Nekrolog významného historika kubánského anarchismu

Francisco Fernández, známý v aktivistických a intelektuálních kruzích jako Frank Fernández, zemřel v Miami na Floridě 18. ledna 2026 ve věku 92 let na infekční komplikace po hospitalizaci na jednotce intenzivní péče. Jeho smrt znamená významnou ztrátu pro historiografii kubánského anarchismu a obecněji pro sociální a politické dějiny Karibiku.

V květnu 2004 jsme Franka přivítali v Maison de l’Amérique Latine v Paříži na představení knihy Kubánský anarchismus: Historie hnutí [El anarquismo en Cuba], vydané pařížskou CNT. Vzpomínám si na intenzivní okamžik, který byl poznamenán jak silou jeho slov, tak nepřátelstvím hrstky militantů z Komunistické strany Chile, kteří nebyli schopni přijmout kritiku, již kniha vznášela proti Castrově revoluci.

V dubnu 2015 jsem se s Frankem znovu setkal v Santiagu de los Caballeros v Dominikánské republice na zakládajícím kongresu Anarchistické federace Karibiku a Střední Ameriky, kterého jsem se účastnil jako delegát IFA. Toto setkání, o několik let později a v jiné zemi, mi potvrdilo kontinuitu jeho odhodlání a našeho přátelství.

Frank Fernández, narozený v roce 1932, samouk v oboru historie, libertinský aktivista a intelektuál v exilu, věnoval většinu života kritické rekonstrukci historie anarchistického hnutí na Kubě, zejména mezi koncem 19. a první polovinou 20. století. Jeho práce se výslovně staví proti oficiální historiografii, ať už liberální, nacionalistické nebo marxisticko-leninské. Odmítal jakoukoli předstíranou abstraktní akademickou neutralitu a historické psaní chápal jako bojiště, prostor politické konfrontace a paměti.

Originalita jeho přínosu spočívá v jeho metodě a epistemologickém postoji. Frank Fernández se nikdy neomezoval na kompilaci sekundárních zdrojů nebo reprodukci zavedených narativů. Jeho práce byla založena na pečlivém čtení kubánského anarchistického tisku vydávaného od koloniální éry, často zapomenutých odborových archivů a rekonstrukci militantních zkušeností vymazaných represemi, exilem nebo politickou marginalizací. Zvláštní pozornost věnoval osudům anonymních dělníků, anarchistických žen, angažovaných intelektuálů, sazečů, čtenářů v tabákových továrnách, populárních kulturních centrech a nehierarchickým organizacích, které formovaly kubánské libertinské hnutí.

Tento pohled je syntetizován v jeho hlavním díle El anarquismo en Cuba (2000), přeloženém do několika jazyků, které zůstává základním odkazem pro jakoukoli seriózní studii kubánského dělnického hnutí. Fernández v ní dokazuje, že anarchismus nebyl okrajovým jevem ani pouhým ideologickým předchůdcem, ale ústředním aktérem sociálních, dělnických a kulturních bojů na ostrově. Přímo zpochybňuje teleologické narativy, které podřizují historii práce vzniku národního státu nebo vítězství autoritářského socialismu.

Jeho další významné dílo, La Sangre de Santa Águeda (1994), ilustruje jeho zájem o traumatické události a státní násilí, které analyzuje nikoli jako izolované epizody, ale jako momenty odhalující dynamiku sociální a politické moci. Kromě těchto děl publikoval četné články v časopise Guángara Libertaria, stejně jako v různých libertinských publikacích ve španělštině a angličtině, které tvoří nezbytný korpus pro studium kubánského anarchismu v exilu.

Vedle své historiografické činnosti byl Frank Fernández aktivním členem Movimiento Libertario Cubano en el Exilio (MLC-E) [Kubánského libertinského hnutí v exilu]. V letech 1979 až 1992 se podílel na založení a vedení časopisu Guángara Libertaria, který hrál ústřední roli při restrukturalizaci kubánských anarchistických sítí mimo ostrov. Tato činnost se odehrávala v obzvláště nepřátelském prostředí, které se vyznačovalo převahou konzervativních a antikomunistických politických proudů v Miami, jakož i tlaky a výhrůžkami ze strany exilové komunity i kubánského státu. Fernández však zůstal neochvějný ve svém nekompromisním libertinském postoji a odmítal jak státní autoritářství, tak ideologické kompromisy diktované politickým oportunismem.

Na intelektuální úrovni Frank Fernández hájil historii bez hrdinských postav a epických narativů, zaměřenou na sociální praktiky, subalterní subjektivity a konkrétní formy emancipace. Trval na nutnosti psát historii „zdola“ a věnovat pozornost mocenským dynamikám uvnitř samotných revolučních hnutí, zejména pokud jde o genderové vztahy a neformální formy moci.

Příspěvek Franka Fernándeze se neomezuje pouze na jeho literární dílo. Spočívá také v metodologickém a etickém imperativu: považovat historii za živý nástroj, který má živit současné boje, spíše než posvěcovat minulost. V tomto smyslu zůstává jeho dílo otevřené, vybízí k diskusi, zkoumání a někdy i kritice, v souladu s libertinským duchem, který ho oživoval.

Odchod Franka Fernándeze mimo jiné znamená odkaz značného historiografického dědictví a jasnou výzvu pro badatele: pokračovat v kritickém zkoumání kubánské sociální historie, aniž by podlehli hegemonickým narativům, a plně uznat roli libertinských tradic při formování emancipačních hnutí na ostrově Kuba a v jeho diaspoře.

Zdroj:
https://redeslibertarias.com/2026/01/26/frank-fernandez-1932-2026-historiador-del-anarquismo-cubano-militante-libertario-e-intelectual-en-el-exilio/

12.2.2026 Daniel Pinós

Ze světa Osobnosti