Pařížská komuna byla ustavena zdola jako živelné zřízení. Aktivity komunardů přinesly celou řadu sociálních experimentů, které posunuly lidskou imaginaci.

Přemýšlíme-li o alternativách k technologickému kapitalismu s jeho krátkozrakým a vysávajícím nátlakem, v dějinách najdeme příklady, které stojí za úvahu. Při zpětném pohledu bychom se měli odpoutat od perspektivy elit, které mají sklon ovládnout sociální a kulturní život každé generace zpravidla bez prokázání jakýchkoli zásluh. Nesrovnatelně podnětnější myšlenky o alternativních podobách budoucnosti přicházejí zespodu. Naše minulost je takových zápasů plná, bývají však hůře zdokumentované než příběhy velkých mužů historie. Lidé znovu nalézají tradovanou moudrost o tom, jak to po generace na světě chodí, a mnohému se můžeme z těchto hnutí a zápasů naučit.

Jedním z ikonických příkladů z bouřlivého devatenáctého století je Pařížská komuna roku 1871. Vznikla v době, kdy byla francouzská revoluce ještě v živé paměti a industrializace rozvracela zavedené postupy – podobně jako dnes digitální technologie přetvářejí průmyslovou produkci a sociální vztahy. Jak říká Bertell Ollman, „někteří se z tohoto vývoje radovali, většina se ho děsila a každý jím byl ohromen“. Tyto přeměny narušily také politickou rovnováhu na evropském kontinentě. V průběhu roku 1871 byl pařížský lid vyčerpaný tíhou nákladů na imperiální války, které dopadaly především na francouzské chudé a pracující. Nový prezident obnovené republiky Adolphe Thiers vytušil, jak důležitá je centrální vláda nad hlavním městem v okamžiku, kdy se aktivistům daří získávat podporu pro radikálnější a demokratičtější pojetí republiky. Paříž se stala epicentrem střetů mezi starým vládnoucím režimem a nespokojenými dělníky. Po krušném čtyřměsíčním obléhání německými vojsky se v rozbouřené situaci místní Národní garda rozhodla jednat a začala se organizovat jako alternativní forma vlády. Národní garda, která měla zázemí v radikálních obyvatelích Paříže, odmítla uposlechnout Thiersovy příkazy a neprovedla odzbrojení lidu. Situace se vyvinula tak, že Thiers raději opustil Paříž a vládu ustavil ve Versailles. Celá elita ho následovala a uprchla z města. Komunardi, jak sami sebe nazvali, se chopili moci.
Jste pány svého osudu

V následujících měsících proměnili Paříž v autonomně organizovanou společnost, v komunu, která experimentovala s alternativními způsoby společenského a politického života založenými na spolupráci a součinnosti. Tyto improvizované samosprávné formy byly tak odvážné a převratné, že dodnes – po sto padesáti letech – vyvolávají diskuse a debaty. Dávají nám nedocenitelný materiál k pochopení toho, jak vypadají alternativy ke společnosti postavené na ekonomické třídě a občanské reprezentaci, neboť nám umožňují do hloubky zkoumat myšlenku demokracie a rovnosti. A dnes je toho zvlášť zapotřebí.

    Komunardi ukázali, že obyčejní lidé dokážou vzít osud do svých rukou a ke správě společenských záležitostí nepotřebují technokratické, náboženské nebo majetkové elity.

Kdo tedy byli komunardi? Pozdější výzkumy ukázaly, že pouze malé procento z nich byli odborní zaměstnanci nebo živnostníci. Plných osmdesát čtyři procent těch, kteří ovládli Paříž, byli manuální dělníci nebo námezdní pracovníci. Další děje proto jistě překvapily Thierse a jemu blízkou elitu, která neskrývala pohrdání pro „lůzu“, v níž viděla sociální vrstvu stojící hluboko pod ní. Vládnoucí orgán Komuny se na své voliče obrátil slovy: „Jste pány svého osudu. Představitelé, které jste si ustanovili, s vaší pevnou podporou napraví katastrofy způsobené mocnostmi, které se zhroutily.“ Po pařížských zdech bylo vylepené provolání Komuny:

„Uznání a upevnění republiky, jediné formy vlády, která se shoduje s právy lidu a s řádným a svobodným společenských vývojem. … Naprostá záruka svobody jednotlivce, svobody svědomí a svobody práce… To je konec starého vládního a klerikálního světa, militarismu, monopolů, privilegií, kvůli nimž je proletariát v poddanství a země strádá a zakouší katastrofy.“

Komuna věrná svému slibu začala uskutečňovat některé z nejradikálnějších myšlenek participativní demokracie, které kdy vznikly. Zrušila brannou povinnost a stálou armádu. Vydala výnos o odluce církve a státu a všechen církevní majetek převedla v národní vlastnictví. Vyhlásila bezplatnou výuku. Stanovila platy všech soudních zaměstnanců a jejich pomocníků. Osvobodila politické vězně, pozastavila platby nájemného na šest měsíců, veřejně spálila gilotinu, uzavřela zastavárny, zrušila noční práci pekařů. A to byl jen začátek.
Neslýchané změny

Dělníci začali své záležitosti organizovat decentralizovaně. Zavedli místní řízení výroby a demokraticky volili administrativní pracovníky, kteří stanovovali mzdy a omezovali délku pracovního dne. Požadovali rovnost a autonomii: „spravedlivou odměnu za práci, svobodné veřejné shromažďování a volby městské rady“. Pařížské ženy využily příležitost: vytvořily Jednotu žen, jež se zasazovala za platovou rovnost žen pracujících v pařížských továrnách, a Komuna ženám svěřila významné a odpovědné funkce ve veřejné správě. Byla to největší a nejúčinnější organizace, která v Komuně působila. Ženy získaly mocenské pozice ve správním systému Komuny, což ve své době nemělo obdoby. Liberalizovalo se manželské právo, správní úřady poskytovaly finanční podporu jak legitimním, tak nelegitimním dětem vojáků, a ženy přizpůsobily revolučnímu vzepětí i svůj oděv. Vznikla Federace umělců, která demokratizovala pařížské umělecké instituce a prosazovala podporu slibných mladých umělců, kteří dráždili vkus establishmentu. Předseda federace, malíř Gustave Courbet, shrnul tehdy převládající pocit: „Paříž je pravý ráj… Všechny společenské skupiny se ustavily jako federace a jsou pány svého osudu“.
Posouváme hranice mainstreamu!
Saša Uhlová

Ústředním motivem Komuny byla snaha zlepšit životy chudých. Ti spolu žili bok po boku ještě před ovládnutím města. Bojovali jako vojáci, pracovali společně v továrnách, zakoušeli každodenní ponížení plynoucí z jejich postavení chudé vrstvy pařížské společnosti, která měla na očích rozmařilý život elity. Během svého zápasu zjistili, že mají společnou představu nepřítele, a začali společně přemýšlet o tom, jak uplatnit své dovednosti a svou vynalézavost.

Tento výsledek sotva někdo plánoval nebo očekával. Marx ve spisu o Pařížské komuně mluvil o tom, že pracující třída „nečekala zázraky“. Když svrhla utlačovatelskou společnost, pod jejíž vládou se do té doby nalézala, neměla vymyšlený plán nebo cíl. Marx psal, že neměla „žádné předpřipravené utopie, které by se zavedly z rozhodnutí lidu“. Komunardi byli živým příkladem toho, že „jakékoliv podmínky vznikající v dějinném čase mají schopnost v dějinném čase zmizet“. Ukázali, že obyčejní lidé dokážou vzít osud do svých rukou a ke správě společenských záležitostí nepotřebují technokratické, náboženské nebo majetkové elity.

Jak píše profesorka Kristin Ross: „Komunardi nevyhlásili zrušení státu a ani se k tomu nechystali. Spíše se během krátké doby, kterou měli k dispozici, pustili do postupného odbourávání jeho byrokratických základů.“ Ross říká, že výsledek byl vizionářský nejen z hlediska tehdejší doby, nýbrž – a já bych souhlasila – i podle dnešních měřítek: „Komuna vytvořila větší filosofii svobody než Deklarace nezávislosti Spojených států amerických nebo Deklarace práv člověka a občana, protože byla konkrétní.“ Pařížská komuna prokázala, že města a komunity lze přetvořit radikálně novým způsobem: nikoliv „inovováním“ zavedeného přístupu k řešení společenských problémů, nýbrž tím, že lidé získají zákonnou možnost kolektivního rozhodování.
Nepotřebujeme vizionářské technology

Moc v rukou těch, jimž systém průmyslového kapitalismu upíral volební právo, otevřela zcela nový pohled na to, jak postupovat. Vše se dalo uspořádat odlišně, od práce až po sociální život a umělecké projevy. V průběhu boje, psal Marx, „se uvolňují prvky nové společnosti, jíž otěhotněla sama stará kolabující buržoazní společnost.“ V troskách starých struktur, z nichž se komunardi snažili vymanit, v každodenním životě vzájemné solidarity a v pokusech vybudovat novou společnost nalezli mapu pro nový způsob existence, který do té doby žil pouze v jejich představách.

Nakonec byla Komuna tvrdě potlačena. „Krvavý týden“, v němž Thiers s posílenou armádou dobyl Paříž, skončil zabitím zhruba 25 tisíc Pařížanů a 877 vojáků. Další tisíce komunardů byly uvězněny nebo deportovány do tichomořské Nové Kaledonie. Jak píše historička Carolyn Eichner: „Patologičnost násilí ze strany vlády ve Versailles při potlačování Komuny odrážela pocit enormního ohrožení existujících genderových, třídních a náboženských hierarchií.“ Bylo by nedůsledné, takové tragédie zlehčovat, stejně jako předstírat, že komunardi jednali vždy správně a ušlechtile. Pomatené by však bylo srovnávat selhání komunardů s Thiersovou katastrofickou represí. Stejně přihlouplé by bylo posuzovat historický význam Komuny pouze z hlediska její porážky.

Komuna nám vzkazuje, že je možné pomýšlet na jiné organizační postupy, že alternativní praktiky a principy společenské správy mohou vyvstat velmi rychle z existujícího uspořádání vztahů a komunit. Běžní lidé dokážou jednat v součinnosti a způsobit, že dříve neotřesitelné názory jsou najednou vratké a chatrné. Pracující nejsou hloupí nebo tupí a nepotřebují „vizionářské“ technology, aby je poučili, jak spravovat společnost. Mají své vlastní myšlenky – a často velmi dobré myšlenky.

Srovnejme si ideje, které se objevily v Pařížské komuně, například s myšlenkami Marca Andreessena, podnikatele s rizikovým kapitálem a spoluzakladatele společnosti Mosaic a Netscape. Andreessen byl dlouho uctíván jako génius Silicon Valley. „Nikdo neudělal pro změnu způsobu naší komunikace více než Marc Andreessen,“ píše Chris Anderson v jeho medailonu se skromným názvem „Muž, který tvoří budoucnost“. Andreessen je líčen jako „evangelista technologické církve“. Není to utopista ve formálním smyslu a sám sebe tak nenazývá. Věří, že technologické výdobytky v jejich současné podobě jsou společensky prospěšné, a zamýšlí se nad tím, jak by to mohlo vypadat v budoucnosti.

Andreessen v roce 2014 v textu o své vizi budoucího světa použil myšlenkový experiment. „Představte si svět, v němž se vše materiálně potřebné poskytuje zadarmo pomocí robotů a syntetizátorů látek.“ Andreessen tvrdil, že v takové realitě by se mohly vyřešit některé z největších světových problémů. Byla by to jakási spotřebitelská utopie, v níž lidé budou trávit čas rozvíjením svých kreativních, kulturních a vědeckých sklonů.

V základních obrysech byla však jeho vize sotva něčím víc než obnošenou myšlenkou ultrakapitalismu: „Nemluvím o marxismu nebo komunismu, mluvím o demokratickém kapitalismu vyššího stupně. Nepožaduji konec peněz nebo soutěže nebo statusu, v němž o něco usilujeme, nebo vůle k moci, ale spíše budoucí naplnění všech těchto věcí.“ Andreessen pojímá mnohé naše společné problémy, včetně nerovnosti a nezaměstnanosti, jako součást fungování společnosti, která ulpěla ve starých formách regulace a pobídek k ekonomické aktivitě. Podle jeho názoru stále bezuzdnější přijímání technologického kapitalismu poslouží k posílení společnosti. Lidé, kteří mají v oblibě kreativní destrukci, jsou ve svém myšlení až pozoruhodně konzervativní, a dost se tím podobají technologickým utopistům první vlny. „Firmy vytrubují, jak jsou odvážné, a přitom se často řídí tím, co dělají ostatní, a jako stádo ovcí jdou za nejnovějšími inovacemi,“ píše Tad Friend o firmách rizikového kapitálu ze Silicon Valley, včetně té, kterou založil Andreessen. Puzení k rozpřádání utopických myšlenek o technologiích u lidí jako Andreesson logicky vede k obhajobě názoru, že k řešení problémů kapitalismu je třeba více kapitalismu.

Autorka je spisovatelka a publicistka.

Výňatek z knihy Future Histories. What Ada Lovelace, Tom Paine, and the Paris Commune Can Teach Us about Digital Technology (Budoucí dějiny: co nás Ada Lovelace, Tom Paine a Pařížská komuna mohou naučit o digitálních technologiích, Verso 2019), původně publikovaný na stránkách nakladatelství Verso, přeložil Michael Hauser.

25.3.2021 a2larm.cz