Recenze na knihu „Úsvit všeho“ od „anarchistického antropologa“ Davida Graebera a archeologa Davida Wengrowa.

V září 2020 nás zasáhla a taktéž dost překvapila zpráva o předčasném úmrtí světoznámého antropologa a anarchisty Davida Graebera. Bylo mu 59 let. Malá – jakkoli nedostatečná – náplast byla informace, že po sobě zanechal novou rozsáhlou práci, kterou dopsal spolu s archeologem Davidem Wengrowem jen tři týdny před svou smrtí. Ta vyšla následující rok pod názvem The Dawn of Everything: A New History of Humanity. Českého vydání s titulem Úsvit všeho. Nová historie lidstva se dočkala loni, a to zásluhou nakladatelství Jan Melvil Publishing.

Oba autoři se nepustili do ničeho menšího, než je nový pohled na dalekosáhlou debatu o dějinách lidstva, přičemž zpochybňují samotné sociální vědy, které se „zabývají převážně podmínkami, v nichž lidské bytosti nejsou svobodné: tedy když se dá tvrdit, že naše jednání a chápání určují síly mimo naši kontrolu“. Historiografie je posedlá technologiemi, podle nichž rozděluje jednotlivá dějinná údobí v zavádějící představě nějakých dramatických rozchodů s minulostí. Jenže ve skutečnosti byly inovace v neolitických společnostech založeny na kolektivním souboru znalostí, jejichž hromadění bylo především zásluhou žen.

Při četbě knihy jsem se vracel do školních hodin dějepisu a uvědomoval si, jak zjednodušené a zkreslené bylo vše, co nám vtloukalo kantorstvo do hlav. Dějinné procesy byly vysvětlovány coby evolučně jednoznačně navazující, kdy jednoduché je následováno složitějším. A to vše bylo vlastně demonstrováno pouze na reliéfu, jejž do dějin vryli mocní jednotlivci a vládnoucí třídy. Přitom ve skutečnosti, jak je na mnoha příkladech v Úsvitu všeho předloženo, byla realita mnohem rozmanitější a v různých dobách a na různých místech existovala obrovská plejáda sociálních vztahů, které se navíc často sezonně proměňovaly.

Autoři poukazují na rozdíl oproti dřívějším dobám: „V současnosti je pro většinu z nás stále obtížnější si byť jen představit, jak by mohl vypadat alternativní ekonomický a společenský řád. Naši vzdálení předci se však patrně pravidelně přesouvali mezi různými řády tam a zase zpět. Pokud se v dějinách lidstva skutečně něco strašlivě pokazilo, pak to jde z kopce možná přesně od chvíle, kdy lidé začali ztrácet svobodu představovat si a uskutečňovat jiné formy společenské existence, takže si dnes někteří z nich dokonce myslí, že tento zvláštní typ svobody po většinu lidstva neexistoval nebo vůbec nebyl uplatňován.“ Celá kniha nám pak na konkrétních příkladech a hypotézách odhaluje, jak je možné díky antropologii a archeologii, a zejména díky analýze jejich poznatků, která se vyhýbá pasti konzervativních narativů, uchopit minulost coby zdroj imaginace pro naše dnešní rozmýšlení lepšího světa bez hranic a vykořisťování, stejně jako vzájemných vztahů svobody a rovnosti. Stačí jen odhodit thatcherovské heslo neoliberalismu, že žádná alternativa neexistuje. To je totiž přesně to, co vládnoucí třída v éře globalizovaného kapitalismu chce, abychom si mysleli, a ona tak mohla být v bezpečí před lidskými touhami po sociální spravedlnosti.

Graeber s Wengrowem se taktéž pokusili definovat, v čem v dějinách lidstva spočívaly základní sociální svobody. Pokud se nad nimi zamyslíme, rychle zjistíme, že nás o ně současné společenské uspořádání připravilo. Oněmi svobodami jsou: „1) svoboda odejít nebo se přemístit ze svého prostředí, 2) svoboda ignorovat nebo neuposlechnout rozkaz vydaný někým jiným a 3) svoboda vytvářet zcela novou společenskou realitu nebo přecházet mezi různými realitami“. Smutné je, že valná část lidí si dnes nedokáže ani představit, že by takové svobody mohla vůbec jen požadovat nebo o nich přemýšlet. Na rozdíl od anarchistické menšiny, která po nich volá posledních 150 let, aniž by si často uvědomovala, že vlastně nepožaduje nic nového, nýbrž jen svobody, které byly po většinu lidských dějin samozřejmostí.

Namísto skutečných svobod nám bylo vnuceno pojetí přirozené svobody v římském právu, které „je v podstatě založeno na právu jednotlivce (implicitně mužské hlavy domácnosti) nakládat se svým majetkem, jak se mu zachce“. Toto pojetí má kořeny v zákonu o otroctví, kdy zajatí lidé byli považováni za soukromý majetek a majitel měl právo znásilnit, mučit, zohavit nebo zabít kohokoli či cokoli ve svém vlastnictví. To plně odpovídá prorežimní argumentaci mnoha pohoršených debatérů vřeštících pokaždé, když nějaká skupina lidí obsadí dlouhodobě chátrající budovu, která přece někomu patří a ten s ní může nakládat, jak chce, bez ohledu na asociálnost svého chování.

Autorská dvojice si tedy namísto bádání o původu společenské nerovnosti pokládá na pozadí sociální rozmanitosti lidských společenstev v dějinách zásadní otázku: „Jak jsme se mohli zaseknout pouze v jedné formě sociální reality a jak se vztahy založené v podstatě na násilí a nadvládě mohly v jejím rámci normalizovat?“

Je tedy třeba probudit imaginaci a dějiny lidstva nám mohou být vodítkem. Je třeba hledat a začít užívat terminologii, která reflektuje jiné než hierarchické vztahy. Je třeba odvrhnout mýty, protože „stejně jako mají všechny společnosti svou vědu, mají i své mýty. Mýtus je způsob, jakým lidské společnosti dávají zkušenostem strukturu a význam. Rozsáhlé mytické struktury dějin, jichž jsme se drželi několik posledních století, však už zkrátka nefungují, nejsou v souladu s důkazy, které máme nyní před očima, a struktury a významy, jež podporují, jsou přízemní, vybledlé a politicky katastrofální.“

David Graeber, David Wengrow: Úsvit všeho. Nová historie lidstva. Jan Melvil Publishing, 2024. 648 stran, cena 699 Kč.

4.9.2025 -jk-

Teorie Recenze