Kritická úvaha Daniela Adam-Salamona o „běžném totalitarismu“ chápaném coby forma rozptýlené nadvlády, v níž se prolínají trh, státní moc, kontrolní mechanismy a postupná normalizace chování.

Svět nenapravíme tím, že se budeme zabývat konkrétními detaily, jakkoli naléhavé se mohou zdát. Tyto povrchní opravy – tu úpravy daňových sazeb, tam přijetí zákona o klimatu – slouží pouze k zakrytí, či dokonce legitimizaci celého problému, kterému čelíme: ničeho menšího než naprogramovaného zániku našeho druhu. Léčit příznaky a přitom nechat nemoc bujet je jako zoufale se snažit ucpat díry v lodi, jejíž trup je nenapravitelně poškozený. Reformismus v tomto kontextu není politickou opatrností: je to spoluúčast.

Je třeba rozbít samotné jádro tohoto systému – systému, který přežívá pouze díky vlastnímu rozkladu a živí se vyčerpáváním těl, zemí i duší. Tímto jádrem je kapitalismus ve svém samotném principu i ve všech svých konkrétních projevech: komodifikaci života, financializaci existence, systematickém ničení obecně sdílených statků (commons). Začněme tím, co tvoří jeho nejhlubší antropologický základ: námezdní práce, ten modernizovaný, vyleštěný a právně zakotvený obraz stavu otroctví. Starověký otrok patřil viditelnému pánovi; námezdně pracující patří abstrakci – trhu, kapitálu –, což činí jeho otroctví o to těžší pojmenovat a bojovat proti němu.

Kapitalismus totiž neplodí fašismus náhodou ani z přehnané horlivosti: metodicky pro něj vytváří podmínky. Jakmile logika akumulace vstoupí do fáze organické krize – nadměrné akumulace, zhroucení institucionální legitimity, ochuzování střední a dělnické třídy –, spontánně z ní vyvstávají autoritářské politické síly, jejichž úkolem je potlačovat sociální vzpoury a chránit vztahy vykořisťování. Nejde o odchylku od kapitalismu: je to jedna z jeho možností, jak přežít, zakořeněná v jeho samotné struktuře. Fašismus 21. století je výsledkem trojúhelníku mezi silami krajní pravice přítomnými v občanské společnosti, reakční politickou mocí, která se chopila kontroly nad státem, a podporou nadnárodního kapitálu – finančního sektoru, vojensko-průmyslového komplexu a těžebního průmyslu. Nejedná se tedy již, jako v minulém století, o spojenectví mezi národním kapitálem a autoritářským státem: jde o diktaturu nadnárodního kapitálu, který hledá své politické rameno. Nadnárodní společnosti nemají vlast; mají své zájmy a fašismus jim může velmi dobře posloužit.

Neoliberalismus se prezentoval jako doktrína svobody proti všem formám autoritářství: ve skutečnosti však dosáhl přesně opačného výsledku. V teorii i v praxi popírá demokracii, pokud tím rozumíme předání skutečné moci lidu, aby mohl určovat základní směřování své společenské organizace. Redukuje lidovou suverenitu na volební formalitu, zatímco do smluv, ekonomických dohod a nadnárodních institucí vytesává jak do kamene tržní principy, které žádná většina nemůže zpochybnit. Neoliberální demokracie je vykastrovaná demokracie: hlasujeme, ale nerozhodujeme. Zničením odborů, vystavením pracujících nelítostné konkurenci, privatizací veřejných služeb a koncentrací bohatství v rukou nejbohatších vytvořil psychosociální podmínky pro posun k autoritářství: masovou úzkost, pocit opuštěnosti, potlačovanou nenávist a zášť.

Vznikající fašismus využívá tuto páku tím, že obrací strach a hněv mas proti obětním beránkům – přistěhovalcům, menšinám, „kosmopolitním elitám“ – a odklání tak energii protestů od jejich skutečného cíle. Ve své závěrečné fázi neoliberalistický projekt radikalizoval své vlastní základy: to, co u jeho raných teoretiků zůstávalo skryté (hierarchie jednotlivců založená na domnělé přirozené nerovnosti) se nyní otevřeně projevuje, zahalené do moderního jazyka IQ, genetiky a „lidského kapitálu“. Neoliberalismus se už nestydí za biologický rasismus, který kdysi vyznával. Čím více se rozpadá souhlas lidu, tím více se vládnoucí třída uchyluje k nátlaku; a stále větší část buržoazie se rozhoduje opustit demokracii ve prospěch autoritářství, či dokonce otevřeného fašismu. Tam, kde neofašisti přebírají štafetu po neoliberálech, navazují na útok proti světu práce (nadměrné vykořisťování, fragmentace, nejistota) a ještě jej zesilují, zatímco stát redukují výhradně na jeho donucovací funkci, zbavenou jakýchkoli sociálních ambicí. Přechod od neoliberalismu k neofašismu tedy není zlomem: jde o radikalizovanou kontinuitu, o stejnou třídní válku vedenou bezohlednými prostředky.

V tomto ohledu je třeba striktně rozlišovat mezi zavedeným fašismem – tedy ustanoveným, viditelným a pojmenovatelným režimem – a fašizací, což je postupný a všudypřítomný proces, který je mnohem obtížnější rozpoznat, a právě proto je mnohem nebezpečnější. Fašizace probíhá pod prahem viditelnosti, v rámci struktury institucí a mentalit, dlouho předtím, než se někdo odváží toto slovo říct nahlas. Tento proces už probíhá: postupná normalizace diskriminačních projevů, militarizace vnitřních i vnějších hranic, systematická kriminalizace společenských hnutí, rozsáhlé sledování a neustálé omezování občanských svobod pod záminkou národní bezpečnosti či výjimečného stavu, který je prodlužován na dobu neurčitou. Fašismus se ne vždy objevuje v uniformě a s obuškem v ruce: často se usazuje v obleku, v rámci formálních struktur demokratických institucí, které zbavuje jejich podstaty, aniž by kdy zrušil jejich vnější podobu – což mu umožňuje zachovat zdání zákonnosti, zatímco buduje nástroje budoucí nadvlády. Vytváří tak právní a institucionální arzenál, který fašistům, jakmile se dostanou k moci, okamžitě poskytne právní prostředky k nasazení neomezeného násilí proti jakékoli opozici. Liberální demokracie nepadá pod údery zvenčí: hroutí se zevnitř, rozleptávána silami, které sama stvořila. Zhoršující se socioekologická krize (masová migrace, soupeření velmocí o monopol na zdroje, návrat otevřených válek) tento vývoj jen urychlí. Nejsme na počátku budoucího nebezpečí: už jsme uprostřed tohoto procesu.

Vzhledem k tomu je náš úkol skličující. A přesto nikdo není v pozici, aby ostatním říkal, co mají dělat, jak to mají dělat nebo kdy. Jednou z prvních nezbytností je odstranit malicherné vůdce všeho druhu – samozvané či médii schválené mluvčí, osvícené předvojové skupiny všeho druhu, institucionální strany a odbory. Tyto osobnosti, bez ohledu na jejich rétoriku a někdy i upřímnost jejich počátečního přesvědčení, budou vždy usilovat pouze o uspokojení své touhy po moci na úkor lidí, které údajně osvobozují. Aby se staly panovníky na místě panovníka. Aby se nakonec ocitli v postavení, v němž jsou si rovnější než ostatní rovní. Historie revolučních zrad je dlouhá; učí nás, že nebezpečí nehrozí jen od deklarovaného nepřítele, ale také od těch, kdo se vydávají za osvoboditele.

Revoluce nikdy nevzniká na povel. Není výsledkem pokynů či plánů zosnovaných v kancelářích – v tom se radikálně liší od bolševické kontrarevoluce, která byla právě vertikálním uchopením moci maskovaným jako lidové povstání. Skutečná revoluce vychází z množství autonomních center, z povstání individuálních vůlí, které se sbíhají, aniž by splynuly, z kolektivní energie, kterou nelze ovládnout.

Je však nezbytné neopakovat revoluční formy minulosti, jakkoli účinné a slavné mohly být ve své době. Barikády 19. století, generální stávky následujícího století, obsazování kruhových objezdů – všechny tyto formy měly svou chvíli slávy. Represivní síly se však od té doby, co je jejich spontánnost zaskočila a vyvedla z rovnováhy, metodicky poučily ze všech těchto starých forem boje: prostudovaly je, napodobily a začlenily do svých intervenčních doktrín. Nyní číhají na demonstranty a mají k dispozici stále rozsáhlejší prostředky – technologické, právní i psychologické. Pokud jde o přímou konfrontaci, vždy zvítězí ten silnější: to je zákon, který nostalgie nemůže zrušit. Je proto nutné vymýšlet nové strategie – ne kvůli novosti, ale z nutnosti. Každá revoluční událost si musí vytvořit vlastní formy v čase a prostoru, v nichž se odehrává; tyto formy nelze předem předepsat ani převzít odjinud, vynořují se ze samotné situace, a to vyžaduje iniciativu každého jednotlivce, bez přenechávání odpovědnosti jiným či očekávání nějaké prozřetelné avantgardy.

Neměli bychom také přehlížet tuto nepříjemnou pravdu: kapitalismus je totalitarismus. Nejde o státní totalitu v klasickém smyslu, ale o rozptýlenou, všudypřítomnou totalitu, která si podmaňuje mysli stejně jako těla, touhy stejně jako chování. Není přítomna pouze v ekonomických strukturách či politických institucích: je přítomna v každém z nás, v našich spotřebních návycích, v našem vztahu k času, ve způsobu, jakým určujeme vlastní hodnotu i hodnotu druhých. Je proto důležité, abychom se vedle jakékoli kolektivní akce snažili tento jev vymýtit i v nás samých – jde o náročný a nikdy nekončící úkol, který je však nezbytnou podmínkou jakékoli revoluční soudržnosti.

Právě tehdy se revoluční okamžik ukáže v celé své pravdě: až se svět takový, jaký je – se svými sliby neomezené spotřeby, zářícími obrazovkami, neustálou zábavou a komerčními sny –, konečně odhalí v celé své podstatě: jako smrtící stoky, v nichž je nejen zbytečné, ale i hluboce odpudivé se dál válet.

Zdroj:
https://lenumerozero.info/Ni-maitres-ni-marches-pour-en-finir-avec-le-totalitarisme-ordinaire-7820
(7. března 2026)

28.6.2026 Daniel Adam-Salamon

Теория