Vítězí ve Francii fašismus? 3. část

Podnětný rozhovor s Ugo Palhetou o definici fašismu, o procesu fašizace probíhajícím ve Francii a o taktice hnutí Rassemblement National

(Předchozí části rozhovoru ZDE a ZDE)

Mluvíte o zlomu a kontinuitě, a to je jasně vidět. Říkáte, že rasismus a represe „skokově narůstají“, když se k moci dostane krajní pravice. V tom s vámi souhlasím. Matoucí je pro mě však to, že už za Macrona vidím zlom, skokový nárůst represe. Objevovala se již za vlády Socialistické strany a Hollanda, a to v souvislosti s represemi, které přinesl zákon o práci z roku 2016. Antirasisté poukazují na to, že v dělnických čtvrtích už panovala vysoká míra represe a policejního násilí, což je pravda. Ale opět, v této otázce, v souvislosti s Nahelem Merzoukem [kterého zabil v roce 2023 policista], byla míra násilí extrémně vysoká: teenager zastřelený z bezprostřední blízkosti do hlavy, úmrtí při následných protestech… Mám pocit, že „obranná linie“ proti Rassemblement National byla vybudována na slibu, že se tomuto represivnímu skoku zabrání, a přesto se všechny prvky spojené s tímto skokem vpřed nakonec projevily již během Macronova prezidentství. Souhlasím tedy s tím, že pod vládou s krajně pravicovou image by věci zašly ještě dál, že by se ještě více vyhrotily. Mám však také pocit, že by se tyto jevy zesílily i s prezidentem, který by nepocházel z krajní pravice, jako jsou [nedávní pravicoví ministři vnitra] Gérald Darmanin nebo Bruno Retailleau.

Jak jsem už řekl, k fašizaci může dojít prostřednictvím začlenění tradičních neofašistů do hlavního proudu nebo prostřednictvím fašizace tradiční pravice (ve skutečnosti k ní často dochází prostřednictvím obou těchto trendů). Trump je spíše příkladem pravicové osobnosti, která se stala fašistou. Dnes mnoho historiků zabývajících se fašismem bez problémů tvrdí, že Trump navazuje na fašismus. A přesto za sebou nemá žádné masové fašistické hnutí a nepochází z rasistických ani neonacistických skupin, pochází z tradiční pravice.

V zásadě tedy nemám žádný problém vzít v úvahu to, co jste řekl. Aby bylo jasno: můj názor je, že proces fašizace zdaleka není lineární. Vždy prochází řadou zlomů, spojených se společenskými porážkami, politickými neúspěchy levice nebo odmítáním boje (to je zjevně patrné v případě islamofobie). Macronův vzestup k moci je součástí trendu, který začal již dříve u Sarkozyho a Hollanda, s momenty zlomu, které jsem se pokusil zdokumentovat ve své knize. Macronovo působení u moci však také představuje jasný zlom, který lze měřit i čistě kvantitativně. Stačí se podívat na údaje, které poskytl Paul Rocher, týkající se použití takzvaných neletálních zbraní, které mrzačí a zabíjejí lidi (vzpomeňme na Rémie Fraisse, Zineb Redouane nebo Mohameda Bendrisse), nebo na nárůst počtu zákazů demonstrací vydaných pařížskou policejní prefekturou. Ze statistického hlediska jde o jasný zlom.

Co by mohlo být tím „ještě víc“? Mohly by to být další zákazy, včetně zákazů organizací s masovou členskou základnou. Po zákazu CCIF (Collectif contre l’Islamophobie en France), kolektivu Palestine Vaincra, Coordination contre le racisme et l’islamophobie, Jeune Garde a Urgence Palestine – co přijde dál? Revoluční levice (Nouveau Parti Anticapitaliste, Lutte Ouvrière, Révolution Permanente), stejně jako studentské svazy (UNEF, terč, na který před několika lety poukazovala pravice), a dokonce i CGT a France Insoumise. Nevím, zda bereme dostatečně vážně skutečnost, že před několika lety hlavní představitel francouzské pravice Éric Ciotti – osobnost, která je nyní pod vlivem Rassemblement National – vyzval k rozpuštění France Insoumise, hlavní levicové parlamentní frakce. Pokud jde o fašistickou rétoriku šířenou ve veřejném prostoru, nic lepšího už nenajdete.

Vždy si můžeme namlouvat, že jsme již dosáhli nejhoršího dna, ale to prostě není pravda: můžeme zajít ještě mnohem dál. Rozhodně tím nechci nenápadně naznačovat, že „bychom se měli spokojit s macronismem, jinak to bude ještě horší“. Spíše říkám, že macronismus nastavil laťku velmi vysoko, pokud jde o potlačování demonstrací a omezování občanských svobod; pokud se k moci dostane krajní pravice, „jít ještě dál“ bude znamenat armádu v dělnických čtvrtích, policii střílející ostrými náboji na demonstranty, rozpuštění odborů a politických organizací atd. Existuje zde také další kontextový prvek: skutečně jedinečná úroveň sociálních a politických konfliktů ve Francii ve srovnání se zbytkem západní Evropy. To by nepochybně donutilo francouzskou krajní pravici uchýlit se k mnohem rozsáhlejším represivním prostředkům než v Itálii, Německu nebo Velké Británii.

Myslím, že právě proto se mé knize v roce 2018 nedostalo velké mediální pozornosti, alespoň v mainstreamových médiích, jako jsou Libération nebo Le Monde. Je to kniha, která varuje před fašismem, ale v žádném případě neprojevuje shovívavost vůči macronismu; snaží se najít rovnováhu mezi odsouzením macronismu za to, co způsobuje v oblasti sociální regrese, ale také v oblasti podpory vzestupu fašismu, a zároveň nám připomíná, že fašismus představuje smrtelné nebezpečí pro nejzákladnější demokratická práva, pro menšiny, pro lidové třídy jako celek, pro dělnické hnutí atd.

V době, kdy lidé odsuzovali represe proti „žlutým vestám“, se mě ptali, proč se vůbec zabývám analýzou krajní pravice a poukazuji na nebezpečí, které představuje, když bychom se měli soustředit na odhalování macronismu. Problém spočívá v tom, že buržoazie nikdy nesází vše na jednu kartu; vždy navazuje vazby s několika stranami, které jsou schopny hájit její zájmy na politické scéně. Macronismus je stranou kapitálu, ale stejně tak by jimi mohly být Les Républicains nebo Rassemblement National. Rassemblement National by jistě hájilo zájmy kapitálu, ale činilo by tak s oporou v jiné koalici, širší sociální koalici, která zahrnuje část lidových vrstev.

To je to, co mi připadá opravdu znepokojivé: na rozdíl od macronismu si Rassemblement National získalo skutečnou sociální základnu na pomezí lidových vrstev a střední třídy. Toho může využít ve svůj prospěch vůči zaměstnavatelům a říct: „Budeme schopni prosadit politiku, kterou chcete, a bude to lépe přijato, protože lidé nás následují a souhlasí s námi. Budeme jim před očima mávat vyhlídkou na erozi práv jiných skupin.“ Je to způsob, jak zvýšit „psychologickou mzdu bělosti“ (použijeme-li termín, který zavedl afroamerický sociolog W. E. B. Du Bois). Tvrdí, že tím, že snižují sociální a symbolickou hodnotu druhých, „jiných“ a marginalizovaných skupin, muslimů a přistěhovalců, automaticky zvyšují hodnotu místních (i když z materiálního hlediska jim nabízejí málo nebo nic).

Sociologie Rassemblement National

Říkáte, že na rozdíl od toho, co píše Thomas Piketty a Julia Cagé, hlasování pro Rassemblement National není „hlasem z nouze nebo z nedostatku lepší alternativy“. Proč?

Není to věc, kterou bych u nich nejvíce zpochybňoval, ale určitě to stojí za zpochybnění. Zaprvé, kdyby šlo pouze o hlasování z nouze nebo z nedostatku lepší alternativy, bylo by těžké pochopit, proč jsou volby voličů Rassemblement National tak stabilní. Na rozdíl od 90. let, kdy existovala poměrně nestálá voličská základna pohybující se mezi pravicí, krajní pravicí a neúčastí ve volbách, dnes voliči Rassemblement National podporují kandidáta strany od jedněch voleb k druhým, i když je tento kandidát na místní úrovni neznámý. V 90. letech tomu tak nebylo, protože někteří lidé volili Jeana-Marie Le Pena do prezidentského úřadu kvůli tomu, že byl charismatickým vůdcem a oni byli přesvědčeni či okouzleni jeho vystoupeními v televizních debatách, avšak v místních volbách hlasovali pro jiné síly, zejména pro pravicové strany.

Dnes část obyvatelstva považuje Rassemblement National za svou stranu. Myslím, že to je třeba opravdu vzít v úvahu. Tato strana má silnější pozici v určitých částech společnosti a v určitých geografických oblastech. Neexistuje žádný šablonovitý profil voličů Rassemblement National, ale existují centra gravitace a oblasti, kde je strana silná. Například má silnější podporu mezi lépe situovanými částmi lidových vrstev: mezi voliči, kteří jsou běloši a většinou vlastníci nemovitostí, v předměstských, polovenkovských nebo venkovských oblastech. Mezi tradiční maloburžoazií – mezi majiteli malých nezávislých podniků, řemeslníky, drobnými obchodníky a drobnými zemědělci – je také velmi silná podpora Rassemblement National; tam je stejně silná jako v první skupině, kterou jsem zmínil, pokud se zaměříme na volby v roce 2024. Jde o dvě velké oblasti společenské síly Rassemblement National, kde se nejedná o hlasování „z nouze“.

Kromě toho Piketty a Cagé zcela přehlížejí důležitý výsledek provedených kvantitativních a kvalitativních průzkumů. Ve způsobu, jakým voliči Rassemblement National vnímají svět a mluví o něm, v jádru jejich aspirací – jejich „sociálně-politických touhách“, abychom použili termín Féliciena Fauryho – totiž stojí rasismus a xenofobie. Piketty a Cagé nám chtějí namluvit, že tento hlas pouze vyjadřuje jakousi vzpouru proti globalizaci a sociálnímu utrpení tváří v tvář oslabování veřejných služeb v celé řadě regionů. To může být také jeho součástí. Téměř nikdy však není oddělen od celkového diskurzu a představy o francouzské společnosti jako o společnosti radikálně a existenčně ohrožené imigrací a menšinami, ani od nenávisti vůči levici a egalitářským hnutím, jako je například antirasistické hnutí.

Ve skutečnosti ani z hlediska ekonomických a sociálních otázek nejsou ty části lidových vrstev, které volí Rassemblement National, nutně těmi, které nejvíce požadují levicovou politiku. Když posloucháte Julii Cagé, získáte dojem, že stačí, aby levice začala hovořit o veřejných službách – což nikdy nepřestala dělat, pokud vezmeme v úvahu radikální levici, ať už jde o komunisty nebo France Insoumise –, a části lidových vrstev, které volí Rassemblement National, se k levici opět obrátí. A přece, podíváme-li se na čistě materiální otázky, není možné srovnávat program levice (Nouveau Front Populaire) s programem Rassemblement National.

Je tedy zřejmé, že existuje ještě něco jiného, co někdy nahrazuje materiální otázky nebo s nimi souvisí a vysvětluje hlasy pro Rassemblement National mezi těmito dělníky či zaměstnanci. Existuje něco jiného, co spojuje různé voličské skupiny Rassemblement National, a to jak buržoazii, která tuto stranu volí, tak určité části pracující třídy, které ji volí. Toto pojivo, jak vysvětluji v knize a ve svém příspěvku do publikace Extrême droite: la résistible ascension (Extrémní pravice: neodolatelný vzestup), pramení z ústřední role xenofobie a rasismu v hlasování pro Rassemblement National. Nabízí rasovou a rasistickou interpretaci problémů a hrozeb, kterým čelí francouzské obyvatelstvo.

Nejistota: téma krajní pravice?

Jedním z argumentů krajní pravice je „boj proti nejistotě“. Jak k této otázce přistupujeme z levicového pohledu? Měli bychom se jí vyhýbat, protože to není naše preferovaná oblast? Znamená její zmínka riziko, že se, stejně jako mnoho lidí z levice, začneme vyjadřovat jako pravice nebo krajní pravice?

Při analýze role nejistoty v hlasování pro Rassemblement National je důležité si uvědomit, že neexistuje automatická souvislost mezi zkušeností s kriminalitou a nejistotou na jedné straně a hlasováním pro tuto partaj na straně druhé. Mohou existovat oblasti, kde je míra kriminality velmi nízká a hlasy pro Rassemblement National velmi vysoké, a naopak. Ve skutečnosti průzkumy ukazují, že jedním z hlavních faktorů vnímání nejistoty je způsob, jakým lidé vnímají imigraci: čím více je imigrace vnímána jako problém, tím více lidí má tendenci považovat nejistotu za velký problém.

To nás přivádí k důležité metodologické otázce. Při interpretaci motivů voličů krajní pravice bychom je neměli posuzovat izolovaně, jako by se jednalo o faktory, které se jednoduše sčítají (životní náklady a příjmy, nejistota, imigrace atd.). Tyto faktory jsou totiž vzájemně propojeny. Opět je to často xenofobie a rasismus, které je spojují, dodávají jim soudržnost a vytvářejí jakousi zhoubnou kauzalitu (přistěhovalci a menšiny jsou obviňováni a označováni za viníky veškerého zla). Například voliči Rassemblement National často nevnímají životní náklady jako problém spojený s třídním konfliktem a s chamtivostí buržoazie, šéfů nebo akcionářů. Místo toho tento problém interpretují skrze diskurz, který tvrdí, že „oni si berou všechny výhody, stát dává jen jim, já bych měl víc, kdybych platil méně daní, daní, které jdou lidem, kteří si to nezaslouží a neměli by tu být“.

Abych se vrátil k vaší otázce, nemyslím si, že se by levice měla vyhýbat tématu nejistoty, ale nemyslím si, že by k němu měla přistupovat stejným způsobem jako pravice nebo krajní pravice, tj. jako k problému policejní práce. Zaprvé existuje celá řada důležitých a zajímavých témat, kterými se levice musí zabývat: nejistota není jen nejistota v souvislosti s kriminalitou, je to také sociální nejistota, nejisté životní podmínky, práce, bydlení atd. To je něco, co může rezonovat u milionů lidí: právě tato nejistota v jejich životních podmínkách. Musíme otázku nejistoty zasadit do širšího kontextu, který se týká nejistoty způsobené neoliberálními politikami v rozsáhlých vrstvách francouzské společnosti, zejména mezi lidovými a středními vrstvami, tj. 80 procenty obyvatelstva (včetně nich samotných a jejich dětí). V oblasti vzdělávání je například Parcoursup [online systém podávání přihlášek na vysoké školy] rozsáhlou operací, která vyvolává nejistotu.

Ale ani zde se nechci této otázce vyhýbat: levice by měla mít vlastní diskurz o nejistotě. Jde jen o to, že pokaždé, když v posledních 40 letech samozvaní zástupci levice prohlašovali, že se touto otázkou zabývají, činili tak za pomoci pravicových argumentů: volali po více policejních stanicích, místních hlídkách, ozbrojených policistech atd. Často je to proto, že tyto myšlenky prosazují právě místní volení představitelé. Na místní úrovni je možná obtížnější si představit levicovou politiku, která by problém nejistoty vyřešila, protože postoj levice k nejistotě by ve skutečnosti měl začínat tvrzením: represe nemohou problém nejistoty vyřešit. Důkazem toho jsou Spojené státy. Od 80. let jde o zemi se zdaleka nejvyšší mírou represe a uvěznění na světě i o zemi s nejvyšší mírou kriminality v celém západním světě.

Nejedná se tedy o žádné zázračné řešení kriminality, která může mít skutečně nesnesitelné důsledky pro lidi žijící v oblastech s vysokou kriminalitou. Ve skutečnosti pramení přitažlivost kriminality jak z masové nejistoty, tak především z propasti mezi touto nejistotou a ideály, které propaguje kapitalismus, idealizující osobní obohacování jakýmikoli dostupnými prostředky. Pokud neustále tvrdíte, že hodnota jedince se odvíjí od jeho bohatství a že navíc musíte udělat vše pro to, abyste zbohatli a sociálně postoupili, nedivte se, když lidé na spodních příčkách společenského žebříčku udělají vše pro to, aby zbohatli, a to i násilnými prostředky. Je tedy nemožné si představit výrazné snížení nejistoty bez antikapitalistické politiky. Levice by měla mít odvahu zaujmout tento postoj.

To také znamená, že hospodářská a sociální politika, kterou prosazujeme, by měla střednědobý a dlouhodobý účinek na snížení kriminality. Buďme však upřímní: kriminalita tu zůstane a problém se nevyřeší během několika dní či týdnů. Nevyřeší ho ani ultrarepresivní opatření. Uvěznění tisíců dětí a mladých lidí nic nezmění. Existují také konkrétnější otázky související s drogami: v této oblasti je třeba vypracovat levicovou politiku, kterou většina levice jen těžko přijímá. Považuji za zajímavé, že hnutí France Insoumise se v poslední době snaží tuto otázku brát vážně; je to důležité z hlediska veřejného zdraví, sociálních otázek a samozřejmě i boje proti kriminalitě.

Je vítězství Rassemblement National nevyhnutelné?

V červenci 2024 prohrálo Rassemblement National parlamentní volby, ačkoli všichni předpokládali, že zvítězí. Poznamenáváte, že to bylo „neočekávané“. Jak se to dá vysvětlit?

Bylo to nečekané vzhledem k tomu, že téměř všechny průzkumy veřejného mínění předpovídaly vítězství Rassemblement National, spojeného s [bývalým předsedou republikánů] Ciottim, někdy dokonce s absolutní většinou v Národním shromáždění. Ve skutečnosti ale bylo možné očekávat, že v této fázi nebude většina voličů ochotná předat klíče od státního aparátu Rassemblement National. Čas se však krátí. I bez toho, abychom připustili, že vítězství krajní pravice je nevyhnutelné, v posledních letech se skutečně něco změnilo, což zvyšuje pravděpodobnost jejího nástupu k moci. Zejména celé segmenty střední a bohatší třídy, které tradičně volily pravici, se stále více přiklánějí ke krajní pravici. Pokud jde o mediální a finanční podporu, můžeme jasně pozorovat pronikání krajní pravice do části francouzského podnikatelského sektoru a rostoucí legitimizaci jejích postojů. Rassemblement National se nyní pro stále větší část francouzského podnikatelského sektoru jeví jako možné řešení politické patové situace ve francouzské společnosti a kvazirežimové krize, do níž se propadá.

To směřuje ke koalici pravice ovládané krajní pravicí, jako je tomu například v Itálii. Pokud se francouzští zaměstnavatelé podívají na Itálii, mohou klidně dojít k závěru, že se z hlediska svých zájmů nemají z Rassemblement National absolutně čeho bát. Byla doba, kdy Le Penova strana hovořila o vystoupení z Evropské unie a opuštění eura, ale to je již minulostí. Stejně tak byly zapomenuty všechny sociální sliby, které před deseti lety učinila. Týden před parlamentními volbami Bardella prohlásil, že důchodovou reformu okamžitě nezruší – což znamená, že tento slib bude s jistotou pohřben. V této fázi svého vzestupu se Rassemblement National snaží uklidnit tyto části voličů, tradiční pravici a zaměstnavatele. Je zřejmé, že ti druzí budou vždy upřednostňovat krajní pravici před jakoukoli levicí, která se zcela nevzdala zlepšování životních podmínek lidových vrstev, i kdyby byla daná levice plně reformistická.

Navíc jsme svědky rozpadu politického prostoru [širokých levicových aliancí z let 2022 a 2024] NUPES a NFP: Socialistická strana, ale i Francouzská komunistická strana pod vedením Fabiena Roussela tuto alianci rozbily kvůli malicherným zájmům svých vlastních organizací. Navzdory tomu, co se obecně tvrdí, to, co rozbilo tyto levicové koalice, nebyl primárně postoj vůdců hnutí France Insoumise. Ve skutečnosti v roce 2024 navrhlo hnutí France Insoumise kandidátní listinu NUPES pro volby do Evropského parlamentu, na jejímž čele měli být Zelení, ti to však odmítli. Všichni, pohrouženi do svých malicherných kalkulací, se snažili hrát podle vlastních pravidel. Sociální strana nikdy skutečně nepřijala program NUPES a NFP a jakmile to bylo možné, zradila sliby, které dala v předchozím období. Tak tomu je už od roku 1981, a dokonce už od roku 1914… Problém spočívá v tom, že jediným řešením z pohledu levice by byl politický a sociální blok schopný postavit se jak macronistickému extrémnímu středu, tak neofašistické extrémní pravici. To by vyžadovalo program radikální změny, který by oslovil široké vrstvy lidu, mládež a menšiny – všechny, kdo mají zájem na změně společnosti.

Zdroj:
https://www.versobooks.com/blogs/news/is-fascism-winning-in-france-interview-with-ugo-palheta