojujte, potýkejte se o cenu, dobré postavení, politickou moc – vítězové budou šťastnými! „Stává snad rovnosti v tomto bratrovražedném boji? Nikoli; jedni, ta malá menšina jsou od paty až k hlavě ozbrojeni, silní jejioch vzděláním a zděděným bohatstvím, kdežto miliony lidu z lidu skorem nazí na bojiště vstupují, s jejich taktéž zděděnou nevědomostí a s jejich bídou. Jaký jest nevyhnutelný výsledek, této tak zvané svobodné konkurence? Lid podlehne a buržoazie zvítězí; spoutaný proletář jest nucen jako vězeň, pro tohoto věčného vítěze – pro buržoáka – pracovati.

Buržoasie vlastní hlavně jednu zbraň, proti které proletář povždy bezmocným bude, dokud tato zbraň – kapitál -, která nyní ve všech civilisovaných zemích hlavní úlohu u průmyslové výrobě hraje dokud tento vydržovatel práce, proti práci namířen bude.

Kapitál jak dnes stává a rozdělen jest, drtí nejenom proletář, on ubíjí, zakupuje a zmenšuje velké množství buržoáků. Příčina toho, které střední a malí buržoaáci nedostatečně, nebo docela nerozumějí, jest docela jednoduchá: Díky konkurenci, díky tomuto boji na život a na smrt, který dnešního dne v obchodě a průmyslu panuje, jsou všichni továrníci nuceni, jejich výrobky, (nebo lépe od nich vykořistěnou práci) za nejnižší cenu prodati. Vy víte ze zkušenosti, jak drahé zboží víc a víc laciným z trhu vytlačeno bývá, i když poslednější o mnoho nedokonalejší jest. To jsou první neblahé následky konkurence v tomto vnitřním boji buržoácké výroby. Tím jest nevyhnutelně dobré zboží špatným zatlačeno, zruční dělníci prostředně schopnými nahraženi, tím zároveň jakost výroby a vyrábitelů klesla.

V této konkurenci, v tomto boji o nižší cenu, musí nevyhnutelně velké kapitály malé rozdrtit, velkoburžoáci maloburžoáky ve zkázu přivésti. Neboť velká továrna může její zboží laciněji vyrobit a prodat než prostřední malá. Velká továrna potřebuje velký kapitál, ale v poměru k tomu co ona vyrobit může, menší než prostřední nebo malá. 100 00 franků jest desetkrát tolik jako 10 000, ale 100 000 fr. v nějaké továrně uloženo, dají 20 – 30 procent výtěžku, kdežto 10 000 fr. na stejný způsob uloženo, jenom 10 procent přinesou.

Velký továrník uspoří na místnosti, na surovinách, na strojích, taktéž uspoří zaměstnáním většího počtu dělníků; neboť on vytěží, lepší organisací a větším rozdělením práce. Zkrátka, 100 000 fr. pro zařízení a vydržování jedné továrny použito, vynese, více jak desíti továrníkům, kteří každý deset tisíc franků do jejich podniku vložili, tak že, když každý z těchto poslednějších k př. 2000 fr. vytěží, majitel továrny s 100 000 fr. naproti tomu 5 nebo 6 000 fr. z každých 10 000 fr. vytěží, poměrně mnohem více vyrobil, může laciněji prodat, než malí a prostřední továrníci a následovně nutí tyto, taktéž jejich cenu snížit, ačkoliv jejich výrobky – — —- — — — — — — —– (bylo jednoduše odstraněno, potlačeno). Ale všichni ostatní, kteří té politické komedie s lidem zanechávají, aby se jedině a vážně velkým zájmům buržoasie – vykořisťování lidu – věnovali, jsou velmi povzbuzováni, dá se jím ku zachránění cti, všechna možná svoboda; nestávalo pod císařstvím pravidelného zákonodárného shromáždění? Všechno tedy šlo dobře podle přání buržoasie; pouze jednoho černého bodu bylo zříti. Ctižádostivé podmaňovací choutky francouzského vládce, obrovské výdaje, které Francii do záhuby přivedli a konečně její starou moc zničili. Ale tento černý bod nevyskytl se náhodou, on byl nevyhnutelný následek systému. Despotické, absolutistické vladaření musí, i když si dá nátěr svobody, bezvýjimečně velkou armádu udržovati, a každé velké, – — — — — — —- —– —- — (Zde se nalézá ona mezera, která v onom stářím sešlém opise zeje, dá se určit, že asi tolik schází, jako odsud až do konce.) stále, vojenské těleso dříve nebo později učiní válku navenek nevyhnutelností, poněvadž u vojenského úřednictva hlavním činitelem jest ctižádost. Každý poručík by chtěl být plukovníkem a každý plukovník jenerálem; co se pak pravidelně v kasárnách demoralisovaných vojáků týče; těm se zdá o šlechetných vyražení války. O vraždění, drancování, loupení, prznění – doklad, skutky panského vojska ve Francii. Tak když všechny tyto šlechetné vášně, pravidelně, vědecky, v srdcích důstojníků a vojáků vzbuzené, dlouho nesplněné zůstávají, stává se armáda zlobivou, nespokojenou a konečně rebelantskou; proto jest nutno války vésti.

Všechny od Napoleona III. podniknuté výpravy a války, nebyli tedy osobní choutky, jak dneska ty páni buržoáci dokazují, ony byli nevyhnutelností despotické císařské soustavy, kterou tato buržoasie sama založila ze strachu před sociální revolucí. Výsadní třídy jsou to, vysoké a malé kněžstvo, zchátralá šlechta, konečně ta celá úcty hodná, poctivá a šlechetná buržoasie jest to, která více jak všechny jiné třídy a více jak Napoleon III. sám, původcem všeho toho neštěstí jest, které Francii postihlo.

A vy jste viděli všichni soudruzi, že k obhájení nešťastné Francie, v celé zemi jediná vrstva lidu se nalezla, masa městských dělníků, právě tito, kteří od buržoasie zrazeni, císařství vydáni, aby od tohoto vykořistěni byli. V celé Francii byli to pouze šlechetní dělníci továren a měst, kteří vzbouření lidu ku zachránění Francie chtěli. Zemědělští dělníci – sedláci – demoralisovaní, zpitomělí od náboženského vychování, které jim za Napoleona I. až po nynější čas dáno bylo, postavili se na stranu Pruska a zpátečnictví proti Francii. Oni se mohli revoluční učinit. V brožuře, kterou mnozí z vás četli, nazvané „Dopisy na Francouze“, vysvětlil jsem, jakými prostředky sedláci k revoluci obráceni býti měli. Ale k tomu bylo nejprve zapotřebí pozdvižení měst a jejich revoluční organisace. Dělníci to chtěli, oni se o to pokusili v mnohých městech v jižní Francii, v Lyonu, Marseilleis, v Montpellieru, v St. Etiénne a Toulonsu. Všude byli od radikální buržoasie ve jménu republiky potlačeni a odražen

5.11.2021 ahistorie.451.cz