Zakázaná paměť

Rozhovor s běloruským dobrovolníkem bojujícím na straně Ukrajiny proti putinovskému Z-fašismu.

Je vždy těžké popsat pocity zdrcení, hněvu, bezpráví a smutku, které se dostaví, když se dozvíte, že ve válce zemřel někdo, koho jste znali. V takových chvílích pomáhá kultura vzpomínání a archivace životních příběhů padlých zaznamenat a uchovat jejich myšlenky a hodnoty a vyrovnat se se ztrátou jak na osobní, tak na kolektivní úrovni. Co se ale stane, když se paměť stává nástrojem represe?

Jedním z takových případů jsou dobrovolníci*ice z Běloruska a Ruska, kteří bojují na straně Ukrajiny. Jejich příběhy musí často zůstat soukromé, útržkovité nebo anonymní, protože jakékoli veřejné odhalení by režimy mohly využít jako záminku k represím vůči jejich rodinám a blízkým.

V tomto rozhovoru se běloruský dobrovolník podělil o vlastní vizi, jak uctít památku padlých Bělorusů.

Tento rozhovor je součástí projektu Decolonising Cultures of Remembrance. Vznikl ve spolupráci s Educat Collective.

* * *

Začněme tím, co je možná hlavním problémem, s nímž se Bělorusové*ky potýkají, když někdo zemře. Problém není v samotném uctění památky zemřelé*ho, ale v postoji ukrajinského státu k této záležitosti – konkrétně v tom, že příbuzní nemohou v případě smrti nebo zmizení běloruského dobrovolníka obdržet žádnou kompenzaci.

Důvodem je populistické rozhodnutí z podzimu 2022, které úřady dosud nedokázaly zrušit. Zdálo se, že mělo zabránit v získání peněz pouze těm, kteří skutečně pobývají v Rusku a Bělorusku, ale ve skutečnosti je nedostávají ani ukrajinské manželky běloruských dobrovolníků. Nevím, jaká je situace u ruských dobrovolníků, ale předpokládám, že je to stejné. Samozřejmě jsme sem nepřijeli kvůli odškodnění za naše blízké, ale je to velmi výmluvný ukazatel postoje ukrajinského státu k Bělorusům*kám a Rusům*kám bojujícím na ukrajinské straně.

A druhým problémem, který přímo souvisí s připomínáním památky, je postoj běloruských úřadů k běloruským dobrovolníkům bojujícím na ukrajinské straně. Není jen ostře negativní; nenávidí nás a bojí se nás. Úřady nás tedy vnímají jako nepřítele číslo jedna. Protože každý Bělorus*ka se zbraní v ruce představuje nemalou hrozbu pro Lukašenkův autoritářský, polofašistický režim.

Například pluk Kastuše Kalinouského – největší a nejznámější běloruská jednotka, která žel utrpěla nejvyšší počet obětí – je v Bělorusku označen za teroristickou organizaci. Jakýkoli kontakt s námi tedy může být úřady přísně potrestán – to znamená 10, 15, 20 let vězení. Jelikož se k nám nemohou dostat, útočí na rodiny dobrovolníků*ic. A režim obecně nedělá žádné výjimky. Bez ohledu na to, zda udržujete kontakt se svými příbuznými, mohou se i tak stát oběťmi represí. Aby tedy nevystavovali své rodiny riziku, mnoho běloruských dobrovolníků*ic skrývá své tváře a totožnost.

Být běloruským bojovníkem*icí s odhalenou tváří je v jistém smyslu privilegium, ale také s sebou nese mnoho problémů kvůli intenzivnímu tlaku na lidi v našem okolí.

A tak se dostáváme k hlavní otázce: jak by se tedy mělo nakládat s Bělorusy*kami, kteří zemřeli ve válce a jejichž tváře byly skryté?

Existuje několik možností. Nejběžnější je, když se o zemřelých nezveřejňují žádné informace. Kalinouského pluk tuto praxi zavedl – o ostatních běloruských jednotkách nevím, protože jich je několik –, ale postupuje tak, že zveřejní fotografii osoby, na které je obličej začerněn, aby zůstal pouze obrys, spolu s její volací značkou.

A to se používalo pouze v případech, kdy to bylo možné zveřejnit, protože mezi našimi kamarády*kami byli žel lidé, u nichž nebylo možné odhalit ani volací znaky, protože by to okamžitě ohrozilo jejich rodiny. Prvním a nejdůležitějším rituálem běloruského vzpomínání je tedy, dalo by se říci, vytváření těchto anonymních příspěvků o padlých.

Stává se, že když se běloruské bezpečnostní složky dozví o něčí smrti, po nějaké době může být odhalena tvář. Stává se, že bezohlední novináři ve snaze o senzaci hloupě zveřejní skutečné údaje o totožnosti dané osoby, kde a jak zemřela, a najdou její účty na sociálních sítích, čímž vystavují příbuzné zesnulé*ho riziku.

Existují také případy, kdy byli lidé nuceni uprchnout z Běloruska jednoduše proto, že je bezpečnostní složky přišly hledat poté, co se dozvěděly o zemřelé*m, a teprve poté mohla být fotografie zveřejněna. A takových případů je mnoho.

A naneštěstí mnoho našich kamarádů*ek v současné době zůstává anonymních, a teprve až se změní politický režim v Bělorusku a přestane pronásledování rodin dobrovolníků, bude možné tyto lidi otevřeně jmenovat.

Další zvláštnost: běloruští dobrovolníci*ice jsou většinou zpopelněni, ale jejich popel nelze převézt do Běloruska. To představuje obrovský problém. Tito lidé jsou buď uloženi v kolumbáriu, pokud s tím jejich příbuzní souhlasí, nebo prostě čekáme, dokud se příbuzní nedostaví a urnu si nevyzvednou.

A vzhledem k tomu, že Bělorusko je de facto ve válce s Ukrajinou, lidé tuto možnost nemají. I kdyby se jim podařilo vstoupit na ukrajinské území – což je samo o sobě problematické –, při návratu do Běloruska budou v 99 případech ze 100 zadrženi a možná odsouzeni za terorismus nebo vlastizradu.

Ti, kteří zde měli příbuzné, měli trochu více štěstí a byli zde pohřbeni. Vím, že pro tyto lidi se dokonce konaly řádné obřady na rozloučenou. Že popel některých našich kamarádů*ek byl přepraven do Evropy a uložen v kolumbáriu. Byl tam uložen s úmyslem později tyto ostatky přivézt do Běloruska.

Protože jakmile se pohřeb uskuteční na Ukrajině, stává se nemožné ostatky odvézt, zatímco z Evropy to možné je. A tak se často rozloučení s běloruskými vojáky*ačkami koná i několikrát.

Například někde blíže k frontové linii se koná malé rozloučení s kamarády*kami. Potom druhé, nejspíš v Kyjevě, slavnostnější – záleží na tom, zda je daná osoba veřejnou osobností, či nikoli. A poté bude následovat další, na polském území, kam příbuzní odvezli jeho*její popel.

Kvůli represím v Bělorusku lidé neříkají svým příbuzným, že slouží v ukrajinské armádě. A tak je jejich smrt pro rodiny nepříjemným překvapením. Najednou někdo zavolá z ukrajinského čísla s informací, že jeden z jejich příbuzných zemřel při obraně Ukrajiny. Do té doby si příbuzní mysleli, že daná osoba pracuje někde na Západě.

Smrt našich kamarádů*ek, kteří neskrývali své tváře, se často dočká více medializovaného a veřejného rozloučení.

Naše veteránská hnutí také lobbují za přejmenování ulic na počest našich padlých kamarádů*ek a za odhalení pamětních desek jako další způsob, jak uchovat jejich památku.

Vzhledem k tomu, že většina našich dobrovolníků skrývala tvář, jen velmi málo lidí se stane pro veřejnost natolik známými, aby po nich bylo něco pojmenováno.

K běloruskému dobrovolnickému hnutí se připojili i aktivní anarchisté*ky nebo lidé, kteří sdíleli anarchistické názory; to však vyšlo najevo až po jejich smrti – je to ve skutečnosti naléhavý problém i pro ukrajinské hnutí.

Co tedy lze udělat na podporu našich snah o uchování památky? Naslouchejte Bělorusům*kám, ptejte se na naše lidi a významná data.

Zdroj:
https://www.solidaritycollectives.org/en/forbidden-memory/
(5. května 2026)