Dobrodružství G. P. Maximova

Bohatý život ruského anarchosyndikalisty, jenž se stal politickým novinářem, skončil v Rudé armádě a pomáhal organizovat Kropotkinův pohřeb.

Ve 30. letech 20. století bylo Chicago hlavním městem amerických gangsterů. Mafiánský gang Paula Riccy a Tonyho Accarda úspěšně pokračoval v díle Al Caponeho – ovládal celou stínovou ekonomiku města a většinu kriminálního byznysu na severozápadě Spojených států. Americká vláda dělala vše pro to, aby zničila organizovaný zločin, ale nezapomínala ani na další hrozbu pro národní bezpečnost – levicové radikály. Od konce dvacátých let chicagská policie pravidelně prováděla razie v místech, kde se shromažďovali ruští dělničtí přistěhovalci. Tajné služby se obávaly „rudé hrozby“ a v každém „levičákovi“ viděly potenciálního agenta sovětské rozvědky. Ruští anarchisté prchající před bolševickým terorem a fašistickými koncentračními tábory byli pronásledováni FBI. Mezi těmi, kteří přitahovali nežádoucí pozornost úřadů, byl i přední teoretik anarchosyndikalismu Grigorij Maximov.

Grigorij Petrovič Maximov (1893–1950), novinář a revolucionář, který stál u počátků anarchistického dělnického hnutí, přežil dvě světové války, rudý teror i emigraci. Před jeho očima se revoluce změnila v reakci a osvobozenecké hnutí zaniklo tváří v tvář novému nepříteli – totalitnímu státu. Ještě před Karlem Popperem a Hannah Arendtovou se Maximov začal zabývat původem totalitarismu a důvody, proč dobré a pokrokové počiny revolucionářů vedou k vytvoření nelidských politických režimů. Jeho životopis je neoddělitelný od dějin vývoje anarchistického myšlení.

Grigorij Maximov se narodil 10. listopadu 1893 ve vesnici Mitjušino ve Smolenské gubernii. Po ukončení školní docházky poslali rodiče budoucího revolucionáře do Vladimirského semináře studovat teologii. Maximov se dostal do ideologického konfliktu s vedením semináře a uvědomil si, že teologie evidentně není jeho posláním. Začátek první světové války zastihl Maximova v Petrohradě, kde pod vlivem Kropotkinových spisů prováděl revoluční agitaci.

V roce 1915 vstoupil do Vyššího zemědělského institutu, kde studoval na agronoma. Válka si však vyžádala nové lidské zdroje – Maximov byl mobilizován. I v armádě ale pokračoval v šíření anarchistických myšlenek. Únorová revoluce Maximova ze služby osvobodila. Od té chvíle se aktivně účastnil revolučních událostí – zejména se stal jedním z organizátorů petrohradské studentské skupiny anarchosyndikalistů a skupiny Golos Truda (Hlas práce). V létě 1917 byl představitelem nově vzniklého Svazu anarchosyndikalistické propagandy (SASP), z něhož byl zvolen do Ústřední rady továrních a závodních výborů Petrohradu. Pod pseudonymem „pan Lapot“ psal články do novin Golos Truda, v nichž se zabýval otázkami sociálně-ekonomické povahy: organizací pracovních kolektivů, ekonomickou reorganizací společnosti na principech anarchismu a také způsoby podpory občanských sociálních iniciativ.

Spolupráce s Golosem Truda se stala jednou z nejdůležitějších etap v životě tohoto myslitele. Časopis byl založen v roce 1911 v USA ruskými dělnickými emigranty, kteří úzce spolupracovali s americkými anarchosyndikalisty a vyměňovali si s nimi zkušenosti. V roce 1917 redakce využila všeobecné amnestie a přesunula vydávání do Petrohradu. Maximov netušil, že za necelých deset let bude muset opět publikovat v emigrantských časopisech.

V roce 1918 začaly první rozsáhlé represe proti anarchistům: úřady zavíraly tiskárny, zatýkaly aktivisty a výrazně omezovaly distribuci politické literatury. Vydávání časopisu Golos Truda bylo dočasně zastaveno. Na podzim 1918 byl Maximov zvolen tajemníkem Výkonného byra Všeruské konfederace anarchosyndikalistů. V témže roce byla organizace zlikvidována z vnitřních (politické neshody mezi anarchosyndikalisty) i vnějších (bolševické represe) důvodů. Navzdory řadě zatčení Maximov souhlasil se vstupem do Rudé armády. Jeho služba však netrvala dlouho: v roce 1919 v Charkově odmítl splnit rozkaz k potlačení povstání rolníků nespokojených s bolševickou politikou. Tuto epizodu připomněl v roce 1950 ve vzpomínce na Maximova anarchista M. Gudel:

V roce 1919 byl v řadách Rudé armády a s revolučním zápalem bojoval proti kontrarevoluci, ale když byla jeho jednotka povolána k pacifikaci ukrajinských rolníků a Maximov se o rozkazu dozvěděl, řekl veliteli své jednotky: „Rudá armáda je organizována k boji proti nepřátelům ruského lidu, a ne proti rolníkům a dělníkům, já nepůjdu pacifikovat rolníky.“ Byl si dobře vědom významu a důsledků tohoto protestu. Věděl, že v Rudé armádě, stejně jako v každé jiné, se odmítnutí poslušnosti a splnění rozkazu přísně trestá. Věděl také, že velitel jednotky má obrovské pravomoci a může ho bez soudu zastřelit. Věděl, jaké důsledky bude mít jeho protest, a přesto ho uskutečnil. Jednal tak, protože věděl, byl přesvědčen, že potlačování a odzbrojování revolučních rolníků je jedním z kroků vlády, který je pro revoluci nebezpečný. Nechtěl se na tomto zločinu podílet.

Maximov byl skutečně odsouzen k trestu smrti, ale díky úsilí Všeruského svazu kovodělníků byl omilostněn a propuštěn. Po tom všem, co se stalo, se Maximov stal nesmiřitelným odpůrcem bolševiků, a dokonce odmítal samotnou myšlenku sovětů. Moc sovětů se podle něj neliší od jiných forem moci a nevede k oslabení státu, ale k jeho posilování.

V roce 1919 psal Maximov do dalšího anarchosyndikalistického časopisu, který se rovněž jmenoval Golos Truda. V něm recenzoval práce o teorii anarchismu a diskutoval o možných směrech vývoje ruského anarchosyndikalismu. Při kritice bolševiků Maximov nezapomínal ani na teoretiky anarchismu, z nichž mnozí podle jeho názoru překrucují tradiční sociálně-politický význam anarchistického učení. Pod palbou se ocitl zejména Apollon Karelin a jeho společenství mystických anarchistů.

V opozici k anarchomystikům, pananarchistům a mnoha dalším myslitelům navrhoval Maximov vytvořit „program“ anarchosyndikalismu srozumitelný široké veřejnosti, kde by vlastní filozofickou část tvořil nástin politických myšlenek od Williama Godwina po Kropotkina.

Je pozoruhodné, že filozofie je v jeho projektu podřízena politickému programu budování anarchistické společnosti. Maximov se nezajímal o metafyziku, estetiku ani ontologii. Do řad anarchosyndikalistů neodmítal lidi s odlišnými filozofickými názory, pokud tyto názory nebyly v rozporu s praxí revolučního boje.

Na konci roku 1920 Rudá armáda vedená Lvem Trockým porazila povstaleckou armádu Nestora Machna. Již v roce 1921 byly spolu s „machnovštinou“ zlikvidovány všechny anarchistické instituce na území Ukrajiny, včetně Konfederace anarchistických organizací Nabat, jejíž mnozí členové (Volin, Mark Mračnyj, Aron Baron, Alexej Oloněckij a další) byli zatčeni. V lednu 1921 byli vězni převezeni z Charkova do Moskvy. Všeobecnou atmosféru úzkosti ještě zhoršovala skutečnost, že zdravotní stav 79letého Kropotkina, jehož autorita dlouho bránila masovým represím proti anarchistům, se prudce zhoršil.

Ve snaze navázat dialog s bolševiky se delegace anarchistů (Maximov, Alexej Borovoj a Alexandr Šapiro) vydala k Čece, ale tato iniciativa nepřinesla žádné výsledky. Mezitím vyšla v Izvestijích oficiální zpráva o Kropotkinově zdravotním stavu a Emma Goldman a Alexandr Berkman se vydali nemocného navštívit. Bolševici poskytli Kropotkinovi maximální možnou péči, ale zatčení anarchisté byli nadále drženi ve vězení. Když Kropotkin 8. února 1921 zemřel, sovětské úřady se rozhodly uspořádat pohřeb velkého revolucionáře na náklady státu. Nekrology byly zveřejněny v novinách Izvestija a Pravda. Maximov se stal jedním z hlavních iniciátorů kampaně zaměřené proti snahám bolševiků využít Kropotkinovu památku ve vlastním zájmu.

Úsilím Maximova, Borového a mnoha dalších byla vytvořena Komise anarchistických organizací pro pohřeb P. A. Kropotkina. Maximov vzpomínal na její činnost takto: „Komise svými energickými akcemi odrazovala bolševiky od pohřbu P. A. na státní náklady a od toho, aby si tak opět dělali reklamu před mezinárodním revolučním proletariátem, za což bolševici naopak působili Komisi řadu potíží, o nichž Komise psala ve své zprávě. Čeka čekala na okamžik, kdy se vypořádá se všemi, kdo aktivně vystoupili během Kropotkinova týdne, a zároveň si vyřídí účty s některými členy Pohřební komise. Tento okamžik brzy nastal.“

Maximov na Kropotkinově pohřbu (nahoře vlevo, za Emmou Goldman)