Anarchistická federace

Píšou jinde : Klimatičtí aktivisté během obsazování dolů uběhali policii

Toto je kopie článku uveřejněného na a2larm.cz.
Postrádá obrázky, formátování a zejména mohla být mezičasem aktualizována. Pokud možno, přečtěte si jej z originálního zdroje, prosím:
https://a2larm.cz/2020/09/klimaticti-aktiviste-behem-obsazovani-dolu-ubehali-policii/

Při letošním klimakempu zablokovala část účastníků práci v povrchovém dole Vršany. Aktivisté tak chtěli upozornit na to, že je nutné urychleně ukončit těžbu uhlí.

Čtvrtý klimakemp dodržel svou tradici občanské neposlušnosti a blokování fosilní infrastruktury vlastními těly i za cenu přestupku. Své akce občanské neposlušnosti hájí aktivisté s poukazem na závažnost situace – vláda podle nich na riziko klimatické krize reaguje zcela nedostatečně a nedodržuje ani své vlastní závazky vyplývající z podpisu Pařížské smlouvy. Cílem letošních akčních dní bylo blokování rypadel v uhelném povrchovém dolu Vršany poblíž severočeského Mostu.

Krátce po osmé ráno vyráží z kempu v obci Okořín průvod dvou set lidí. Jedna jeho část zamířila na nahlášenou demonstraci do města a druhá na akce občanské neposlušnosti blokovat fosilní infrastrukturu. Po krátkém pochodu do těsné blízkosti dolu začíná takzvaná komentovaná prohlídka – tedy chůze po okraji dolu. Dav skanduje „Uhlí patří pod zem“, „Uhlí, ropa, plyn patří do dějin“ a také zpívá, do megafonu se vyprávějí i vtipy. Po asi hodinovém pochodu na samé hranici dolu se stočtyřicetihlavá skupina rozbíhá směrem do povrchového dolu Vršany a po pár minutách běhu míjí kolem desáté hodiny prvního člena sekuritky, který natáčí vbíhající dav v rouškách. Po vstupu na území dolu dav poněkud zvolní, ale po krátkém kolektivním rozhodnutí stále ostrým tempem pokračuje k zakladači. „Škoda, že nežijem v Americe, tam bysme je mohli postřílet. Vlezou si na cizí pozemek, a nemůžeme nic. Doufám, že dostanou aspoň přes držku od policie,“ říká sekuriťák z jednoho ze tří aut, která monitorují cestu davu a občas do něj zajíždí a snaží se aktivisty vyprovokovat.
Obsazené rypadlo a osmnáct policistů

K zakladači přichází skupina těsně před polednem a chvíli po klimaaktivistech přijíždí ve vozech důlní společnosti Sev.en i první dvě jednotky těžkooděnců, osmnáct zasahujících policistů. Pár lidí vybíhá na zakladač, většina se formuje kolem něj a v rychlosti se rozhoduje, co dál. Policie chvíli vyčkává, vyzývá aktivisty k opuštění dolu a nezasahuje, pak se náhle těžkooděnci rozběhnou. V nastalé tlačenici aktivisté spontánně mění plány a vydávají se k čtyři kilometry vzdálenému rypadlu, které má být v provozu. Přes rychlý útěk většiny aktivistů se na tomto místě policii podaří zajistit patnáct lidí. V taktice zatýkání menších skupin pak bude policie pokračovat.

Zůstávám se zajištěnými spolu s dalšími dvěma novináři – fotografem Deníku Referendum a reportérem Českého rozhlasu. Ostatní novináři se přesouvají spolu s těmi, kteří od zakladače utekli. K naší tříčlenné skupince přichází velitel policistů, kteří zůstali se zajištěnými u zakladače, a informuje nás, že jsme na místě protiprávně a že máme opustit důl stejnou cestou, jakou jsme přišli. Snažím se mu vysvětlit, že jsme tam proto, abychom informovali o tom, co se děje a že je to veřejná kontrola. Velitel říká, že to chápe, ale že české zákony jsou takové. Po chvíli dohadů opouštějí moji dva kolegové důl, ale reportér rozhlasu říká, že s tím nesouhlasí. Zůstávám poblíž zajištěných, a když mi velitel zásahu říká, ať se k nim přesunu, odpovídám mu, že se svým zajištěním nesouhlasím a že tam nepůjdu. Policisté mě tedy k ostatním přenášejí.

Když po chvíli dovezou dalšího zajištěného, který nese známky hrubého zacházení a má spoutané ruce za zády a křičí, že je má příliš utažené a že se mu odkrvují ruce, snažím se scénu natočit. Policie mi to ale zakáže s tím, že jsem zajištěná a nemám na to právo. Diskutuji s policisty o tom, že právě to je situace, kdy bych měla stát stranou a natáčet, co se děje. Po chvíli vyhrožuju, že pokud mu pouta neuvolní, tak uteču, což nakonec dělat nemusím, protože mu je za další chvíli uvolňují.
Honička po povrchovém dole

Dav, který opustil zakladač, napřed vyrazí špatným směrem a zmate policii, která se musí otočit, ale nakonec je všem včetně policie i dotírající ostrahy v autech jasné, že cílem bude rypadlo, nejspíš to, které je zrovna v provozu. Po prašné cestě přejíždějí od rypadla naložené liazky, na dav stále dorážejí policisté naskládaní ve dvou nákladních autech. Policie se snaží dav v autě předjet a zablokovat mu přístup, to se ale nedaří, naopak aktivisté opakovaně úspěšně blokují auto snažící se je objet. Přestože se policii nedaří celý valící se dav zastavit, postupně zatýká jednotlivce nebo menší skupiny.

V jednu chvíli se jim podaří dav objet a dostanou se před aktivisty, ale dřív než se těžkooděnci stačí zformovat, většina aktivistů mezi nimi proklouzne a hrne se dál. Přesto stále přibývají zajištění, byť většinou jen po malých skupinkách nebo po jednotlivcích. Když se dav přiblíží na pár set metrů k funkčnímu rypadlu, policie mění taktiku a snaží se aktivisty vyčerpat – těžkooděnci za nimi neustále vybíhají z aut, chvíli aktivisty honí pěšky a pak opět naskakují do auta. Poslední zhruba půlkilometr tak dav běží a policii se daří dál zajišťovat jednotlivé aktivisty. Po zhruba hodinové honičce s policií dobíhá už jen asi čtyřicetičlenná skupina k rypadlu a sedá si pod něj.

Policie sedící dav obklíčí, po půlhodině přijíždějí policejní posily a dodávky pro zadržené. Je 13:34. Policie vyzývá dav k dobrovolnému zajištění. Na to dav nereaguje a po krátkém vyjednávání po další půlhodině začíná policie s trháním do sebe zaklíněných aktivistů. Neobejde se to bez často zbytečných policejních úderů těm, kteří se striktně drží metod nenásilné občanské neposlušnosti a nechávají se do přistavených antonů těžkooděnci dovléct. Celý tento proces trvá přibližně další půlhodinu a pak policie zajištěné aktivisty veze z dolu k budovám jeho technického zázemí. Aktivisty tady vyloží a jako „omezené na osobní svobodě“ je nechá sedět ve dvouřadu několik hodin mezi technickými a administrativními budovami lomu. Kvůli prudkému dešti vzniká mezi policií a aktivisty konflikt, který ale nakonec neeskaluje, přesto někteří těžkooděnci ztrácejí nervy. Ve chvíli, kdy přichází jeden z policistů s tím, že tři chlapi smějí jít na záchod, odpovídá mu jiný policista: „Jenže tady žádní chlapi nejsou, jenom samý kundy.“ Zakazují sedícím lidem rozhlížet se okolo sebe nebo celkem komicky zamezují sedícím aktivistům hrát mezi sebou slovní hry. Sami ale po chvíli sleví a tuto protiextremistickou taktiku opustí.
Blýská se na lepší časy?

Policie se ptá, jestli se chce někdo legitimovat, tak se hlásím. Po chvíli mě vyzvedne jeden z policistů a dívá se na mě, jako by mě poznával. „Vy jste paní, paní…“ ptá se, jako by vzpomínal na jméno. „Uhlová,“ pomáhám mu. „Já myslel, že jste Apolena Rychlíková,“ odpovídá mi a vede mě k místu, kde ukazuju svou občanku a hlásím, že nemám žádné zranění a že nevyžaduju lékařskou péči. Pak mě tentýž policista doprovází ven z areálu a po cestě si přejde nalevo ode mě. Říkám mu, že na levé ucho neslyším, ale že je to fuk, protože si stejně nepovídáme. „No protože vy si myslíte, že s policisty se nemluví,“ odpovídá trochu provokativně. Vyvádím ho z omylu a mluvíme o stavu policie. On zdůrazňuje, že zásah ani následné zadržování nebylo brutální, a tvrdí, že česká policie není v tak špatném stavu, jak se říká. Na závěr se ho ptám, odkud zná Apolenu Rychlíkovou. „Budete se divit, ale já vás čtu a nejvíc čtu Apolenu Rychlíkovou,“ vyráží mi dech.

Po několika hodinách mezi budovami lomu jsou na všech aktivistech provedeny úkony. Všichni odmítají vypovídat nebo policii sdělit své jméno. Policie proto po prohledání všech aktivistů každému přidělí číslo a posílá je do policejních dodávek a autobusů. V nich zajištěné aktivisty policie během odpoledne postupně odváží na checkpoint poblíž Litvínova. Tam je postavený velký stan a vše je zjevně připraveno s ohledem na riziko nákazy koronavirem. Přítomní policisté mají roušky, každému, kdo přichází, změří teplotu a pak aktivistům odebírají otisky prstů a fotí si je. Postupně přicházející aktivisté jsou v mnoha případech překvapeni profesionalitou závěrečné procedury. „To byli miláčci, poděkoval jsem jim za slušnost,“ říkají někteří, když vycházejí ven a vzpomínají na předchozí roky a hrubé zacházení na služebnách, kde museli čekat mnoho hodin. „Odmítl jsem jim dát otisky prstů a nenutili mě,“ říká další aktivista, který při zajišťování zažil hrubé zacházení. Propuštění vycházejí ven na parkoviště, kde na ně čeká skupinka z kempu s pivem, kafem a samba bandem.

Verze pro tisk 7.9.2020 a2larm.cz

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy