Závěrečná část úvahy o budoucnosti od britské platformy The Eclipse, jež se zaměřuje na anarchistickou strategii a přináší zajímavé podněty, které mohou být inspirativní i v našem prostředí.

(Předchozí části ZDE, ZDE a ZDE)

Kolaps

Poslední možnou budoucností, o které musíme uvažovat, je situace, kdy dojde k určitému stupni kolapsu mnoha našich politických a ekonomických institucí. To nutně neznamená totální kolaps, při kterém by přestaly existovat jak stát, tak kapitalistické podniky, ale takový, při kterém jak centrální vláda, tak velké korporace opustí velké části společnosti a mnoho lidí již nebude schopno získat stabilní placenou práci, ani mít přístup ke spotřebitelským trhům, aby si koupili věci, které potřebují, ani se spolehnout na státní sociální zabezpečení, které by je zajistilo. Pro většinu z nás by to znamenalo kolaps společnosti, jak ji dnes známe, zatímco bohatí a mocní by se stáhli do svých pevností moci a zisku.

Může to vypadat jako extrém, ale pokud začneme uvažovat v řádu desetiletí namísto let, je to budoucnost, kterou musíme brát vážně. Například pokud volby v letech 2029 i 2034 povedou k vládám, které budou pokračovat v dosavadním kurzu, sociální struktura společnosti se bude dále oslabovat, protože stále více lidí upadne do izolace a chudoby, a řada ekonomických otřesů způsobených zhoršující se ekologickou situací a geopolitickými konflikty by mohla společnost před rokem 2039 uvrhnout do nějaké formy kolapsu. Další možností by byla neúspěšná reformistická labouristická nebo zelená vláda zvolená v roce 2029, která by vedla k nekontrolovatelnému sociálně levicovému hnutí, což by následně vedlo k zvolení fašistické konzervativní nebo reformní vlády v roce 2034, která by ve snaze zničit toto hnutí způsobila rozsáhlou ekonomickou a sociální destrukci, což by v roce 2039 vedlo ke společnosti, která by na mnoha místech zkolabovala.

Kolaps také není binární stav, který nastane okamžitě nebo všude najednou. O některých částech britské společnosti by se dalo říci, že se již hroutí, zatímco jiné vzkvétají. Vláda se pravděpodobně bude snažit zabránit kolapsu londýnské City tak dlouho, jak to jen bude možné. Na druhou stranu existuje mnoho malých postindustriálních měst nebo zranitelných čtvrtí, které již mají pocit, že je stát a kapitalismus ponechaly napospas osudu, kromě toho, že tam občas pošlou policii, aby je udržela v poslušnosti.

Anarchisté a anarchistky mohou budovat hnutí vzájemné pomoci a jiné formy zajištění potřeb zdola nahoru v těch mezerách, odkud se stát a kapitalismus stahují, a poskytovat tak infrastrukturu, která činy dokazuje správnost anarchistických myšlenek. Vzájemná pomoc je jedním z klíčových organizačních pilířů anarchistických hnutí a již dnes existují organizace založené na principu zdola nahoru, jako jsou například Common Ground Collective a Mutual Aid Disaster Relief ve Spojených státech, od nichž můžeme čerpat nápady vhodné i pro ty nejdrsnější podmínky. Nemůžeme však předpokládat, že to samo o sobě bude stačit k vybudování hnutí, které dokáže svrhnout stát a kapitalismus, neboť je možné, že nakonec budeme pouze zaplňovat mezery za ně tím, že budeme budovat klíčovou infrastrukturu zdola nahoru, a tím v konečném důsledku stabilizujeme společnost tak, aby stát a kapitalismus mohly i nadále vykořisťovat lidi, aniž by samy musely poskytovat jakékoli služby. Anarchistické projekty vzájemné pomoci musí být doprovázeny anarchistickou politikou, která šíří pochopení toho, proč stát a kapitalismus opustily lidi a proč bychom měli oba zrušit, a měly by být také připraveny hromadně odmítnout jejich služby, v ideálním případě konkrétně státu a kapitalismu, formou generální stávky.

To je obzvláště důležité v případě, že společnost čelí nějakému druhu všeobecného kolapsu. V takové budoucnosti neexistuje žádná záruka, že i kdyby se stát a kapitalismus stáhly z životů většiny lidí, lidé by tyto instituce nahradili něčím osvobozujícím. V dobách krize se lidé pravděpodobně uchýlí k organizačním formám a společenským předpokladům, které už znají, takže bychom pravděpodobně byli svědky rozpadu společnosti na mozaiku menších autorit, které budou na místní úrovni pokračovat ve vykořisťování a útlaku, dokud jedna z těchto autorit nedokáže znovu sjednotit Británii pod centralizovanou vládou nebo dokud Británii nedobude nějaká imperiální moc zvenčí. Často, když stát padne, je centrální autorita nahrazena decentralizovaným vládnutím vojenských velitelů, které se poté znovu zkonsoliduje do několika imperiálních států. Klasickým historickým příkladem toho je pád Západořímské říše, který nepřinesl novou éru svobody. Místo toho zanechal decentralizovanou mozaiku feudálních království, která se poté pomalu centralizovala do raně novověkých impérií, jež často hleděla na Řím jako na inspiraci, nikoli jako na varování.

Pokud dojde k všeobecnému kolapsu, budou muset být anarchistické myšlenky a struktury dobře rozšířeny napříč společností, pokud chceme zajistit, aby to, co z tohoto kolapsu vyroste, nebyla jen decentralizovanější forma autority. Musíme budovat své struktury na co nejvíce místech, jak jen to jde, zatímco stát a kapitalismus ustupují, a musíme jasně formulovat svou politiku, aby lidé chápali anarchismus a důvěřovali mu jako úplnému alternativnímu rámci k hierarchické vládě.

Co je třeba udělat

Abychom shrnuli vše, o čem jsme hovořili, existuje několik věcí, na které se musí anarchisté*ky na Britských ostrovech připravit, aby byli schopni čelit možným budoucím scénářům, s nimiž se po příštích volbách můžeme setkat:

1) Bez ohledu na to, co se stane, i kdyby vše zůstalo při starém, se musíme více zapojit do našich komunit a pracovišť, a to jak praktickým předváděním našich myšlenek, tak jejich přímým prosazováním. Bez toho se v mezerách, které zanechá stát a kapitalismus, budou moci místo nás organizovat jiné síly ve společnosti, jako jsou fašisti nebo levicoví reformisté. Musíme být také připraveni na to, že se nám k tomuto účelu otevře stále více prostorů, pokud se stát a kapitalismus začnou kvůli vnitřním selháním stahovat.

2) Musíme se snažit bojovat proti reformismu ve všech levicových sociálních hnutích, která se rozvíjejí. Kde je to možné, měli bychom sami budovat sociální hnutí od základů, která budou imunní vůči reformismu a hierarchii. Součástí toho je klást požadavky na věci, které reformismus nemůže v žádném případě poskytnout, jako je úplná kontrola pracujících nad svými pracovišti, přímá demokratická komunitní kontrola infrastruktury, zrušení instituce známé jako práce, nebo zrušení policie a věznic a jejich nahrazení anarchistickými alternativami, a přesvědčovat lidi o těchto požadavcích. Pokud budeme požadovat pouze vyšší mzdy, lepší státní sociální zabezpečení nebo skutečnou rovnost před zákonem, pak je vysoká šance, že nás předběhne progresivní reformistická vláda, která dokáže tyto věci zajistit, aniž by podkopala stát a kapitalismus.

3) Musíme být připraveni přežít extrémní politický útlak. Každé úspěšné anarchistické hnutí posune sociální hnutí za hranice požadavků na reformy až do bodu, kdy už reformy nebudou představovat účinnou taktiku k zvládání sociálních nepokojů. Až k tomu dojde, jediným nástrojem, který státu a kapitalismu v arzenálu sociální kontroly zbude, bude brutální útlak: násilí, indoktrinace a sledování. Musíme posílit naše vlastní organizace a sociální hnutí proti rozsáhlému sledování a extrémnímu násilí do té míry, aby dokázaly porazit jakýkoli pokus o jejich podrobení. Teprve pak můžeme začít budovat pátou budoucnost, na kterou si často už ani netroufáme pomyslet: sociální revoluci.

Očekáváme, že pro většinu anarchistů*ek nebude nic z toho novinkou, protože s těmito třemi hlavními body již teoreticky souhlasí. Mít dobrou strategii je však pouze nezbytným prvním krokem a je k ničemu, pokud si nevybudujeme schopnost ji realizovat. Je třeba poznamenat, že anarchistická hnutí z počátku 20. století byla mnohem silnější a lépe zakořeněná ve společnosti než naše současné hnutí, a přesto byla téměř zcela zničena dvojitou ranou v podobě represe ze strany fašistů a leninistů a reforem ze strany liberálů a sociálních demokratů. V současné době se nacházíme v mnohem nejistější pozici a musíme rychle a výrazně zlepšit to, co děláme, pokud chceme přežít možné budoucnosti, kterým bychom mohli čelit.

Musíme také zůstat flexibilní tváří v tvář různým možným budoucnostem. Kultura bezpečnosti, která je vhodná pro budoucnost charakterizovanou tvrdou represí, by mohla být překážkou v budoucnosti, kde budou anarchisté*ky muset být otevřenější a více vystupovat na veřejnosti, aby mohli ovlivňovat levicové sociální hnutí. Musíme být připraveni na mnoho různých výzev, uvědomovat si kompromisy, které v daném okamžiku děláme s našimi taktikami, a být schopni reagovat na měnící se okolnosti.

Pokud je tu ještě nějaký bod, který chceme zdůraznit, je to tenhle: Ať už čelíme budoucnosti, v níž bude vše jako dosud, reformismu, útlaku nebo úplnému kolapsu, nemůžeme předpokládat, že se věci automaticky vyvinou v náš prospěch. Nemůžeme se (pouze) spoléhat na neosobní historické síly, aniž bychom aktivně šířili anarchistické myšlenky, způsoby vzájemné podpory, taktiky, strategie a struktury a získávali prostory a zdroje. Stát a kapitalismus budou s radostí pokračovat v tom, co dělají, dokud nezničí společnost, pokud se jim v tom aktivně nezabrání. Lidé automaticky nepoznají meze reformismu, pokud je o nich výslovně nepřesvědčíme. Útlak nevytvoří více anarchistů*ek, pokud nenabídneme anarchismus jako nejúčinnější způsob boje proti útlaku. Jestliže společnost zkolabuje, pravděpodobně se rozpadne na chaotickou směsici menších autorit, pokud neukážeme lepší alternativu. Osvobození nepřijde samo od sebe: musíme za něj bojovat a zastínit stát, kapitalismus, fašismus a všechny vládce.

MY JSME TO ZASTÍNĚNÍ!
(WE ARE THE ECLIPSE!)

Zdroj:
https://wearetheeclipse.com/2026/08/26/four-futures-part-iv-collapse/

23.9.2026 The Eclipse

Теория