Kapitalismus se legitimizuje pohádkou, která se při bližším pohledu bortí jako domek z karet. Naštěstí máme alternativu, v níž všichni mohou žít důstojně.

Obhájci kapitalismu – ať už jsou to miliardáři v ranních talk show, apologeti kapitalismu na Facebooku nebo trpěný strýček, který při rodinné večeři nezavře hubu – rádi zdůrazňují, že „kapitalismus dává šanci každému“. Že stačí tvrdě pracovat, pilně studovat a hrát podle pravidel, a i vy můžete dosáhnout úspěchu. V tomto světonázoru je chudoba selháním jednotlivce, nikoli systémovým rysem; miliardáři jsou důkazem toho, co je možné, nikoli důkazem groteskně nerovného systému.

Tento argument je svůdný. Koneckonců, jsme jím prosyceni od dětství prostřednictvím pohádek, školních osnov, firemních sloganů a hollywoodských scénářů. Představa, že úspěch je otázkou zásluh, je uklidňující. Ale je to lež. Strukturální lež.

Pravdou je, že kapitalismus nedává šanci každému. Vytváří, udržuje a reprodukuje strukturální bariéry, které znemožňují skutečnou rovnost příležitostí. Je to systém, který vyžaduje vítěze a poražené, kde bohatství hromadí hrstka lidí a utrpení je outsourcováno na ty zbývající.

Anarchismus nenabízí rovné šance na vzestup po kapitalistickém žebříku – navrhuje tento žebřík spálit. Usiluje o odstranění samotných podmínek, které nerovnost, nadvládu a vykořisťování vůbec vytvářejí. Proto nabízí jediný systém, v němž by se mohli mít dobře skutečně všichni, nejen pár šťastlivců.

Pojďme si to rozebrat.

1. Mýtus rovných podmínek

Kapitalismus tvrdí, že odměňuje úsilí a inovace. Ve skutečnosti odměňuje zděděné bohatství, sociální vazby a přístup ke kapitálu.

Podle studií zůstávají v zemích, jako je Velká Británie a USA – často označovaných za vzor kapitalistických příležitostí –, příjmy vaší rodiny, poštovní směrovací číslo a úroveň vzdělání nejlepšími prediktory vašich životních výsledků. Dítě, které se narodí do bohaté rodiny, může růst, i když chybuje; dítě narozené do chudoby musí překonávat nepřízeň osudu, aby přežilo, natož aby se mu dařilo.

To není náhodné – je to strukturální. Kapitalismus funguje díky nerovnosti. Potřebuje zoufalou nižší třídu ochotnou pracovat za mizerný plat. K rozdělení a vykořisťování pracovní síly potřebuje rasismus, patriarchát, diskriminaci na základě schopností a pohraniční režimy. Potřebuje pronajímatele, aby vydělávali na nájemnících, šéfy, aby vykořisťovali zaměstnance, a spotřebitele, aby si osvojili přesvědčení, že jejich hodnota je založena na tom, co kupují.

I takzvaná „sociální mobilita“ je mýtus. Na každý příběh, v němž se člověk stane boháčem, připadají miliony dalších, které systém semlel. Tyto příběhy slouží jako ideologická propaganda: když to dokázal jeden člověk, musí být systém spravedlivý. Ale to, že rozbité hodiny mají dvakrát denně pravdu, neznamená, že fungují.

Kapitalismus neposkytuje příležitosti; prodává zdání příležitostí, aby ospravedlnil pokračující těžbu práce a bohatství.

2. V kapitalismu jsou zabudovány strukturální překážky

Podívejme se blíže na některé klíčové strukturální bariéry, které kapitalismus vytváří a udržuje:

Třídní bariéry

Třída není jen o příjmech – jde o kontrolu nad zdroji, institucemi a životem jako takovým. Lidé z pracující třídy prodávají svou práci, aby přežili. Kapitalisté vlastní výrobní prostředky a mají z této práce zisk.

V kapitalistických ekonomikách se bohatství nevytváří pouze inovacemi nebo produktivitou, ale vykořisťováním. Dělníci dostávají nižší mzdu, než je hodnota, kterou vyprodukují. Přebytek je odčerpáván jako zisk. Čím jste bohatší, tím snadněji se obohacujete – aniž byste museli pracovat. Stačí vlastnit kapitál.

Tento koloběh upevňuje nerovnost. Chudé rodiny si s menší pravděpodobností mohou dovolit kvalitní vzdělání, zdravotní péči nebo bydlení. S větší pravděpodobností žijí ve znečištěných oblastech, trpí chronickými nemocemi a jsou vystaveny policejnímu násilí. Kapitalismus trestá chudobu a odměňuje bohatství, čímž se mýtus meritokracie mění v groteskní vtip.

Rasizovaný kapitalismus

Kapitalismus a rasismus nejsou oddělené systémy – vzájemně se posilují. Od transatlantického obchodu s otroky přes koloniální vykořisťování až po současné rozdíly v platech sloužila rasová hierarchie vždy k ospravedlnění krádeží, násilí a ekonomického vykořisťování.

Pracovníci jiné než bílé pleti jsou celosvětově častěji vykořisťováni, policejně stíháni, vězněni nebo deportováni. Nejde o chybu, ale o účel. Rasismus rozděluje dělnickou třídu, vytváří disponibilní pracovní síly a umožňuje kapitalistům nadměrně vykořisťovat určité skupiny obyvatel a zároveň je obviňovat z jejich chudoby.

Gender a reprodukční práce

Kapitalismus závisí na neplacené a nedostatečně placené reprodukční práci – péči, vaření, úklidu a výchově dětí, kterou z velké části vykonávají ženy a genderové menšiny. Tato práce je nezbytná pro fungování společnosti, přesto je buď neplacená (v rámci domácností), nebo podhodnocená (jako málo placená práce ve službách).

„Svoboda“ konkurovat na kapitalistickém trhu je z velké části vyhrazena těm, kteří nejsou zatíženi pečovatelskými povinnostmi – které systém přenáší na ženy, migranty a pracující třídu. Opět strukturální překážky – ne individuální volba.

Kolonialismus a globální apartheid

„Vyspělý svět“ se nerozvíjel izolovaně – zbohatl díky drancování zemí globálního Jihu. Kolonialismus byl původním rizikovým kapitalismem. Dnes v tomto vzorci pokračují neoliberální obchodní dohody, dluhové režimy a vojenské intervence. Těží se zdroje, vykořisťují se pracovníci a hranice se využívají ke kontrole pracovní síly.

Kapitalismus ke svému fungování potřebuje globální nerovnost. Potřebuje sweatshopy v Bangladéši, doly v Kongu a maquiladory v Mexiku. Udržuje miliardy lidí v chudobě, aby globální sever mohl mít levnou elektroniku, rychlou módu a předraženou kávu.

3. Kapitalismus potřebuje vítěze a poražené

I kdybychom si představili magický, rasismu prostý kapitalismus s rovnoprávností pohlaví (spoiler: je to nemožné), systém by stejně nefungoval pro všechny.

Kapitalismus je hra s nulovým součtem. Závisí na konkurenci, nedostatku a akumulaci. Nemohou existovat vítězové bez poražených. Systém motivuje k hromadění, nikoliv ke sdílení; k soukromému zisku, nikoliv ke kolektivnímu dobru.

Nejde jen o ekonomický problém, ale o existenciální. Kapitalismus kolonizuje naši představivost. Učí nás vnímat se navzájem jako konkurenty, ne jako kamarády. Z bydlení dělá zboží, ze zdravotní péče luxus, ze vzdělání dluh. Z lásky, radosti a kreativity dělá vedlejší činnost. Všechno je na prodej, dokonce i náš čas a tělo.

Představa, že „v kapitalismu se může mít každý dobře“, je jako říkat, že „všichni mohou vyhrát ,škatulata, hejbejte seʻ“. Nedostatek je v něm zakořeněný. Někteří lidé budou vždy vyloučeni – už z principu.

4. Co místo toho nabízí anarchismus

Pokud je příslib příležitostí v kapitalismu lží, jaká je alternativa?

Anarchismus není o nahrazení jedné vládnoucí třídy jinou. Jde o zrušení třídy jako takové. Jde o vytvoření světa, kde jsou lidé osvobozeni od nadvlády – ať už šéfů, majitelů pozemků, fízlů nebo byrokratů.

Kolektivní vlastnictví a demokratická kontrola

Namísto soukromého vlastnictví výrobních prostředků navrhuje anarchismus kolektivní vlastnictví – továrny, farmy, bydlení a infrastrukturu kontrolují ti, kdo je používají.

Pracoviště se stávají družstvy, nikoli hierarchiemi. Rozhodnutí jsou přijímána demokraticky, nikoli diktována shora. Zisky jsou nahrazeny společenským bohatstvím, které je vytvářeno a rozdělováno na základě potřeb, nikoliv chamtivosti.

Od konkurence ke spolupráci

V kapitalismu se nám říká, abychom „porazili konkurenci“. V anarchismu dáváme přednost spolupráci. Vzájemná pomoc nahrazuje charitu. Solidarita nahrazuje spasitelství.

Zdroje jsou sdílené. Vzdělávání je bezplatné a dekomodifikované. Zdravotní péče je lidským právem. Bydlení není spekulativní investice, ale záruka. Bez pronajímatelů a šéfů můžeme kolektivně rozhodovat o tom, jak organizovat naše komunity, práci a čas.

Odstranění útlaku u kořene

Anarchismus není barvoslepý ani genderově neutrální. Aktivně usiluje o odstranění nadvlády bílé rasy, patriarchátu a dalších forem dominance – nejen rétoricky, ale i v praxi.

Zaměřuje se na hlasy těch nejvíce marginalizovaných. Odmítá reformismus ve prospěch osvobození. Boj založený na identitě nepovažuje za odvádění pozornosti od třídního boje, ale za jeho nedílnou součást.

Autonomie a vzájemná závislost

Anarchismus neznamená uniformitu. Znamená autonomii – společenství, která se organizují svobodně a zároveň spolupracují s ostatními prostřednictvím federativních sítí.

Žádná centralizovaná autorita. Žádné státní násilí. Žádné donucování shora dolů. Jen svobodní lidé, kteří spolupracují, důstojně a s respektem uspokojují potřeby druhých.

5. „Ale to je utopie!“

Nejčastější výtka vůči anarchismu nespočívá v tom, že je špatný – ale v tom, že je nerealistický.

Ale buďme upřímní: co je utopičtější?
* Víra, že můžeme donekonečna rozvíjet ekonomiku na omezené planetě?
* Víra, že nás miliardáři zachrání před klimatickou krizí, kterou sami způsobili?
* Víra, že trh vyřeší problémy, které sám způsobil?
* Víra, že každý může uspět v systému, který je navržen tak, aby většinu vyloučil?

Kapitalismus je skutečná fantazie. Fantazie zalitá krví, postavená na ekologické destrukci a lidském utrpení. Myšlenka, že to nemůžeme udělat lépe, není realismus – je to zoufalství, užívané vládnoucí třídou jako zbraň.

Anarchismus není o dokonalých utopiích. Jde o reálné možnosti. Jde o otázku: jaký svět bychom mohlx vybudovat, kdybychom dalx přednost péči před ziskem, spolupráci před donucením, svobodě před nadvládou?

6. Systém, ve kterém se každý může mít dobře

Zde je jádro argumentu.

Kapitalismus slibuje, že každý může uspět – ale zajišťuje, že většina lidí neuspěje.

Anarchismus žádné takové plané sliby nedává. Neříká, že se každý stane milionářem. Říká: pojďme vybudovat svět, kde se nikdo nemusí stát milionářem.

Svět, kde přežití není závislé na zisku. Kde se důstojnost nezískává utrpením. Kde svoboda není vyhrazena jen bohatým.

Pouze odstraněním strukturálních bariér kapitalismu můžeme začít vytvářet systém, v němž se bude každému skutečně dařit, a to nikoli tím, že bude konkurovat ostatním, ale tím, že se budeme navzájem podporovat. Ne hromaděním bohatství, ale jeho sdílením. Ne tím, že se povýšíme nad ostatní, ale tím, že se povzneseme společně.

Závěr: Teď je řada na nás

Kapitalismus měl staletí na to, aby dokázal, že může fungovat pro všechny. Nepodařilo se mu to. Nikdy se mu to nepodaří. Ani nemůže.

Byl postaven na nerovnosti. Živí se rozdělováním. Přežívá díky drcení naděje.

Anarchismus není příslibem, že život bude dokonalý. Je to závazek odstranit systémy, které činí život mnoha lidí nesnesitelným. Je to výzva k budování něčeho jiného – něčeho, co je založeno na vzájemné pomoci, sdílené moci a kolektivní svobodě.

Protože až odstraníme strukturální bariéry – třídní rozdíly, rasovou hierarchii, genderové vykořisťování, motiv zisku –, tehdy by konečně mohlx mít všichni skutečnou šanci mít se dobře.

A to není sen. Je to nutnost.

Zdroj:
https://theslowburningfuse.wordpress.com/2025/05/01/capitalism-does-not-give-everyone-a-chance-but-anarcho-communism-might/

18.6.2025 theslowburningfuse

Teorie