Kanadu sužují extrémní výkyvy počasí – vedra, požáry, bouřky i povodně. Zuřící klimatická krize je jedním z důsledků bezohledného nakládání s půdou a koloniálního přístupu k původním obyvatelům.

Po nedávné oslavě Dne Kanady, výročí ustanovení Kanadské konfederace, začíná být jedna věc jasná: Kanadu začíná její minulost rychle dohánět. Vyrovnávat se teď musí nejen s hrůzami, které spáchala – s genocidou, kolonialismem, ekocidou, neoliberalismem – ale také s následky, které se začínají vynořovat. Stejně jako některé sochy jsou nyní strhávány i mýty, na kterých byla Kanada založena. Po světě už týdny kolují příběhy o odkrytí masových hrobů dětí původních obyvatel, odhalující temné koloniální srdce Kanady. Ovšem ještě než jsme se o nich vůbec mohli začít naplno bavit, začala zemi sužovat další hrůzostrašná realita. Koloniální projekt se svou děsivou minulostí si totiž intenzivní exploatací surovin a ekonomickým liberalismem zadělal také na velmi děsivou budoucnost.
Klenba horka

Titulky severoamerických novin v těchto dnech plní témata spojená s klimatickou katastrofou. Teploty přesahující padesát stupňů Celsia byly naměřeny ve vesnicích ležících i nad padesátou rovnoběžkou severní šířky. Zatímco obyvatelé Vancouveru v Britské Kolumbii se ocitli pod „klenbou horka“ („heat dome“), což je nový chytlavý a hrůzu nahánějící termín pro pomalu se pohybující systém vysokého tlaku, který funguje jako tlakový hrnec, lidé z vnitrozemí provincie teď shromažďují síly na pomalu, ale jistě se blížící lesní požáry. Během pouhých patnácti hodin vlna veder přinesla víc než sedm set tisíc blesků, což je celých pět procent průměrného počtu blesků v Kanadě za celý rok. V některých oblastech provincie byla pravděpodobnost vzplanutí stoprocentní. Každý blesk je tak potenciálním zdrojem požáru. A skutečně: jen pár dní nato byla v městečku Lytton zaznamenána dosud nejvyšší naměřená teplota v Kanadě. Z Lyttonu dnes už zbyl jen popel.

    Prosperita opěvovaná kanadskými elitami nikdy nebyla zadarmo a nevznikla ani bez krve. Dnes je spolu s klimatickou krizí tato daň uvalena i na nás, osadníky.

Obyvatele nikdo nevaroval. Horkem hnané větry byly tak rychlé, že požár místní úřady zcela zaskočil. Obyvatelé měli na útěk jen pár minut. Jiní tolik štěstí neměli a ve snaze nalézt úkryt uhořeli zaživa. K hašení požárů byla následně povolána kanadská armáda. Celkem vypuklo po celé provincii více než sto požárů. Období požárů má přitom v této oblasti kulminovat až za několik týdnů. Osud Lyttonu se tak může na jiném místě kdykoliv opakovat.
Děje se to všude

Požáry přitom zdaleka nejsou jedinou hrozbou, které země čelí. V jiném kanadském městě, Pembertonu, byla také vyhlášena evakuační pohotovost. Ne však kvůli požárům, ale naopak kvli hrozbě povodní. Tlakový hrnec horkého vzduchu roztavil sníh a ledovec na horách tak rychle, že se tamní řeky téměř vylily z koryt. A ve Vancouveru mezitím obyvatelé umírali v bezprecedentních počtech a rychle tak plnili nemocnice, které jsou stále kapacitně na hraně kvůli pandemii koronaviru. Rychle se začaly objevovat příběhy o lidech, kteří čekali na příjezd záchranky i víc než jedenáct hodin, a pohotovostní telefonní čísla načas nebyla k ničemu.

Ještě minulý týden sužovala Kanadu klenba extrémně horkého vzduchu, která se z Britské Kolumbie přesunula nad prérie, kde ohrozila hlavní zemědělskou oblast kontinentu známou pěstováním pšenice a chovem dobytka. Toto území přitom už před příchodem veder ničilo extrémní sucho. Místní zdroje vody byly ohroženy vysycháním řek a úroda značně utrpěla. Těžko říct, jak zvířata a plodiny na tyto extrémy zareagují.

Podobné obrazy zkázy se přitom netýkají jen Kanady. Sucho a vedro se rozpínají po celém kontinentu. O pobřeží k pobřeží, ze severních oblastí až do Mexika. Zemědělci v Kalifornii přišli na to, že si víc vydělají prodejem vody než prodejem plodin. A pokud zaprší, nejspíš půjde o nekonzistentní mikroprůtrže. Jeden kanadský meteorolog v této souvislosti obyvatele regionu varoval, že „klidně může na vaší předzahrádce pršet, zatímco zadní dvorek zůstane suchý“. Vznikají tak přívalové povodně s kroupami o velikosti golfových míčků, jako se nedávno stalo v Calgary.
Nejde o počasí, jde o klimatickou krizi

V Kanadě i v mnoha dalších zemích se debata často točí kolem toho, zda konkrétní meteorologický fenomén lze či nelze přisoudit antropogennímu globálnímu oteplování. Ale o čem je přesně řeč, pokud trpíme hned několika fenomény najednou? Právě to je hlavní podstatou toho, co se nám klimatičtí vědci snaží sdělit už celé roky. Klimatická krize není meteorologický fenomén, jde o systematickou změnu, která s sebou přináší zvýšenou pravděpodobnost meteorologických extrémů, jež zároveň spouštějí další změny. Znamená to tedy nikoliv jednu pohromu, ale mnoho pohrom, kdy jedna způsobuje druhou v rámci klimatických kaskád, o kterých píše David Wallace-Wells v Neobyvatelné Zemi.

V období řádění extrémního vedra bylo tyto kaskády možné vidět přímo v akci, například při sledování kanadského zpravodajství. Od klimatických vědců přitom víme, že se tyto kaskády budou významně zhoršovat v důsledku překonávání globálních bodů zlomu, a to možná i na celoplanetární úrovni. Spolu s každou další částicí oxidu uhličitého, kterou vychrlíme do našeho atmosférického oceánu, bude utrpení hrozivější a kaskády větší a více komplexní.
Získat kontrolu nad územím a zdroji

Ale právě zde bych se rád vrátil k druhému kanadskému příběhu, který teď plnil titulky médií po celém světě – k tělům pochovaným na školních zahradách. Mám pocit, že tato genocida a klimatická krize jsou spolu až důvěrně propojené.

Jak vysvětlila Naomi Klein v nedávném podcastu pro The Intercept, důvod systémové genocidy původních obyvatel Kanady pojmenovala už Komise pro pravdu a usmíření ve své zprávě, kterou kanadská média i veřejnost v době jejího vydání v roce 2015 zcela ignorovali. Stojí v ní, že „Kanadská vláda prováděla politiku kulturní genocidy, protože se chtěla zbavit svých právních a finančních závazků vůči původním obyvatelům a získat kontrolu nad jejich územím a zdroji.“

Jakožto koloniální projekt byla Kanada vždy především realizací ekonomické exploatace cizího území. Nešlo jen o jednu kulturu vyvyšující se nad druhou a vnucování jejího způsobu života za použití brutality, ačkoliv o to šlo zcela jistě také. Pod povrchem logiky nadvlády šlo především o území – o snahu evropských osadníků získat kontrolu nad územím bohatým na cenné kovy, které chtěli těžit, hodnotnými stromy, které chtěli kácet, a úrodnou půdou, na které chtěli hospodařit. Získat zemi, která jim nikdy, přinejmenším v Britské Kolumbii, nebyla postoupena. Území, která byla v jiných částech země ošetřena smlouvami o sdílení teritoria s osadníky, nikoliv přenechána pro neomezený rozvoj a těžbu, jak vysvětluje Naomi Klein.
Národní mýtus

Jakožto osadníkovi – což je identita, do které jsem se narodil a která je mi z duše odporná, ale kterou se přesto cítím být nucen akceptovat – mi byl předkládán národní mýtus o multikulturním, mírumilovném lidu oddaném lidským právům a zakořeněném v obrovské, krásné (a „neobydlené“) krajině, jíž jsme byli správci. Právě tím byla vysvětlena naše prosperita. Ale spolu s pokračováním koloniálního a kapitalistického projektu se tento mýtus stával čím dál tím obtížněji udržitelným.

V posledních letech Kanadu zatěžují konflikty související s jejími těžebními politikami, které zcela ovládají politický diskurs a kazí naději na dosažení smíru s Prvními národy (First nations je název používaný pro vice než padesát národů původních obyvatel). Ať už mluvíme o vydrancování největších zásob pitné vody na světě, vyčerpání rozsáhlých oceánských rybářských oblastí, vytěžování posledních starých pralesů, odtěžování horských vrcholků v nádherných Skalistých horách nebo budování ropovodů k usnadnění dystopické devastace rozsáhlých území bohatých na roponosné písky v Albertě. Veškerá tato těžba je rysem osadnického kolonialismu. Kanada na něm byla vybudována, a závisí tak na zákonem schválené genocidě.
Je jen jeden příběh

Kromě výše zmíněných obětí je bohatství vytvořené touto těžbou (a na ni navázaným konzumerismem) také spoluzodpovědné za historickou uhlíkovou stopu. V přepočtu na obyvatele mají Kanaďané stále největší roční uhlíkovou stopu ze všech zemí skupiny G20, v níž náš překoná jen několik malých diktatur na Blízkém východě. Tyto kořistnické praktiky na druhou stranu vedly k neuvěřitelné degradaci země, která rovněž ničí schopnost přírody ustát klimatickou krizi.

Prosperita, tolik opěvovaná kanadskými elitami, nikdy nebyla zadarmo a nevznikla ani bez krve. Dnes je spolu s klimatickou krizí tato daň uvalena i na nás, osadníky. Logika kolonialismu je v srdci naší genocidní minulosti i naší klimatické budoucnosti, a obou se dotýká naše přítomnost. Nejde o dva odlišné příběhy, ale o jeden a tentýž – jen je ztvárněný různými způsoby. Následky tohoto osadnického projektu dnes pociťují všichni obyvatelé Kanady a mohou je sledovat další lidé na celém světě. Tyto následky vyvracejí představu Kanaďanů jako správců země. Vyvracejí představu Kanaďanů jako národa mírumilovných lidí. A vyvracejí dokonce náš milovaný obrázek sama sebe jako multikulturalistů. Každý migrant, který kdy do Kanady přišel, se stává součástí nechutného osadnicko-koloniálního projektu.

Ať už se rozhodneme si svou temnou minulost přiznat nebo ne, my Kanaďané už nikdy nebudeme vnímáni stejně – ani námi samotnými, ani jinými lidmi. A co je možná nejsmutnější: bez ohledu na to, jaké a jak dalekosáhlé kroky osadníci podniknou, aby své hříchy odčinili, musíme teď my všichni – spolu s našimi bratry a sestrami z řad původních obyvatel – čelit horké a hrůzostrašné budoucnosti.

Brad McGregor - Autor je filmař a lidskoprávní aktivista.

Z angličtiny přeložila Michaela Pixová.

9.7.2021 a2larm.cz