Anarchistická federace

Jan Tesař (1933–2025)

V pondělí 16. června zemřel neúnavný bojovník za rovnost, svobodu a vzájemnou pomoc, celoživotní bojovník proti autoritářství a kompromisům. Bylo mu 92 let.

Knihy historika Jana Tesaře jsou jedinečné. A všechna osobní setkání s Janem Tesařem byla nezapomenutelná. Jeho pevné odhodlání neustupovat bezohlednosti mocných bylo obdivuhodné a jeho obrovská energie v boji za spravedlivý svět byla velmi inspirativní, byla doslova nakažlivá. Milý Jane, děkujeme. A v tvém boji budeme pokračovat! R.I.P.

* * *

Následující rozhovor pro anarchistickou revui Existence vznikl před dvanácti lety. Zavzpomínejme jeho prostřednictvím na Jana Tesaře, osobnost, jakých tu nikdy nebude dost…

Neuznávejte žádnou autoritu

S historikem Janem Tesařem jsme se sešli někdy počátkem léta 2013, abychom mu položili otázky, které se nám zdají tak naléhavé a na které jsme potřebovali slyšet odpověď od člověka, který celým svým životním dílem a osobními postoji garantuje principy a hodnoty, o nichž mluví. Na čtenáři pak je, aby zvážil, jak velké jsou vlastně rozdíly v reálném boji proti moci, který každý z nás vede. Jak na závěr našeho společného setkání podotkl Jan Tesař: „Máme k sobě blíž, než si asi myslíme.“ Jistě ne náhodou ho už jeho někdejší opatrní kolegové z disentu označovali za romantika, anarchistu, dobrodruha či extremistu…

Dvacetiletá demagogická propaganda zhuštěná do hesla antikomunismus nastolila v dnešním veřejném mínění jednoznačné černo-bílé pojímání minulosti. Takové primitivní zjednodušení pak může mnoha lidem bránit, aby mluvili o vlastní minulosti…

To se jistě týká většiny mých bývalých kolegů-historiků z doby před srpnem 1968 a přinejmenším aspoň některých disidentů ze 70. a 80. let, ne však mne. Já naopak zdůrazňuji, že jsem zásadně a upřímně souhlasil s poúnorovým režimem, který nebyl sice socialistický podle našich již tehdejších ideálů, ale nesporně odstranil kapitalismus, o němž jsem si tenkrát myslel a i dnes myslím, že je neštěstím lidstva. Na komunistech v předúnorové i poúnorové době se mi líbilo, že se definovali jako mluvčí vykořisťovaných a utlačovaných, a to ne těch, kteří vyvolávají sentimentální pláč a charitu, nýbrž těch, co se pozvedli a jdou si vzít, co jim patří. Jejich režim jsem zásadně podporoval, a právě proto jsem chtěl odstraňovat, co jsem považoval za jeho „nedostatky“, tj. hlavně křivdy takzvaným „malým“ pracujícím lidem. Za to jsem po celou dobu až do roku 1968 na svou pěst a všemi možnými způsoby bojoval, a omezení bafuňáři režimu mne proto považovali za nepřítele. Leccos jsem musel překousnout, ale také je pravda, že často se mi podařilo zjednat spravedlnost pro ty, za které jsem bojoval, a nakonec i pro sebe.

Já si ovšem mohu dovolit říci tu pravdu, protože mám naprosto čisté triko. Nejenže jsem nikoho nepotlačoval a nepodporoval represe ani svým souhlasem (tak jako to prý „musela“ dělat většina lidí vynucenými rezolucemi), ale hned po prvních politických popravách v naší zemi jsem ve svých 16 letech poslal ministru spravedlnosti Čepičkovi dopis, navrhující zrušení trestu smrti. A víte, co následovalo? Čepička mně samozřejmě neodpověděl, poslal to k vyřízení okresnímu výboru KSČ a ti nad tím mávli rukou, ani z gymnázia mne nevyloučili – jenom mně dal přes hubu ředitel, zasraný strachem, co si partaj pomyslí o něm. Napsal mé matce, že se prý předvádím, že nechci být jako ostatní. Takové jsem měl „pedagogy“, nedovedli vůbec pochopit nejčistší motivaci mladého člověka! A tak jsem se potom těmto „vychovatelům“ mstil, dělal jim všechno nejhorší, kompromitoval jsem je v jejich úslužnosti komunistům, které vskrytu nenáviděli, a vyvolával jsem jejich strach. Tak se jim podařilo vychovat ze mne vzbouřence a ničitele všech takzvaných autorit. Takže nakonec bych jim měl být vděčný za to, co dodalo mému životu půvab! Ovšem musím říci, že se mne vždy pokoušeli zlikvidovat hlavně skrytí antikomunisté přebarvení na červeno, podělaní strachem a ochotní dělat vše, cokoli se jim přikáže, a že mne obvykle z průseru vytáhl nějaký tvrdý komunista, který svou víru cítil upřímně, ale dovedl ocenit čistou motivaci mých protestů a mé revolty; to se v mém životě několikrát opakovalo.

Zákonitě jste tedy skončil i ve vězení.

Zavřeli mne poprvé v září 1969. Podstata našeho tehdejšího zločinu byly takzvané koordinační výbory ROH: nápad Rudolfa Battěka, který já jsem převzal a ocenil jako to nejlepší, co se tenkrát dalo dělat. Základní organizace odborů si svobodně volily představitele a ti se hned ustavovali jako nové vyšší odborové orgány, svobodně bez stranické kurately. Byl jsem v těchto nových strukturách zvoleným zástupcem nejdříve ČSAV a potom podniku Energetika kladenských Spojených oceláren. Bohužel naše zavření vyvolalo paniku představitelů tohoto hnutí. Všechno vzdali a nás při výsleších zradili. Kdo se trochu zajímá o dělnické hnutí, ví, že je to vcelku obvyklý příběh z jeho počátků (jinak každému doporučuji krásný film režiséra Monicelliho Stalo se v Turíně).

Vystupoval jsem pak před soudem (který byl teprve v roce 1972) jako „představitel socialistické a demokratické opozice“, jenže mne bohužel nikdo za svého představitele neuznal, což možná souvisí s tím, že se z protihusákovské opozice časem vypařila socialistická idea. Z krimu jsem vyšel po plně odsezených 6 letech krátce před vyhlášením Charty 77, stačil jsem být jedním z prvních podepisovatelů, ale nezúčastnil jsem se práce na textu. Považoval jsem ho za nijaký. Potom jsem se snažil rozšířit ho v ohledu sociálních práv, ale neměl jsem úspěch. Ostatně se dá říct, že moje skoro úplná izolace mezi chartisty a neúspěch většiny mých podnětů mne vedly k poznání, že doma už nic nedokážu, a tedy ke šťastnému rozhodnutí, jemuž jsem se od roku 1968 úporně bránil – odejít do emigrace. Takže při dalším zatčení v květnu 1979 jsem si řekl, že kriminál by mi už žádné poznání nepřinesl, a zvolil jsem cestu za poznáním emigrace a „svobodného světa“, který jsem do té doby vůbec neznal.

To jsem se pak nestačil divit nad těmi zázraky Západu! Když jsem měl možnost v Británii mluvit s labouristickými levými, upozornil jsem je, že nerozhodné přešlapování západních socialistů a jejich váhání, zda se postavit na stranu Kremlu či „disentu“, způsobí, že zvítězí disent podporovaný CIA, takže pro západní socialisty se vrátí situace, kterou poznali v 19. století: Rusko bude zase oporou reakce a nepřítelem sociálního pokroku Evropy; tentokrát však budou nastoleny antisociální režimy v celé tehdy sovětské Evropě! „Zajímavá myšlenka,“ blekotal v ohromení ten tehdejší slavný levicový poslanec, nevím už, jak se jmenoval. A já jsem rok po svém příchodu na Západ a zkoumání všech možných ideových prostředí poslal domácím disidentům dopis se sdělením, že jediným opravdovým spojencem pro autentické československé hnutí za svobodu jsou na Západě radikální socialisté. Ten dopis se naštěstí náhodou zachoval pro dějepis. Je jisté, že tento můj postoj vedl k mé úplné izolaci od domácího disentu závislého na emigraci a jejích cizích protektorech.

Co jste mínil těmi radikálními socialisty?

Byli to někdejší Mladí socialisté z Vestfálska, soudruzi, s nimiž dodnes úzce spolupracuji. (Před několika lety jsem zprostředkoval besedu s nimi v ostravském Levém klubu.) Sám jsem v Německu v roce 1980 vstoupil do exilové československé sociální demokracie a stal jsem se potom dokonce členem jejího ústředního výboru. To mně asi umožnilo vidět věci více zblízka, takže jsem krátce nato v otevřeném listě označil tuto stranu za nástroj cizích zájmů, a proto jsem z ní vystoupil. Od té doby nejsem a už nebudu členem žádné strany. Pracuji v Mezinárodní dohodě pracujících, kde spolupracuji mimo jiné s trockisty, anarchosyndikalisty, ruskými novotrudoviky a jinými socialistickými radikály. Sám ale neakceptuji žádné členství a žádnou závaznou ideologii.

To je stará bolest mezi mnou a většinou socialistů (nemám teď na mysli členy stran, které se podvodně označují jako „socialistické“, nýbrž opravdové socialisty): problém mezi námi není ten či onen moderní trend, ale nešťastné pseudonáboženství mnoha socialistů a podle mne významná příčina všech porážek dělnického hnutí, Karl Marx a jeho historická mašina.

Narážíte na „dogma“ třídního boje?

Třídní boj není Marxův vynález ani objev. Zuřil už ve Staré říši egyptské, byl příčinou jejího pádu. Neuznávat ho je něco jako neuznávat například mikroby. Taky to má podobné důsledky pro neuznávajícího. Není to ovšem jediná skutečnost dějin. Ale mé výhrady se týkají něčeho jiného: údajně kdysi „pokrokové role“ kapitalismu a faktické Marxovy fascinace kapitalismem a kapitálem. Podle mne byl Marx ubožák fascinovaný burzou, jemuž chyběla odvaha pustit se do hry. Podle mne není náhodou, že někteří moderní kapitalističtí ekonomové Marxe objevují a obdivují. Vulgární materialismus je spojuje.

Kapitalismus je podle mne deviace novověké civilizace a bude možná příčinou jejího úplného zhroucení. Těžko se o tom dá do hloubky diskutovat v rámci naší besedy. Namísto toho vám doporučím podívat se na údajnou „pokrokovou roli“ kapitalismu v době jeho bouřlivého rozvoje z pohledu soudruhů z černé Afriky. Běžte do muzea zřízeného v ohromné tržnici v přístavu, odkud byly odváženy statisíce otroků na plantáže do Ameriky jako zvířata. Zkuste tam přednášet jim o pokrokové roli prvotního kapitalismu. Vy byste to nedokázali, bylo by vám hanba; však byste museli být úplná polena, abyste to necítili. Někteří socialističtí teoretikové to necítí. Zde máte existenciální vysvětlení, proč se „čistý“ marxismus špatně snáší s černou kůží. Jinak je ovšem zajímavé, že v podstatě tutéž výhradu ke svému příteli Marxovi zformuloval už Heinrich Heine: „Nájemce lodi mynheer Van Cook/ v své kajutě sedí a sčítá/ kolik že náklad váží tun/ a jaký profit mu skýtá... svých pět tisíc procent já dostanu/ zbydou-li naživu způli.“ – Ale kdo to přece jen dokáže bez uzardění, kdo i tváří v tvář těmto hrůzám (vymykajícím se měřítkům předchozího evropského temného středověku) bude hovořit o „pokrokové roli kapitalismu“, měl by být důsledný a velebit také pokrokovost například stalinských průplavů či polární železnice: co pražec, to lidský život; fabrika jako pokrok vystavěný na zotročení práce; kolektivizace jako pravý hodokvas Smrti: je to stále totéž absolutní preferování ekonomických hledisek a ignorování základního kritéria lidskosti, které přece je tím hlavním, čím začíná a končí socialismus a co spojuje všechny nás, kteří se k němu hlásíme.

Z toho důvodu si také myslím, že dokud se nové dělnické hnutí nezbaví tohoto svého kapitalisticko-materialistického pseudonáboženství, vždycky znovu mu hrozí deviace podobná stalinismu. Kapitalismus je deviace naší civilizace, a marxismus je materialistická deviace dělnického hnutí.

V tom se s vámi jako anarchisté shodneme.

Ano, a hned dodám: neuznávejme žádnou autoritu, ani mrtvé, a vůbec už ne živé! Každý je sám za sebe zodpovědný a nikdo ho odpovědnosti nezbaví, každý má svůj mozek a své srdce, proto musí mít svůj rozum a své svědomí. Někdy je to dost těžké, když tak vyjdete na palouček a najednou vidíte, že jste jen sám a sám, zvěř na odstřel. Tak si řekněte, že lepší je být odstřelen jako divočák kvůli vlastní chybě nežli být ostříhán jako tupá ovce. Opora v autoritách je zrádná, a mít autoritu v živém člověku, to je to nejhorší. Když se někdo začne chovat jako takzvaná autorita, byť třeba měl za sebou úctyhodnou minulost a třeba má i dobré úmysly, od toho momentu, co chce být autoritou, zpronevěřil se sám sobě a vlastně sám sebe ztrácí – a toho, kdo šel slepě za ním, zavede do beznaděje. Podívejte se, jak dopadli někdejší „sametoví“ mladíci: končí v cynismu. A když máte autoritu v mrtvém (třeba filozofu nebo umělci), je jen otázkou času, než zjistíte, že jste v situaci, na kterou vám žádná ze starých autorit nedává recept. Když se ale místo toho budete dívat na dávné mrtvé jako na své přátele, kdysi stejně jako vy dnes toužící, hledající a chybující (samozřejmě mám na mysli takové mrtvé, které si z minulosti vybíráme jako sobě blízké), když se budete snažit vžít se do jejich vnitřního zápasu a jejich rozhodování, pak zjistíte, že – nehledě na vnější okolnosti, které jsou podružné – máte nespočet blízkých přátel napříč staletími, počínaje například Spartakem (a tisíci jeho nám jmény neznámých kamarádů), a to vás posílí. Nespočet „lidstva reků“ (jak říká Jan Neruda) se shromáždilo okolo praporu červeného, všichni žili týmž stejným ideálem a drželi se ho jako životodárného zdroje, který je pozdvihoval nad špínu světa násilí a peněz a nabízel jim tutéž věčně krásnou představu všech lidí jako nezadatelně svobodných a navzájem si rovných, jejich sbratření a vzájemné pomoci.

Tento ideál nikdy nepomine, i kdyby měl být ještě dalších třeba tisíc let zadupáván. A já jsem hrdý na to, že jsem se do té štafety mnoha milionů lidí uchvácených tou skvostnou ideou, ve vší skromnosti zařadil.

Co můžeme podle vašeho názoru dělat, když nechceme být stále jen poráženi?

Vytvářet družstva všeho druhu, v nejširším smyslu, nejen ekonomickém. Ať se to dnes zdá jakkoli utopické, socialismus nemůže vzniknout jinak než zdola, jako lidové hnutí. Samozřejmě budeme také potřebovat, aby tato svobodná lidová sdružení nebyla státní mocí ubíjena, jako je tomu dosud. Kdo pamatuje dobu před dvaceti lety, ví, že družstevnictví bylo úmyslně, plánovitě a násilně zničeno (namísto co mělo být osvobozeno od byrokratické kurately). To patří mezi největší zločiny havlárny a toho, co přišlo po ní. Bohužel jsme to bez dostatečného odporu dopustili. Ale máme politická občanská práva, a předkové nám je vybojovali právě k tomu, abychom kolektivní silou dokázali ovlivnit politickou moc na podporu práv sociálních. Začíná to zápasem o odbory a politická sdružení, která mají sloužit námezdním pracujícím a nikoli takzvané všeobecné prosperitě ani takzvanému ekonomickému pokroku.

A to, co může dělat každý sám, teď hned a každý den, je přesvědčovat lidi kolem sebe, že krize, do níž se všechno a před očima všech ponořuje, je všeobecná krize kapitalismu, která nemůže být vyřešena jinak než zespolečenštěním velkých výrobních prostředků. Každý si může v dostupných statistikách přečíst, že za této krize stoupá odbyt všeho luxusního. Největším boháčům krize vyhovuje. Jak je možno věřit, že ti, kdo jsou páni všeho, se sami zbaví svých výhod? Krize světa nepřestane, dokud nebude kapitál vyvlastněn. Náš první úkol je překonat převažující odpor proti této myšlence, zlomit faktický duchovní monopol obhájců kapitalismu či dokonce zakazování propagace socialistických idejí zákonem. Mezinárodní kapitál, kterému se podařila ve světovém měřítku dalekosáhlá restaurace, usiluje o kriminalizování samotného hesla vyvlastnit kapitál. Jemu vyhovuje zatím to neříkat otevřeně. Tím spíše my na to musíme upozorňovat a ne se stavět, jako kdybychom to nepozorovali (jako to dnes dělají mj. mnohé komunistické strany). O tuto klíčovou součást našeho praktického programu musíme již dnes a každodenně svádět zápas. To, že jsme tak dost důrazně nečinili v době takzvaného „komunismu“, je náš podíl spoluviny za katastrofu, která nastala po roce 1989. Odpovědí na tuto smutnou pravdu není mlčet o tom dnes!

Dále si myslím, že z hlediska této hlavní praktické otázky – co teď – se můžeme vrátit i k našemu zamyšlení, v čem máme a v čem nemáme spatřovat pokrok, případně co je podstatou našeho ideálu jako socialistů. Je to skutečně takzvaná „vyšší ekonomická efektivita“? Anebo nás má navzájem spojovat (a od jiných odlišovat) preference lidského hlediska?

Neboť ať se šaškové v obrázkových bednách a časopisech snaží sebevíc, otáčení zeměkoule nezastaví. Už zanedlouho se začne prosazovat nová (západní!) móda, postupně zas bude všechno do červena, tentokrát už ne pouze na Východě. Bylo by pro naše potomky zdrojem nových nekonečných útrap, kdyby zmíněná otázka zůstala nevyjasněna až do budoucí přeměny. Tento úkol naší generace můžeme chápat jako velikou šanci pro nás: stalinismus a potom zvlášť kapitalistická restaurace dovedly až do absurdních důsledků všechno, co jinak nebylo tak docela zřejmé. My, díky tomu, že žijeme v této jinak smutné době, můžeme skvěle rozpoznávat, co zůstávalo skryto předkům. Díky tomu také chápeme, že zaprvé pro socialisty musí být rozhodující kritéria lidská a nikoli ekonomická a zadruhé naším nepřítelem je ideologie, hlásající opak, nikoli však upřímně smýšlející soudruzi, doposud nesprávné ideologii poplatní: také prosazení všestranné plurality přístupů mezi socialisty navzájem je předpokladem skutečného socialismu, jehož základy je třeba klást již dnes, právě dnes.

* * *

Jan Tesař se narodil roku 1933 ve Skutči. V šesti letech byl poprvé konfrontován s „absolutním zlem“ – s nacistickou okupací. Patřil do rodiny, která na ně odpověděla odbojem. Únor 1948 přivítal, a brzy nato začal reagovat aktivně a po svém – stálými návrhy na „zlepšení“ a potom osamělým zápasem proti jednotlivým křivdám. Vystudoval dějepis a již jako téma diplomové práce si zvolil dějiny partyzánského hnutí na Českomoravské vysočině. Na základě toho byl v roce 1956 přijat jako vědecký pracovník do Vojenského historického ústavu. Když byl v roce 1958 z politických důvodů z VHÚ vyloučen, zprvu pokračoval ve studiu dějin partyzánského hnutí jako nezaměstnaný, potom se věnoval svému studiu soukromě. Koncem roku 1961 byl politicky rehabilitován a vrátil se do VHÚ. Ještě předtím napsal spolu se Zdeňkem Štěpánkem a Václavem Kuralem první přehledovou historickou práci o českém partyzánském hnutí (Kural – Benčík /ed./, Partyzánské hnutí v Československu za druhé světové války, 1961). Na ni později navázal souborem dokumentů Slovenské národní povstání a české země, kterou zároveň předložil jako příklad řešení problémů archeografických (1964). Mezitím mu 1964 byla (s ohledem na novátorské pojetí otázky) udělena hodnost kandidáta věd za již předtím uveřejněný článek Poznámky k problému okupačního režimu tzv. „protektorátu“. Patřil mezi první členy Výboru pro dějiny protifašistického odboje, který koordinoval studium našeho odboje v mezinárodních souvislostech. Díky takto vzniklým spojením zejména do Polska, Jugoslávie, Itálie a Francie se Výbor zároveň stal důležitou základnou pro šíření myšlenek tzv. „československého jara“. Jan Tesař se intenzivně podílel na vědecké i politické práci Výboru. Jedna jeho historická práce z té doby paradoxně vyšla, když byl autor již ve vězení: zákaz publikovat na něj asi právě proto zapomněl (viz Z počátků odboje, 1969, ve skutečnosti vyšlo až 1970).

Od počátku 60. let se v rámci Výboru silně angažoval také politicky: spolupracoval na vytváření celonárodní sítě historiků, zúčastnil se mnoha diskusí se slovenskými intelektuály (podporoval od počátku slovenské požadavky na federalizaci státu) a podílel se na jednáních s kolegy v zahraničí (zejména v Jugoslávii). Když uvolnění společenské atmosféry umožnilo jeho přijetí do KSČ, bez váhání se v r. 1966 stal členem strany. V revolučním roce 1968 byl dokonce místopředsedou důležité útvarové organizace ve Vojenském historickém ústavu a zasloužil se o její radikálně reformní stanoviska. Avšak poté, co Dubček a spol. podepsali v srpnu 1968 v Moskvě kapitulaci, odmítl jakékoli další diskuse a stranu opustil. Z toho důvodu také musel hned na podzim 1968 odejít z VHÚ; akademik Macek ho přijal do Historického ústavu ČSAV. Díky tomu mohl být na jaře následujícího roku zvolen delegátem na Valné shromáždění Akademie (a stát se jedním ze dvou delegátů, kteří hlasovali proti podpoře Gustáva Husáka). Málo znám je zcela ojedinělý čin akademika Macka, který z titulu funkce ředitele Historického ústavu podepsal tzv. společenskou záruku za obžalovaného Tesaře – což pak na jedné straně přispělo ke zdržení politických procesů o více než rok, na druhé straně bylo bezprostřední příčinou sesazení Macka a potom rozehnání celého Historického ústavu.

V létě 1972 byl Tesař odsouzen na 6 let (se započítáním dosavadního věznění bez soudu). Následujícího roku se jemu, Vašíčkovi a Šabatovi podařil vůbec nejlepší „podvratný“ čin: v podmínkách přísné izolace zorganizovali kolektivní dopis vězňů Světovému mírovému kongresu v Moskvě, který tam pak přečetli nizozemští a francouzští delegáti. Poselství se omezilo na konstatování, že političtí vězni v Československu podporují hnutí za mír a připomínají, že mezi základní předpoklady míru patří respektování práv národů a občanských práv každého jednotlivce; to však stačilo vyvolat prudkou polemiku na Kongresu a v důsledku toho i natrvalo vymanit mírové hnutí zpod poručníkování Kremlu.

Po vykonání celého trestu se Tesař vrátil právě včas, aby se mohl stát jedním z prvních signatářů Charty 77. Do dalšího vývoje se zapsal zejména svým podnětem k založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V souvislosti s represí VONS však zvolil odchod do emigrace.

V emigraci (nejprve v Německu, potom ve Francii) vydával vlastní časopis Dialogy, pracoval v redakci polského měsíčníku Kontakt a jako tajemník polské organizace na podporu afghánského odboje redigoval polsko-československý Afganský zápisník. Od počátku také spolupracoval s francouzskou trockistickou skupinou okolo Pierra Lamberta, která se v době první války v Zálivu v r. 1990 na základě Manifestu proti válce a vykořisťování sdružila s anarchosyndikalisty (Alexandre Hébert) a odštěpenými skupinami z komunistických a socialistických stran z celého světa, aby společně vytvořily Mezinárodní dohodu pracujících. Dlouhá léta pak Jan Tesař pokračoval ve vydávání jejího Bulletinu ve slovenském a českém jazyce.

V roce 1988 napsal soukromě pro přátele studii Mnichovský komplex, která vyvolala živé diskuse, když byla na naléhání kolegů v roce 2000 vydána knižně. Po roce 1989 se zapojil do politických debat, ale do Čech se natrvalo nevrátil, usadil se raději na Slovensku, v Brezové pod Bradlom. V roce 1995 vydal v Bratislavě soubor publicistických textů s názvem Sme autentickí dedičia. Do českého veřejného prostoru se vrátil po roce 2000, kdy ve spolupráci s nakladatelstvím Triáda začaly vycházel soubory jeho starších textů, knihy Zamlčená diagnóza (2003), Traktát o „záchraně národa“. Texty z let 1967–1969 o začátku německé okupace (2005) a Co počít ve vlkově břiše s podtitulem Práce o vytváření struktur občanské společnosti 1968–1980 (2018). V tomto nakladatelství vydal Jan Tesař v roce 2016 také kritickou edici vzpomínek romského partyzána Josefa Serinka Česká cikánská rapsodie, doplněných rozsáhlým komentářem a závěrečnou studií, která Josefa Serinka zasazuje do kontextu československého protifašistického odboje. Česká cikánská rapsodie je označována za významný mezník v české historiografii a romistice.