Dnes uplynulo 154 let od ustavení Pařížské komuny. Přinášíme text Petra Kropotkina, pro nějž to byla nedávná událost.

V roce 2021 jsme věnovalx čísla anarchistické revue Existence dvěma výročím. Nejprve 100. výročí úmrtí anarchistického myslitele Petra Kropotkina a posléze 150. výročí Pařížské komuny. Oboje jsme pak spojilx kapitolou z Kropotkinovy knihy Buřičovy řeči, která sestavená z článků napsaných k 9., 10. a 11. výročí ustavení Pařížské komuny. Naneštěstí Kropotkinovu optimismu ohledně budoucího vývoje nedala historie za pravdu.

* * *

Dne 18. března 1871 se vzbouřil pařížský lid proti vládě, která byla všeobecně nenáviděná a kterou všichni opovrhovali, a prohlásil město Paříž za nezávislé, svobodné a nenáležící nikomu kromě sebe sama.

Byla svržena centralistická vláda, aniž by došlo k obvyklým revolučním projevům – nezahřměla ani puška, na barikádách nebyla prolita ani kapka krve. Vládci uprchli před ozbrojeným lidem, jenž vyšel z ulic – armáda opustila město, úředníci pospíchali schovat se do Versailles a odnášeli s sebou vše, co mohli. Vláda zmizela jako louže smradlavé vody při závanu jarního větru a 19. března byla Paříž – sotva prolila kapku krve svých dětí – osvobozena od špíny, která zamořovala město.

A přece revoluce, která byla právě takto dovršena, otevírá novou éru v sérii revolucí, kterými lidé kráčejí od otroctví ke svobodě. Pod jménem Pařížské komuny se zrodila nová idea – předurčená, aby se stala východiskem příštích revolucí.

Jako všecky velké ideje nebyla ani ona výplodem myšlení filozofa, jedince: zrodila se v duchu celku, vytryskla ze srdce celé společnosti – na počátku však byla neurčitá, a ani mnozí z těch, kdo ji uskutečňovali a obětovali pro ni život, si ji nepředstavovali tak, jak ji chápeme dnes my – neuvědomovali si význam revoluce, kterou zahajovali, a plodnost nového principu, který uváděli v život. Teprve během praktického uplatňování začínali tušit její budoucí dosah. Teprve v myšlenkové práci, která byla od té doby vykonána, se tento princip upřesnil, determinoval se a objevil v celém svém jasu, ve vší své kráse, spravedlnosti a důležitosti svých plodů.

Stát, nebo anarchie

Jakmile během pěti nebo šesti let, které komuně předcházely, nabyl socialismus nového rozmachu, zajímala tvůrce příští revoluce zvláště jedna otázka: zjistit, jaký politický útvar společnosti je nejvhodnější pro velkou hospodářskou revoluci, kterou nynější rozvoj průmyslu vnucuje naší generaci a která má zrušit soukromé vlastnictví a zespolečenštit všechen kapitál nahromaděný předcházejícími generacemi.

Mezinárodní sdružení pracujících odpovědělo takto: Onen útvar se nesmí omezovat na jeden národ; musí se rozšířit přes umělé hranice. A tato velká myšlenka brzy pronikla do srdcí národů, ovládla jejich myslitele. Žila, ač byla pronásledována koalicí všech reakcí, a jakmile bouřící se národy zničily překážku stavící se jí do cesty, povstala znovu, silnější než kdy předtím.

Zbývalo ale zjistit, jaké by byly podstatné části této rozsáhlé asociace.

Vyskytly se dva myšlenkové proudy, které odpovídaly na tuto otázku: lidový stát na jedné straně, anarchie na druhé.

Podle německých socialistů by se měl stát stát majitelem všeho nahromaděného bohatství a propůjčovat ho dělnickým sdružením, měl by organizovat výrobu a směnu, bdít nad životem a fungováním společnosti.

Na to odpovídala většina románských socialistů, bohatých zkušenostmi, že by podobný stát – i když se připustí, že by mohl existovat – dík nějaké nemožnosti – byl nejhorší tyranií: a postavili proti tomuto ideálu, kopii minulosti, nový ideál – an-archii, totiž úplné zrušení státu a organizování od jednoduchého ke složitému pomocí volné federace lidových sil, výrobců a spotřebitelů.

Brzy bylo připuštěno i několika státotvornými, nejméně nasáklými vládními předsudky, že anarchie představuje organizaci mnohem dokonalejší, než je organizace, k níž směřuje lidový stát. Anarchistický ideál je nám ale tak vzdálený – říkalo se –, že se jím v této chvíli nemůžeme zabývat. Na druhé straně zas anarchii scházela konkrétní a jednoduchá forma, která by vyjasnila její stanoviska, oděla její principy tělem a dokázala, že se opírá o snahu skutečně dlící ve společnosti. Federace výrobních a spotřebních skupin, přesahující hranice nynějších států, se zdála být příliš obsáhlá. A současně se dalo snadno vytušit, že by nemohla obsahovat lidské projevy ve všech jejich různostech. Bylo třeba nalézt jasnější, pochopitelnější formu, která by měla své základy ve skutečných poměrech.

Kdyby se jednalo jen o vytváření teorií, řekli bychom, že na teoriích moc nezáleží. Dokud však není nová idea jasně a přesně vyslovena, dokud není uvedena do vztahu s existujícími poměry, nezaujme lidi a neinspiruje je natolik, aby je vrhla v rozhodný boj. Lid se nevrhá do neznáma, nemůže-li se opírat o určitou a jasně formulovanou ideu, která mu je – abych tak řekl – můstkem k jeho východisku.

Sám život určuje toto východisko.

Neschopnost centralistické vlády

Pět měsíců žila Paříž sama svým vlastním životem a poznala nesmírné hospodářské, intelektuální a mravní prameny, jimiž disponuje: vytušila a pochopila svoji iniciativní sílu. Současně zpozorovala, že banda mluvků, která se zmocnila vlády, nedovede nic zorganizovat – ani obranu Francie, ani vnitřní rozvoj. Viděla, jak centralistická vláda překáží všemu, co mohlo dát rozkvést inteligenci velikého města. Pochopila ještě víc: bezmocnost vlády čelit velkým pohromám a usnadnit vývoj, který se má dokonat. Snášela za obležení strašlivou bídu, bídu dělníků a obránců města vedle urážejícího přepychu ničemů, a viděla, jak kvůli centralistické vládě selhávají všecky pokusy učinit konec tomuto skandálnímu režimu. Pokaždé, kdykoliv se lid chystal ke svobodnému rozmachu, zatížila vláda jeho okovy, upevnila galejní kouli, a tak se zcela přirozeně zrodila myšlenka, že se Paříž musí zařídit jako nezávislá obec, aby mohla uskutečnit ve svých zdech, co jí diktoval rozum společnosti!

Ze všech rtů plynulo to slovo: KOMUNA.

Na půl cesty

Komuna z roku 1871 mohla být jen prvním pokusem. Zrodila se při ukončení války, byla obklíčena dvěma armádami, připravenými podat si ruce, aby zdrtily lid, a tak se neodvážila dát zcela na cestu hospodářské revoluce; neprohlásila se za úplně socialistickou, nepřikročila k vyvlastnění kapitálu, ani k organizaci práce, ba ani k všeobecnému soupisu všech městských příjmů. Ani se úplně nerozešla se státní tradicí, se zastupitelskou vládou a nepokusila se zavést v komuně organizaci od jednoduchého k složenému, pro kterou se vyslovila prohlášením nezávislosti a svobodné federace obcí.

Je ale jisté, že sám tlak poměrů by Pařížskou komunu donutil k těmto dvěma revolucím, kdyby vydržela žít několik měsíců. Nezapomeňme, že buržoazie prožila čtyři léta revoluce, aby došla od umírněné monarchie k republice, a pak se nebudeme divit, že pařížský lid se nepřenesl jediným skokem přes prostor, který dělí anarchistickou komunu od vlády lupičů. Mějme ale také na paměti, že příští revoluce bude ve Francii a jistě i ve Španělsku komunistická a že bude pokračovat v díle Pařížské komuny tam, kde ji zastavili versailleští vrahové.

Pád a pomsta

Komuna padla a my víme, jak se buržoazie mstila za strach, který jí lid naháněl, když otřásal jhem vládnoucích. Dokázala, že v moderní společnosti jsou skutečně dvě třídy: na jedné straně člověk, který pracuje, který poskytuje buržoovi víc než polovinu svých výrobků a který velmi snadno pomíjí zločiny svých pánů – na druhé sytý lenoch s pudy dravců, nenávidějící svého otroka a odhodlaný ho vraždit jako zvěř.

Když obklíčili pařížský lid a uzavřeli všecky východy, hnali na něj vojáky zhovadilé kasárnami a vínem; řekli jim na seřadišti: „Bijte ty vlky, vlčice, vlčata!“ A lidu řekli:¹⁾

„Dělej si, co chceš, zahyneš! Chytí-li tě se zbraněmi v rukou – smrt! Odložíš-li zbraň – smrt! Budeš-li se bít – smrt! Budeš-li žebronit – smrt! Ať se podíváš na kteroukoliv stranu: napravo, nalevo, před sebe, za sebe, nahoru, dolů, všude – smrt! Jsi nejen mimo zákon, nýbrž i mimo lidstvo. Nic tě nezachrání, věk ani pohlaví, ty sám ani tvoji druzi! Umřeš, předtím však ochutnáš agonii ženy, sestry, matky, dcer a synů, i kdyby byli ještě v kolébce! Před tvýma očima budou sbírat raněné, aby je stínali bajonety a vraždili ranami pažeb. Vytáhnou přeraženou nohu nebo krvácející rámě a hodí do kanálu jako ranec nečistoty, který řve a trpí.

Smrt! Smrt! Smrt!“

A pak po divoké orgii na hromadách mrtvol, po hromadných popravách, malicherná, ale přeci krutá pomsta, karabáče, skřipce, železa v podpalubí, rány bičem a holemi strážníků, urážky, hlad, všechna rafinovanost ukrutnosti.

Zapomene lid na to vznešené dílo?

„Zastavena, ne však přemožena“ rodí se dnes komuna znovu. Není to již sen přemožených, těšících se z obrazotvornosti krásným kouzlem naděje; ne, komuna se dnes stává přesným a zjevným účelem revoluce, která již hučí kolem nás. Idea proniká masy a poskytuje jim prapor; a počítáme jistě s nynější generací, že vykoná v obci sociální revoluci, aby udělala konec hanebnému měšťáckému vykořisťování, zbavila lid poručníkování státu a zahájila v lidském vývoji novou éru svobody, rovnosti a solidarity.

10. výročí

Již deset let nás dělí ode dne, kdy pařížský lid svrhnul vládu zrádců, kteří se zmocnili moci po pádu císařství, zřídil komunu a prohlásil její absolutní nezávislost. A přece se dosud k 18. březnu 1871 poutají naše zraky, nesou se k němu naše nejlepší vzpomínky. Proletariát obou dílů světa se chystá slavit výročí tohoto pamětihodného dne, a zítra večer se při vzpomínce na vzpouru pařížských dělníků rozhoupají svorně srdce statisíců dělníků, kteří se bratří přes hranice i oceány v Evropě, ve Spojených státech a v Jižní Americe.

To proto, že idea, pro niž proléval krev francouzský proletariát v Paříži a pro niž trpěl na březích Nové Kaledonie, je z těch, které obsahují samy v sobě celou revoluci, je širokou ideou, která může skrýt v třásních svého praporu všecky revoluční snahy národů, kráčejících k osvobození.

Kdybychom pozorovali pouze skutečná a hmatatelná fakta vykonaná Pařížskou komunou, museli bychom ovšem doznat, že tato idea nebyla dostatečně obsáhlá, že objala jen nejmenší část revolučního programu. Pozorujeme-li ale naopak ducha, který inspiroval masy lidu za březnového hnutí, a tendence, které se snažily prodrat na světlo a které neměly čas, aby se přetavily v realitu, poněvadž byly, dříve než mohly rozkvést, udušeny pod hromadami mrtvol – chápeme celý dosah hnutí a sympatie, které vnuklo dělnickým masám v obou dílech světa. Komuna naplňuje srdce nadšením ne tím, co vykonala, nýbrž tím, co slibuje jednou vykonat.

Revoluce chátry

Odkud pochází ta nepřemožitelná síla, která poutá sympatie utiskovaných mas k hnutí z roku 1871? Jakou ideu představuje Pařížská komuna? A proč je ta idea proletariátu všech zemí a národů tak půvabná?

Odpověď je nasnadě. – Revoluce z roku 1871 byla hnutím nanejvýš lidovým. Způsobená lidem a zrodivší se v lůně davů, nalezla v širokých masách své obránce, hrdiny a mučedníky, a buržoazie jí nikdy neodpustí přívlastek kanálie, kterým ji poctila. Rodnou ideou této revoluce – ovšem neurčitou, možná že i nevědomou, nicméně však vyslovenou a tryskající ze všech činů – je současně idea sociální revoluce, snažící se založit konečně po tolika stoletích zápasů opravdovou svobodu a rovnost pro všechny.

Byla to revoluce „chátry“, která spěje k vybojování svých práv.

Někteří se ovšem snažili a dosud snaží překroutit pravý smysl této revoluce a pojímat ji jako obyčejný pokus dobýt v Paříži nezávislost a zřídit tak státeček v srdci Francie. – Nic není více nepravdivější! Paříž se nesnažila osamostatnit od Francie, tak jako se ji nesnažila dobýt se zbraněmi v rukou; nechtěla se uzavřít ve zdech jako benediktin v klášteře; neinspirovala se skrčeným šosáctvím. Dovolávala-li se nezávislosti, chtěla-li zabránit vměšování se státu do svých záležitostí, činila to proto, poněvadž viděla v nezávislosti prostředek k pokojnému položení základů příští organizace a provedení sociální revoluce ve svém lůně – revoluce, která by úplně přetvořila způsob výroby a výměny tím, že je založí na spravedlnosti, která by zcela přeměnila lidské styky, dala jim za základ rovnost, a která by obrodila morálku naší společnosti tím, že ji založí na zásadě spravedlnosti a solidarity.

Nezávislost obce byla tedy pařížskému lidu jen prostředkem a sociální revoluce účelem.

Chybějící čas

Březnová revoluce by tohoto účelu jistě dosáhla, kdyby mohla sledovat svou cestu, kdyby pařížský lid nebyl střílen, bodán a párán versailleskými vrahy. A skutečně se od prvních dnů své nezávislosti pařížský lid zabýval tím, jak najít jasnou, přesnou a celému světu pochopitelnou ideu, která by vyjadřovala několika slovy to, co scházelo ještě vykonat, aby byla revoluce dokonána. Ale velké myšlenky nevzklíčí za jediný den, i když se za revolučních period ideje vyvíjely a rozšiřovaly seberychleji. Potřebuje vždy nějaký čas, aby se vyvinuly, aby pronikly masy a vyjádřily se činy – a tento čas Pařížské komuně chyběl.

Chyběl jí tím spíš, že ideje moderního socialismu současně procházely přechodovou dobou. Komuna se zrodila – abych tak řekl – mezi dvěma epochami vývoje moderního socialismu. V roce 1871 neměl již autoritářský, vládní a víceméně náboženský komunismus vliv na praktické a svobodné duchy dnešní doby. Kde bychom dnes našli Pařížana, který by se nechal zavřít ve falansterských kasárnách? Na druhé straně kolektivismus zapřahající do jedné káry mzdový systém a kolektivní vlastnictví zůstával nepochopen, jelikož měl co do sebe málo půvabů a plno nesnadností, které se stavěly do cesty jeho praktickému uskutečnění. A svobodný komunismus, anarchistický komunismus se sotva narodil; sotvaže se odvažoval čelit útokům zbožňovatelů governementalismu.²⁾

Nerozhodnost se zmocnila duchů a sami socialisté, kteří před sebou neměli určitý cíl, neměli odvahu přistoupit ke zničení soukromého vlastnictví. A tak se nechali ukolébat rozumováním, které uspávači opakují již staletí: „Zajistěme si nejprve vítězství, a pak uvidíme, co se dá dělat.“

Zhoubný fetiš vlády

Zajistit si předem vítězství! Jako by se dal nalézt prostředek, jak zařídit svobodnou komunu a nedotknout se vlastnictví! Jako kdyby byl prostředek zvítězit nad nepřáteli, když široké vrstvy lidu nejsou přímo zainteresovány na vítězství revoluce, která přináší hmotný, intelektuální a morální blahobyt pro všechny. Snažili se upevnit především komunu, a tak odkládali sociální revoluci na později, přičemž jediný možný postup byl: upevnit komunu sociální revolucí!

Právě tak se to mělo se zásadou vládního systému. Prohlášením svobodné komuny prohlásil pařížský lid zásadu v podstatě anarchistickou; poněvadž ale pronikla v této době anarchistická idea mysl jen málo, zastavil se v půli cesty a vyslovil se v lůně komuny pro starý autoritářský systém, když dosadil komunální radu dle vzoru rady městské.

Připustíme-li, že je naprosto zbytečná ústřední vláda, která řídí styky jednotlivých obcí mezi sebou, proč bychom připouštěli potřebu řídit vzájemné styky skupin, které tvoří obec? Ponecháme-li svobodné iniciativě obcí, aby se navzájem dorozuměly o podnicích, které se týkají několika současně, proč bychom upírali tutéž iniciativu skupinám, z nichž se skládá každá obec? Vláda v obci nemá ani o jediný důvod víc k existenci než vláda nad obcí.

Ale v roce 1871 činil pařížský lid, který zvrátil tolik vlád, teprve první pokus o vzpouru proti samotné vládní soustavě: nechal se strhnout vládním fetišismem a dosadil si vládu. Důsledky toho jsou známé. Poslal své odhodlané děti na radnici. Ty tam zmalomocněly, když se usadily uprostřed papírů; když byly donuceny vládnout, přičemž jim instinkt velel, aby byli s lidem; když byly nuceny diskutovat, zatímco bylo třeba jednat; a když ztrácely inspirace, které pocházejí z ustavičného styku s davy. Paralyzovány oddálením od ohniska revolucí, od lidu, samy paralyzovaly lidovou iniciativu.

Dál cestou anarchistického komunismu

Pařížská komuna, která byla zrozena v přechodné době, kdy se hluboce měnily ideje socialismu a autority, zrozena při ukončení války, v izolovaném ohnisku na dostřel pruských kanonů, musela padnout.

Ale svou povahou, výlučně lidovou, zahájila novou éru v sérii revolucí a svými ideami se stala předchůdcem sociální revoluce. Neslýchané, zbabělé a divoké vraždění, jímž oslavovala buržoazie její pád, hanebná pomsta, kterou vykonávali plných devět let katani na svých vězních – tyto kanibalské orgie vyhloubily mezi buržoazií a proletariátem propast, která se nikdy nezavře. V příštích revolucích bude již lid vědět, s kým bude jednat; bude vědět, co ho čeká, nedobude-li rozhodného vítězství, a v důsledcích toho bude také jednat.

Teď již skutečně víme, že v den, kdy se ve Francii zformují povstalé obce, nesmí si lid ustanovit vládu a očekávat od ní iniciativu k revolučním činům. Když vymetl důkladně všechny parazity, kteří ho sžírají, zmocní se sám všeho společenského bohatství, aby je učinil společným dle zásad anarchistického komunismu. A když odstranil soukromé vlastnictví, vládu a stát, zařídí se svobodně dle potřeb, které bude určovat sám život. Když zlomí okovy a povalí modly, potom bude lidstvo kráčet k lepší budoucnosti, a to bez pánů a otroků, chovajíc v úctě jen vznešené mučedníky, kteří svou krví a bolestí zaplatili první pokusy o obrození, pokusy, které vrhly světlo na naši cestu k vybojování svobody.

Poučení pro budoucnost

Svátky a veřejná shromáždění, pořádaná v den 18. března ve všech městech, kde jsou socialistické skupiny, zasluhují naši pozornost nejen jako manifestace armády proletářů, ale také jako projevy citů, které oživují socialisty obou světů. „Počítáme se“ tak lépe než všemi hlasovacími lístky a formulujeme svoje touhy úplně svobodně, bez ohledů na volební taktiku.

Proletáři, shromáždění v ten den na mítincích, se opravdu nespokojují vynášením heroismu pařížského proletariátu nebo pomstychtivými výkřiky proti květnovým vraždám. Jdou dále, přičemž se osvěžují vzpomínkami na heroický zápas Paříže. Mluví o poučení, které si mohou vzít z komuny v roce 1871 pro příští revoluci. Ptají se, jaké chyby komuna učinila, ne ale proto, aby kritizovali lidi, nýbrž aby zdůraznili, jak předsudky o vlastnictví a autoritě, které tehdy panovaly v lůně dělnických organizací, zabránily revoluční ideji, aby rozkvetla, rozvila se a osvítila celý svět svými oživujícími záblesky.

Poučení roku 1871 prospělo proletariátu celého světa, a proletáři, kteří zúčtovali se starými předsudky, řekli jasně a prostě, jak rozumějí své revoluci.

Zrušení soukromého vlastnictví

Je jisté, že příště nebude povstání obcí jen obyčejným komunálním hnutím. Rozvoj lidového ducha zastínil ty, kdo se doposud domnívají, že je třeba zřídit nezávislé obce a v těchto obcích se pokoušet o hospodářské reformy. Komuny příštích revolucí zajistí svoji nezávislost sociálně revolučními činy – zrušením soukromého vlastnictví.

V den, kdy v důsledcích vývoje revoluční situace smete lid vlády a uvrhne zmatek do řad buržoazie, kterou drží jen stát svojí ochranou, v ten den povstalý lid nebude čekat, až nějaká vláda nadiktuje ve své nekonečné moudrosti hospodářské reformy. Sám násilným vyvlastněním zruší soukromé vlastnictví tím, že se ujme jménem celé společnosti společenského bohatství, nahromaděného prací předcházejících generací. Nespokojí se s vyvlastněním držitelů společenského kapitálu dekretem, který zůstane mrtvou literou: okamžitě se zaváže k jeho naplnění a pojistí svá práva tím, že je bezodkladně použije. Zorganizuje se sám v dílnách, aby je uvedl v pohyb; zamění svůj brloh za zdravé obydlí v domě buržoy; zorganizuje se, aby bezodkladně zužitkoval všechno bohatství nahromaděné ve městech; převezme ho do svého držení, jako kdyby mu toto bohatství nebyla buržoazie nikdy odcizila. Až bude vyvlastněn průmyslový král, který vykořisťuje dělníky, bude výroba pokračovat za impulzu, který jí bude dán svobodnou prací, bude se zbavovat překážek, které ji tísní, rušit spekulace, které ji usmrcují, a motanice, které ji dezorganizují, a plně se přizpůsobovat potřebám doby. – „Nikdy se ve Francii nepracovalo tolik jako v roce 1793, když byla půda vyrvána z rukou šlechticů“ – praví Michelet. – Nikdy se nepracovalo tolik, jako se bude pracovat, až se stane práce svobodnou, až bude každý dělníkův pokrok zdrojem blahobytu celé obce.

Zmocnit se všeho

Co se týče sociálního bohatství, snažili se někteří stanovit rozrůznění, a podařilo se i rozdělit socialistickou stranu dle tohoto rozrůznění. Škola, které se dnes říká kolektivistická, nahradila kolektivismus staré Internacionály (jejíž kolektivismus byl vlastně antiautoritářským komunismem) odrůdou doktrinářského kolektivismu, který se pokouší stanovit rozdíl mezi kapitálem, jenž slouží k výrobě, a bohatstvím, které slouží k uspokojování životních potřeb. Na jedné straně: stroje, dílny, suroviny, dopravní prostředky a půda; na druhé: obydlí, průmyslové výrobky, šatstvo a potraviny. První přejdou v kolektivní vlastnictví a druhé jsou dle učenců této školy určeny k tomu, aby zůstaly vlastnictvím soukromým.

Udály se pokusy stanovit tento rozdíl. Zdravý lidový smysl však brzy zvítězil. Pochopil, že takové zrůzňování je iluzorní a že ho není možné stanovit. Chybný v teorii, padá v praxi života. Dělníci pochopili, že dům, který nás chrání, uhlí a plyn, kterým topíme nebo svítíme, potrava, kterou spaluje lidský stroj, aby udržel život, oděv, který člověk obléká, aby se chránil, kniha, kterou čte, aby se vzdělal, ano i zábava, kterou si opatřuje, jsou stejně podstatnými částmi života, stejně nezbytnými k úspěchu výroby a pokrokovému vývoji lidstva jako stroje, továrny, suroviny a ostatní prostředky k výrobě. Pochopili, že by zachování soukromého vlastnictví těchto bohatství znamenalo udržet nespravedlnost, útisk, vykořisťování; předem by paralyzovali výsledky částečné expropriace. Tím, jak se přenášejí přes překážky, které jim staví do cesty kolektivismus teoretiků, kráčí přímo k prostší a praktičtější formě, k antiautoritářskému socialismu.

Revoluční proletáři skutečně dokazují na svých shromážděních, že mají právo na všechno sociální bohatství a že je nutné zrušit soukromé vlastnictví hodnot konzumních i výrobních. „V den revoluce se zmocníme všeho bohatství, všeho zboží nahromaděného ve městech a učiníme je společným vlastnictvím“ – říkají mluvčí dělnické masy a posluchači to potvrzují jednomyslným souhlasem.

„Ať si každý vezme ze zásob, co potřebuje, a buďme jisti, že je v sýpkách našich měst dost potravy, aby nás uživila, dokud nebude zahájena svobodná výroba. Ve skladech našich měst je při všeobecné bídě nahromaděno tolik šatstva, že stačí k oblečení všech. Je v nich také dost přepychových předmětů, aby si z nich mohli všichni vybrat podle chuti.“

Tak si – soudě podle toho, co se říká na schůzích – představují dělnické masy revoluci: bezodkladné zavedení anarchistického komunismu a svobodná organizace výroby. To jsou dva zjištěné body, a z toho ohledu nebudou komuny revoluce, která hučí přede dveřmi, opakovat omyly svých předchůdců, kteří prolévajíce krev, proklestili cestu budoucnosti.

Pryč s vládou!

V jiném bodu, neméně důležitém, tedy v otázce vlády se dosud nedocílilo takové shody – ačkoli už k tomu není daleko.

Je známo, že existují dvě školy, které se v této otázce naprosto různí. „Je nutné,“ říkají jedni, „dosadit v den revoluce vládu, která se zmocní moci. Tato silná, mocná a rozhodná vláda provede revoluci, nařizujíc to a ono a vynucujíc poslušnost svých rozkazů.“

Smutná iluze – říkají druzí. – Každá ústřední vláda, řídící osudy národa, by byla jen překážkou revoluce, protože je složená z prvků osudně různorodých a je konzervativní již svou podstatou. Jen by překážela revoluci v obcích, které jsou připraveny kráčet vpřed, jen proto, že není schopna rozdmýchat revoluční vánek ve zpátečnických obcích. – Právě tak je tomu uvnitř vzbouřené obce. Buď bude obecní vláda potvrzovat jen vykonané skutky a pak je zbytečnou a nebezpečnou přítěží, nebo bude chtít jednat podle své hlavy: bude nařizovat, co by měl svobodně vykonat lid sám, bude aplikovat teorie tam, kde by měla vypracovat nové formy společného života celá společnost s onou tvůrčí silou, která tryská z každého společenského organismu, když láme svá pouta a spatří před sebou nové a široké organismy. Lidé pověření vládou budou potlačovat tento rozmach, nevyrábějíce sami nic, co by byli schopni vyrábět, kdyby zůstali uprostřed lidu a pracovali s ním na nové organizaci, místo aby se uzavírali v kancelářích a vyčerpávali v zahálčivých debatách. Bude překážkou a nebezpečím. Malomocná, aby konala dobro, strašlivá ve zlu; nebude mít tedy důvod k existenci.

Ač je tato úvaha nejpřirozenější a nejsprávnější, naráží na staleté předsudky, nahromaděné těmi, kdo mají zájem na udržení náboženství vlády, vedle náboženství vlastnictví a boha.

Poslední z trojice předsudků – bůh, vlastnictví, vláda – ještě žije a je nebezpečím pro příští revoluci. Již dnes však můžeme konstatovat, že se viklá. „Budeme,“ říkají již dnes proletáři, „vyřizovat sami své záležitosti, aniž bychom čekali na rozkazy vlády, a půjdeme přes hlavy těch, kdož se nám budou vnucovat jako kněží, majitelé nebo vladaři.“ Bude-li anarchistická strana pokračovat v usilovném potírání náboženství governementalismu a nezbloudí-li sama z cesty tím, že by se dala strhnout do politických bojů, můžeme doufat, že během několika let, které nás dosud dělí od revoluce, bude vládní předsudek dostatečně zviklán, aby nebyl schopen strhnout dělnické masy na falešnou cestu.

Nezapomínat na venkov

Na lidových shromážděních, o nichž jsme právě mluvili, zeje politováníhodná mezera. Nedělá se totiž nic, nebo téměř nic pro venkov. Všecko se omezuje na města. Zdá se, že venkov pro městské dělníky neexistuje. I řečníci, kteří mluví o povaze příští revoluce, se vyhýbají zmínkám o venkově a půdě. Neznají sedláka ani jeho požadavky a neodvažují se mluvit jeho jménem. Smíme prodlužovat dlouho nebezpečí, které z toho plyne? – Obrození proletariátu nebude totiž možné, dokud revoluční hnutí nezachvátí i vesnice. Povstalé obce by se neudržely ani rok, kdyby se povstání nerozšířilo současně i do vesnic. Až budou odstraněny daně, hypoteční dluhy a úroky a rozmeteny instituce, které je vybírají, pochopí jistě i vesnice výhody revoluce. V každém případě by však bylo neopatrné spoléhat, že revoluční ideje proniknou z měst na venkov beze vší předchozí přípravy. Je třeba vědět již dnes, co sedlák chce, jak rozumí revoluci ve vesnicích a jak míní řešit obtížnou otázku pozemkového vlastnictví. Především je třeba sedlákovi říci, co zamýšlí činit jeho spojenec, městský proletariát, a že se nemusí z jeho strany obávat opatření škodlivých zemědělcům. Je nutné, aby si i městský dělník zvykl respektovat sedláka a kráčet společně s ním.

Za tím účelem si ale musí dělníci uložit povinnost pomáhat propagandě na vsích. Je důležité, aby v každém městě byla menší zvláštní organizace, skupina nějaké zemědělské ligy pro propagandu mezi sedláky. Je nutné, aby byl tento druh propagandy považován za povinnost – stejným právem jako propaganda v průmyslových střediscích.

Počátky budou nesnadné; mějme však na mysli, že se jedná o úspěch revoluce! Bude vítězná jen tehdy, až tovární dělník a zemědělec budou kráčet ruku v ruce k vybojování rovnosti pro všechny, vnášejíce štěstí do vesnických chýší i budov velkých průmyslových měst.

Poznámky:
¹⁾ Tyto řádky jsou vypůjčené z lidové a parlamentní historie pařížské komuny od francouzského spisovatele a novináře Arthura Arnoulda.
²⁾ Governementalismus – nauka, která považuje vládní aparát za nevyhnutelný k životu společnosti.

Použito českého překladu od Petra Pohana, jenž vyšel v roce 1907 nákladem časopisu Komuna (kapitola „Pařížská komuna“ v knize Buřičovy řeči). Jazyková úprava a mezititulky redakce Existence. Text byl přeložen podle vydání v knize Paroles d’un révolté (Buřičovy řeči), která vyšla poprvé v Paříži v nakladatelství Marpon et Flammarion v roce 1885. Z Kropotkinových článků, publikovaných v předcházejících letech v revui Le Révolté, knihu sestavil Élisée Reclus, který k ní také napsal úvod. V něm vysvětluje, že knihu připravil především proto, aby na veřejnosti mohl znovu zaznít Kropotkinův hlas, umlčený na dlouhou dobu jeho uvězněním (Kropotkin byl vězněn v letech 1883–1886). Samotná kapitola „Pařížská komuna“ (La Commune de Paris), v knize na s. 119–141, je složena ze tří článků: „La Commune de Paris“, Le Révolté, roč. 2, 1880, č. 2, 20. března, s. 1–2; „La Commune de Paris“, Le Révolté, roč. 3, 1881, č. 2, 18. března, s. 1–2; a „L’Anniversaire du 18 Mars“, Le Révolté, roč. 4, 1882, č. 3, 1. dubna, s. 1–2.

Vyšlo v anarchistické revue Existence č. 2/2021 věnované tématu Pařížská komuna. (Časopis si můžete objednat v e-shopu Roleta2.)

Související odkazy:
Pařížská komuna
Komunální přepych
Komuna ve sklepě
Existence č. 2/2021: Pařížská komuna
1871: Pařížská komuna

18.3.2025 Petr Kropotkin

Historie Ze světa