Dnes uplynulo 152 let od ustavení Pařížské komuny. Přinášíme úvodní text z Existence, která se této události podrobně věnovala.

Začátkem roku 1871 se nacházela Paříž ve velmi špatném stavu. Lidé byli vyčerpáni náklady na válku a mnozí Pařížané a Pařížanky hladověli. Není překvapením, že nuzné poměry nejvíce dopadaly na chudé a pracující. Paříž se tak stala epicentrem střetů mezi starým vládnoucím režimem a nespokojenými dělníky. Po tíživém čtyřměsíčním obléhání německým vojskem se pařížská národní garda, která měla zázemí v mnoha Pařížanech, rozhodla osamostatnit. Odmítla rozkazy prezidenta obnovené republiky Adolpha Thierse a odmítla provést odzbrojení lidu. Thiers s celou vládnoucí elitou opouští Paříž a uchyluje se se svou vládou do Versailles.

V Paříži nastal doslova výbuch politické aktivity zdola, jenž vedl k ustavení Pařížské komuny, samosprávně organizovaného společenství s obrovským potenciálem pro experimentování v otázkách sociálního a politického života. V provolání komuny stálo: „Uznání a upevnění republiky, jediné formy vlády, která se shoduje s právy lidu a s řádným a svobodným společenským vývojem… Naprostá záruka svobody jednotlivce, svobody svědomí a svobody práce… To je konec starého vládního a klerikálního světa, militarismu, monopolů, privilegií, kvůli nimž je proletariát v poddanství a země strádá a zakouší katastrofy.“

Sociální přeměna

Okamžitě došlo k výrazným změnám – byla zrušena branná povinnost, byl zespolečenštěn církevní majetek, bylo zavedeno bezplatné vzdělávání, byly stanoveny platy soudních zaměstnanců a jejich pomocníků, došlo k osvobození politických vězňů, na půl roku byly zastaveny platby nájemného, byl zastaven prodej věcí v zastavárnách, byla veřejně spálena gilotina, zrušena noční práce pekařů, byl zakázán vývoz potravin a zbraní, byl vypracován plán na zřízení jeslí a mateřských škol pro děti dělnic…

Obyvatelé Paříže zvolili radu složenou převážně z jakobínů a republikánů – zvoleno bylo nicméně i několik anarchistů a socialistů. Vedle proudhonismu se na ideové základně Komuny podílel blanquismus, zatímco marxismus ještě uznávanou teorií mezi dělnictvem nebyl. Do čela města byli postaveni většinou neznámí lidé.

Rada prohlásila Paříž za nezávislou komunu a navrhla, aby se Francie stala konfederací komun. V rámci Pařížské komuny členové rady dostávali průměrný plat, měli stejné postavení jako ostatní členové Komuny a bylo možno kohokoliv z nich okamžitě odvolat.

Asi osmdesát procent komunardů pocházelo z dělnického prostředí. Dělníci se začali decentralizovaně organizovat. Výroba byla řízena na místní úrovni. Na mnoha místech došlo k proměně námezdní práce v družstevní systém. Na konci května se 43 pracovišť změnilo v družstva a z muzea v Louvru se stala továrna na munici, provozovaná dělnickou radou.

Byla založena Federace umělců, jejímž předsedou se stal malíř Gustave Courbet a která demokratizovala pařížské umělecké instituce. Velkého slova se konečně dostalo ženám. V rámci Komuny získaly významné funkce ve veřejné správě, což v té době nemělo nikde obdoby. Založily Svaz žen, který se stal největší organizací, jaká v rámci Komuny působila. Ženy prosazovaly platovou rovnost v pařížských továrnách.

Reakce

Pařížská komuna v té době nebyla ojedinělá. Komuny vznikaly v dalších velkých městech, jako byly Lyon, Toulouse, Marseille, Creusot, Narbonne, ale třeba i Barcelona. V Lyonu došlo k povstání už v září 1870. Jenže bouře byly velmi násilně potlačovány, jelikož představovaly pro novou vládu Druhé republiky ohrožení principů vlastnictví, rodiny a náboženství. Venkov se k povstání de facto nepřidal, což bylo tématem pozdějších reflexí přeživších komunardů a jejich ideových souputníků.

Pařížská komuna byla pro politické a ekonomické elity tehdejší Francie něčím naprosto nepřijatelným, protože zpochybňovala jejich nárok vládnout a ekonomicky řídit společnost s celým jejich finančním, vlastnickým, náboženským, výchovným a militaristickým systémem.

Když byla v květnu 1871 podepsána ve Versailles dohoda ohledně válečných reparací, které byly nejvyšší v dějinách válek, dohodla se versailleská vláda na spolupráci s Prusy. Nevyhnutelně přišel Krvavý týden (La semaine sanglante, 20.–28. května 1871), během nějž poslal Thiers posílenou armádu dobýt Paříž, což mělo za následek jeden z největších masakrů pařížské historie. Francouzské oddíly od Versailles vedl budoucí prezident Mac Mahon. Dne 29. května byla Komuna definitivně poražena. Po její porážce byl zahájen teror vůči přeživším komunardům – členové vládního vojska a ozbrojení příslušníci kapitalistické třídy se potulovali městem a svévolně zabíjeli a mrzačili obyvatele. Podle různých odhadů bylo zmasakrováno na 17 až 35 tisíc komunardů (nejčastěji se uvádí 30 tisíc), 40 tisíc jich bylo zatčeno, z toho 3 tisíce později popraveno a 20 tisíc deportováno do kolonií nucené práce převážně v tichomořské Nové Kaledonii.

Masakr komunardů a další akty pomsty vůči dobytému městu byly zjevným projevem strachu, jejž zažívala vláda a buržoazie při ohrožení svého panství, a potřeby exemplárního krvavého poselství pro všechny ty, kteří by chtěli příklad Komuny následovat. Historička Carolyn Eichner k tomu poznamenala: „Patologičnost násilí ze strany vlády ve Versailles při potlačování Komuny odrážela pocit enormního ohrožení existujících genderových, třídních a náboženských hierarchií.“

Po porážce Komuny se navíc rozpoutala celoevropská vlna represí vůči Internacionále a dělnickému hnutí vůbec.

Zajímavostí je, že Pařížská komuna je jednou z prvních fotograficky zdokumentovaných dějinných událostí, a to vedle občanské války ve Spojených státech. Už tehdy si byla vítězná moc vědoma síly fotografie, a tak si vedle inventarizace 40 000 uvězněných komunardů objednala také fotomontáže a inscenované snímky, které měly zobrazovat zločiny a popravy spáchané komunardy. Na druhou stranu vláda zakázala šíření snímků z období Pařížské komuny, které by mohly podle ní narušit veřejný pořádek. Šlo ale hlavně o snahu vymazat tuto událost z kolektivní paměti.

Reflexe

Slovy jednoho z nejvýznamnějších anarchistů té doby, Michaila Bakunina, byla Pařížská komuna „jasně formulovaným popřením státu“. Navzdory násilnému zničení Komuny Bakunin napsal, že Paříž otevřela novou éru, „éru konečné a úplné emancipace lidových mas a jejich budoucí opravdové solidarity překračující a přehlížející státní hranice… příští lidská revoluce, které dá vzájemná solidarita mezinárodní charakter, bude vzkříšením Paříže“ – revoluce, na kterou svět stále čeká.

Aby Komuna plně projevila svůj potenciál, na to měla příliš málo času a navíc velmi záhy musela čelit krvavé vojenské intervenci. Žel nebyla v otázce sociální revoluce důsledná a také příliš spoléhala na své zvolené zástupce namísto vybudování federativní koordinace, a to i v otázkách obrany. Ústřední výbor na obranu města také zrovna neplýtval penězi. Chybělo spojení s dalšími místy odporu mimo Paříž, zatímco na druhé straně Thiers byl schopen spojit se téměř s kýmkoli, včetně Prusů, aby myšlenky Komuny potlačil. A byl to zájem buržoazie napříč hranicemi, aby bylo povstání utopeno v krvi a nemohlo sloužit jako inspirace ostatním pracujícím v Evropě.

Anarchisté později argumentovali, že Komuna nešla ve svých činech dost daleko. Že se jejím členům nepodařilo skoncovat s myšlenkou zastupitelské vlády. Petr Kropotkin poukazuje na skutečnost, že Komuna se držela některých starých myšlenek zastupitelské demokracie a vedla mnohé lidi k tomu, aby věřili, že za ně vše vyřeší členové rad, namísto toho, aby jednali sami za sebe. Rada se tak čím dál víc izolovala od těch, kteří ji zvolili. A čím více byla izolována, tím byla autoritativnější.

Selhání Komuny znamenalo katastrofu pro Internacionálu, kde se Marx rozhodl na úkor autonomie regionálních federací centralizovat vedení prostřednictvím Generální rady. Na to anarchisté odmítli přistoupit. Mimoto, zatímco byl proudhonismus převládající podobou radikalismu francouzské dělnické třídy po desetiletí před Pařížskou komunou, prohra Komuny oslabila důvěru v Proudhonův pozvolný postup a nenásilnou změnu. S porážkou komun v Paříži, Lyonu a Barceloně a s celoevropskou represí proti Internacionále vypadaly vyhlídky na revoluci opravdu beznadějně, a tak se zrodila „propaganda činem“: „zcela beznadějná situace v Evropě si vyžadovala přehnané činy“.

Na druhou stranu podnítila pařížská zkušenost promýšlení anarchistické teorie a vedla myslitele, jako byli Petr Kropotkin či Elisée Reclus, k rozvoji myšlenky anarchistického komunismu, která následně zastínila předchozí kolektivistické a mutualistické tendence v anarchismu.

Stejně jako měla Pařížská komuna význam pro anarchisty a anarchistky, za svoji ji brali i autoritářští komunisté, včetně Marxe a následně i Lenina. Naše ponaučení se ale liší od toho jejich. Zatímco my společně s Kropotkinem vidíme problém v tom, že byla moc v Komuně zbytečně centralizována, se všemi neduhy, které to s sebou nese, autoritářští socialisté a komunisté by jako vždy nejraději do centra, které by sami ovládali coby vedení proletářské politické strany, přesunuli veškerou moc. Jak takováto tendence v dějinách vždy dopadla, víme moc dobře – likvidace jakékoli opozice, zejména v rámci hnutí pracujících.

Historické dědictví

Francouzská společnost je v odkazu Pařížské komuny nejednotná. Pracující při stávkách a demonstracích, stejně jako hnutí Žlutých vest se k Pařížské komuně hrdě hlásí. Vyzdvihují její radikální skoncování se stávajícím pořádkem a snahu převést moc ze spárů vyvolených do rukou lidu a skutečně zvolených.

Někteří historici poukazují na to, že se Pařížská komuna na rozdíl od roku 1789 nikdy nestala integrální součástí francouzského národního příběhu. Nezačlenila se do kolektivní paměti, na které by se všichni shodli. Není ani divu. Vždyť dějiny píšou vítězové a těžko si představit, že by buržoazie, která vládne ve Francii dodnes, připustila, aby se stal obecně přijímaným příběh povstání proti její vládě, natož aby připustila, že k její vládě existuje nějaká alternativa, a umožnila tak otevřít stavidla politické imaginaci neprivilegovaných. Navíc byla Pařížská komuna prosta nacionalistického šovinismu, svým založením byla internacionalistická, což se mimo jiné projevovalo tím, že se jí účastnilo mnoho „nefrancouzů“.

Když měly v Paříži proběhnout oslavy 150. výročí Pařížské komuny, tamní pravičáci to nesli s velkou nelibostí. Upozorňovali, že nelze oslavovat událost, která si vyžádala mrtvé. Když jde ale o buržoazní revoluce, mrtví jaksi nevadí. A také se jim nějak ztratila z kontextu skutečnost, že diametrálně nesouměřitelný masakr způsobila reakce, aby zachovala kapitalistické pořádky a odvrátila nebezpečí, že by lidé mohli sami rozhodovat o svých životech. Pro ně jsou dodnes povstalci jen lůzou vedenou cizinci. Přitom také zcela opomíjejí, že mnohé z programu Komuny je dnes ve Francii realitou: zákaz dětské práce, odluka církve od státu, zrušení trestu smrti, volební právo pro ženy. A takový odkaz je zjevně černou můrou všech konzervativců. Nehledě na to, že komunardi zabírali volné byty pro lidi bez domova, cizincům nabízeli občanství a rovné postavení před zákonem nebo prosazovali rovné mzdy pro muže i ženy, zrušili stálou armádu, zřídili dílny pro nezaměstnané, zvýšili mzdy ve špatně placených odvětvích… Na těchto frontách konzervativní i fašistická pravice stále vede své boje proti squatingu, migrantům, feminismu, antimilitarismu a odborům.

Paralely

Literární historička Kristin Rossová ve své knize Komunální přepych poznamenává, „že svět komunardů a komunardek je nám ve skutečnosti mnohem bližší než svět našich rodičů“. Její postřeh ožívá barvami, pokud ho zasadíme do doby, která velmi krátce předcházela jeho napsání. Vybavíme si rok 2011, okupovaná náměstí a lidová pléna v různých koutech světa, stejně jako jejich násilné potlačení.

Pokud se na pozadí tohoto živelného dění zamýšlíme nad možnými paralelami s Pařížskou komunou, nelze nevidět vzdálenou podobnost v prekarizovaném postavení značné části pracujících, kteří spíše než v práci tráví čas jejím hledáním. Další styčné body nacházíme v touze po svobodnějším uspořádání společnosti, sociální spravedlnosti a odstranění nesouměřitelných majetkových rozdílů, v odporu vůči náboženské bigotnosti, ve snaze i přes rozdílné postoje nalézt společnou řeč a nástroje společného rozhodování, v úsilí vytvářet decentralizovaná střediska lidové, zdola vyvěrající moci, a zároveň odpoutání se od nacionalistických hledisek a přihlášení se ke globální solidaritě a odpovědnosti za planetu. Bez ambice někoho soudit můžeme nalézat obdobná vnitřní selhání daná nedostatečnou odvahou jít do důsledků. Vedle nedlouhého trvání některých iniciativ roku 2011 můžeme nalézt dodnes funkční sousedská shromáždění, a dokonce i „komunu“, která za přispění vlastní „národní gardy“ hájí své území před vnějšími silami. Asi každý již tuší, že je řeč o rojavské autonomii, která se nesnaží o vybudování nového státu a zároveň v řadách jejích milicí operují internacionální bojovníci a bojovnice. Další paralelou je pak nenávist, jakou tato hnutí vyvolávají u stávajících ideologů a držitelů politické a ekonomické moci. I oni se všemožné „komuny“ snaží potlačit násilím. Stejně jako v případě Pařížské komuny můžeme sledovat, že i když se všech těch hnutí okupujících náměstí účastnili v jisté míře také anarchisté, nepředstavovali žádnou většinu, a přesto tato hnutí přijímala za své jako samozřejmost v podstatě anarchistické principy organizace a mnohé z anarchistických požadavků.

My, anarchisté a anarchistky, máme v otázce odkazu Pařížské komuny poměrně jasno. Netrpíme klamem doslovnosti paralel, nýbrž hledáme inspirace a poučení. Nemyslíme si ani, že by letošní kulaté výročí měla Francie, coby republikánský stát, proti němuž se Komuna vlastně postavila, nějak oslavovat. Toto výročí naopak patří všem pracujícím, všem lidem, kteří touží po světě bez útlaku a vykořisťování člověka člověkem. S nimi slavíme bez ohledu na rasu, národnost, sexuální orientaci či gender… a voláme: Viva la comune! – Ať žije komuna!

Vyšlo v anarchistické revue Existence č. 2/2021 věnované tématu Pařížská komuna. (Časopis si můžete objednat v e-shopu Roleta39.)

Související odkazy:
Komunální přepych
Komuna ve sklepě
Existence č. 2/2021: Pařížská komuna
1871: Pařížská komuna

18.3.2023 Nakladatelství AF

Historie