Proslov Anarchistické federace, jenž zazněl na anarchistickém Prvním máji 2025 v Praze na Štvanici

Ahoj, rád bych vám pověděl něco, co asi už tušíte, a sice, že svět funguje docela na hovno a nespravedlivě. Fízlové a armády dál v klidu šikanují či rovnou zabíjejí minoritní skupiny a brutálně či ne až tolik násilně – ale manipulativně – zasahují proti lidem, kteří se jim snaží pomáhat nebo se jim opováží postavit. Tohle fyzický násilí je možná skrytý, bagatelizovaný, utajovaný či legitimizovaný „zákonem a pořádkem“ či „institucionálními procesy“, ale my ho vidíme, vnímáme, soucítíme, prožíváme a občas samx zažíváme.

Ano, možná ne všichni, co tady stojíme, jsme stejně utlačovaní a utlačované jako uprchlík, který se snaží překročit běloruskou hranici s Polskem, kde se k němu chovají jako k odpadu; možná nás ještě fízlové nepošlou do díry kvůli tomu, že bychom se zastalx queer lidí nebo pomohlx ženám postoupit bezpečnou interrupci; možná nejsme deportovánx bez jakéhokoli soudu jako v USA; ještě nás nevraždí jako děti a novinářstvo v Palestině; možná nemusíme riskovat životy jako operátoři dronů, kteří a které se rozhodlx postavit se putinovskému imperialismu; nehrozí nám odebírání dětí a jejich umisťování do státních dětských domovů na převýchovu, jako se to děje ženám a mužům odsouzeným ve vykonstruovaných politických procesech v Bělarusi; možná se nemusíme obávat tureckých raket jako bojovnice YPJ v Rojavě, ale to neznamená, že jsme svobodní*svobodné a že žijeme ve zdravém a spravedlivém světě. Naopak se nacházíme v období mnohočetných krizí a násilí, které se rychle eskaluje. Boj proti útlaku už nemůže být iluze „dobrovolné války“ za určité ideály v jakémsi „demokratickém kotli“, ale boj pro nic menšího než naše přežití a přežití našich dětí a lidí, na kterých nám záleží. V době rostoucího fašismu a klimatického kolapsu to platí dvojnásobně.

Tohle poznání však nemůže spadnout do fatalismu či demotivace. Nechceme pouze přežít jako krysy v kanále nebo se schovávat ve sklepě než si pro nás přijdou či nás osvobodí někdo silnější. Chceme být aktéry vlastních životů a vytvořit lepší svět pro všechny, dokonce i pro naše ideologické nepřátele. Víme, že se nikdo nerodí jako utlačovatel či nácek. Kromě oprávněnému hněvu proti systému postaveného na dominanci a kromě pochopitelné nenávisti ke konkrétním autoritářům, miliardářům a jiným mocným, kteří se rozhodli explicitně a bez utajování ubližovat nejslabším, nás pohání i hluboká láska ke světu, přírodě a lidstvu. Bez této lásky by nemělo ceny bojovat… Chceme svět, ve kterém lidi i jiné bytosti a aktéři mohou rovnocenně a přímo rozhodovat o tom, co se jich týká, protože si uvědomujeme, že právě absence této základní politické potřeby rodí nové utlačovatele*utlačovatelky a nutí jednat bezcitně, sobecky, absurdně a učí pasivitě, méněcennosti a konzumerismu. Demokracie není konzum ani doprošování se mocných, aby se nechovali jak psychopatický čuráci. Demokracie není doufání, že se k moci dostane někdo, kdo nebude mít rád genocidy a koncentrační tábory pro migranty a neposlušného občany. Demokracie není, že máme právo jít do ulic a pak volit novou elitu, která v nejlepším případě udělá kosmetické reformy. Jedině demokracie bez vlády může znamenat kreativní, ale i zmatené a složité pokusy o skutečnou participaci. To však neznamená víru, že všechno víme, či přesvědčení, že po anarchistické revoluci bude svět bez jakýchkoliv konfliktů a tření. Ani to neznamená, že bychom mělx pacifikovat naše taktiky a strategie, aby naše hnutí mohlo být mainstreamové. Přesně naopak! Boj proti všem formám útlaku musí být rázný, koordinovaný, jednoznačný, radikální a musí přijmout nejistotu a důvěru v lokální znalosti a ostatní – i umírněné – aktéry. Pokud naše alternativy budou fungovat podobě jako systém, vůči kterému se vymezujeme, nejedná se o alternativu. A obrana vůči nespravedlnostem nemůže probíhat tak, že se leze do prdele těm, kteří ji způsobují, ani tak, že se budeme bát „jak o nás budou psát média“. To by nás akorát nutilo jednat jako další bezpáteřní politická garnitura a manipulovat veřejností, jako to dělají naší nepřátelé. Ale my nechceme kohokoli manipulovat, my chceme být svobodní*svobodné a ovlivňovat vlastní životy rovnocenně. I kdybychom bylx menšina menšin, musíme se proti strukturálnímu násilí vždy postavit, a to i v době liberalismu a rozpadajícího se sociálního státu. Nejsme neomylní*neomylné a musíme rovnocenně naslouchat utlačovaným, ale to v žádném případě neznámá ustoupení od našich hodnot, ale přesně naopak – jedná se o praxi přímo v rámci našich radikálních vizí.

Nic z toho se však neudělá samo od sebe. I když víme, že je svět na hovno, neznamená to, že jsme homogenní skupina se stejnou žitou zkušeností, názory či potřebami. Abychom uspělx, musíme umět i o nepříjemných věcech kolektivně a respektujícím způsobem mluvit mezi sebou, ale i mezi lidmi, kteří s námi nesouhlasí či se vůči nám vymezují, ale v mocenské hierarchii jsou na spodních příčkách. Musíme umět rozpoznat, kdo je opravdu nepřítel a kdo – byť potenciální – spojenec. Kdo má moc a vliv rozhodovat a kdo je naopak zmanipulovaný či jeho*její škodlivé názory pramení z hněvu, že nemůže ovlivňovat vlastní život a okolí. Musíme umět rozvíjet mezilidské vztahy a starat se jeden o druhého*druhou, a to i když se osobně neznáme. Musíme si navzájem pomáhat a mít zájem, jak vypadá okolí, kde bydlíme a trávíme čas. Jedině tak se nemusíme bát trosek… společně.

Zatím jsem mluvil poměrně obecně a vágně. Svět bez jakéhokoli útlaku vyžaduje ohromně úsilí, vytrvalost a dělání chyb. Pojďme se společně podívat na konkrétní mechanismy, které nás jako hnutí dělají slabšími, a s kterými musíme umět pracovat. Nebude se jednak o poučování ani filozofické okénko, musíme ovšem vědět, kde pramení jádro problému. Sám to samozřejmě přesně netuším, nejsem tak geniální, proto si vypůjčuju koncept „kultury prohry“ od sociologa a anarchisty Arica McBaye. Ve své publikaci Full Spectrum Resistance analyzuje různá současná a historická sociální hnutí a identifikuje principy, které se objevují v hnutích, kterým se dlouhodobě nedařilo vyhrát:

Prvním je něco, co lze nazvat „osobní čistotou“. Jedná se o individuální tlak vyústěný stigmatizací soudružstva, které žije jiný životní styl než „by bylo dobré“ (špatné anarchistvo, které necvičí či jí maso apod.). Neznamená to, že objektivně neexistuje jisté žití našich životů, které více anebo méně neprospívá v obraně vůči násilí či budování lepšího světa (např. je objektivně rozumné cvičit), ale namísto vymezování si musíme naopak aktivně naslouchat a snažit se překonat různé, byť neviditelné překážky, a to společně a solidárně.

To souvisí i s dalším princem, tzv. „horizontálních hostilií“, které dle jeho analýzy nalezneme v kolektivech, které dlouhodobě nezažívají výhry, mají špatné organizační procesy či dělbu práce. V nich se namísto hněvu proti našim nepřátelům hádáme mezi sebou a nemáme k sobě důvěru. Nepřítelem se stávají lidé v hnutí… Věci se v nich neplní a nedělají, jak by měly, či potřeby části soudružstva nejsou dlouhodobě naplněny. Rád bych zdůraznil, že málokdy jsou důvody této hostilie jednoduše individuální a černobílé, často naopak ukazují na organizační postupy uvnitř nás, které musíme hluboce a společně reflektovat a prozkoumávat.

A to se váže možná k nejhoršímu, co můžeme v našem boji dělat: být osamocení či odosobnění od kolektivu a celého hnutí… Přesně tak se vytváří bezmoc, fatalismus a vnitřní konflikty… Jak jsem již zmínil, boj proti útlaku musí být ukotvený v lidských a přátelských vztazích. Ostatně – v té nejobecnější úrovni – smysl, proč lidé žijí své životy i bez aktivismu pramení právě z toho, že mohou pozitivně ovlivňovat své okolí (mají uznání za své jednání a zdravé vztahy), není tak nic horšího než neexistující podpora vlastního soudružstva, bagatelizace nebo ignorace různých potřeb a izolace od svého kámošstva – dělá nás to slabými, nekoordinovanými a nabručenými.

Jak tvrdí McBay, to vše znamená, že si nemůžeme dovolit dělat pouze symbolické akce, které nemají reálné dopady na život lidí, ale signalizující nějaké abstraktní ideály. Musíme naopak dělat věci prakticky, ale také vědět, proč je děláme a umět o nich přemýšlet i v širších souvislostech. Verbalismus spravedlivý svět nevybojuje, ale akce bez reflexe nás dostane jedině do slepé uličky. Pokud opravdu chceme mít reálný dopad, musíme umět otevřeně a kolektivně mluvit i o naší strategii a vizích jako takových. Musíme vědět, jaké jsou naše cíle a proč děláme, co děláme. Není potřeba mít tupé a nudné plánování, jako to dělají neziskovky, je potřeba se koordinovat ne pro strategii samotnou, ale proto, že naši nepřátelé také taktizují, přičemž mají k dispozici fízly, média a armády… Bez společného postupu (který samozřejmě může být a vždy asi bude diverzní, kreativní a bude obsahovat diverzitu taktik i témat) můžeme vyhrát jen velmi složitě… Možná taková koordinace znamená dlouhé schůzky a bolestivá pléna, ale bez nich se bohužel neobejdeme, pokud nehodláme být novou vládnoucí třídou. Socialisti vedou dlouhé dialogy s mocnými, my musíme vést dlouhé dialogy s utlačovanými a mezi sobě rovnými.

Toto vše je součástí tzv. kultury prohry podle McBaye. Naše konkrétní situace je samozřejmě daleko složitější a rozhodně ne tak marná či černá. Abychom se však této nezdravé kultury vyvarovalx a umělx ji preventivně překonat, znamená to jít do osobního rizika, nejistoty a nebezpečí, ale to víme – spravedlivý svět není a nikdy nebyl zadarmo. Nesmíme se tak bát fízlů, ale ani vlastních potřeb, emocí a různých názorů uvnitř hnutí. Organizujme se – ať už v existujících kolektivech, nebo vlastních afinitních skupinách. Tvořme pečující, vzdělávací a militantní struktury, mějme důvěru v hledání konsenzu a buďme ohleduplní a podporující ne proto, že je to dobré, ale proto, že bez toho nemůžeme nikdy vyhrát!

6.5.2025 AF

Theory Czech/slovak Event