Tureckou autokracii opět zasáhly rozsáhlé protesty. Pojďme se na ně podívat z antiautoritářské perspektivy.

Kontext

Turecká republika, která vznikla na pozadí genocidy Arménů v regionu s nacionalistickým a vražedným kvasem, se za poslední století příliš nezměnila. Pro menšiny – nemuslimy, Kurdy, alevity a ženy –, které nikdy neměly v rukou většinu ani moc, byl stát a jeho úspěšně budovaná společnost vždy zdrojem útlaku. Od roku 2002 však v důsledku Erdoğanovy diktatury začala útlak, chudobu, násilí a vykořisťování pociťovat i většina společnosti. V roce 2013 – po stupňujících se zákazech a represích – se miliony lidí postavily za své svobody při nepokojích v parku Gezi, které se odehrávaly ve městech po celé zemi. Několikaměsíční odpor skončil bezprecedentními policejními útoky celostátního rozsahu, při nichž bylo zabito osm mladých lidí ve věku 15–22 let a tisíce jich byly zadrženy. Od roku 2014 se turecký stát stal policejním státem a po fiktivním pokusu o převrat v roce 2016 v něm vládne absolutní autoritářství v rámci výjimečného stavu. Od roku 2021 žije v důsledku hospodářské krize, která se stupňuje s velkou razancí, 60 % obyvatel pod hranicí hladu.

Miliony lidí, kteří se každým rokem dostávají do stále větší bídy, věřily, že se vláda a tato situace v každých volbách změní, ale Erdoğan, který ovládá média a justici, to prostřednictvím strachu a manipulace nikdy nepřipustil. Mezitím, aby zabránil utlačovaným skupinám se spojit, vytvořil ve společnosti hlubokou nenávist a každý den označil novou komunitu za teroristu-nepřítele-cizího agenta: Kurdové, alevité, univerzitní studenti, odboráři, právníci, novináři, akademici. Zatímco tito lidé byli prostřednictvím státních soudů uvězněni na základě obvinění z terorismu, byli ostatní obelháváni propagandou, že uvěznění jsou teroristé. „Teror“ se pro Erdoğana stal kouzelným slůvkem, které mu umožňovalo udržet si moc, zatímco lidé, kteří zpochybňovali autoritu, končili ve vězení, ve vyhnanství nebo mrtví. Tímto způsobem vytvořil zombifikované jedince a společnost, která den za dnem ztrácí na síle a politicky, ekonomicky i morálně upadají. Právě v tomto kontextu je hnacím motorem současného povstání mládež, která nikdy v životě nezažila masové povstání, ale která vyšla do ulic s tím, že „nic nemůže být horší než žít tímhle způsobem“. Miliony mladých lidí, kteří byli vychováváni v tom, že předchozí povstalci byli teroristé a že stát a policie jsou přátelé (alespoň v teoretické rovině), se nyní setkávají s jinou realitou. Podívejme se tedy na tyto protesty blíže.

K „puči“ 19. března

Ráno 19. března 2025 zatkly stovky policistů Ekrema İmamoğlua starostu Istanbulu, o němž se předpokládá, že bude v příštích volbách kandidovat na prezidenta a porazí Erdoğana – na základě obvinění z terorismu a korupce. Ačkoli tento incident vyvolal v Turecku i ve světě všeobecné pobouření, İmamoğlu nebyl prvním starostou turecké metropole, kterého turecké soudy odvolaly a zadržely. Od roku 2016 byla při podobných operacích odvolána, zatčena a nahrazena vládním úředníkem celá řada zvolených starostů z kurdských měst. Skutečnost, že tito kurdští starostové byli obviněni z tajuplných teroristických trestných činů, přesvědčila většinu turecké veřejnosti, aby to legitimizovala a nevystupovala proti tomu. Mlčení proti tomuto bezpráví v kurdských městech zmocnilo Erdoğana k tomu, aby totéž udělal i s ostatními starosty z CHP (turecko-nacionalistické středolevicové strany, která je druhá největší v zemi), a připravilo půdu pro tento „puč“ 19. března. Zadržení i tohoto velmi populárního, politicky vlivného, bohatého tureckého sunnitského privilegovaného muže na základě obvinění z tajuplného terorismu za to, že se postavil Erdoğanovi, vyvolalo velký šok a pobouření. Získat tu čest být teroristou by nyní mohli nejen lidé na okraji společnosti, ale každý, kdo se nepostavil na Erdoğanovu stranu.

Zatímco veřejný disent byl každým rokem víc a víc ničen, lidé, kteří z úcty ke státu, médiím a soudům mlčeli, se nyní ocitli na černé listině. A tak se tisíce mladých lidí, kteří v bídě, omezeních a útlaku zapomněli i snít a kteří ještě nebyli označeni za teroristy, náhle probudily ze spánku nebo konečně vybuchly hněvem a 19. března vyšly do ulic mnoha měst po celém Turecku, aby zahájily protesty. Ačkoli je těžké tvrdit, že protestující jsou homogenní, je možné říct, že většinu z nich tvoří generace Z, kteří z výše popsaných důvodů nemají žádnou předchozí protestní zkušenost, kteří se nedokázali dostat z bubliny strachu vytvořené vládou, kteří byli vystaveni velmi intenzivnímu sociálnímu inženýrství tureckého státu prostřednictvím institucí, jako je škola, média, rodina atd. a kteří nyní nemohou ze zoufalství dýchat a chtějí změnu. Přestože zadržení Ekrema İmamoğlua bylo pro tyto mladé lidi jiskrou, která je přiměla vyjít do ulic, začali svůj hněv a požadavky vyjadřovat k mnoha otázkám slovy: „Problém není jen v İmamoğluovi, to jste ještě nepochopili?“

Setkání se státem a překonání zdi strachu

Stejně jako na téměř každé jiné shromáždění v Turecku reagovala i na tyto protesty policie masivním násilím. Poprvé se protestující setkali s policií, která chtěla dav nejen rozehnat, ale také donutit každého, kdo tam byl, aby zaplatil za to, že tam byl; která se považovala za autoritu, jež má právo trestat lidi, aniž by je musela soudit; která byla arogantní, tyranská a brutální; která chovala k protestujícím osobní nenávist a měla osobní potěšení z jejich mučení; která si byla jistá, že za žádnou násilnost nebude hnána k odpovědnosti. Protestující, kteří do té doby považovali policejní službu za běžnou práci jako učitelství, ošetřovatelství nebo inženýrství, si neuvědomovali, jak se policie stává rok od roku mafiánštější a zrůdnější tím, že loví „včerejší teroristy“. Tisíce mladých lidí, kteří viděli, že i na ně je uplatňován nepřátelský zákon, byli brutálně napadeni policií, která během jedné noci použila neuvěřitelné množství slzného plynu, gumových projektilů a vodních děl. Tváří v tvář masivnímu útoku většina těchto mladých lidí nevěděla, jak se při takovém útoku bránit, jak se o sebe navzájem postarat, jak se organizovat. Pro některé z nich by odpor vůči policii znamenal, že jsou „zrádci“ nebo „teroristé“, a tak prostě ztuhli, zatímco větší počet v domnění, že nemají co ztratit, zpochybnil legitimitu policie a na policejní násilí odpověděl odporem. Když měli poprvé možnost vyjádřit svůj hněv, zakrývali si obličeje a házeli na policii vše, co mohli, tančili před vodními děly, místo aby před nimi utíkali, a zjistili, že moc a legitimitu policie lze překonat. Nezdálo se, že by měli strategický plán, kam tento protest směřuje, ani že by měli promyšlené politické vědomí. V noci však převládal hněv a pocit, že byli pro jednou vyslyšeni, což samo o sobě bylo vysoce politické, a noc skončila mnoha zraněními a zatčeními.

Bylo to poprvé od roku 2013, kdy se konal tak masivní protest s několikahodinovým odporem proti policii. Přestože protesty nebyly přenášeny žádným televizním kanálem, sledovalo je mnoho lidí prostřednictvím sociálních sítí. Zeď strachu byla překročena pro spoustu lidí, kteří si uvědomili, že je možné se postavit na odpor, konfrontovat stát, vzbouřit se. Následující den vyšlo do ulic protestovat ještě více lidí v dalších tureckých městech. Zároveň turecký stát celostátně omezil internetová pásma, přičemž nahrání byť jen desetivteřinového videa na internet trvalo několik minut. Zkušení protestující, kteří nepokoje podporovali na ulicích i na internetu, informovali lidi, že tento problém lze překonat pomocí VPN. A tentokrát turecký stát prostřednictvím Elona Muska zablokoval přístup k asi 200 X účtům novinářů, právnických sdružení, mediálních kolektivů a politických stran. Ve stejný den zakázala Nejvyšší rada pro rozhlas a televizi (RTÜK) jakékoliv živé vysílání na televizních kanálech. Opět ve stejný den, ačkoli to s protesty přímo nesouviselo, bylo rozhodnutím soudu odvoláno představenstvo istanbulské advokátní komory, o níž je známo, že vystupuje proti Erdoğanovi.

Zároveň bylo na policejních stanicích a v soudních budovách zadrženo mnoho právníků z různých měst, kteří chtěli obhajovat zadržené protestující. Počet zadržených se neustále zvyšoval, někteří byli uvězněni, jiným bylo nařízeno domácí vězení. Starosta Ekrem İmamoğlu a asi stovka politiků, kteří byli zadrženi předchozího dne, byli stále vyslýcháni na policejní stanici. Ani tento útlak a strach neodradil lidi od protestů v ulicích, ale spíš je povzbudil. Poslanci, kteří se během protestů chopili mikrofonu a pronesli projevy, v nichž doufali, že jim pomohou volby a zákon, byli vypískáni. Mládež tlačila na poslance, aby burcovali do ulic, nikoli k volebním urnám, což bylo vyslyšeno. Tento okamžik sám o sobě byl dalším mezním bodem, protože „burcování do ulic“ bylo v zákoně a ve společnosti vykonstruované Erdoğanem po léta uznáváno za nelegitimní. Skutečnost, že si to dovolili poslanci, kteří se zabývali „legální“ politikou, byla sama o sobě pro všechny dost překvapivá. Bylo to, jako by tisíce lidí jeden po druhém překračovali neviditelnou zeď (o níž společnost nevěděla, zda skutečně existuje, ale nikdo se ji neodvážil přelézt) a zmateně se rozhlíželi po území, kam nikdy nevkročili, a přemýšleli, co s nimi bude.

Strategie tureckého státu

Mnoho dlouhodobě etablovaných aktérů společenské opozice v Turecku k těmto protestům široce vyzývalo, odsuzovalo zatčení İmamoğlua, podporovalo legitimní požadavky mladých lidí na spravedlnost, demokracii a svobodu a stavělo se proti policejnímu násilí a zákazům. Na druhé straně se Kurdské politické hnutí (strana DEM), jeden z nejsilnějších etablovaných aktérů pouličních protestů, rozhodlo omezit podporu na své vysoce postavené stranické představitele. Pouze představitelé strany symbolicky navštívili centrum protestu a vydali prohlášení, v němž prohlásili İmamoğluovo zadržení za státní převrat. Podpora strany DEM tak velkému a rozsáhlému povstání, při němž mohli poprvé po letech protestovat „obyčejní občané“, mohla změnit osud země a dostat Erdoğana do těžší pozice než kdykoli předtím. Z dnešního pohledu není těžké uhodnout, co stálo za Erdoğanovým záměrem zahájit v minulých týdnech mírový proces s PKK. Proč strana DEM zaujala takový postoj, však zůstává složitější otázkou, na kterou odpověď ponecháváme historii. Přesto si myslím, že v této fázi je důležitější hovořit spíše o výsledcích než o důvodech, protože rezervovanost strany DEM měla dva důležité důsledky. Policii na ulici i Erdoğanovi v politické aréně se podařilo uniknout velmi důležité hrozbě. Účast strany DEM a kurdské mládeže na protestech mohla Erdoğanovi velmi ztížit práci. Ve srovnání s nepokoji v parku Gezi byl jasně patrný nedostatek zkušeností, odolnosti, organizačních schopností i odhodlání, které mohla strana DEM a kurdská mládež do protestu vnést.

Myslím, že kdyby měl Erdogan a jeho policie pro tentokrát jediné přání, využili by ho k tomu, aby se Kurdové těchto protestů neúčastnili. Druhý z výsledků to vysvětluje lépe: absence Kurdů coby aktéra protestů dalo větší prostor nacionalistickým a etatistickým tendencím, které byly mezi protestujícími už tak dost silné. Ponecháme-li stranou argument, že jde o příčinu i důsledek absence strany DEM, je třeba poznamenat, že tento dav, který byl uniformní z hlediska etnické identity, měl tendenci být uniformní i v jiných otázkách, což mělo za následek, že ti, kdo mezi protestující přicházejí s intersekcionálním přístupem, jako jsou Kurdové, feministky, LGBTI+, socialisté, anarchisté, ochránci práv zvířat atd., se v rámci protestů stali ještě více „marginalizovanými“ a pochopitelně váhali, zda se s těmito identitami zviditelnit, například zda držet duhovou vlajku, kvůli vlastní bezpečnosti. Ve většině měst se LGBTI+ lidé necítili bezpečně na to, aby přišli na protesty kolektivně, ani jako jednotlivci netušili, s kým by se na protestech cítili bezpečně. Kdyby si Erdoğan a jeho policie mohli přát něco dalšího, určitě by chtěli, aby z těchto protestů nevznikl intersekcionální boj. Protože intersekcionalita, jak co do počtu, tak co do kvality, kterou by s sebou přinesla, byla Erdoğanovou nejhorší noční můrou. Protože budoucnost, udržitelnost a směřování tohoto legitimního hněvu, který se v protestech objevil, a to, zda někdy ohrozí stát nebo ne, záviselo na jeho intersekcionálním charakteru. Jak bylo obšírně vysvětleno výše, Erdoğanovi se podařilo dosáhnout své současné absolutní autority díky precizní politice ničení základů intersekcionality. Nebylo pochyb o tom, že spojení sil všech utlačovaných v těchto protestech by prospělo všem utlačovaným a znevýhodnilo jejich společného nepřítele. S lítostí však musím konstatovat, že Erdoğan a jeho policie mají zřejmě štěstí a v povstání, které probíhá od 19. března, se plní jejich dvě nejvroucnější přání.

Právě se děje: rozsáhlý odpor proti velmi násilné represi

K dnešnímu dni, 27. březnu, protesty stále pokračují a mají charakter, který jsem zmínil výše. V uplynulém týdnu se queer, feministky, anarchisté, socialisté… výrazně zviditelnili a dali protestům revoluční charakter. Současně zahájení masivní kampaně bojkotu mnoha firem spojených s vládou vyvolalo velkou paniku. Když jsme téhož dne viděli, jak vysoce postavení vládní úředníci pózují v bojkotovaných firmách a propagují své výrobky na podporu těchto firem, znovu se ukázalo, že jsme oficiálně ve válce: turecká státní zločinecká organizace a její kapitál vyhlásily válku všem, které považovaly za hrozbu pro své zájmy. Jejich prioritou v této válce zjevně nebylo ani zatýkání, ale shromažďování údajů o tom, kdo stojí na opačné straně barikády. Ne nadarmo policie, která včera obklíčila demonstraci na univerzitách, prohlásila, že protestující propustí výměnou za to, že si sundají masky. Mezitím se na sociálních sítích objevilo několik návodů na zabezpečení osobních údajů, které zveřejnili ti, kdo jsou už léta v ulicích. Zatímco Erdoğanovi profesoři na některých univerzitách sdíleli s policií prezenční listiny, aby označili studenty, kteří v těchto dnech nechodí na výuku, mnoho profesorů, kteří podpořili výzvu k akademickému bojkotu, již bylo ze svých míst propuštěno. Ačkoli jsem uvedl, že zatýkání není prvořadé, věznice v okolí Istanbulu dosáhly své kapacity a očekává se, že noví zadržení budou posláni do věznic v okolních městech. Jen pro ty, kteří neznají skutečnou funkci zákona, je překvapivé, že desítky lidí byly nyní zatčeny za drobný přestupek „porušení zákona o shromážděních a demonstracích“, který se v předchozích letech nebral vážně, protože lidé většinou nakonec nedostali ani pokutu.

Nutnost postavit se na stranu kamene hozeného na policii, nikoliv na stranu toho, kdo ho hodil

Jsme v bodě, kdy je opět zřejmé, že přístup, který nám vštěpuje klasický soudní systém a politici, že bychom se měli bezpodmínečně postavit na stranu jednoho z účastníků konfliktu nebo že status oběti a pachatele by měly být dvě různé osoby/identity, které jsou od sebe striktně odděleny, nás vede do pasti. Je tak zarážející sledovat, jak se mnozí z protestujících ve věku 16–24 let, kteří jsou připraveni vyhrožovat a vyhánět Kurdy nebo LGBTI+, kteří by na protesty přišli viditelně se svou otevřenou identitou, na základě povinné výchovy, které se jim dostalo od Erdoğanovy školy, médií a rodiny, stávají pachateli a oběťmi zároveň. Pokud bylo od 19. března zadrženo více než 2000 lidí coby obětí státu v tomto povstání, tisíce lidí byly zraněny – někteří smrtelně –, desítky lidí již byly vsazeny do vězení, neznámý počet lidí byl vyhozen z domovů svých rodin, univerzit, zaměstnání a zpravodajské služby je označily za teroristy, je to částečně kvůli moci, kterou ztratili v důsledku své role pachatelů. Vidím, že tato past se chytila i mezi některými „včerejšími teroristy“ a že značná část z nich, zejména ve straně DEM, která strávila svůj život bojem proti státu, je k násilí ze strany státu a oprávněným požadavkům protestujících přinejlepším lhostejná. V tomto světle také interpretuji neznalost a mlčení antifašistického hnutí tady ve Švýcarsku a v Evropě. Proto cítím odpovědnost vysvětlit, co se v tomto povstání děje, ostatním rebelům po celém světě, protože tvrdit, že si současné povstání navzdory své složitosti zaslouží mezinárodní podporu a solidaritu, je možné pouze s antiautoritářskou perspektivou, která nespadne do pasti moralizování. Je možné toto povstání podpořit, aniž bychom z někoho dělali na jedné straně oběť policejního násilí a na straně druhé pachatele ničícího kurdský prapor.

Kam takové kontroverzní povstání zařadit?

Toto povstání v Turecku si přese všechno zaslouží podporu, protože protestující nejsou jen nacionalistická/apolitická generace Z. Mnozí queer, kurdští, anarchističtí, socialističtí, antispeciesističtí, feminističtí lidé, lidé, kteří věří v intersekcionální boj… dnes stejně jako před lety pozvedají svůj hlas proti bezpráví a vzdorují tureckému státu v ulicích. Přestože se jich většina protestujících bojí, raději jsou v ulicích a riskují těžší dopad státního násilí. Vzhledem ke složitosti tohoto povstání potřebují podporu více než kdy jindy. Podpora tohoto povstání je nezbytná k tomu, aby z něj vyšli se znovu získanými pozicemi nebo alespoň nebyli dále zatlačováni. Toto povstání v Turecku si přese všechno zaslouží podporu, protože protestující, i když v mnoha případech zastávají kontrarevoluční myšlenky, jsou legitimní v tom, proti čemu se bouří, a to je to, co určuje legitimitu povstání: orgány a politika tureckého státu, jehož symbolem je Erdoğan. Nezáleží na tom, že většina protestujících si přeje pád diktátora Erdoğana a jeho nahrazení nacionalistou İmamoğluem. Dnes můžeme stát bok po boku v boji za svržení Erdoğana a zítra se můžeme rozejít, až bude požadováno jeho nahrazení İmamoğluem. Jakmile zničíme největší existující moc, budeme bojovat za zničení druhé největší moci a pak třetí, dokud nad námi nebude žádná moc. Tento anarchistický pohled vyzývá k podpoře všeho, co ohrozí Erdoğana, jeho stát, policii a soudnictví. Kritika těchto protestů by neměla sloužit k izolaci povstání, ale spíše k informování o debatách, které budou následovat v případě úspěchu.

Toto povstání v Turecku si přese všechno zaslouží podporu, protože diktátor využívá veškerou moc a zdroje tureckého státu, který se stal „zločineckou organizací“, k masakrování lidí, kteří tuto moc a zdroje nemají, bez ohledu na to, kdo jsou. Nejen protestující, ale i jejich právníci, novináři dokumentující mučení, lékaři ošetřující zraněné na protestech, ti, kteří o tom mluví nahlas, ti, kteří otevírají dveře lidem zasaženým slzným plynem, každý, kdo není v absolutní poslušnosti, je nyní trestán. V Turecku roku 2025, kde stát kontroluje všechny soukromé i veřejné aspekty života a kde je znemožňována veškerá naše potenciální podpora, by Erdoğanovo přežití tohoto povstání znamenalo nechat každého, kdo kdy zpochybnil jeho autoritu, zavřeného v hořící budově. Možná je to první, jediná a poslední šance, kterou jsme za poslední roky měli, abychom proti Erdoğanově moci zakročili. Proto má jakákoli podpora tohoto povstání nebo jakýkoli úder zasazený jeho cíli, tureckému státu, zásadní význam. Toto povstání v Turecku si přese všechno zaslouží podporu, protože pro ty, kteří nedrží moc, tzn. pro většinu, ženy, Kurdy, alevity, kvír lidi, chudé, mládež, přistěhovalce, „včerejší teroristy“, je prvním krokem k tomu, aby se nadechli, byli vyslyšeni, získali svobodu a viděli zhroucení současného řádu. Toto povstání v Turecku si přese všechno zaslouží podporu, protože je to možná poslední šance pro nás „včerejší teroristy“, kteří jsme již byli uvězněni a donuceni odejít do exilu za to, že jsme se léta bouřili, abychom v zemi, kde jsme se narodili, opět spatřili denní světlo.

Zdroj:
https://projet-evasions.org/whats-happening-in-turkey-an-anti-authoritarian-perspective/
(28. 3. 2025)

8.4.2025 Projet Evasions

Ze světa Protesty