Dnes slaví 90. narozeniny historik Jan Tesař.

Narodil se 2. června 1933 ve Skutči. V šesti letech byl poprvé konfrontován s „absolutním zlem“ – s nacistickou okupací. Patřil do rodiny, která na něj odpověděla odbojem. Únor 1948 přivítal, a brzy nato začal reagovat aktivně a po svém – stálými návrhy na „zlepšení“ a potom osamělým zápasem proti jednotlivým křivdám. Vystudoval dějepis a již jako téma diplomové práce si zvolil dějiny partyzánského hnutí na Českomoravské vysočině. Na základě toho byl v roce 1956 přijat jako vědecký pracovník do Vojenského historického ústavu. Když byl v roce 1958 z politických důvodů z VHÚ vyloučen, zprvu pokračoval ve studiu dějin partyzánského hnutí jako nezaměstnaný, potom se věnoval svému studiu soukromě. Koncem roku 1961 byl politicky rehabilitován a vrátil se do VHÚ. Ještě předtím napsal spolu se Zdeňkem Štěpánkem a Václavem Kuralem první přehledovou historickou práci o českém partyzánském hnutí (Kural – Benčík /ed./, Partyzánské hnutí v Československu za druhé světové války, 1961). Na ni později navázal souborem dokumentů Slovenské národní povstání a české země, který zároveň předložil jako příklad řešení problémů archeografických (1964). Mezitím mu 1964 byla (s ohledem na novátorské pojetí otázky) udělena hodnost kandidáta věd za již předtím uveřejněný článek Poznámky k problému okupačního režimu tzv. „protektorátu“. Patřil mezi první členy Výboru pro dějiny protifašistického odboje, který koordinoval studium našeho odboje v mezinárodních souvislostech. Díky takto vzniklým spojením zejména do Polska, Jugoslávie, Itálie a Francie se Výbor zároveň stal důležitou základnou pro šíření myšlenek tzv. „československého jara“. Jan Tesař se intenzivně podílel na vědecké i politické práci Výboru. Jedna jeho historická práce z té doby paradoxně vyšla, když byl autor již ve vězení: zákaz publikovat na něj asi právě proto zapomněl (Z počátků odboje, 1969, ve skutečnosti vyšlo až 1970). Další Tesařovy historické práce vyšly teprve v roce 2005 v nakladatelství Triáda (Traktát o „záchraně národa“. Texty z let 1967–1969 o začátku německé okupace).

Od počátku 60. let se v rámci Výboru silně angažoval také politicky: spolupracoval na vytváření celonárodní sítě historiků, zúčastnil se mnoha diskusí se slovenskými intelektuály (podporoval od počátku slovenské požadavky na federalizaci státu) a podílel se na jednáních s kolegy v zahraničí (zejména v Jugoslávii). Když uvolnění společenské atmosféry umožnilo jeho přijetí do KSČ, bez váhání se v r. 1966 stal členem strany. V revolučním roce 1968 byl dokonce místopředsedou důležité útvarové organizace ve Vojenském historickém ústavu a zasloužil se o její radikálně reformní stanoviska. Avšak poté, co Dubček a spol. podepsali v srpnu 1968 v Moskvě kapitulaci, odmítl jakékoli další diskuse a stranu opustil. Z toho důvodu také musel hned na podzim 1968 odejít z VHÚ; akademik Macek ho přijal do Historického ústavu ČSAV. Díky tomu mohl být na jaře následujícího roku zvolen delegátem na Valné shromáždění Akademie (a stát se jedním ze dvou delegátů, kteří hlasovali proti podpoře Gustáva Husáka). Málo znám je zcela ojedinělý čin akademika Macka, který z titulu funkce ředitele Historického ústavu podepsal tzv. společenskou záruku za obžalovaného Tesaře – což pak na jedné straně přispělo ke zdržení politických procesů o více než rok, na druhé straně bylo bezprostřední příčinou sesazení Macka a potom rozehnání celého Historického ústavu.

V létě 1972 byl Tesař odsouzen na 6 let (se započítáním dosavadního věznění bez soudu). Následujícího roku se jemu, Vašíčkovi a Šabatovi podařil vůbec nejlepší „podvratný“ čin: v podmínkách přísné izolace zorganizovali kolektivní dopis vězňů Světovému mírovému kongresu v Moskvě, který tam pak přečetli nizozemští a francouzští delegáti. Poselství se omezilo na konstatování, že političtí vězni v Československu podporují hnutí za mír a připomínají, že mezi základní předpoklady míru patří respektování práv národů a občanských práv každého jednotlivce; to však stačilo vyvolat prudkou polemiku na Kongresu a v důsledku toho i natrvalo vymanit mírové hnutí zpod poručníkování Kremlu.

Po vykonání celého trestu se Tesař vrátil právě včas, aby se mohl stát jedním z prvních signatářů Charty 77. Do dalšího vývoje se zapsal zejména svým podnětem k založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V souvislosti s represí VONS však zvolil odchod do emigrace.

V emigraci (nejprve v Německu, potom ve Francii) vydával vlastní časopis Dialogy, pracoval v redakci polského měsíčníku Kontakt a jako tajemník polské organizace na podporu afghánského odboje redigoval polsko-československý Afganský zápisník. Od počátku také spolupracoval s francouzskou trockistickou skupinou okolo Pierra Lamberta, která se v době první války v Zálivu v r. 1990 na základě Manifestu proti válce a vykořisťování sdružila s anarchosyndikalisty (Alexandre Hébert) a odštěpenými skupinami z komunistických a socialistických stran z celého světa, aby společně vytvořily Mezinárodní dohodu pracujících. Ve vydávání jejího Bulletinu ve slovenském a českém jazyce pokračoval Jan Tesař až do roku 2015.

Roku 1990 se Jan Tesař nakrátko pokusil vstoupit do diskuse o nově se formujícím společenském a politickém uspořádání naší země. V brněnském listu Moravské noviny publikoval ve víkendové příloze Vodotrysk několik článků. Hned v tom prvním, nazvaném „Osudové rozcestí“, vyjádřil zklamání nad vývojem v ČSSR. V Československu totiž nevznikly „nezávislé struktury, které by podchytily co nejširší okruh naší společnosti – až by tato svobodná sebeorganizace předstihla viditelně se rozpadající aparát partajně státní a vytvořila za sebe novou státní autoritu touto vskutku revoluční cestou“; místo toho přijala nová garnitura moc z rukou starých vládců, vláda se nechala jmenovat Gustavem Husákem a využila „čecháčkovské úcty k moci a jejím symbolům“, využila toho, že „lidé, kteří neznají svobodné občanství, se vždy přikrčí před těmi, kdo jsou v dané chvíli silnější nebo agilnější“. Za článek si v následujících číslech vysloužil pouze kritiku, neboť prý není schopen „objektivního pochopení situace“, v níž je „třeba vyvarovat se všeho, co zavání anarchií“. Ještě tvrdší dopad však měla Tesařova série článků „SOS Rasismus“, jejíž první díl, nazvaný „O jedné zapomenuté genocidě“, nesmlouvavě pranýřoval český protiromský rasismus. O několik čísel později vyšel sice ještě druhý díl série „O historických kořenech antisemitismu“, ale vzápětí nato redakce Moravských novin spolupráci s Janem Tesařem ukončila.

V roce 2000 vyšla v nakladatelství Prostor Tesařova kniha Mnichovský komplex, která zasadila těžkou ránu tradici českého ublíženectví, jež veškerou vinu za nacistickou okupaci a její následky připisuje takzvané zradě západních mocností v roce 1938. Tesař zde přesvědčivě ukazuje, nakolik si za to všechno, co přišlo zejména po roce 1948, můžou Češi sami. V roce 2016 vyšlo Tesařovo opus magnum, třísvazkové vydání vzpomínek partyzána Josef Serinka Česká cikánská rapsodie, které je vybaveno ohromným poznámkovým aparátem a jako třetí svazek je doplňuje autorova úvaha o možnostech a mezích historického zkoumání českého partyzánského hnutí za druhé světové války a jeho poselství pro dnešní dobu. Zatím poslední jeho kniha je z roku 2018 a jmenuje se Co počít ve vlkově břiše. Práce o vytváření struktur občanské společnosti 1968–1990 a vydalo ji, stejně jako předchozí, nakladatelství Triáda.

Zdeněk Vašíček v příběhu o Janu Tesařovi mimo jiné napsal: Tesařovo přání, jak sám píše, bylo dvojí: domyslet věci do konce a usilovat, aby nebylo rozdílu mezi poznáním a praktickým činem. Důsledná snaha o dodržování těchto zásad často byla a stále je, a to zejména v českých podmínkách, obdivuhodným hrdinským činem.

Rozhovor, který Anarchistická federace udělala před deseti lety s Janem Tesařem pro anarchistickou revui Existence, najdete ZDE a ZDE.

2.6.2023 Nakladatelství AF

Z domova Osobnosti