Za Bedřišku!

Zpráva o pokusu úřadů zdemolovat obytnou kolonii Bedřiška a výzva k odporu vůči této zvůli

Se znepokojením a zatajeným dechem sledujeme události, které se v posledních týdnech odehrávají v Ostravě, konkrétněji v bývalé hornické kolonii Bedřiška (viz tematické číslo A3), a které jsou vyvrcholením dlouhotrvajícího sporu místních s městem. To se totiž rozhodlo pod tíhou rozporuplných argumentů pro vystěhování místních a zbourání několika finských domků, jejichž stav považuje za nedostatečný pro obývání.

Místní se ovšem brání a poukazují na vypracovaný znalecký posudek, který dokazuje, že se finské domy nacházejí v dobrém stavu. Mluvčí Eva Lehotská navíc médiím sdělila, že městské posudky považuje za účelové a současný postup demoličních prací je v rozporu se zákonem. V minulosti vznikl taktéž komplexní seznam, který obsahuje analýzu argumentů, jejich rozporuplná tvrzení a možnosti alternativního rozvoje.

Mezi možnostmi, které komunita místních nabízela, byla kupříkladu pilotní oprava jednoho objektu, čímž by se ověřil model participativního rozvoje a udržitelného využití objektů, přičemž návrh byl městem zamítnut. Další alternativou byl dlouhodobý pronájem nebo družstevní vlastnictví, což by pro město snížilo finanční riziko a podpořilo soběstačnost komunity. Ani tuto možnost ovšem město nepodporuje, a dokonce nebyl tento scénář ani součástí městské odborné analýzy, přestože o toto řešení ze strany obyvatelstva Bedřišky byl velký zájem, jenž byl dlouhodobě znám. Místní navrhovalx také i zcela finančně samostatný model, při němž by byla komunita schopna hradit opravy a rozvoj z vlastních zdrojů a s minimální podporou města, čímž by se opět snížila finanční zátěž města. Tento scénář město také nepodporuje a stále opakuje, že domky jsou již po životnosti a lokalita není vhodná pro bydlení, a proto jakékoliv návrhy ze strany místních odmítá. Dle dostupných informací obvod nemá pro lokalitu zatím žádné plány a chce si ji ponechat jako „strategickou rezervu pro rozvoj města“.

Za pozornost stojí i nájemní smlouvy a jejich výpovědi, které se drží rasového klíče, kvůli čemuž v minulosti padlo trestní oznámení. Úřad totiž nebyl transparentní a nezveřejnil, podle jakého klíče a jaké metodologie bylo nájemnictvo v Bedřišce rozděleno do jednotlivých vln, při kterých docházelo k vypovězení smluv a vystěhování. V první vlně bylo vystěhováno 19 lidí, z čehož bylo 17 Romů, ve druhé vlně pak byla smlouva vypovězena 16 osobám, přičemž 10 jich je romského původu, ve třetí vlně pak 30 lidí, z nichž 10 je romského původu. Kromě dvou Ukrajinců jsou v této poslední vlně všichni ostatní uváděni jako přislušnictvo české národnosti. Patrik Hujdus, starosta Mariánských Hor a Hulváků, se ovšem hájí tím, že výpovědi z nájemních smluv byly podány podle stavu domů. Rozdělení má údajně reflektovat to, že mnoho lidí do svého bydlení investovalo, a proto se dočkalo pozdějšího termínu vystěhování, a tak ten, kdo investoval, může zůstal déle. V tomto případě je nutné připomenout, že už v minulosti byla Bedřiška cílem rasistických výroků, a to přímo předchůdkyní Patrika Hujduse, někdejší starostkou Lianou Janáčkovou, která v souvislosti s Bedřiškou mluvila o „přemnožení Cikánů“ a jejich odstřelování dynamitem.

Etnicky motivovaný nerovný přístup spojený také se sociálním statusem lze vysledovat i z příběhu Antonína Baláže, jehož rodina žije na Bedřišce už přes třicet let, je vůbec první romskou rodinou v historii Bedřišky a rozhodla se nevystěhovat a soudně se bránit. Jeho rodina městu nikdy nedlužila za nájem, a dokonce do svého bydlení a do své půlky domu investovala ze svých zdrojů statisíce korun, přesto se musí vystěhovat. V jeho smlouvě – dohromady měl asi 30 nájemních smluv, většinou jen na tři měsíce – se po nějaké době objevilo, že nesmí svůj dům rekonstruovat či opravovat. Zatímco se rodina Balážových musí vystěhovat a nesměla svůj dům renovovat, jejich sousedstvo, bílá rodina, která se na Bedřišku přestěhovala před pár lety a která sídlí v druhé polovině totožného domu, získala nájemní smlouvu až do roku 2028, ba dokonce jí i bylo povoleno svou polovinu domku komplexně a legálně opravit, přičemž si k tomu všemu ještě postavila novou terasu. Otázkou tedy zůstává, proč město povoluje rekonstrukci domu, který by měl být v budoucnu vybydlen, protože podle narativu města je oblast Bedřišky nevhodná pro bydlení.

Demolice fyzická, sociální a kulturní

Demolice Bedřišky, která představuje unikátní středoevropský projekt soužití romského a neromského obyvatelstva založeného na společném komunitním úsilí, jež přetvořilo kdysi problematickou oblast v harmonickou lokalitu, kde lidé různých kultur žilx v přijetí a podpoře, je symptomem města, které nepečuje, nýbrž ničí. Destrukce ovšem není pouze materiální a fyzická, nekončí u rozbitých domů, nýbrž zasahuje i do oblasti sociálních vazeb. Likvidací místa, kde lidé žilx, a jejich následné roztroušení po ostravských částech, rozbíjí komunitu a sociální vztahy a vazby, které bychom mělx v dnešním hyperindividualizovaném světě podporovat. Rozklad zasahuje i do třetí roviny – do roviny historické. Dochází totiž k vymazávání historie lokality i historické a kulturní paměti města jako takového. Dřevěné domy byly kdysi postaveny pro horníky a patří k průmyslovému i sociálnímu dědictví zanechanému jednou historickou etapou Ostravy.

Město sice nabízí náhradní bydlení pro vystěhované osoby a rodiny, potíž tkví ovšem v tom, že část vystěhovaných by se v tom případě ocitla v domově se sociální službou, což vůbec neodpovídá současné situaci. Místní si totiž již navyklx na samostatný a soběstačný život a svépomocí si vytvořilx fungující komunitu, která může být považována za vzor integrace, což připomíná každoroční festival Barvy Bedřišky, který – na rozdíl od silně komercionalizovaného Colours of Ostrava – ukazuje skutečné barvy a multikulturalitu Ostravy. Spory o Bedřišku lze vztáhnout také k současnému trendu moravskoslezských měst, která se snaží z veřejného prostoru vyloučit určité „živly“, a to například lidi bez domova či „neslušné a nepřizpůsobivé občany“, a to konkrétně v Bohumíně či Frýdku-Místku. O to smutnější je, že se něco takového děje Bedřišce, kterou již dávno nelze počítat k problematickým oblastem. Vyvstává zde tak otázka: Kdo má skutečně právo na město a právo na to rozhodovat o místě, kde žije?

Jako Anarchistická federace podporujeme úsilí místní komunity, vyjadřujeme solidaritu a zároveň prosíme všechny, aby se zapojilx do záchrany Bedřišky. Místní jsou skutečné odbornictvo na své problémy, podporujme je a nechme je rozhodovat o místě, na kterém žilx, vyrůstalx, milovalx a stárlx.

Bedřiška přežije!